Prohledat tento blog

úterý 26. května 2009

Trocha enologie: Víno roku

Moje nedávná anketa se týkala podívané s vinnou tématikou, k jejímuž zhodnocení jsem se nemohla pár dní dostat kvůli drobnému přechutnávání našeho velmi vyvedeného domácího ryzlinku rýnského...

Zcela podle mého vkusu (ale nemusíte mu příště tak nadbíhat :-)) se nejvíc hlasujících (42%) přimklo k pohledu na vinnou etiketu nějakého dobrého ročníku a ocitlo se tak mimo filmovou oblast.

Další silná hlasující parta (31%) se přiklonila na vděčnou stranu Dobrého ročníku Ridleyho Scotta. Přiznávám, že mám pro tuhle romantickou komedii s Russellem Crowem velkou slabost: na základě požitkářské knížky Petera Maylea vznikl film o životním stylu, který není úplně dobrý (znám dokonce pár lidí, kteří ho upřímně nenávidí). Dobrý ročník je přehlídkou předvídatelnosti: zápletka kolem polidštění civilizací zvlčilého burzovního podnikatale je průhledná od první chvíle a taky je jasné, že s tou zázračnou vinicí rodící neuvěřitelně dobrý mok to nakonec dobře dopadne.

Film ovšem nevídaně povyšuje - alespoň v mých zaslepených očích - uvolněná a vzdušně rafinovaná režie Ridleyho Scotta a samozřejmě Croweův ďábelsky přitažlivý herecký výkon. (A také odkazy na filmy Jacquese Tatiho, které ovládá trochu "jiný" humor a vyznávají lehce "pozastavený" timing, který nemá pranic společného s tím hollywoodským.) V Dobrém ročníku jde navíc o chválu jiného životního postoje, než jaký nabízí Hollywood a lifestylové časopisy: o neuspěchané vychutnávání života, které si může ve svém veteránském věku veterán Scott s nadhledem dovolit.

Ony ty vinné filmy nakonec vyznívají všechny podobně, ať už jde o nedávno tak populární Bokovku Alexandra Paynea, která získala bůhvíproč Oscara za scénář (10% hlasujících ve vinné anketě), nebo retro Alfonsa Araua s Keanu Reevesem Procházka v oblacích (6% hlasujících a Zlatý glóbus za hudbu pro Maurice Jarrea). A vlastně stejně můžeme vnímat i tu poněkud nešťastnou Operu ve vinici, kterou v roce 1981 natočil Jaromil Jireš s Josefem Kemrem v roli moravského lidového skladatele a kterou si původně uchystal Vladimír Merta jako svůj režijní debut. (A jíž se v hlasování nikdo nezastal, protože je jednak opravdu strašná a jednak si už dneska na ni nikdo nepamatuje. Ale uznejte, zkusit jsem to musela.)

Ve všech zmíněných filmech samozřejmě víno, respektive jeho pěstování, kvašení, školení a konzumace fungují jen jako zástupné prvky, související s takovými motivy, jako je delší časový horizovt, trpělivá investice, která se vrací postupně, ale jistě, a umění život vychutnávat a nikoli hltavě prolévat hrdlem.

Nosiči takového průhledného "poselství" by ovšem nemohly každopádně (a bůhvíproč) být filmy o pivu nebo o limonádě: jen kolem vína totiž panují v nejširším povědomí věřejnosti nejrůznější mýty. V nich samozřejmě nemá místo vinař, zoufale postřikující desetkrát ročně vinohrad proti nejrůznějším plísním, padlí a žravým mrchám a měnící se na podzim ve vraha se vzduchovkou čelícího invazi špaččích zlodějů. (A házející pak mnohdy - pro zvýšení cukernatosti - do sudu lopaty řepného cukru a - pro konzervaci a zamaskování nejrůznějších chorob - hory chemikálií. Pražáci to přece mají rádi sladší a navíc jsou ti blbci přesvědčení, že druhý den po konzumaci ta hlava bolet prostě má.)

Kdo k vímu trochu přičichl, baví se vinnými filmy jednak kvůli nezbytnému folklóru (ke kterému nedílně patří mladá vnadná krasavice neskrblící svými půvaby, podobně jako hrdinka Bobulí, jichžse zastalo jen jedno procento hlasujících čtenářů) a jednak kvůli různým podivnostem, kterých se tvůrci pravidelně dopouštějí (kupříkladu v Bobulích se sklidí hrozny a burčák je hotový ještě téhož dne v noci!).

Některé reálné skutečnosti naopak na laickou diváckou veřejnost působí dost neuvěřitelně: třeba fakt, že při ochutnávkách se většinou víno vyplivuje do příslušné nádoby, protože nejde o to se opít a přehltit, ale o posuzování moku (v Bokovce mimochodem tuhle nádobu hrdina Paula Giamattiho hltavě vypije, což je dost odporné). Autoři Dobrého ročníku i Vína roku, které právě přichází do našich kin, si pohrávají s představou úžasného lokálního produktu, který ohromí svět.

