Nepropadejte panice

Děd Mrazík se nevrací do českých zemí poté, co už v úterý bylo léto. Nebojte. Na sklonku května se celkem pravidelně vyskytují "malí ledoví mužové": na rozdíl od jejich známějších kamarádů Pankráce, Serváce a Bonifáce (vystupňovaných ubrečenou Žofií), kteří nás dost často drtí kolem poloviny měsíce, nebývají obvykle tihle chasníci tak zničující.

Obvykle ne: ale tak hnusné počasí, jako bylo včera, aby našinec pohledal. (Vzdala jsem kvůli němu Prague Food Festival, neboť jsem nestála o to, postávat v ledovém dešti s roztřesenou ústřicí na břehu rozbouřené, kalné Vltavy. A to jsem se tak těšila...).

Sledování výstřelků počasí prostřednictvím českých lidových pranostik mne vždycky uklidňuje: ta veršovaná úsloví sice působí navenek absurdně, ale v drtivé většině nejde o pouhý pověrečný folklor, ale o výsledek letitých pozorování přírody, na kterém celá staletí závisely veškeré polní a zahradní práce.

A co český lid zjistil v průběhu uplynulých staletí (lze se opřít i o zmínky ve starých kronikách), platí víceméně dodnes: takže vždycky, když se děje s počasím něco strašlivého, vedro, smršť, povodeň, zemědělec si zoufá, nahlédnu do své milované knížky Velký pranostikon (v níž meteorolog Zdeněk Vašků komentuje velmi roztomilým působem několik tisíc českých pranostik, které sesbíral, roztřídil a ověřil). A hleďme: platívá to často nachlup.

Kupříkladu pokud na MFF v Karlových Varech šíleně prší, ve stanovém městečku se plave a média "venku" mimo festival si zoufají, že nic takového ještě nikdo nikdy nezažil, jde o pouhé pravidelné svatovítské deště...

Velice mne překvapuje, že čeští odpůrci teorií o globálním oteplování (respektive globálních změnách, jak se říká od té doby, co se zjistilo, že se vlastně zase tak neotepluje) ještě své teorie nepodepřeli tímhle prostým a podle mne dost působivým (a navíc vlasteneckým) argumentem.

Drobná poznámka historická: Jménem krále

Za panování Přemysla Otakara II. (asi 1261-1278) měli královští úředníci hodně práce s pacifikováním vzpurné šlechty: "král železný a zlatý" posléze na její úkor nebývale posílil své postavení v zemi. Pátý Přemyslovec na českém trůně se ovšem v historickém filmu Jménem krále jen mihne: jeho hrdinou je (fiktivní) správce hradu Bezdězu a královský úředník Oldřich z Chlumu (Karel Roden), který jako panovníkův zástupce přijíždí na hrad Vartemberk, kde se mají konat zásnuby rytíře Beneše z Dubé (David Prachař) a Ludmily z Vartemberka(Klára Issová). Ryze politickým sňatkem má být zajištěn mír mezi jejich znesvářenými rody.

Vedle politických intrik a skutečnosti, že nadutý Beneš se tajně stýká s Ludmilinou nevlastní matkou (Markéta Hrubešová), zatímco Ludmila začíná pokukovat po statečném a čestném Oldřichovi, se snímek inspirovaný historickým románem Vlastmila Vondrušky věnuje ještě detektivní zápletce. Série kriminálních činů na Vartemberku totiž vrcholí vraždou Ludmilina otce Markvarta (Martin Štěpánek).


Oldřich se neplánovaně mění v detektiva - ale naneštěstí nejde o příběh hodný ostrovtipu Viléma z Baskervillu ze středověké detektivky Umberta Eca Jméno růže (kterou zfilmoval Jean-Jacques Annaud v roce 1986). Nesmlsnul by si na něm ani méně sofistikovaný, ale zjevně Herculem Poirotem inspirovaný středověký pátrač Petra Kostky v dnes už klasické televizní inscenaci Věry Jordánové Zločin na Zlenicích hradě (1971).

V okamžiku, kdy mužný Oldřich stane u hradního okna, jehož pootevřeným křídlem by se stěží protlačila průměrně tlustá kočka, a vážně zvažuje možnost, že jím značně tělnatý Markvart vyskočil, můžeme šedé buňky mozkové nechat klidně spát. Zvlášť když některé postavy se od prvního okamžiku tváří tak zavile, že v nich viníky zločinu okamžitě hravě odhalí i zmíněná kočka.

Dveře komnat se významně pootevírají, hudba v očekávaných okamžicích výstražně burácí a v laškovně erotických momentech z podhradí neúnavně nasazuje hravé dudy. Postavy (v často ohavně nasazených parukách) pronášejí nechtěně komické rozumářské promluvy. Ať se kameraman David Ployhar snaží, jak chce, nemůže mnoho pořídit se skutečností, že všechno nakonec stejně bude vypadat kašírovaně, ochotnicky a lacině. Nevěrohodnost čiší z každé scény, jakoby všechny ochromila vzpomínka na nedělní televizní pohádky z normalizačního bezčasí. Bohužel však film zase není až tak špatný, že by působil nechtěně zábavně od začátku do konce.

Argumentovat Marketou Lazarovou a Údolím včel by byla pošetilost. Na nový snímek režiséra Petra Nikolaeva ovšem nelze klást ani stejné požadavky jako na nějaký laciný historický hollywoodský snímek - už proto, že možná vlastně vůbec nejde o film, ale o pilotní díl plánovaného televizního seriálu TV Nova. Což by vysvětlovalo i nečekané množství známých hereckých jmen, jež zabydlelo úvodní titulky.

Na snímek Jménem krále ovšem nelze vzhledem k nečekané a všeoblímající bezpříznakovosti klást ani stejné požadavky jako na průměrný americký televizní seriál. Na malé obrazovce by v rámci domácí produkce nicméně nejspíš zaujal už díky svému nezvyklému žánru. Přinejmenším za všech okolností vynikající Karel Roden pak představuje vysoký nadstandard, kvůli kterému Nikolaevův snímek málem stojí za to shlédnout i v kině.

