Portrét: Stanley Tucci

Je snadné milovat herecké superstar. Ale jak je to s „hvězdami nižší svítivosti“ - tedy s herci, které sice diváci dobře znají jen z vedlejších partů - nebo z hlavních rolích ve filmech, které nikdy nezlomily žádný kasovní rekord? Případ inteligentního, charismatického a herecky schopného Stanleyho Tucciho vysvětluje, proč by nám ve světě plném samých Bradů Pittů bylo trochu úzko. „Malé hvězdy“ mají v hollywoodském systému svou nezastupitelnou roli, ať už donekonečna omílají jeden typ - nebo unikají divákově touze po škatulkování tím, že jsou hereckými chameleony. Tucci je ovšem případ sám pro sebe: typová škatulka mu sedne jako ulitá. Na svém kontě má tucty rolí komisních italoamerických šéfů (tím nejnovějším je šéfredaktor Fuller z politického dramatu Pravidla mlčení Roberta Redforda). A v jeho filmografii najdete zástupy padouchů snažících se uchvátit moc i nějakou tu princeznu (jak nedávno dokázal v dobrodružné fantasy Jack a obři). Dvaapadesátiletý herec, který si vybojoval řadu nejprestižnějších ocenění včetně dvou Zlatých glóbů a oscarové nominace, si ovšem současně získává obdiv schopností dokonale změnit svůj vzhled i hlas. Muži, jehož poznávacím znamením je holá hlava, sluší i roztodivné vlasové kreace: třeba v akční sci-fi Hunger Games hrál ceremoniáře Caesara Flickermana, proslulého proměnami líčení i roztodivnými vlasovými kreacemi.  

Pevné pouto 

S rozevlátým hárem či bez něj, Tucci hraje stejně dobře sériového vraha dospívajících děvčat vyhlížejícího jako váš nudný soused od vedle (thriller Pevné pouto), „šíleného vědce“ Erskina v prázdninovém comicsovém dobrodružství Captain America: První Avenger nebo ulíznutého nacistického „architekta holocaustu“ Adolfa Eichmanna (historické drama Konference ve Wannsee). Jen v rámci svého oblíbeného žánru – romantické komedie - se dokáže převtělit v žoviálního středostavovského manžílka (Julie a Julia), nejistého neurotika (Krásná pokojská), komisního vzteklouna (Terminál) i obyčejného trapáka (Vyzvání k tanci).

Mediálně úspěšný amatérský šéfkuchař

Nedá se říct, že by měl během své téměř třicetileté herecké kariéry na výrazné projekty nějakou zvláštní smůlu - a jeho filmografie dlouhodobě netrpí špatným výběrem rolí. Naopak: ačkoli přijímá účast v projektech prakticky všech žánrů, jen naprosto výjimečně jde o filmy, na které byste se už podruhé nepodívali. Tucci je „hvězdou nižší svítivosti“ z vlastního rozhodnutí a nikoli nějakým nešťastným řízením osudu. Svůj profesionální osud si buduje podle vlastního vkusu i potřeb - a jeho herecké portfolio je věcí rozvážného a postupně cizelovaného osobního výběru. Hraje ve filmu, na divadle i v televizi stejně rád, jako vaří podle receptů své kalábrijské babičky. K herecké profesi si navíc přidal produkci, scenáristiku i filmovou a divadelní režii - a jedno je s uplývajícími lety jasné: hollywoodskou hereckou hvězdou není prostě proto, že by ho to příliš omezovalo.

Profesionální cesta, po které se Stanley Tucci kdysi vydal, ovšem vůbec nebyla tak jednoduchá a přehledná, jak vypadá ze zpětného pohledu.

Jak si prosadit svou?

Na střední... 

