Prohledat tento blog

úterý 1. prosince 2009

3 sezóny v pekle: syndrom vypatlané blondýnky

Ve čtvrtek měl premiéru nový český film 3 sezóny v pekle, celovečerní režijní debut Tomáše Mašína (ročník 1966), který je v poměrně krátké době už druhou domácí "dobovkou" z přibližně stejné doby - 40. let. Marek Najbrt (mimochodem "srovnatelný" ročník 1969) v Protektorovi (domácí akvizice vyslaná do boje o nominaci na Oscara) využívá protektorátní atmosféru k vyprávění o prostředcích, které postupně beznadějně pošpiní ušlechtilý účel, 3 sezóny v pekle líčí příběh právě "opačný": mladičký hrdina Ivan Heinz (snaživý, ale naneštěstí matný Kryštof Hádek) je na počátku své story, v roce 1947, nadšený salonní marxista, sebestředný hošík zavrhující rebelsky svůj "dobrý" původ, který se v poválečných letech pokouší žít jako bohém v divokém rimbaudovském stylu (souvislost - pro čtenáře se slabší školní pamětí - sugeruje už název filmu, přehnaně ambiciózně odkazující právě k básnické sbírce Arthura Rimbauda Sezóna v pekle). Na konci příběhu, na začátku 50. let, poté, co projde desiluzí, je pak Ivan dospělým mužem, jenž zažil muka opravdové lásky k unikavé Janě (zajímavá polská herečka Karolina Gruszková) a jehož ideály prošly drtivou konfrontací s komunistickým režimem. tedy měl by být, kdyby nás o tom tvůrci filmu dokázali přesvědčit.

Emil z Protektora (v podání vzhledově ambivalentnějšího a herecky schopnějšího Marka Daniela) do vyprávění vstupuje jako sympatický chlapík se "správnými" názory a milující manžel, vychází z něj ale jako přisluhovačská mravní zrůda, která vše lidské v sobě utopila v kompromisech. Jde samozřejmě o poměrně typický příběhový model - a stejně je tomu i v případě Mašínova snímku. Najbrtův tým ovšem zůstává věrný temnému, skeptickému ladění svého předchozího znamenitého opusu Mistři a v Protektorovi se metaforicky obrací k paměti střední a starší generace prostřednictvím otázky vnější kolaborace s (kterýmkoli, tedy nacistickým či komunistickým) režimem, proleptávající se do nitra lidské mysli. Mašín ale nabízí ryze pozitvní vyprávěnku, která je zřejmě určena především početně nejsilnější divácké skupině - současné mládeži. Ta by se ovšem neměla identifikovat s hlavním hrdinou jen v okamžiku jeho zmoudření, ale i ve chvílích, kdy se k poznání a zralosti teprve propracovává. I tehdy, když Ivan opouští a okrádá svého otce, krade jídlo v obchodě či blouzlivě horuje pro zjevně abstraktní ideály, má postavu vedle Hádkova roztomile chlapeckého projevu cílovému divákovi zřejmě přibližovat permanentní používání slova "hovno". Ivan je totiž výlučný, divoký mladý básník a když bude tohle slůvko vykřikovat dostatečně nahlas, případně se při tom ještě svlékat, možná mu slabší povahy v publiku jeho rebelství víc uvěří (i když verše, které hrdina skládá, patří Egonu Bondymu, jehož osudy autory filmu inspirovaly - a ty básně vlastně nejsou moc dobré, respektive se stěží mohou srovnávat s těmi Rimbaudovými).

Hrdina žije v anarchistickém světě vlastního ega, pomyslném blaženém světě bohémů, a toto "občanství" jaksi automaticky legitimizuje všechno, co činí, jako správné. To je samozřejmě tradiční koncept vyprávění ladící se sebestředným viděním mládí, ale zdráhám se ho přijmout. Když pominu hystericky dietní, až bulimický herecký výkon Kryštofa Hádka (oč raději bych v té roli viděla takového Ondřeje Nováka :-)), nemohu prostě akceptovat bezvýhradně sympatickou prezentaci hrdiny s takovými názory a postojem. Ivan Heinz představuje jen další bizarní variaci na důvěrně známého chcípáckého hrdinu z českých filmů - a upozorňuje mimoděk na (ne vždycky viditelné, ale zcela tradiční) propojení role intelektuála se salónním levičáctvím.