Režisér Petr Nikolaev je přitom kupodivu tvůrcem, který se dočkal většinové pochvaly kvůli schopnosti líbivě, ale celkem neurážlivě evokovat dobovou atmosféru: komu připadaly příliš konformní vieweghovská tragikomedie z éry normalizace Báječná léta pod psa (1997) a milostné drama z 50. let Kousek nebe (2005), nepochybně se zahojil na dokumentaristicky syrové evokaci alternativního života mládeže za komunismu ...a bude hůř (2007). Pokud působení této originální adaptace stejnojmenné knížky Jana Pelce povyšovala na nezávislé gesto i alternativní distribuce po klubech a hospodách, můžeme opus Jménem krále vnímat jako obdobně poznamenaný "výchozím" médiem.

Sledovat ...a bude hůř v zakouřené hospodě u piva, kde hladina hluku samozřejmě neodpovídá temné tišině kinosálu, znamenalo vnímat "nekvalitní" zážitek z projekce jako nedělitelnou a unikátní součást samotného filmu. Film Jménem krále naopak nejspíš změní i to nejhezčí a nejlépe vybavené kino v normalizační panelákový obývák, kde mimoděk zatoužíte po vychlazeném lahváči a možnosti občas kontrolně přepnout na Plechovou kavalerii vysílanou na vedlejším (a jediném) televizním kanálu.

A bude možná hůř: režisér Snowboarďáků a Rafťáků Petr Janák chystá do kin rodinný dobrodružný historický příběh o dětech bránících tvrz Ať žijí rytíři.

ČR 2008, 77 min.
Režie: Petr Nikolaev
Kamera: David Ployhar
Hudba: Jiří Chlumecký
Hrají: Karel Roden, Klára Issová, Jan Kanyza, David Prachař, Lukáš Vaculík, Markéta Hrubešová, Martin Štěpánek, Jan Dolanský, David Matásek, Karel Dobrý, Miloš Vávra, Saša Rašilov, Sandra Pogodová, Jiří Dvořák, Jaromír Dulava
premiéra: 28. 5.

Trocha enologie: Víno roku

Moje nedávná anketa se týkala podívané s vinnou tématikou, k jejímuž zhodnocení jsem se nemohla pár dní dostat kvůli drobnému přechutnávání našeho velmi vyvedeného domácího ryzlinku rýnského...

Zcela podle mého vkusu (ale nemusíte mu příště tak nadbíhat :-)) se nejvíc hlasujících (42%) přimklo k pohledu na vinnou etiketu nějakého dobrého ročníku a ocitlo se tak mimo filmovou oblast.

Další silná hlasující parta (31%) se přiklonila na vděčnou stranu Dobrého ročníku Ridleyho Scotta. Přiznávám, že mám pro tuhle romantickou komedii s Russellem Crowem velkou slabost: na základě požitkářské knížky Petera Maylea vznikl film o životním stylu, který není úplně dobrý (znám dokonce pár lidí, kteří ho upřímně nenávidí). Dobrý ročník je přehlídkou předvídatelnosti: zápletka kolem polidštění civilizací zvlčilého burzovního podnikatale je průhledná od první chvíle a taky je jasné, že s tou zázračnou vinicí rodící neuvěřitelně dobrý mok to nakonec dobře dopadne.

Film ovšem nevídaně povyšuje - alespoň v mých zaslepených očích - uvolněná a vzdušně rafinovaná režie Ridleyho Scotta a samozřejmě Croweův ďábelsky přitažlivý herecký výkon. (A také odkazy na filmy Jacquese Tatiho, které ovládá trochu "jiný" humor a vyznávají lehce "pozastavený" timing, který nemá pranic společného s tím hollywoodským.) V Dobrém ročníku jde navíc o chválu jiného životního postoje, než jaký nabízí Hollywood a lifestylové časopisy: o neuspěchané vychutnávání života, které si může ve svém veteránském věku veterán Scott s nadhledem dovolit.

Ony ty vinné filmy nakonec vyznívají všechny podobně, ať už jde o nedávno tak populární Bokovku Alexandra Paynea, která získala bůhvíproč Oscara za scénář (10% hlasujících ve vinné anketě), nebo retro Alfonsa Araua s Keanu Reevesem Procházka v oblacích (6% hlasujících a Zlatý glóbus za hudbu pro Maurice Jarrea). A vlastně stejně můžeme vnímat i tu poněkud nešťastnou Operu ve vinici, kterou v roce 1981 natočil Jaromil Jireš s Josefem Kemrem v roli moravského lidového skladatele a kterou si původně uchystal Vladimír Merta jako svůj režijní debut. (A jíž se v hlasování nikdo nezastal, protože je jednak opravdu strašná a jednak si už dneska na ni nikdo nepamatuje. Ale uznejte, zkusit jsem to musela.)

Ve všech zmíněných filmech samozřejmě víno, respektive jeho pěstování, kvašení, školení a konzumace fungují jen jako zástupné prvky, související s takovými motivy, jako je delší časový horizovt, trpělivá investice, která se vrací postupně, ale jistě, a umění život vychutnávat a nikoli hltavě prolévat hrdlem.

Nosiči takového průhledného "poselství" by ovšem nemohly každopádně (a bůhvíproč) být filmy o pivu nebo o limonádě: jen kolem vína totiž panují v nejširším povědomí věřejnosti nejrůznější mýty. V nich samozřejmě nemá místo vinař, zoufale postřikující desetkrát ročně vinohrad proti nejrůznějším plísním, padlí a žravým mrchám a měnící se na podzim ve vraha se vzduchovkou čelícího invazi špaččích zlodějů. (A házející pak mnohdy - pro zvýšení cukernatosti - do sudu lopaty řepného cukru a - pro konzervaci a zamaskování nejrůznějších chorob - hory chemikálií. Pražáci to přece mají rádi sladší a navíc jsou ti blbci přesvědčení, že druhý den po konzumaci ta hlava bolet prostě má.)

