Stejně jako antické sochy nebyly bílé, němý film nebýval “němý”: představa zmrtvujícího anti-zážitku v obou případech vznikla vinou šlechetné krádeže, které se dopustili archiváři. Chvályhodná touha zachovat historické artefakty ovšem způsobila, že bílé sádrové odlitky původně pestře polychromovaných soch dodnes nudí návštěvníky galerií - a němé filmy, uvěznené většinou pietně do akademického ticha filmoték, diváky bezpečně uspávají. Němý film ovšem není film bez zvuku, ale film se zvukem, který není synchronní (především ve vztahu k mluveným dialogům).
Skutečně “němá” projekce Kabinetu voskových figurín Paula Leniho (1924) či Metropolis Fritze Langa (1927) by diváka 20. let nepochybně otrávila: i z toho nejzapadlejšího kina byl totiž zvyklý přinejmenším na doprovod příslušně školeného pianisty. (Ten ostatně stupňoval divácký zážitek už při první slavné veřejné projekci bratrů Lumièrových 28. prosince 1895.)S vysokou vizuální kvalitou němého filmu a úchvatnou komplexností jeho jazyka konvenoval neméně vytříbený zážitek posluchačský: ve velkých biografech v městském centru doprovázel projekci buď hráč na speciálně upravené velkolepé varhany, nebo orchestr s dirigentem, posílený o sekci zvláštních efektů – perkusistů, imitujících zvuky bouře či pádících koní. Nástup zvuku, překrývající se s hospodářskou krizí, zruinoval kariéry tisíců takto specializovaných hudebníků.
Jiný kraj, jiný mrav: v Brazílii rané němé filmy doprovázeli operetní zpěváci a v Japonsku se živý hudební doprovod kombinoval s vypravěčem, komentujícím dění na plátně a “dabujícím” jednotlivé postavy.
Letos v Hradišti mezi nejchytlavější patří němé filmy, promítané s živou hudbou. Na rozdíl od dobového doprovodu, který byl zcela podřízen hudebnímu vkusu, jste si mohli nebo ještě můžete vychutnávat nejrůznější žánrové experimenty: dokument Nanuk, člověk primitivní posílený jazzovým doprovodem Jiřího Stivína, Metropolis ozvláštněnou skrz “existenciální elektro” formace Petra Marka MIDI LIDI či melodrama s Marlene Dietrichovou Calé Electric, zmítané ústrojnými improvizacemi rakouského pianisty a skladatele Gerharda Grubera. Pěkný poslech.(Psáno pro Filmové listy - Uhercké Hradiště 2009)
Žádné komentáře:
Okomentovat