Zajímavé je možná i to, že Ivan je důsledně prezentován jako současný mladý hrdina, ať už jde o jeho život ve "squattu", popíjení s partou a těkání po večírcích či o popis jeho milostných trampot s Janou. Zatímco v zajímavé postavě hrdinova vrstevníka Karla (jako vždycky přesný Ľuboš Kostelný) zahlédneme obsaz "protektorského" konformisty, který navzdory výčitkám svědomí nepřestává být komunistickým hajzlem, starší postavy příznačně působí jako z morálně jiného, starosvětského (až zastaralého) prostoru. Mám na mysli především otce v působivém podání Martina Huby, židovského kritika v naneštěstí dost ochotnickém pojetí Jana Krause, ale hlavně psychiatra, kterému neselhávající Miroslav Krobot vdechl i na malé ploše a prakticky beze slov nevídaně hluboký a působivý rozměr.

Protektora a 3 sezóny spojuje i to, že mají zajímavý design: zatímco Protektor ovšem elegantně a inovativně těží z modernistických formálních výbojů a současně precizně pracuje s nostalgickými aluzemi na dobové songy a filmy, autoři 3 sezón nabízejí vnějšně nesmírně efektní, ale obsahově mělčí práci se za všech okolností líbivým vzhledem obrazu, zahrnujícím neméně starostlivé dobové rešerše. V trikově upravených, na domácí poměry nevídaně velkorysých a precizních městských exteriérech ožívá nejen Praha, z níž zlá doba postupně strhává poválečný vzhled upomínající na první republiku, ale i poválečná Vídeň.

Působivá a celistvá vizuální stránka jen potvrzuje, že 3 sezóny v pekle jsou po řemeslné stránce v rámci českého filmu výjimečným dílem: Mašín, který je ceněným tvůrcem reklam a klipů, dokázal stmelit tým takovým způsobem, že jeho dílo už po řemeslné stránce snese srovnání s "normálními" evropskými či dokonce hollywoodskými snímky. Divák se nemusí při projekci permanentně stydět (což se mu děje spíš v oblasti tématu, některých promluv hrdinů a některých hereckých výkonů). Nezakopává na každém kroku o profesinonální neschopnost (za pochvalu v této souvilosti stojí i hudba Filipa Jelínka a "nečeská" kamera Karla Oskarssona).

Bylo by samozřejmě úžasné, kdyby se něco takového i v českém filmu změnilo ve standard. Kdyby se divák i kritik nemuseli zdržovat úzkostí z kašírovaných kulis, zastaralé televizní neosobnosti, odfláknutého nelogického scénáře, šmírácky recitovaných dialogů či špatně nasvícené scény, bylo by pro něj mnohem snadnější soustředit se na to, o čem film je - a mohli bychom se o tom společně začít bavit.

Podobně jako nedávno Normal Julia Ševčíka je ovšem debut Tomáše Mašína poznamenán disproporcí až jakéhosi hollywoodského typu: oč lépe vypadá, o to mělčeji mu to myslí a především cítí. Nedivila bych se, kdyby se situace, kterou pracovně nazvu syndromem vypatlané blondýnky, jež se domnívá, že nemusí moc myslet, změnila v obecnější trend.
3 sezóny v pekle
Česká republika/ Slovenská republika / Německo, 2009, 110 min.
Režie: Tomáš Mašín
Scénář: Tomáš Mašín, Lubomír Drozd
Kamera: Karl Oskarsson
Hudba:Filip Jelínek
Hrají: Kryštof Hádek (Ivan Heinz), Karolina Gruszková (Jana), Jan Kraus (Viktor Lukáš), Martin Huba (Ivanův otec), Ľuboš Kostelný (Karel), Táňa Pauhofová (Hana), Miroslav Krobot (psychiatr), Matěj Ruppert (Skokan)
Premiéra: 26. 11. 2009


Autorkou u recenze uvedených fotografií je Lucie Jansch

1 komentář:

  1. dobry den,

    v internetu jsme narazili na tuto stranku.

    http://alenaprokopova.blogspot.com/2009/12/3-sezony-v-pekle-syndrom-vypatlane.html

    kde jsme objevili 7 fotografii bez fotokreditu autora.
    dovoluji si vas upozornit, ze autorem fotografii je lucie jansch,
    ktera na nataceni filmu fotografovala pro dawson a ktera ma ve smlouve uvedeno, ze jakakoliv publikace jejich fotografii
    je mozna pouze s fotokreditem foto: lucie jansch

    proto bychom radi vedeli, od koho jste fotografie dostali a proc nebyl
    uveden spravny fotokredit.

    pozadujeme proto okamzite doplneni fotokreditu a tesime se na vasi odpoved.

    pozdravy z berlina

    jirka & lucie jansch

    www.art-and-culture-photography.com
    jansch@gmx.com

    OdpovědětSmazat