Kdo k vímu trochu přičichl, baví se vinnými filmy jednak kvůli nezbytnému folklóru (ke kterému nedílně patří mladá vnadná krasavice neskrblící svými půvaby, podobně jako hrdinka Bobulí, jichžse zastalo jen jedno procento hlasujících čtenářů) a jednak kvůli různým podivnostem, kterých se tvůrci pravidelně dopouštějí (kupříkladu v Bobulích se sklidí hrozny a burčák je hotový ještě téhož dne v noci!).

Některé reálné skutečnosti naopak na laickou diváckou veřejnost působí dost neuvěřitelně: třeba fakt, že při ochutnávkách se většinou víno vyplivuje do příslušné nádoby, protože nejde o to se opít a přehltit, ale o posuzování moku (v Bokovce mimochodem tuhle nádobu hrdina Paula Giamattiho hltavě vypije, což je dost odporné). Autoři Dobrého ročníku i Vína roku, které právě přichází do našich kin, si pohrávají s představou úžasného lokálního produktu, který ohromí svět.

Metaforické scény spkaté s révou pak někdy působí dost legračně: třeba ta chvíle, kdy na konci Procházky v oblacích postava Keanu Reevese najde ve vinohradu, beznadějně zničeném požárem, jediný, prastarý révový keř, který vyrve ze země (což by normálně vyžadovalo partu velmi odhodlaných chlapů s krumpáči) a donese jim veteránovi postižené vinařské rodiny (Anthony Quinn). Ejhle: když se to pěkně namnoží, mají hrdinové naději do budoucna.

Co se týče Vína roku, inspirovaného skutečnými událostmi, provází jej bohužel pověst nepovedeného filmu celkem právem. Dokonce i když jste si jisti, že snesete na plátně cokoli, pokud v tom hraje Alan Rickman. Ten je samozřejmě moc dobrý i v roli anglického sommeliera a obchodníka s vínem Stevena Spurriera, kterému se v Paříži moc nedaří a tak se rozhodne vyrazit za novými zážitky do Kalifornie. Protože se píše rok 1976, svět ještě vůbec netuší, že se tam dělají skvělá vína, která se díky Stevenově iniciativě dokonce ukáží být srovnatelná s francouzskými. Francie totiž zcela neočekávaně přišla při prestižní degustaci naslepo, kterou Spurrier uspořádal, o své dosavadní dominantní postavení.

Protože degustování je filmařsky velmi nevděčnou činnností (něco jako šachy), zabírá samotná akce, která změnila vinařský svět, pouze malou část vyprávění. Autoři se samozřejmě soustřeďují hlavně na Spurriera, který je vinou rozpadlého scénáře a navzdory všem Rickmanovým snahám značně nečitelný. Ze začátku to je totiž vyslovený šupák, outsider a možná trochu podvodník, který se postupně jakoby zušlechťuje kontaktem s lahodným mokem, který v údolí Napa vyrábí zkušený vinař Jim Barrett (Bill Pullman) a jeho sousedé.

Protože by to celé pořád ještě mohlo působit nudně, najdete ve filmu ještě banální příběh prozření Jimova syna Boa (Chris Pine, kterému to v novém Star Treku bez šílené blonďaté paruky sluší mnohem víc). A taky nevídaně dobrodružná peripetie kolem Jimova vymazleného vína, které ze dne na den v lahvích změní barvu v hnojně hnědou, přestože chutná pořád stejně dobře.
Jde o důsledek technologického postupu, který se ve filmu ukáže být zcela a okamžitě vratný: o pár hodin později už je víno k radosti vinaře, který se domníval zkrachovat, zase čiré a světle zlatavé! (Titulní bottle shock sice existuje, ale samozřejmě to s ním je trochu jinak než ve filmu). Nebyla by to všechno zase až taková nuda, kdyby zcela bezpříznakový režisér Randall Miller bezhlavě a nepochopitelně nemarnil skoro všechny trumfy, které dostal do ruky. Mezi ty ovšem nepatřil scénář.

Ani scénář Dobrého ročníku (který spáchal Marc Klein) nebyl nic moc: většinu dobré práce udělaly ty Scottovy záběry vinicemi rozvlněné krajiny, pohodová posezení hrdinů nad sklenkou, soustředění na Crowea, který je šaramantní, i když se pouze rozvaluje na proutěné židli, a ležérně vtipné dialogy. Z toho všeho najdete něco i ve Vínu roku, ale až podivuhodně to postrádá atmosféru.

Je vám nakonec úplně jedno, jestli se blonďatá Sam (Rachael Taylorová) přikloní k Boovi nebo jeho kamarádovi, Mexikánci Gustavovi (Freddy Rodríguez), jestli Jim zkrachuje nebo ne a jestli to jeho přechodně zmršené víno skončí na smetišti nebo v nejlepších evropských vinotékách.

Ano, a pokud jde o naučení, dozvíte se ho posléze z úst Rickmanova Stevena Spurriera: svět se vítězstvím kalifornských vín nad francouzskými navždy změnil a dobré víno může od té doby přijít odkudkoli. Nebuďme xenofobní a přestaňme pyšně spoléhat na své konzervativní tradice. Uf.


Víno roku (Bottle Shock)
USA 2008, 110 min.

Režie: Randall Miller
Scénář: Jody Savinová, Randall Miller, Ross Schwartz
Hudba: Mark Adler
Kamera: Michael J. Ozier
Hrají: Alan Rickman, Pill Pullman, Chris Pine, Rachael Taylorová,Freddy Rodríguez, Dennis Farina

Premiéra v ČR: 28. května 2009

Hronovská etuda

Zatímco v sobotu navečer se místní borci poblíž rozkopaného hronovského náměstí rozcvičovali na Česko polský půlmaraton, využila jsem volné chvilky a dokoukala poslední DVD s filmem, který jsem měla ještě opatřit posudkem pro programové oddělení MFF Karlovy Vary. Letos jsem měla na starosti vesměs (ale nejen) indické a íránské filmy a neodvažuji se spočítat, kolik jsem jich vlastně viděla (něco kolem čtyřiceti).