Jméno i vzhled elegána se stowattovým úsměvem podbarveným ironií odkazují k jeho italoamerickému původu: Stanley Tucci se narodil 11. listopadu v maloměstském Peekskillu ve státě New York, v rodině, která se ze strany obou rodičů hlásila k jihoitalským kořenům. Tucciovi byli políbeni všemi možnými múzami: otec Stanley učil výtvarné umění na střední škole, matka Joan měla literární ambice. Stanley junior, nejstarší z jejich tří dětí, od dětství projevoval komediantské sklony. Na herectví se nedal jen on, ale i  jeho sestry Christine a Gina. Bratranec Joseph Tropiano se zase přiklonil ke scenáristice... „V určitém věku prostě nějak cítíte, co potřebujete dělat. Být na jevišti? Malovat, nebo dělat hudbu - co je pro vás pohodlnější?“ vysvětluje herec. „Už jako dítě jsem se cítil mnohem pohodlněji na pódiu než já v reálném životě.“ Stanley po středoškolských studiích zamířil na Newyorskou státní univezitu, kde v roce 1982 ukončil studia herectví. Cestu do praxe mu otevřela matka jeho kamaráda ze střední Cambella Scotta, která mu sehnala práci na Broadwayi. Přestože Stanley se rychle posunul z komparsu k významnějším partům, začal pošilhávat po filmu: v roce 1985 debutoval roličkou v černé komedii Čest rodiny Prizziů. Prestižní snímek se ucházel o Oscara v osmi kategoriích (nakonec zlatou sošku vynesl jen hlavní představitelce Anjelice Hustonové) - pro ambiciózního debutanta však naneštěstí nadlouho zůstal nepřekonatelným vrcholem kvality. 

¨

Navzdory tomu začal Tucci vedlejší role v televizních seriálech a filmech prokládat menšími party ve snímcích režisérských celebrit. Nešlo jen o horor klasika žánru George A. Romera Vražedná opice, ale i o spolupráci s  mistrem stylu Jamesem Ivorym (drama Otroci New Yorku), renomovaným hollywoodským autorem Robertem Bentonem (Billy Bathgate) nebo zkušeným Alanem Rudolphem (Mrs. Parker a začarovaný kruh). Tucci se etabloval na nezávislé filmové scéně díky účinkování u režisérskách indie hvězd Todda Solondze (Strach, úzkost a deprese) či Alexandre Rockwella (In The Soup, Somebody to Love).

„U některých režisérů si můžete dovolit protestovat: Hele, na to zapomeň, to neudělám,“ vysvětluje své tehdejší metody Tucci. „A u jiných se naštěstí můžete pustit do diskuse: Jednou to zkusíme takhle, podruhé jinak.“ V kamarádském prostředí americkým indies se každopádně cítil jako ryba ve vodě a jeho roličky se začaly počítat na desítky. Žádná však nebyla hlavní – a není divu, že se nakonec začal zajímat i o komerčnější projekty.

„Přiznejme si, že nezávislost už neexistuje,“ komentoval to později. „Dělal jsem plno nezávislých filmů jako herec a režisér. Filmový průmysl se ale výrazně změnil i za tu dobu, co v něm působím. Už to není tak zdravé, jako to bylo.“

Road to Perdition 

V hollywoodském manistreamu není ovzduší o nic zdravější, situace je ovšem přehlednější (a herecké honoráře vyšší). Stanley Tucci je dnes vyhledávaným hercem v hollywoodských blockbusterech. Zahlédnout jste ho však mohli už ve psí komedii Beethoven, thrilleru s Julií Robertsovou Případ Pelikán nebo v romantické komedii s Nicolasem Cagem Může to potkat i vás. Později se objevil i v tak prominentních mainstreamových filmech, jako byla temná gangsterka Road to Perdition, životopisná komedie Život a smrt Petera Sellerse (kde si zahrál režisérského génia Stanleyho Kubricka), drama Skandál či hudební film Varieté (kde toho bohužel moc nenazpíval).

