Portrét: Grace Kellyová

Filmová ikona, od jejíž předčasné smrti 14. září uplynulo třicet let, stihla prožít pod dohledem veřejnosti dva životy: ten kratší patřil oslňující hollywoodské hvězdě, ten delší monacké kněžně. Oba tyto životy obestírá romantický opar dokonalosti. Neprávem: neobešly se totiž bez kontroverze, pragmatičnosti i obyčejného lidského zoufalství. 

Ještě tři desetiletí po své smrti Grace Kellyová zůstává symbolem ženy, která naplnila své vlastní sny i touhy milionů svých obdivovatelů. Její módní styl ovlivnil několik generací a dodnes inspiruje módní návrháře. Cílevědomě se vypracovala v jednu z nejoslnivějších hvězd Hollywoodu 50. let, kde spolupracovala s nejlepšími režiséry a hereckými kolegy své doby. Během pouhých pěti let působení na stříbrném plátně strhla fantazii filmového publika představou nádherné ledové královny, které ovšem pod luxusním živůtkem buší srdce plné vášně a sexuální energie. Získala Oscara za psychologické drama Děvče z venkova (1954), do filmových dějin se však zapsala i trojí spoluprací s režisérským mistrem Alfredem Hitchockem.

V šestadvaceti letech se Kellyová vzdala herectví, aby se jako manželka knížete Reiniera III. stala královnou srdcí monackého lidu. Během následujícího čtvrtstoletí pak plnila roli manželky hlavy státu a matky tří dětí s modrou krví se stejným respektem k danému životnímu stylu, jaký prokázala už v rámci hollywoodského studiového systému. Kdyby Grace Kellyová nezemřela 14. září 1982 po autonehodě ve věku pouhých dvaapadesáti let, přišli bychom o chytlavý životní příběh: popkulturní ikony, které ze světa odešly předčasně a za tragických okolností, totiž vždycky obestírá kouzlo romantičnosti. „Skutečný“ život Kellyové ovšem zůstane v mnoha ohledech už navždycky tajemstvím té, která ho žila - někdy s ohromnou chutí, jindy s utajovanou trpkostí, ale vždycky s elegancí.

Úspěch nemilovaná dcery 

Pro veřejnost byla Grace Kellyová ztělesněním perfekce (herecký kolega James Stewart ji s galantní ironií nazval ve všech směrech až příliš dokonalou). Její soukromí však opakovaně zatěžkávaly problémové vztahy s muži. Přestože některé z jejích románků jsou pravděpodobně jen smyšlené, Kellyová, jež na filmovém plátně s roztomilou přirozeností ztělesňovala dámy s až panensky nedotknutelným kreditem, vynikala dravě těkavým sexuálním apetýtem. Krátkodobé vztahy s vesměs staršími muži i nepříliš šťastné manželství s náročným, sebestředným monackým knížetem Reinierem pravděpodobně ovlivnil - pěkně freudovsku - vztah k dominantnímu a odmítavému otci. John Kelly, jemuž bylo v době narození jeho třetího dítěte už čtyřicet, vnímal Grace jako nejméně perspektivní z celé rodiny. Když získala Oscara, prohlásil nemilosrdně: „Vůbec nemůžu uvěřit tomu, že vyhrála. Je posledním z mých čtyř dětí, od kterého bych čekal, že by mne na stará kolena mohlo podporovat.“

Vánoce 1950: Kelly Family

Podobu rodinného prostředí, do kterého Grace vstoupila ve Philadelphii 12. listopadu 1929, určoval právě náročný a přísný otec John. Sám se dlouho pokoušel proniknout mezi místní společenskou smetánku, jež ho odmítala přijmout coby katolíka s irskými kořeny. Ztělesňoval přitom americký sen o úspěchu: velmi úspěšně podnikal (svůj první milion prý vydělal v čtyřiatřiceti letech). Navíc se prosadil jako veslař, dokonce na mezinárodní úrovni: na olympiádě v Antverpách pomohl získat své vlasti tři zlaté medaile (na jeho úspěchy později navázal Gracein bratr John). Do Jeho spořádaného světa dobře zapadala i manželka Margaret, jež vystudovala tělovýchovu, stala se první trenérkou ženského atletického týmu na Pennsylvánské univerzitě a vychovala v duchu jeho zásad čtyři děti. (Do Kellyho životního konceptu ovšem patřily jak četné manželské nevěry, tak jeho pozdější rozhodování o výběru Graceiných životních partnerů, které herečce zabránilo provdat se za módního návrháře Olega Cassiniho).