Nebyla jsem tentokrát moc pilná, protože mi hodně času blokovalo psaní knížky (ta už v současné době zaplaťpámbu prochází odbornými korekturami). Užila jsem si nicméně vrchovatě adaptací současné psychologické indické prózy, vesnických melodramat se zpěvy, antiglobalizačních dramat a také překvapivého množství "muslimských" filmů o zlých hinduistech (nepamatuji, že bych se v minulých letech s nějakými setkala, nebo jsem je možná nepochopila).

V tom posledním (trval požehnaných 142 minut) se v navenek idylkické vísce v Bengálsku hrálo tradiční divadlo (takže se i zpívalo) a investigativní hrdinka - reportérka přišla na kloub machinacím místních politiků. Jednotka úspěšnosti každého indického filmu v mých očích ("jeden slon") však vůbec nebyla naplněna. Vlaďka Chytilová, která není příbuzná s paní režisérkou a má ve varském programovém oddělené na starosti zavalování posudkářů dalšími a dalšími haldami disků a následné laskavé vylamování posudků z těch smějících se bestií, si vždycky myslí, že si s tím slonem jenom dělám legraci. Ale vlastně dělám.

Teď jsem dost zvědavá, co z toho, co jsem navrhla (nebo odmítla) se na festivalu nakonec bude hrát. Program je samozřejmě v podstatě hotov, ale definitivní rozhodnutí budou vzhledem k návratu paní doktorky Zaoralové z Cannes padat zřejmě tuhle středu. Zatím vím jen to, že z filmů, které jsem doporučila, bude v soutěži k vidění drama Nejsem tvůj přítel režiséra Györgyho Pálfiho, které je divácky stejně nepříjemné jako onehdy jeho Taxidermie, i když se tentokrát obejde bez výstředních nechutností. Inu, kdo umí (zhnusit), ten umí.

Hádám, že by tenhle film mohl vzbudit trochu rozruchu - a také vyvrátit ty věčné řeči o tom, jak jsou všechny ty filmy v soutěži pořád tak nudné... O svém nadšení z toho, že se bude hrát mnou vřele doporučovaný Bezpečný prostor Izraelce Orena Gviliho, jsem už psala onehdy.

Z těch částí festivalového programu, které jsou zatím potvrzeny, se obzvlášť těším na Sametovou sekci s podtitulem Dvacet let svobody. Zvlášť políčeno mám na komedii Juliusze Machulského Kolik váží trojský kůň, ve které se slavný autor Sexmise (1984) vrací do 80. let. Vedle dalších, už klasických kousků (Milá Emmo, drahá Bětko Istvána Szabóa nebo oscarové Životy těch druhých) tady bude za českou stranu ke shlédnutí i časosběrný dvojdokument Heleny Třeštíkové Stanislav a Zuzana z cyklu Manželské etudy po dvaceti letech.

Ano, to je ten příběh, ve kterém se dva lidé berou strašlivě mladí kvůli očekávanému dítěti, patnáct let žijí v odcizeném manželském svazku a zatímco žena se utápí v tom, co by všechno bylo bývalo, kdyby, muž se před našima očima z mladíčka postupně promění v konstruktéra dalekohledů a neokázalého myslitele o životě.

Po letech Třeštíková dvojici zastihuje už v oddělených životech: rozdíly mezi povahově zcela protichůdnými partnery se ještě prohloubily po roce 1989. Podnikavec Stanislav se změnil v podnikatele, zatímco Zuzana se ještě bytelněji zabetonovala ve svém bolestínství a osamělosti... Kromě toho, že tenhle díl Manželských etud pěkně zrcadlí sametové změny, vypráví pro mne také o ženském a mužském způsobu, jak nakládat se životem, a také o tom, jak se postoje rodičů odrazí jako míč zpátky do života jejich dětí.

Děti Stanislava a Zuzany, Honzík a Zuzanka, jsou dnes už dospělí, pasivní a negativistická matka je od sebe odstředila a aktivní a zajímavý otec je přitáhl, jedno ovšem vědí jistě: svoje partnerské vztahy budou řešit jinak, než jejich rodiče. Film Třeštíkové vyznívá jemně optimisticky - opravdu by mne zajímalo, jak by asi vypadalo časosběrné sledování původních protagonistů dokumentu ve zbrusu novém, normalizačním režimu, který se na nás teď valí.

Asi je to jasné: pan Stanislav, až mu seberou firmu a dům, který si postavil, mu zdaní tak, že se ho bude muset vzdát, prodá svoje pěkné staré dalekohledy a vrátí se ke své první motorce. A paní Zuzana bude dál tiše a bezzubě reptat na osud v lékárně, kde je zaměstnaná, přestože bude mít plno různých pěkných sociálních dávek... A pískomilové v akváriu se jí budou utěšeně množit, protože těm je všechno fuk.

Kdo chytá v žitě - Terminátor?

Včera v šest večer se příjemnou vernisáží zahájila prodejní výstava mých amatérských korálkových šperků na filmová témata v prodejní galerii Ivany Follové ve Vodičkově ulici 36. Nakonec je tu vystaveno 49 položek, zahrnujících různě ujeté náhrdelníky, náušnice a náramky.

Podíl na přípravě expozice, respektive civění na ty, co to odpracovali, byl pro mne trochu perný, protože takové akce jsou jednou z mých španělských vesnic.