Žranice

Přelomem v hercově kariéře ovšem bylo docela jiné rozhodnutí, než přesum do oblasti žánrového filmu. V roce 1996 popustil Tucci uzdu tvůrčím ambicím a spolu s kamarádem Campbellem Scotten debutoval jako režisér kulinářskou komedií Žranice. Námět na příběh dvou bratrů, kteří si v USA otevřou italskou restauraci, Tucci získal už během studií, když si přivydělával jako barman na Manhattanu. (Jeho celoživotní gurmánské sklony ovšem prozrazují i romantická komedie Julie a Julia, dvě vydané kuchařské knihy či dlouholeté provozování italské restaurace Finch Tavern.) Pokud jde o Žranici, jde o ryzí „rodinný“ projekt: scénář Tucci napsal s bratrancem Josephem Tropianem a sám si v něm zahrál se svým přítelem Tonym Shalhoubem. Sympatická nezávislá komedie získala řadu ocenění: oba scenáristé uspěli cenu ve festivalové Mekce nezávislého filmu Sundance a dostali i mimořádně prestižní Independent Spirit Award. Žranice se líbila i divákům: úsporný čtyřmilionový rozpočet se v pokladnách kin zčtyřnásobil. Protože Stanley se (stejně jako u většiny svých dalších režijních projektů) podílel i na produkci svého filmu, mohl si mnout ruce.

Podvodníci 

Technicky jde pravděpodobně o Tucciho nejúspěšnější autorský projekt – nepovedlo se mu ho překonat ani bláznivou komedií Podvodníci (1998), vyprávějící o dvojici nezaměstnaných herců ve stylu Laurela a Hardyho, kteří před pomstou nadutého britského kolegy hledají útočiště na zaoceánské lodi. Do nostalgického snímku inspirovaného poetikou němé grotesky se Tuccimu (který si jako sparingpartnera vybral Olivera Platta) povedlo nalákat řadu slavných kolegů (včetně Woodyho Allena v roli neurotického castingového režiséra, jenž však není uveden v titulcích). Vtipný film plný bláznivých situací se sice hrál i na nejprestižnějším evropském filmovém festivalu v Cannes, nešlo však přehlédnout, že má rozpadlý scénář a honí příliš mnoho zajíců najednou.

Tajemství 

Recenzent listu San Francisco Chronicle to docela vystihl, když napsal: „Špatný film může natočit kdokoli, ale udělat něco tak hrozného a nekoukatelného, jako jsou Podvodníci, vyžaduje talent a odhodlání.“ Zapomněl ovšem zmínit tvrdohlavost – a právě ta způsobila, že dnes Podvodníky vnímáme smířlivěji, v kontextu dalších, zdařilejších Tucciho režijních pokusů. Mezi ty patří Tajemství (2000), kde se režisér od komedie obrátil k dramatu (a rozumně se vzdal scenáristického podílu). V příběhu o osudech výstředního newyorského bohéma Joea Goulda Tucci evokoval staré zlaté časy a režíroval sám sebe v roli novináře z The New Yorkeru, kterého spojí přátelství s podivínem v energickém podání Iana Holma. Pořadatelé festivalu Sundance vyjádřili Tucciho projektu velké sympatie, když ho podpořili na slavnostní premiéře – filmoví kritici se však shodli na tom, že snímku chybí dramatické napětí. Tajemství u diváků nepomohla ani Tucciho vzácně zdrženlivá, citlivé a láskyplná režie.

Rande naoko

Stejně jako v případě Tajemství, i v pozadí zatím poslední Tucciho režijní práce stojí fascinace skutečnou, silnou a kontroverzní osobností. Rande naoko (2007) ovšem navzdory názvu není romancí, ale hořkým komediálním dramatem. Jde o remake snímku nizozemského filmaře Thea van Gogha (zavražděného v roce 2004 kvůli svým politickým názorům muslimským radikálem). Protagonisty vyprávění jsou manželé, kteří se pokoušejí svůj vztah otřesený dceřinou smrtí oživit mučivou, smutnou hrou na schůzky naslepo. Stanley Tucci si po boku Patricie Clarkson zahrál roli manžela Dona, na scénáři se však podílel jen částečně (a tentokrát se vzdal postu producenta).