Grace do otcova světa příliš nezapadala: na rozdíl od sourozenců byla nenápadná a křehká. Přesto se už jako dítě dokázala upnout na myšlenku, že bude herečkou, pro což ovšem měla precedens i v rámci Kellyovic rodiny: Jackovi starší bratři se totiž angažovali v umělecké branži. Walter se prosadil jako úspěšný vaudevillový herec a George, od nějž se rodina odtahovala kvůli jeho homosexualitě, byl ceněným dramatikem a spisovatelem. Grace se tak měla o koho opřít. Po absolvování dívčí katolické školy Ravenhill Academy a soukromé střední školy Stevens Schoolo ji sice kvůli špatným výsledkům v matematice (!) nevzali na studia umění na vermontské Benningtons College - dostala se však na prestižní Americkou akademii dramatických umění v New Yorku. Rodiče nevěřili, že tam vydrží, na studia si však přivydělala modelingem a účinkováním v reklamách - a profilovala se jako talentovaná a pilná studentka směřující k „vážné“ divadelní kariéře.

V pravé poledne

V roce 1949, kdy jí bylo dvacet, debutovala Kellyová na Broadwayi ve Strindbergově hře Otec a o rok později získala roličku ve svém prvním televizním seriálu. Ke zkušenostem z jeviště i z televizní obrazovky brzy připojila i zkušenosti filmové: objevila se v menší roli v krimidramatu hollywoodského režisérského veterána Henryho Hathawaye Čtrnáct hodin (1951). Už rok poté však zazářila ve čtyřoscarovém westernu V pravé poledne, kde v režii Freda Zinnemanna ztvárnila mladičkou, kvakerskou novomanželku Amy, kvůli které se zestárlý šerif (jednapadesátiletý Gary Cooper) rozhodne prostřílet k normálnímu, spořádanému životu. Spíš než jako herečka v legendárním snímku fungovala coby líbezná dekorace, dobrodružná romance Mogambo (1953) jí však nabíla zajímavější příležitost.

Mogambo

Pod režijním vedením režisérské legendy Johna Forda si tu zahrála vdanou ženu, která nezůstane lhostejná k šarmu hlavního hrdiny v podání hvězdného Clarka Gablea. (Totéž se mimochodem v souvislosti s dvaapadesátiletým kolegou stalo i samotné Grace.) Mogambo Kellyová chápala především jako placený výlet do Afriky („Kdyby se natáčelo třeba v Arizoně, tak bych v tom nehrála.“), vynesl jí však Zlatý glóbus a nominaci na Oscara. Díky filmu pak získala sedmiletou pracovní smlouvu se studiem MGM. V době, kdy byly i ty největší hvězdy pouhým majetkem produkčního studia, si prosadila podmínku, že bude moct i nadále hrát v divadle a pobývat v New Yorku.

Na vrcholu slávy 

Vraždu na objednávku natočil
Hitchcock ve stereoskopickém formátu

Když Grace Kellyová odmítla roli v dramatu V přístavu (1953), možná zmarnila příležitost napojit se na „realistický“ sociální styl, který v tomto osmioscarovém hitu propagoval režisér Elia Kazan. Možná přišla i o Oscara, kterého za roli dostala její náhradnice Eva Marie Saintová. Důvod pro odmítnutí však měla pádný: vysoce ceněný režisér Alfred Hitchcock jí totiž v krimi Vražda na objednávku (1954) nabídl hlavní roli ženy v ohrožení – půvabné Margot Wendiceové, již se její žárlivý a slabošský manžel rozhodne úkladně zavraždit. Kromě řady ocenění (včetně prestižní britské ceny BAFTA) Kellyové Vražda na objednávku vynesla i další z řady jejích „mezigeneračních“ aférek – tentokrát s devětačtyřicetiletým, ženatým kolegou Rayem Millandem.