Díky kamarádkám a spol., které skvěle pomohly, a především úctyhodné profesionální nápaditosti samotné Ivany, to nakonec nevypadá tak hloupě, jak jsem se bála. Můžete se ostatně přijít podívat - nějakou dobu to ještě bude asi vystavené... Přijdete ovšem každopádně o rafinovaný a vtipný zahajovací projev kolegy Jana Folla, Ivanina manžela a mého dávného profesionálního mentora, ve kterém zmínil názvy všech 49 filmů, podle kterých jsou vystavené šperky pojmenovány. Protože je to směs od Persony po Burtonovu Planetu opic, klobouk dolů.

Náhrdelník nazvaný Červená pustina (nyní zdobí záhlaví blogu) jsem udělala v rámci charitativní akce organizace LORM, podporující hluchoslepé spoluobčany. Té akce se účastnily významné pražské módní návrhářky z volného společenství Czech Fashion Centre (CFC), mezi které patří Ivana, ale já přirozeně ne. Ale přece jen mne jakýmsi přehmatem růžovým chryslerem na mučivě dlouhou hodinu a půl unesli z vernisáže plné mých kamarádů od filmu na "Jarní červenobílý koktejl" CFC.

Ten probíhal paralelně na jiném místě Prahy a žádné hluchoslepé jsem tam neviděla, zato jsem však utrpěla jistou ukázku společenského žita. Krásným mladičkým modelkám a cvakajícím fotografům jsem se pak ráda vzdálila zpět ke svým poté, co jsme odevzdali kasičku s penězi, vybranými částečně také na mé vernisáži. :-) Snad ty peníze k něčemu budou.

Ráda jsem se dnes vrátila do svého světa. Třeba tak, že jsem cestou na projekci čtvrtého Terminátora (který je tak špatný, jak píše František Fuka), v metru narazila na kamaráda Jiřího Soukupa. Vedle Jana Gogoly staršího (který se zaměřuje spíš na "příběhy" ve stylu Je třeba zabít Sekala) je Jíra v Čechách jediným "skutečným" dramaturgem, kterého si vážím.

Pracuje trochu skrytě, vybírá si jen projekty, které ho osloví, ale když si vzpomenete (jen namátkou, snad to nepopletu) na filmy Vojtěch, řečený sirotek, Cesta pustým lesem, dokument Paní LeMurie nebo vláčilovský Sentiment (ale taky třeba na Záhadu hlavolamu nebo Děti noci, ve kterých také krátce smočil svůj tvůrčí spár, i když to nakonec dopadlo asi jinak, než bylo v plánu), cítíte ten silný, spodní proud, který táhne český film úplně jiným směrem než k povrchním hovadinám typu Václava.

Jíra směřoval na Moravu, kde odstartuje zatím tajný filmový projekt podle jeho scénáře (takže jsem se dál neptala, abych pak něco nevykecala). Vyprávěla jsem, co se v poslední době dělo se mnou, a tak jsem si uvědomila, že oproti němu stále poctivě a soustředěně žiju svou útržkovitou, chaotickou pěnou dní. Asi už s tím nic nenadělám, protože se k tomuhle zjištění doberu pokaždé znovu vždycky, když na sebe během let narazíme. A tak se zkouším uklidnit nápadem, že setkání silných podzemních vod a efemérního pěnidla má nakonec možná také nějaký smysl a že se obojí nějak vzájemně doplňuje.

P. S. Co se týče Terminátora, který je myslím právem poněkud mimo Jírův obzor :-), nechce se mi psát o něm, protože mne nudil- tedy nevřeštěla jsem nudou, ale taky jsem se vůbec nebavila. Asi mne ten nový Star Trek nějak zmlsal, že čekám nemožné. Nebo si pořád ještě příliš dobře pamatuju ten první film série, syrový a nekorektní. Terminátoří svět ale teď upadá do nicotnosti a může se tam už stát úplně cokoli.

Jen malá poznámka k motivu, o kterém se František ve své komplexní recenzi nezmiňuje: film si tezovitě pohrává s metaforami srdce a mozku, přičemž srdce coby pomyslné sídlo citu náleží lidem, zatímco mozek (respektive hlava) je doménou "robotů". A celé vyznění pak směřuje k jakési vyšinuté politické korektnosti, kdy se ruka němé a ohavně roztomilé černošské holčičky vine k ruce robotově.

Zdá se mi mimochodem, že v poslední době se nějak podezřele často ve filmech problémy likvidace jakéhokoli "jiného" druhu řeší výstřelem do hlavy: překvapilo mne to už o Wolverina. Dřív to totiž platilo jenom na zombie. Scenáristi v Hollywoodu často také působí, jako by jim někdo utrhal hlavy. Ale to přece není žádná novinka.

Návrat do Prahy

Na čtyři dny jsem se odsunula z Prahy a konečně jsem na venkově po čtyřech krušných měsících dopsala objednanou knížku o charismatu současných hereckých hvězd. Takže tedy patrně přece jenom nakonec vyjde v nakladatelství XYZ. Obálka a "lákavá" anotace s chybou (obojí jsem spatřila včera na nakladatelském webu poprvé v životě) vás jistě naplňuje tím nejhorším očekáváním - a mně taky. Upřímně řečeno jsem netušila, že v textu má být něco o jakémsi "Georgiem" Clooneym a nějaké "pikantnosti a skandály" ze života hvězd. Takže ty tam opravdu nejsou... asi se to bude blbě prodávat.

V neděli jsem fotila jesetera těsně předtím, než skončil na kmíně - takhle pěkně nevypadá ani ta mořská potvora v závěru Sladkého života, že? A dnes cestou na vlak jsem v dešti přistihla sousedovic koně a vyhlíželo to zase tak trochu jako záběr z filmu Andreje Tarkovského.

Příjezd do Prahy mne ovšem zase vrhl do reality: proletářská Libeň před poněkud bezvýznamnými eurovolbami, které se mají stát čímsi jako hlasováním o budoucnosti národa, mne sklátila billboardy všeho druhu.