Metaforické scény spkaté s révou pak někdy působí dost legračně: třeba ta chvíle, kdy na konci Procházky v oblacích postava Keanu Reevese najde ve vinohradu, beznadějně zničeném požárem, jediný, prastarý révový keř, který vyrve ze země (což by normálně vyžadovalo partu velmi odhodlaných chlapů s krumpáči) a donese jim veteránovi postižené vinařské rodiny (Anthony Quinn). Ejhle: když se to pěkně namnoží, mají hrdinové naději do budoucna.

Co se týče Vína roku, inspirovaného skutečnými událostmi, provází jej bohužel pověst nepovedeného filmu celkem právem. Dokonce i když jste si jisti, že snesete na plátně cokoli, pokud v tom hraje Alan Rickman. Ten je samozřejmě moc dobrý i v roli anglického sommeliera a obchodníka s vínem Stevena Spurriera, kterému se v Paříži moc nedaří a tak se rozhodne vyrazit za novými zážitky do Kalifornie. Protože se píše rok 1976, svět ještě vůbec netuší, že se tam dělají skvělá vína, která se díky Stevenově iniciativě dokonce ukáží být srovnatelná s francouzskými. Francie totiž zcela neočekávaně přišla při prestižní degustaci naslepo, kterou Spurrier uspořádal, o své dosavadní dominantní postavení.

Protože degustování je filmařsky velmi nevděčnou činnností (něco jako šachy), zabírá samotná akce, která změnila vinařský svět, pouze malou část vyprávění. Autoři se samozřejmě soustřeďují hlavně na Spurriera, který je vinou rozpadlého scénáře a navzdory všem Rickmanovým snahám značně nečitelný. Ze začátku to je totiž vyslovený šupák, outsider a možná trochu podvodník, který se postupně jakoby zušlechťuje kontaktem s lahodným mokem, který v údolí Napa vyrábí zkušený vinař Jim Barrett (Bill Pullman) a jeho sousedé.

Protože by to celé pořád ještě mohlo působit nudně, najdete ve filmu ještě banální příběh prozření Jimova syna Boa (Chris Pine, kterému to v novém Star Treku bez šílené blonďaté paruky sluší mnohem víc).
A taky nevídaně dobrodružná peripetie kolem Jimova vymazleného vína, které ze dne na den v lahvích změní barvu v hnojně hnědou, přestože chutná pořád stejně dobře.
Jde o důsledek technologického postupu, který se ve filmu ukáže být zcela a okamžitě vratný: o pár hodin později už je víno k radosti vinaře, který se domníval zkrachovat, zase čiré a světle zlatavé! (Titulní bottle shock sice existuje, ale samozřejmě to s ním je trochu jinak než ve filmu). Nebyla by to všechno zase až taková nuda, kdyby zcela bezpříznakový režisér Randall Miller bezhlavě a nepochopitelně nemarnil skoro všechny trumfy, které dostal do ruky. Mezi ty ovšem nepatřil scénář.

Ani scénář Dobrého ročníku (který spáchal Marc Klein) nebyl nic moc: většinu dobré práce udělaly ty Scottovy záběry vinicemi rozvlněné krajiny, pohodová posezení hrdinů nad sklenkou, soustředění na Crowea, který je šaramantní, i když se pouze rozvaluje na proutěné židli, a ležérně vtipné dialogy. Z toho všeho najdete něco i ve Vínu roku, ale až podivuhodně to postrádá atmosféru.

Je vám nakonec úplně jedno, jestli se blonďatá Sam (Rachael Taylorová) přikloní k Boovi nebo jeho kamarádovi, Mexikánci Gustavovi (Freddy Rodríguez), jestli Jim zkrachuje nebo ne a jestli to jeho přechodně zmršené víno skončí na smetišti nebo v nejlepších evropských vinotékách.

Ano, a pokud jde o naučení, dozvíte se ho posléze z úst Rickmanova Stevena Spurriera: svět se vítězstvím kalifornských vín nad francouzskými navždy změnil a dobré víno může od té doby přijít odkudkoli. Nebuďme xenofobní a přestaňme pyšně spoléhat na své konzervativní tradice. Uf.


Víno roku (Bottle Shock)
USA 2008, 110 min.

Režie: Randall Miller
Scénář: Jody Savinová, Randall Miller, Ross Schwartz
Hudba: Mark Adler
Kamera: Michael J. Ozier
Hrají: Alan Rickman, Pill Pullman, Chris Pine, Rachael Taylorová,Freddy Rodríguez, Dennis Farina


Premiéra v ČR: 28. května 2009

1 komentář:

  1. Je asi trochu prehnané že Bokovka dostala Oscara za scenár ale je neporovnatelne lepšia ako Dobrý ročník od Scotta,ktorý už pekných pár rokov je z formy. Ale je jasné že každý má iný vkus. Na zdravie

    OdpovědětSmazat