Vznikl nenápadný film, který není příběhem, ale spíš sérií brilantních etud, v nichž se manželé pokoušejí převtělit do nejrůznějších rolí a oživit tak svou ztracenou lásku. Kritiky filmu byly opatrné, ale v zásadě pozitivní - a dopad na publikum byl minimální. Stanley Tucci s kasovními rekordy ostatně moc nepočítá - což mu samozřejmě nebrání v tom, aby neplánoval další film - komedii o vztahu matky a dcery Mommy & Me, v níž se má ujmou hlavní role režisérova dobrá kamarádka Meryl Streepová.

Hlavní vedlejší role

Když k režírování připočtete příležitostné produkční aktivity, soustředěné i na dokumenty o víně nebo basketbalu, profiluje se Tucci jako celistvá tvůrčí osobnost: nehoní se však za úspěchem a plnou kasou, ale čas od času prostě realizuje své vlastní sny. Stejně je to s jeho divadelními projekty, ať už se v nich na Broadwayi realizuje jako režisér (Půjčte mi tenora Kena Ludwiga) nebo jako herec (nominace na cenu Tony za inscenaci Frankie a Johnny ve světle luny). Herecká filmografie tohoto všestranného muže tak nepůsobí jako náhodný shluk nejrůznějších partů, ale jako součást členitého, různorodého portfolia. 

Winchell

Nejširší veřejnost ovšem Stanleyho Tucciho stejně vnímá jako herce, v čemž ji utvrzuje téměř stovka rolí, již si pilný Tucci do této chvíle připsal na své konto. Jeho filmografie přitom prochází zřejmým vývojem: od konce 90. let se v ní začaly objevovat zajímavé tituly a větší herecké příležitosti. Řadě z nich můžeme klidně vdechnout statut nezapomenutelnosti. Patří mezi ně televizní dramatu Winchell, které Tuccimu v roce 1998 vyneslo kromě jiných ocenění i cenu Emmy a prestižní Zlatý glóbus. Jde o další hercovu postavu inspirovanou skutečným životním příběhem - a také o dalšího jeho publicistu, tedy o povolání, které Tucciho zajímá jako druh manipulace s veřejným míněním. Předobrazem hrdiny snímku Paula Mazurského byl kontroverzní sloupkař a proslaveně útočný rozhlasový komentátor Walter Winchell, což je v hercově podání sice nesympatická, ale složitá a zajímavá postava. 

Konference ve Wannsee

Tucciho totiž vysloveně lákají morálně nejednoznačné postavy. Právě ty mu vynášejí přízeň publika i nejrůznější ocenění. Jedním z nejvýraznějších hrdinů tohoto typu byl bonvivánský, kultivovaný nacista Adolf Eichmann z válečného dramatu Konference ve Wannsee, jež pro televizi natočil režisér Frank Pierson. Tucci našel při natáčení společnou řeč s britským kolegou Kennethem Branaghem, který ve filmu (líčícím legendární schůzku nacistických pohlavárů o židovské otázce) ztvárnil Reinharda Heydricha.

Nejblíž k nejprestižnějšímu filmovému ocenění – Oscarovi – ho však nedostal Eichmann, ale tichounký a spořádaný pedofilní vrah Harvey v Pevném poutu režiséra Petera Jacksona. Oscara sice Tuccimu vyfoukl Christoph Waltz díky Tarantinovým Hanebným panchartům, což ovšem nemění nic na tom, že jde o bezkonkurenčně nejodpornějšího filmového zloducha posledních let. Harvey, na veřejnosti plaše pomrkávající za zlatými brýlemi a v soukromí sumírující vražedné léčky na vyhlédnuté oběti, je noční můrou ve světě předměstské spořádanosti. Scéna, ve které Harvey láká do pasti malou Susii (Saorise Ronanová), je precizní studií brutální a chtivé autoritativnosti skryté za tucciovsky laskavým úsměvem.