Obzvlášť mne zaujal billboardek s ex-kosmonautem Vladimírem Remkem (komunisté) a pak anti-reklamní koláž ČSSD na adresu ODS (text dole"Dáte nám 5. června znovu svůj hlas?" považuji za poněkud nepřesný - existuje ještě někde možnost volit George Bushe? Jdu do toho!).

Jak trefně napsal Jiří Paroubek (v textu se zmiňuje i o ošklivém útoku Reflexu na svou těhotnou manželku): "ODS udala tón ve volební kampani nechutnými osobními útoky. Tato strana vůbec nepochopila, jak a proč se dělá negativní volební kampaň. A že nejúčinnější je se negativně vymezovat vůči soupeřovu programu. Ale kdo chce kam, pomozme mu tam."

I zdánlivě nevinné pouliční pohledy dýmají otevřenější či skrytější reklamou - on už i ten občan Havel zase začal vehementně přikulovat nejen v dokumentárním filmu.

Dnes a zítra budu mít ovšem trochu jiné starosti, než si nechat zvedat tlak a čekat, jestli mne nějaká politická strana konečně rozumně osloví: zítra v 18 začíná v galerii výtvarnice a manželky mého ctěného kolegy a duchovního otce Jana Folla, Ivany Follové, (Vodičkova 36) vernisáž korálkových cetek na filmová témata, jejichž výrobou si v posledních měsících zpříjemňuji život.

Asi tak měsíc tam budou šperky k vidění a koupi. Co nejdřív se vrátím i do svého dočasně opuštěného stánku ve chvalně známém internetovém obchodě. Což je možná dobrá zpráva i pro ty, kdož si stačili na mých skromných, poruchových výrobcích vybudovat závislost (že, milá Šárko H.?).

Na obrázku (foceno na našem venkovském prosluněném parapetu) jsou zachyceny náramky na téma filmů Martina Scorseseho.

Clive Owen potřebuje dobrého režiséra

Moje drobná anketa o Clivu Owenovi se dobabrala ke konci - a výsledky jsou celkem jasné: 3% hlasujících využila provokativní možnosti zeptat se, kdo že to vlastně je, a stejné procento hlasujících se podivuje, co že na tomhle herci ty ženské vidí. Fešáka, který neumí moc hrát, v Owenovi vidí 5% účastníků hlasování, a nejvíc - 68 % - soudí, že potřebuje dobrého režiséra. Pěkných 19% hlasujících čtenářek a čtenářů si odkliklo odpověď "potřebuje mne".

O zelenookého (jestli mne zrak neklame) Angličana, který vzornou pílí vyvažuje své občasné výlety do světa zapomenutelných propadáků, je tedy v diváckých fantaziích docela rvačka. Co se týče momentální možnosti zasnít se, Bonton chystá v červnu na DVD thriller Toma Tykwera International, příběh agenta Interpolu na stopě mezinárodní korupce s Naomi Wattsovou, který se kvůli rozvláčnosti neodvážil vůbec vstoupit do našich kin. Tam se naopak 7. května ocitla neméně problematicky zapeklitá Dvojí hra Tonyho Gilroye, ve které to Owenovi sluší po boku Julie Robertsové - pokud jde o mne, rozhodně jim to ovšem šlo lépe v mém oblíbeném psychologickém dramatu Na dotek, kde si v režii Mikea Nicholse zahráli dvojici těsně provázanou s jiným párem (ztělesněným Judem Lawem a Natalií Portmanovou). Owenův sprostý dermatolog z Na dotek (kterého si zahrál i na divadle) je živoucí chlapskou postavou, která má sice solidní zíklad v divadelní hře Patricka Marbera, nabízí nicméně jeden z nejlepších důkazů, že tenhle herec skutečně potřebuje dobrého režiséra - a dobrý scénář. Což se v poslední době stalo ještě tak v Potomcích lidí Alfonsa Cuaróna, kde Owen dokázal potlačit své samčí charisma a převtělil se do antihrdiny, který nebojuje, ale pouze prchá, pokud možno podzimním blátem v ponožkách. A nebyla z toho žádná parodie, které má Owen sice také rád, ale nějak se mu nedaří vybrat si tu pravou a opravdu vtipnou (a proto není černohumorný thriller Michaela Davise Sejmi je všechny ničím víc než jen zavrženíhodnou hříčkou).

Pokud se Clive Owen přimotá do ruky režisérovi bez fantazie, dokáže nicméně dobře plnit ozdobnou funkci, což byl shodou okrasných okolností případ dvou historických kostýmních spektáklů - Krále Artuše (kterého spáchal Antoine Fuqua) a Královny Alžběty: Zlatého věku (v neblahé sterilní režii Shekhara Kapura). Z hereckého partnerství s Keirou Knightleyovou a Cate Blanchettovou kupodivu Owen za daných podmínek nevykřesal ani jiskru vášně, i když v historickém kostýmu mu to nepochybně slušelo. Vlastně podobně na tom byl v Rodriguezově arytmické replice comicsu Franka Millera Sin City - město hříchu, kde ovšem obrazová stránka (a tedy Owenovo fešáctví) slavila natolik drtivé vítězství, že to ani nevadilo: stačilo mu pouze nádherně stát a dofám, že totéž bude stejně účinně provozovat v sinciťácké dvojce.

A tak se vlastně znovu dostávám k názoru hlasující většiny, jež velmi správně odhaduje hlavní problém Clivea Owena na prahu pětačtyřicítky (kterou oslaví letos v říjnu): jeho působivost se odvozuje od schopnosti režiséra zapojit jeho charisma do fungujícího příběhu.

Mimochodem vůbec nejzajímavějším důkazem Owenovy přizpůsobivé proměnlivosti - v dobrém i zlém - zůstává série reklamních internetových filmečků The Hire, kterou si firma BMW v letech 2001-2002 objednala u osmi slavných světových režisérů. U Tonyho Scotta nebo Guye Ritchieho najdete úplně jiného Owena než u Anga Leeho a Wonga Kar-Waie (jejichž epizody naopak patří podle mého soudu k nejlepším).

