Animace pro dospělé

Alois Nebel Tomáše Luňáka

O Aloise Nebela je v zahraničí zájem mimo jiné už proto, že animovaných filmů pro dospělé není vlastně mnoho a nemají ve srovnání se snímky pro děti příliš bohatou tradici. Jsou dlouhodobě spojeny spíš s experimentální či artovou filmařinou, která stojí na okraji zájmu většinového publika. V poslední době je však o "dospělou" animaci zájem: stačí připomenout Persepolis (2007), kterou natočil Vincent Paronnaud s íránskou spisovatelkou Marjane Satrapiovou podle jejího autobiografického comicsu líčícího dětství a dospívání v islamistické totalitě. Volba černobílé škály však evokuje i klasický film noir, což v poslední době využila jak stylová sci-fi Renesance režiséra Christiana Volckmana, tak psychedelická skládačka Strach(y) ze tmy. Zmíněné snímky vznikly v Evropě, s monochronatickou škálou si však před šesti lety pohrávala i hollywoodská mainstreamová adaptace legendárního noirového comicsu Franka Millera Sin City – Město hříchu. 

Za všechno může Betty

Do centra pozornosti se kupříkladu v USA začaly filmy pro dospělé dostávat až na sklonku 60. let. Tomu, aby se v zemi neomezených možností animovaný film věnoval i „vážným“ tématům či kontroverzním prvkům (erotika, sex, násilí), totiž do té doby totiž účinně bránil cenzorský systém vtělený do Haysova kodexu, uplatňovaný jak v hraném, tak v animovaném filmu už od 30. let. Před jeho zavedením se ovšem do kin přirozeně dostala řada animovaných snímků předevších erotického charakteru. Jejich patronkou se stala dobře vyvinutá krasavice Betty Boopová, která neskrblila svými kreslenými půvaby a občas se chovala dost skandálně. Výtvarník Max Fleischer v roce 1932 ve filmečku Betty Boop' s Bamboo Isle techniku rotoskopingu, kterou vynalezl jeho bratra Max a použil už v roce 1915. de jeho hrdinka ve skrovné sukničce z trávy tančila havajský tanec hula, použil metodu rotoskopingu, kterou využili i tvůrci Nebela (a která je založena na normálně natočeném filmu, který se obkresluje, ať už ručně, počítačově nebo v kombinaci obojího).     

Pod vlivem mravnostní cenzury ovšem Betty musela změnit šatník i mravy. A stejně na tom byli i další američtí kreslení hrdinové - a to nejen ve filmu, ale v menší míře i comicsu (výroba a distribuce „nevhodných“ tiskovin byla totiž samozřejmě vždycky snazší než distribuce filmu). Hraný film se ovšem v USA s cenzorskými zákazy dokázal celkem zdařile vyrovnat - a dokonce si propracoval metaforický jazyk, který působil na diváky dráždivěji než zakázané, explicitní scény. Kreslený film, založený do značné míry právě na stylizaci a metaforách, ovšem neměl žádnou cestu, jak si se zákazy poradit. 

Walt Disney v některých scénách své Sněhurky a sedmi trpaslíků (1937 použil rotoskopii

Zatímco v západní Evropě či Japonsku vznikaly i animované filmy plné erotiky, násilí a využívající společensky kontroverzní či „dospělá“ témata, Amerika dlouhá desetiletí navenek působila jako oáza puritanismu a bezkonfliktonosti. Tento dojem naplňovaly především líbivé, infantilní a nekonfliktní rodinné snímky Walta Disneyho. Jiný typ cenzury postihl i filmy za železnou oponou, a je zajímavé, že !vážné" téma bylo znovu spojené s rotoskopií: museli o n i povinně projevit zájem sovětští animátoři v souvislosti s požadavky socialistického realismu: pokusy o její využití zanikly po roce 1964 spolu s jejich diktátorským objednavatelem Nikitou Chruščevem. 

Fritz the Cat

Pád studiového systému v 60. letech přinesl zkázu Haysova kodexu a nový typ uvádění filmů do kin, založený na strukturované přístupnosti. Průlom nastal až v 70. letech – také díky osmiminutovému kreslenému filmečku Thank You Mask Man (1971), na kterém se podílel kontroverzní newyorský komik Lenny Bruce. V roce 1972 přišel do amerických kin jeden z divácky vůbec nejúspěšnějších celovečerních animovaných titulů natočených v nezávislé produkci, Fritz the Cat. Satirický snímek režiséra Ralpha Bakshiho byl vůbec prvním animovaným titulem v historii, který získal označení přístupnosti X – dětem nepřístupný. 

Bakshiho Pán prstenů

Jiným slavným Bakshiho animovaným dílem byla celovečerní adaptace Tolkienova Pána prstenů (1978), při jejímž natáčení byl používán i rotoskoping (např. při jízdě Prstenových přízraků na koních). Naivistický "disneyovský" vzhled postav se však s realistickým dojmem  vzniklým touto metodou dost tloukl. Rotoskopie lépe sloužila v projektech svázaných s populární hudbou: třeba ve fantazijní evokaci písniček Beatles Žlutá ponorka (1968) či rockové feérii Heavy Metal (1981). 

Valčík s Bašírem

V polovině 90. let vrátila tento postup do středu zájmu možnost kombinace s digitální technologií, zvláště při vývoji počítačových her. Technologický rozvoj sice posléze rotoskopii odsunul do pozadí jako příliš pracnou, v poslední době však ožívá v artovém filmu právě díky výslednému, charakteristicky stylizovanému a současně realistickému pohybu a vzhledu. Zasloužil se o to americký nezávislý režisér Richard Linklater se snovou fantazií Waking Life (2001) a adaptací futuristického drogového románu Philipa K. Dicka Temný obraz (2006). Právě tyto filmy formálně posloužily jako bezprostřední podnět k Aloisi Nebelovi. Rotoskopie byla použita i při natáčení izraelského animovaného Valčíku s Bašírem (2008), i když jen jako podklad pro storyboardy.