Julie a Julia

„Chci vytvářet skutečné osoby, ne monstra,“ vysvětluje herec. „Jsou zlé, ale pořád ještě to jsou to lidé. Herecká technika je sice řemeslem, ale herectví je umělecká forma, a aby mohlo jít o umění, musí být všechno pravdivé. Včetně toho, že vy sami v postavě cítíte svou vlastní, individuální pravdu.“ To ovšem neplatí jen pro Tucciho zloduchy, ale i pro jeho kladné hrdiny. Jedním z nejoblíbenějších je Paul Child v romantické komedii Julie a Julia, kterou natočila režisérka Nora Ephronová. Diplomatický úředník je laskavým, tolerantním partnerem báječné, ale naprosto nesnesitelné Američanky Julie, která se rozhodla naučit se vařit po francouzsku a napsat o tom knihu. K rozmáchlé, dominantní Meryl Streepové vytváří Tucci na plátně v relativně malém prostoru navenek statickou a nudnou postavu, která však uvnitř páru udržuje rovnováhu. Paul přichází večer domů z práce a usedá ke stolu, aby vzdal láskyplný hold ženinu kuchařskému umění… Protože se však píší konvenční 50. léta, pomáhá současně manželce realizovat jakýsi feministický převrat. 

To není fotografie z filmu 

Postavy z obou filmů, které vznikly v roce 2009, jsou tím nejlepším, co si Tucci v poslední době připsal do svého hereckého portfolia. Carakterizuje je zcela mopačný vztah k dospělosti: zatímco Harvey z Pevného pouta je infantilní pervert, do Paula z Julie a Julie jeho představitel promítl svou zralou, mužskou dospělost. Ta právě v té době procházela dramatickou zkouškou: Stanleyho manželka Kate umírala na rakovinu a jemu připadla péče o jejich tři malé děti – devítiletá dvojčata Nicolu a Isabel a o dva roky mladší Camillu.

Tucci se ze smutku léčil hereckou prací, sám však nezůstal: loni v srpnu se oženil s o dvacet let mladší Britkou, literární agentkou Felicity Bluntovou. Její mladší sestra Emily si zahrála s ním i s Meryl Streepovou v komedii Ďábel nosí Pradu – jedné z řady romantických komedií, ve kterých byl Tucci nepřehlédnutelný. V roli módního guru společenského magazínu Nigela ztělesnil dalšího ze svých autoritativních hrdinů spjatých s panujícím establishmentem, kteří nicméně neztrácejí divákovy sympatie.

Hunger Games 

Tucci, v realitě zdvořilý, usměvavý a sálající tichou energií, umí tyhle šéfovské postavy hrát sympaticky, i když to bývají pěkní parchanti: důkazem může být (jen v rámci romantických komedií) šéf filmového studia ve Zlatíčkách pro každého, asistent republikánského politika v Krásné pokojské nebo akurátní letištní úředník Dixon v Terminálu Stevena Spielberga, které umanutě deptá hrdinu Toma Hankse. Ve většině případů tihle Tucciho „muži systému“ nejsou vyslovení padouši - prostě jen dělají co nejlépe svou práci. Často jim však někdo otevře oči a oni zjistí, že existuje cosi jako radostný, tvořivý, lidský přístup ke světu.

V tomto směru nese pozitivní, autobiografické rysy i řada postav, které vlastně považujeme za typické Tucciho zloduchy. Což je tiché vítězství této velké malé hvězdy. 

(Tento text jsem napsala pro měsíčník pro pány ForMen. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)