Rorschach by nebyl na Facebooku

Kamarád Tomáš Seidl mně upozornil na tuhle zprávu, která se ostatně dala předpovědět. A tak jsem ráda, že nejsem uvězněná na Facebooku: počítačoví piráti napadli tu obrovskou, bujarou a zjevně špatně chráněnou loď svobody, pozitivity a činorodosti, kde se mají všichni rádi, jsou kamarádi a posílají si "fotečky" a "videjka" a pošťuchují se - a udělali jí díru do dna jedním dobře mířeným úderem. Facebook začíná mít zajímavou historii - tuhle zakazovali fotky kojících matek, onehdy čelili drobnému pošťouchnutí ze strany Pirate Bay a teď tenhle masivní útok, který patrně vyvolá vlnu ztráty důvěry. Což je ovšem otázka.

Na Facebooku se prý pohybuje kolem 200 milionů lidí (údaj pochází z letošního dubna, takže by v této chvíli neměl být příliš odlišný :-)) - zajímalo by mne, jestli se zjevné ohrožení identity uživatelů na tom famózním čísle nějak podepíše. Nebo je virtuálnín soukromí a virtuální identita ve skutečnosti tak odlišná od té skutečné, že to s nikým nehne? Kdyby se vám někdo cizí štrachal ve vašem nočním stolku - nebo jste věděli, že to už jednou udělal a může to kdykoli udělat znovu - asi byste nebyli moc klidní, že? Nebo je vám to jedno?

Musím poctivě přiznat, že mne to absolutně pozitivní, veskrze společenské a vstřícné nastavení Facebooku trochu štve (pokud už to nevyplynulo z předchozích vět). A znám spoustu lidí, co se cítí omezovaní uživatelskou bezbřehostí Facebooku, protože na něm "musejí" trávit hodiny a odrážet neustálé nabídky různých lidí na spřátelení. Moje dcera každou chvíli nadává jako špaček, že musí provádět selekci lidí, kteří se na ni smějí z "foteček" a chtějí, aby je zařadila mezi své přátele, přičemž ona jen vzdáleně tuší, odkud z reality by je mohla znát. Je to agrese společenské pozitivity a nikdy nemůžete vyhrát: něco jako hrát piškvorky s počítačem.

Proč někdo nenatočí nějaký post-kyberpunkový film, kde by se tyhle věci pěkně od podlahy a s kapkou chladného cynismu probíraly? V tomto případě by mohlo jít klidně i o komedii o možném konci jednoho pozitivního světa.

Mimochodem, onehdy ve středu při velmi příjemném posezení s přáteli jsme se s kolegou Tomášem Seidlem shodli, jak moc se nám líbí film Watchmen - Strážci. Zatímco jsem s vinným ruměncem ve tváři vyjádřila svou dívčí slabost pro Dreiberga/Sůvu (bože, ty vytahané svetry!), Tomáš je nepochybně chodící Rorschach. Ten vznětlivý, depresivní asociál s proměnlivou maskou na tváři by taky nikdy nebyl uživatelem Facebooku...

P.S. Ani já ve většině území, která obývám, nemám noční stolek. Ale samozřejmě to není žádné řešení.

Protektor Marka Najbrta: předběžná zpráva

Drama Mistři (2004) považuji za jeden z nejepších českých polistopadových filmů (a možná také nejpodceňovanějších) - a na nové dílo Marka Najbrta nazvané Protektor jsem byla náležitě zvědavá už od doby, kdy se o něm začalo mluvit. Takže když se film loni prezentoval na MFF v Karlových Varech, začaly se mi už opravdu sbíhat sliny. Šťastnou náhodou jsem získala možnost vidět Protektora v rámci testovací projekce - takže o něm teď mohu vydat předběžnou zprávu, abych vás na něj trochu navnadila. Protože ovšem film není ještě úplně hotový, nebylo by fér ho podrobovat nějakým definitivnějším komentářům.

Zatím se psalo hlavně o tom, že dobové drama z období heydrichiády si vyžádalo na domácí poměry nadstandardní rozpočet (hovoří se o částce lehce nad 60 milionu korun). Ani velkorysý koncept Protektora ovšem nemůže zahrnout příliš velké historické celky: zůstává v zásadě komorní - zcela v souladu s příběhem úspěšného reportéra protektorátního Českého rozhlasu Emila Vrbaty (Marek Daniel) a jeho manželky Hany (Jana Plodková), které slibnou kariéru barrandovské hvězdy zablokuje její židovský původ a uvězí ji doma.. (Zatím nejúplnější informaci o filmu, který zaštítil producent Pavel Strnad ze společnosti Negativ a který by měl mít premiéru v kinech v září, podává na svých stránkách Česká televize. A mimochodem - ne všechno z naznačené synopse je dnes tak úplně pravda...)

Téma, do kterého se vzápětí po Mistrech pustil Najbrt s múzami políbenými scenáristy Robertem Geislerem a Benjaminem Tučkem, každopádně zavání krchovem přehnaných ambicí: každá neodfláknutá, reprezentativní dobovka si žádá tak obrovské náklady, se u nás prakticky nedá natočit. Protektor se navzdory komornímu ladění odehrává v letech 1938-42, což autory postavilo před nákladný úkol budovat atmosféru prostřednictvím dobových kostýmů, rekvizit a pražských - a také, což je právě zde velmi důležité a vzhledem k povoláním postav naprosto účelné, dobových médií (film, rozhlas, tisk).

Tady odvedl celý Najbrtův tým fantastickou práci, která se nedá srovnat ani s tím, co jste viděli v Tmavomodrém světě, natož v Musíme si pomáhat nebo Normalu (abych jen namátkou jmenovala některé tituly, které mne z různých důvodů napadly při prvním zamyšlení).

