Svatá čtveřice

Ondra a jeho sousedka Dita jsou podle svých dětí trapní 

V komedii Svatá čtveřice považují hrdiny jejich dospívající děti za trapné. Dva manželské páry kolem čtyřicítky znuděné letitým soužitím ovšem do skutečných rozpaků dostanou „své“ postpubescenty ve chvíli, kdy si během pobytu v exotickém Karibiku zaexperimentují se sexem ve čtyřech. Běžný stud za „nemožné“ fotry a mamky u dětí vystřídají hluboké rozpaky, jež se přelijí i v obavu z konformity vlastní generační rebelie. A co když v té všeobecné trapnosti hrají roli i geny, která vtáhnou do hry i nicnetušící prarodiče „vylepšující“ existenci potomků zánovním hraničním plotem? Plot neplot, obě famílie žijící v těsně sousedících řadových domcích jsou provázané napříč hranicemi „slušnosti“ - a návrat zpět neexistuje. Projekt režiséra Jana Hřebejka a spisovatele a scenáristy Michala Viewegha má tak zaděláno na vztahovou moralitu s lehkým metaforickým přesahem, který snadno postřehne i cvičený šimpanz.

Tenhle plot je určitě nerozdělí

Dojem „normálnosti“ je tu ovšem zpochybněn stejně jako statut nevinnosti: obojí je součástí virtuální podoby současného světa, ve kterém je obvyklé stavět ploty a neobvyklé vyznávat nějakou morálku.Jedna z „vyměněných“ manželek dvou kolegů z práce, Ondry a Vítka – Marie – dokonce stanoví konání společných sexuálních hrátek na stejný den, kdy sama pravidelně chodí do kostela. 

Tahle vypadá ráj 

Titulní „svatá čtveřice“ se přece rodí z všestranně láskyplné snahy oživit skomírající manželský sex na karibském ostrůvku, který měl všechny parametry znovunalezeného ráje… O bohu se ve filmu s „významným“ názvem sice mluví s typicky českým ateistickým nadhledem, příměr s proudem, s jehož existencí bychom měli i u zdánlivě mrtvého elektrického vedení počítat, ovšem není vůbec marný. Nový Hřebejkův film, natočený podle Vieweghova vůbec prvního původního scénáře, tak sice pobaví diváka-šimpanze, podstrkuje však impulsy z úvahám i hloubavějšímu publiku.

Pocitu trapnosti, která provází sledování řady českých filmů, pak Svatou čtveřici vzdaluje profesionalita obou autorů. Navzdory lehkému a pozitivnímu tónu snímek navíc naplňuje představu generační výpovědi o úzkosti přicházející na prahu zralosti – a to mnohem lépe než předchozí hřebejkovsko-vieweghovská opus Nestyda (2008). 

(Ne)možný útěk z banality 

Muži se dohodnou, že si prohodí
manželky... a ty nejsou proti

Svatá čtveřice zdánlivě splývá s filmy Marie Poledňákové a Jiřího Vejdělka, jež většinové publikum miluje a část kritiky je tepe kvůli jejich pragmatismu a amorálnosti. S populistickým světem infantilních rozkoší si ovšem Hřebejkovo dílo pohrává až obmyslně, zaštiťujíce se před případnými kritickými výpady slovně i dramaturgickou neobvyklostí některých řešení. (I když patrně penis Jiřího Langmajera netoužíte vidět v žádné podobě, obrázky kameramana Martina Šáchy jsou současně „krásné“ i dotknuté živým realismem.) 

Na jak dlouho se dá se sousedovou ženou
zahnat nuda v posteli  s manželkou vlastní?

Pokud jde o vyznění, tato lehkonohá „amoralita“ není antitezí Hřebejkova dramatu Nevinnost, ale spíš jeho provokativním doplňkem. V rámci kontrastů dovolenkový ráz služebního výjezdu dvojice elektrikářů a jejich lepších poloviček na slunný ostrůvek kompenzuje období zasněžených čaských Vánoc. I betlémy, které v sériích vyrábí Marie, ovšem slouží k relativizaci: nejde jen o další virtuální hodnotu, generovanou pod proudem touhy po nějakém hlubším, duchovním smyslu naší existence? Vieweghovský ironický nadhled se tu celkem ústrojně spojuje s hřebejkovským soucitně hořkým spekticismem. 

Generace prarodičů taky není svatá

Pochybnosti i souvislosti jsou tu samozřejmě hned po ruce, autoři nás však záměrně odetínají prakticky od kulturních, politických či sociálních kontextů (když tedy nepočítám romského chlapečka z dětského domova, v němž pracuje jako vychovatelka druhá z hrdinek, Dita). Viewegh se s až experimentální důsledností zbavuje i povinnosti vyprávět klasicky vystavený příběh vycházející z příčinných souvislostí. S absencí děje i zajímavých, vypointovaných dialogů se ovšem Jan Hřebejk vyrovnal se ctí. Prolínání dvou atraktivních televizních formátů – videopklipu a reality show a la novácká Výměna manželek - ovšem v našinci občas vyvolává chuť přepnout na nějaký jiný kanál… 

Nový stereotyp má teď příchuť reggae

Se záměrnou vyprázdněností Svaté čtveřice souvisí i hra s postavami, jež jsou produkty hmotařského života „v přítomném okamžiku“, vykostěnými do podoby bezpříznakových typů. Obejdou se sice bez zázemí (jejich minulost či záliby zrcadlí spíš jejich nábytek než jejich myšlení a jednání) - sdílet s hrdiny jejich problémy však můžete díky Hřebejkovu výjimečnému citu pro herce. V rámci obsazení spolu soužijí osobnosti tak vzrušivě nesourodé, jakými jsou Jiří Langmajer a Marika Procházková a sourozenci Viktorie a Hynek Čermákovi (hrající mimochodem manželský pár). 

Osobnosti představitelů tak ozvláštňují vybraně obyčejné hrdiny, kteří nejsou ani zbohatlíky představovanými ve vyprávěnkách Vejdělka a Poledňákové hereckými „celebritami“, ani intelektuály z většiny Hřebejkových a Vieweghových příběhů. Určitě jim uvěříte i to, že dovedou poctivě reflektovat vlastní morální experiment, jemuž sami od začátku nedávají velkou budoucnost. V souladu s tím Svatá čtveřice divákovi nabízí - spíš než bezproblémový útěk před pošmournou realitou v poledňákovském stylu – líčení takového pokusu, které takový útěk shledává nemožným. Takhle chytře se nám tu „banalitu“ v rámci českého filmu už dlouho nikdo nepokusil ukázat. 

Svatá čtveřice
ČR 2012, 75 minut
Režie: Jan Hřebejk
Scénář: Michael Viewegh

Kamera: Martin Šácha

Hudba: Eggnoise (Ondřej Kopička, Ondřej Galuška)
Hrají: Jiří Langmajer (Vítek), Hynek Čermák (Ondra), Marika Procházková (Marie), Viktorie Čermáková (Dita), Luděk Munzar (dědeček), Jana Gýrová (babička), Valérie Šámalová (Anička), Jenovéfa Boková (Johanka), Václav Marhold (Lukáš), Gregor Bauer (Adam), Marek Slavík (Honza)

Premiéra: 23. 8. 2012

(Tento text jsem napsala do Lidových novin, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)