Restaurovaná verze: Hoří, má panenko

Volba královny krásy: plavky s sebou 

Legendární tragikomedie, kterou se Miloš Forman v roce 1967 rozloučil s českou částí své režisérské tvorby, patří k nejvýstavnějším kouskům z rodinného stříbra československé kinematografie. Nelaskavé líčení průběhu jednoho venkovského hasičského bálu se dnes počítá k mistrovským dílům československé nové vlny – ve své době se však dočkalo odmítnutí jak ze strany socialistické státní kinematografie, tak (nečekaně) ze strany kapitalistického koproducenta. Diváci si proto filmu Hoří, má panenko moc neužili: v kinech se prý po své premiéře v prosinci 1967 promítal jen několik týdnů. Potom byl stažen z distribuce s tím, že údajně hrubě zkresluje a očerňuje socialistickou realitu 1/ 

Předseda plesového výboru:
Formanův oblíbený Jan Vostrčil

Tehdy pětatřicetiletému Formanovi navíc nebezpečně zkomplikoval život italský producent Carlo Ponti, který objednaný film považoval za morálně nepřijatelný a pod záminkou nedodržení smluvené metráže mu hrozil žalobou za finanční zpronevěru. Autorovi mezinárodně oceňovaných snímků Černý Petr (1963) a Lásky jedné plavovlásky (1964) z úzkých pomohli až francouzský režisér Francois Truffaut a producent Claude Berri, kteří se postarali o odkoupení filmu. Ten pak úspěšně uvedli do zahraničních kin - a dokonce ho v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film na začátku roku 1969 dovedli do samého finále oscarového závodu. Stejně jako u Lásek jedné plavovlásky (1965) ovšem zůstalo jen u nominace (vítězství si tehdy odnesl výpravný sovětský spektákl Vojna a mír Sergeje Bondarčuka, což - vnímáme-li Ceny Akademie jako politikum - naznačuje nechuť většiny členů Akademie podlehnout vlnám sympatií a podpory, kterých se po tragédii srpna 1968 dostalo Československu ze zahraničí.). 

Miloš Forman tak do americké emigrace (kde si později vybudoval pozici ceněného tvůrce) směřoval s výborným kreditem, pro československou veřejnost, deptanou následky srpnové invaze, ovšem tyto informace nebyly volně dostupné - stejně jako samotný snímek: ten měl navždy zmizet v neblaze proslaveném trezoru normalizačních cenzorů. Do českých kin se Hoří, má panenko smělo vrátit až po listopadu 1989, kdy se mu domácí kritika pokoušela emfaticky vnutit statut nelítostné satiry na komunistickou společnost. 

Kolektivní hrdina 

Po pětačtyřiceti letech už ovšem můžeme pozici tohoto výjimečného snímku vnímat jako nadčasovou: funguje totiž v nejrůznějších dobách – v souladu s tím, že sám Forman jej odmítal vnímat v omezující škatulce podobenství. Blízko pravdě byl patrně už Milan Kundera, když v roce 1976 Formana díky tomuto filmu zahrnul do „velkého“ evropského kontextu po bok Haška a Kafky. Spíš než o podobenství o konkrétní době jde totiž o všeplatnou, mrazivě temnou mozaiku lidské trapnosti, jíž se samozřejmou bezostyšností propadají navenek slušní občané – ať už při volbě venkovské královny krásy, pořádání tomboly či hašení ničivého požáru sousedovy chalupy.

„Morální“ podoba klasiky

Příprava plesu - technické selhání

Přestože Hoří, má panenko si našlo opakovaně cestu do domácího kina i na televizní obrazovky, nabídce vidět ho na velkém plátně a v dokonalé technické kvalitě lze jen těžko odolat. To mohou potvrdit ti šťastlivci, kterým se letos v červenci povedlo zúčastnit se slavnostní projekce, na které film v restaurované podobě představil MFF Karlovy Vary. Prestižní domácí festival už loni inicioval novou podobu Markety Lazarové – prvního titulu na seznamu dvou set domácích titulů, vybraných k digitálnímu restaurování. „Znovunalezené“ dílo Františka Vláčila tehdy vyvolalo zájem investorů - a výsledkem byl vznik Nadace České bijáky, která nyní finančně zaštítila digitální zpracování Formanova snímku. Nápad zpřístupnit díla české kinematografie dalším generacím, realizovaný díky těsné spolupráci Národního filmového archivu a společností Universal Production Partners a Soundsquare, se i tentokrát opíral o rozhodnutí vrátit film do kin v podobě, maximálně připomínající verzi z doby jeho premiéry. 

"Vejboři" musejí prověřovat a slídit

Garantem tohoto rozhodnutí, promítajícího do restaurátorského procesu etické otázky, se stal Miloš Ondříček. Ceněný kameraman má lví podíl na unikátních obrazových kvalitách Formanova snímku: Hoří, má panenko totiž kombinuje režisérovu práci s „živly“ - neherci a reálných prostředím - a Ondříčkovu přepečlivou stylizace (která se týkala třeba volby zcela přesné barvy hasičských uniforem, ušitých speciálně pro potřeby natáčení, či vybraně "ošklivého" nátěru zdí v hospodském tanečním sále). 

Ve finále už se diváci nikdy moc nesmějí...

Samotné restaurátorské práci ovšem předcházel i historický výzkum, který se netýkal jen formátu obrazu a typu materiálu použitého pro výrobu dobových distribučních kopií, ale třeba i úvodního titulku upozorňujícího, že snímek není namířen proti hasičům. Ten v restaurované verzi nenajdete, protože byl do filmu přidán až v březnu 1968 – jako reakce na uměle vyvolané protesty údajně pobouřených českých hasičů. Ti se ovšem podle Formanova pozdějšího svědectví při promítání filmu velmi dobře bavili - a dokonce si prý pochvalovali jeho věrnost ve vztahu k vlastní činnosti…

Možnost vnímat Hoří, má panenko v současných kontextech máte právě teď: zkuste si, jak bude fungovat na vás. 

1/ Moje maminka ovšem tvrdí, že film viděla ještě 20. srpna 1968, tedy den před invazí. 

Hoří, má panenko 

ČSR 1967, 71 minut 

Režie: Miloš Forman

Scénář: Jaroslav Papoušek, Ivan Passer, Miloš Forman:

Kamera: Miroslav Ondříček

Hudba: Karel Mareš

Hrají: Jan Vostrčil (předseda plesového výboru), Josef Šebánek, Josef Valnoha, František Debelka, Josef Řehořek, Vratislav Čermák, Václav Novotný, František Reinstein, František Paska, Ladislav Adam (členové plesového výboru), Josef Kolb (Josef), František Svět (děda Havelka), MIlada Ježková (Josefova žena), Alena Květová (Růženka)

Premiéra restaurované kopie: 27. 9. 2012

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny - díky redakci za to, že může s příslušným zpožděním vyjít i tady, v delší verzi.)