Možná nejvíc mne potěšil úryvek z fiktivního filmu Když zavřu oči, který natáčí ještě před okupací Hana s dobovou hvězdou Fantlem (skvěle noblesní Jiří Ornest), což je velmi přesně stylizovaná pocta prvorepublikovým společenským komediím ve stylu nedostižného Kristiána. Úpěla jsem blahem taky nad péčí, kterou štáb věnoval výběru nábytku a interiérů, jenž přispívá k celistvé, zajímavé "modernistické" stylizaci filmu. Stejně komplexní je i casting tváří, a to i v nejdrobnějších rolích - na plátně jsem nenašla prakticky žádnou, která by se "nehodila" do období přelomu 30. a 40. let.

Pokud jde o téma, je palčivé: příběh o holocaustu má v českém filmu jen malé zastoupení, protože cenzurovaná kinematografie po roce 1948 se motivům spjatým se židovstvím vyhýbala jako čert kříži (což by samozřejmě bylo na delší povídání). Spolu s autory Protektora, kteří zjevně znají všechny potřebné souvislosti, si však určitě vzpomenete hlavně na Radokovu Dalekou cestu (která mimochodem rovněž evokuje dobové mediální zprávy o dané době).

Linie holocaustu ovšem v Protektorovi ustupuje "obecnějšímu" a aktuálnějšímu tématu - výpovědi o české povaze, která je stejně báječně trpká jako v Mistrech. V Protektorovi není naštěstí nic hřebejkovsky "hezkého", kompromisnického a roztomilého, co by připomínalo Musíme si pomáhat (místy má - naneštěstí - blíž k prázdným, autorsky neprožitým "negativním" efektům Ševčíkova Normalu).

Provokativní je už fakt, že film uvádí pěkný citát z úst Adolfa Hitlera: "Čech je cyklistou, který se nahoře hrbí, dole však šlape." Kritický pohled autorů tématizuje už název filmu, který se nedotýká jen Heydrichovy funkce říškého protektora, ale také - a především - neblahého českého sklonu budovat si vlastní soukromý životní prostor pod něčími mocnými křídly s pocitem, že ho lze uhájit nedotčený za cenu drobných kompromisů. Autory filmu zaujala právě "ochranitelská" koncepce, kterou nacisté proklamovali vůči českému národu, a možnost přenést ji i na jednání hrdiny vůči manželce i na vztahy dalších postav.

Kde končí ochrana vašeho soukromého vnitřního prostoru a začíná brutální vnější manipulace a destruktivní teror - to je otázka, která se znamenitě hodí právě do dnešní doby. Není dnes těžké odhadnout, že atmosféra v současné české společnosti bude v následujících měsících ještě houstnout a že tohle téma bude na podzim ještě o něco aktuálnější než dnes. Protektor tak získává ideální startovací prostor.

Igor Ševčík stále živý: na pánských záchodcích v První pivní tramvayi

Návštěva spořilovské První pivní tramwaye v mrtvém předvečerním čase mi po letech s laskavým svolením přítomného personálu konečně umožnila nerušeně proniknout na místní legendární pánské záchodky. Dokonce s fotoaparátem.

Od doby, kdy výtvarník Igor Ševčík vyzdobil v roce 2000 hospůdku, umístěnou na blahodárném místě na smyčce konečné tramvaje číslo 11, se ledaccos změnilo: utěšeně vzrostla místní nabídka piv (která se mění i během jediného vašeho posezení, podle toho, co dopijete a co se zrovna naráží) - a nahodile nevýtvarné záliby současných provozovatelů poněkud nepěkně proměnily interiér. Přestože jsme v hospodě byli sami, hrála tam najednou televize (fotbal s vypnutým zvukem) a stylová hudba, do čehož pronikalo rádio od výčepu a nad našimi hlavami větrák zlověstně proháněl deset let starý a tedy už historicky prokouřený vzduch.

Pořád ještě tu ale zůstaly zachovány Ševčíkovy stylové malby na zdech a restaurační nábytek, nostalgicky upomínající na vybavení starých tramvají.

Žádných radikálních změn naštěstí nedoznalo ani právě zmíněné sociální zařízení, vyzdobené Ševčíkovými zaujatými "portréty" ženského intimního ochlupení.

Možná by se slušelo při této příležitosti připomenout, že od předčasné smrti Igora Ševčíka uplyne na začátku července šest let (zemřel v nedožitých třiapadesáti letech 5. července 2003). Igor Ševčík byl bohém a výtvarník zabývající se ilustracemi a plakátovou tvorbou, grafikou, fotografováním, malováním i psaním, ale i hranými projekty (např. Jakubiskova Tisícročná včela) a divadelními inscenacemi (působil třeba jako scénograf v Laterně magice). A vyzdobil freskami několik interiérů pražských restaurací (vedle První pivní třeba také vinohradskou Žlutou pumpu.

Nejznámější byl Ševčík ovšem coby autor osobitě expresivně pojatých krátkých animovaných filmů, které se dočkaly řady ocenění. Ráda bych k vašemu ctěnému vzpomínání nabídla třeba Siestu (1977), Ráno po flámu (1979), Lovce (1985) nebo Poslední cigaretu (1989).

Jak se nám tak ti politici rychle mění, málokdo si asi dneska vzpomene, že Igor Ševčík se na několik cenných let (od roku 1991) obětavě ujal i práce poradce ministra kultury Milana Uhdeho a pak působil také coby ředitel filmového a audiovizuálního odboru (v kteréžto funkci se zasadil o převedení mého oblíbeného časopisu Filmový přehled pod ochranná křídla Národního filmového archivu, kde je dodnes).
A protože by byla škoda ničit kvůli suvenýru ty krásné záchodky, nezbývá než doporučit vám třeba koupi plakátu, který je k mání v pražských Terryho ponožkách.

P. S. lehce feministické: Už léta považuji za hrubou nespravednost, že na dámských záchodcích v První pivní není vůbec žádná výzdoba!