Prohledat tento blog

středa 21. září 2011

Jak jsem blokovala Spořilovskou

Procházka po přechodu na
sjezdu z  Jižní spojky
Hoďte za hlavu všechny ty vzpomínky na ošklivá videa, ve kterých policie surově mlátí obušky pokojně demonstrující občany. Zapomeňte na všechny filmy, které zobrazují brutální represe establishmentu vůči lidem, kteří se jen pokoušejí vyjádřit svůj názor (ať už jsou takové, nebo takové). Demonstrace, respektive blokáda může být poklidným  zpříjemněním vašeho podvečera poté, co se vrátíte unaveni z práce a potřebujete se trochu protáhnout před večeří. Alespoň pokud je povolená a odehrává se za asistence policie. Na té naší byli - jako by to věděli předem - ženy s malými dětmi, teenageři a důchodci venčící malé pejsky. Jediným problémem bylo prostředí, ve kterém se akce odehrávala - přechod pro chodce přes bezejmennou silnici, po které se z pražské Jižní spojky sjíždí na Spořilovskou. Značný hluk, vysoká koncentrace výfukových plynů a polétavého prachu tak přesvědčily několik maminek s kočárky, aby procházku  vzdaly. Já, moje sestra a její kamarádka jsme s tím neměly problém, protože stejné prostředí máme už rok doma. A nezdálo se, že by ta tom někdo z přítomných byl jinak - snad s výjimkou přítomných policistů, pracovníků médií a starosty Prahy 4 Pavel Horálek (který je rodilý Spořilovák, ale má to štěstí bydlet jinde).

Blokáda v plném proudu
Bydlím totiž nad Spořilovskou ulicí, na které před rokem došlo k nepěkné změně k horšímu: už tak povážlivě zatíženou silnicí se totiž v souvislosti s uvolněním Jižní spojky a nedostavěným Pražským okruhem začala valit  i těžká kamionová doprava (jak jsem o tom psala tady). Výsledkem holého zoufalství obyvatel Spořilova, kteří trpí samotnou situací i nechutí magistrátu se obtížně řešitelnou kauzou účinně zabývat, byla zmíněná blokáda (její důvody, cíle i další informace najdete na stráce občanského sdružení SOS Spořilov.) Blokádu Spořilovské jsem si už pár měsíců představovala jako dramatickou situaci hodnou akčního talentu Michaela Baye, při které budou kamiony na Spořilovské zpomaleně projíždět bezbranným davem a pak bohorovně mizet směrem k Bohdalci , lhostejně spouštějíce stěrače kvůli odstranění zbytků demonstrantů z předního skla.

Přítomna byla i média 
Vzhledem k tomu, že na Spořilovskou chodec vůbec nesmí, byla taková představa samozřejmě nesmyslná: povolená demonstrace se totiž mohal konat jen a jen na zmíněném přechodu, který má jen pár metrů. Riziko přítomných se limitně blížilo nule i proto, že asistence bezpečnostních složek byla tak masivní, že vysoce převyšovala poptávku. Ono se totiž těch blokujících, kteří dokázali přijít navzdory svým bayovským představám, sešlo jen pár desítek. Což je pro mne opravdu hořké, protože jsem se ani tak nebála, jako si spíš připadala nevhodně. Moje názory jsou totiž (jak asi známo)  veskrze pravicové a názory na demonstrující ekoteroristy sdílím s Václavem Klausem. Coby studijní materiál byla ovšem spořilovská blokáda dost poučná (a proto vás s ní také obtěžuji, zatímco čekáte na mou recenzi Aloise Nebela).

Sice to tak vypadá, ale nebyly
tam samé důchodkyně
Blokáda měla trvat půl hodiny (od půl páté do pěti odpoledne, tedy v době dopravní špičky) a jejím cílem bylo narušit dopravu a upozornit tak veřejnost na nepěknou situaci na Spořilově prostřednictvím médií. Jejich zástupců se sešlo opravdu hodně, poradit si s interpretací situace ovšem zřejmě není tak plně snadné. Příklad najdete tady, včetně větičky "Místní byli z nepodařené blokády naštvaní", která není pravdivá. Přiznávám, že mne překvapilo, že součástí povolené demonstrace je ze strany bezpečnostních složek taková minimalizace škod, že se zrušila samotná podstata blokády. Policii, která má za úkol pomáhat a chránit nejen demonstranty, ale i jejich oběti. se totiž skutečně dvě hodiny dařilo odklánět dopravu po Jižní spojce tak, aby po blokované silnici nic nejezdilo. Blokáda tak nakonec pobíhala v mnohem čistším povětří a větším klidu, než jsem čekala.

Antikonfliktní film - jak
z hollywoodského filmu
Během doby strávené na prázdné silnici jsme se pěkně prošli a popovídali si mezi sebou i s policisty a zvláště se členy antikonfliktního týmu, což jsou tak sympaticky, chytře a profesionálně působící mužové, že jsem na okamžik zatoužila být sličným rukojmím v nějaké přepadené bance, jehož propuštění se těmhle vyjednávačům povede usmlouvat na nesmlouvavých bankovních lupičích.  (Jen na okamžik, prosím.) Abych se vrátila k naštvanosti nás blokujících, žádné se myslím nekonala: čekali jsme, že následkem policejní harmonizace škod dojde k ucpání Jižní spojky, ale to se nestalo: provoz probíhal plynule (což jsme sledovali i na mostě nad námi), což byl mimochodem důkaz, že Jižní spojka danou zátěž i v dopravní špičce snese. Čili by se tam nějaký ten kamión klidně mohl vrátit. Rozešli jsme se s tím, že pokračovat v blokádách má smysl. Na tu příští, která může být už za měsíc, můžete se mnou vyrazit taky. Dá se tam klábosit i o filmu.  

P.S. A tady je mezi fotkami i důkaz, že jsem tam byla. Jablko bylo poněkud červivé.

3 komentáře:

  1. Velice vtipně napsáno, snad jen, že lidí jsme spočítali 325 (bez novinářů, policie a antikonfliktního týmu)... :-))

    OdpovědětVymazat
  2. Tím lépe - díky za zpřesnění.

    OdpovědětVymazat
  3. ..ano, a ještě mne napadá, že "nacionalismus" se týká v případě Habermannova mlýna i typu hereckého obsazení: v hlavní roli vystupuje s ohledem na to, že jde o příběh Sudet viděný spíše německýma očima, německý herec (Mark Waschke). Jakkoli se mi líbí, jak Karel Roden pojal svého českého hajného, cítím, že pro českého diváka to může být málo. Na české filmy se přece chodí kvůli českých hercům.

    OdpovědětVymazat