Děvče z venkova

Rok 1954 se stal nejslavnějším a nejplodnějším rokem Graceiny krátké herecké kariéry: premiéru si odbylo pět „jejích“ filmů. Vedle Vraždy na objednávku nešlo jen o slušné válečné drama z Jižní Koreje Mosty na Toko-Ri (které získalo Oscara za zvláštní efekty), ale i o největší propadák hereččiny kariéry, milostnou romanci z kávové plantáže Zelený oheň. Kellyová si ovšem na domovském studiu MGM vydobyla i možnost natočit pro konkurenční Paramount drama Děvče z venkova. V něm se pod vedeníim režiséra George Seatona dokázala zbavit svého „krásného“ image v netypické roli manželky zkrachovalého herce a alkoholika (jehož ztvárnil Bing Crosby). Právě part utrápené a životem zklamané Georgie Elginové vynesl Kellyové jejího jediného Oscara.

Okno do dvora

Pokud jsou Ceny Akademie hlavním měřítkem úspěchu, byl jímavý příběh z uměleckého prostředí vrcholem hereččiny kariéry, z dnešního pohledu je ovšem mnohem důležitější její další spolupráce s Hitchcockem na mistrovském dramatu Okno do dvora. Postava bohaté a rozmarné Lisy Fremontové, která svému milenci – fotografovi upoutanému po autonehodě na kolečkové křeslo (James Stewart) – pomáhá s usvědčením vraha ze sousedství, umožnila pětapadesátiletému režisérovi vzdát vrcholnou poctu obdivované hvězdě. Kellyovou s ním spojovala vzájemná úcta i neortodoxní smysl pro humor: v příběhu, který je vlastně ironickou hříčkou na téma manželství, ideálně naplnila Hitchcockův nejoblíbenější typ elegantní, leč nepředvídatelné dámy, která je kdykoli schopná začít naplňovat svou touhu po „špinavém“ a temném dobrodružství.

Chyťte zloděje: dáma, která se v posteli
změní v děvku

V roce 1955 Hitchcock s Kellyovou pokračovali ve spolupráci romantickou komedií Chyťte zloděje. Grace se v sofistikované oddechovce z francouzské Riviéry proměnila v krásku z lepší společnosti Frances Stevensovou, zatímco jiný oblíbený Hitchcockův herec – Cary Grant -, tu ztvárnil šaramantního zloděje na odpočinku, který musí paradoxně hájit svou poctivost. Jedno z nejzajímavějších spojenectví mezi režisérem a jeho hvězdou v historii vzápětí násilně přerval sňatek Kellyové: nová role panovnické manželky se neslučovala s hereckým povoláním. Hitchcock sice s nadějí na další spolupráci odložil natáčení psychologického dramatu Marnie (1965), „monacký lid“ však vyjádřil nesouhlas s tím, aby jeho kněžna hrála zlodějku, která navíc skončí v náručí Seana Conneryho. Alfred Hitchock vhodnou nástupkyni své hvězdy už nikdy nenašel.

Kněžna Grace 

Z nóbl společnosti

V dubnu 1955 se Grace Kellyová na filmovém festivalu v Cannes zúčastnila fotografování, jež navždy změnit její život: poprvé se při něm setkala s Rainierem III. O šest let starší hlava monackého knížectví, jež nevynikala fyzickou rásou, na Kellyovou však neudělala žádný zvláštní dojem. Po návratu domů se pustila do natáčení romantické komedie Labuť, v níž ztvárnila roli fiktivní princezny Alexandry, jíž rodina nutí ke sňatku se vznešeným bratrancem, a v červenci uvedla do kin muzikál Cole Portera Z nóbl společnosti, kde její hrdinka Tracy Lordová dá nakonec před výhodným sňatkem přednost veselému životu po boku bohémského bývalého manžela.

V té době si už ovšem Kellyová intenzivně dopisovala s Rainierem. Kyž v prosinci otce Kellyho oficiálně požádal o ruku, vyjadřovala se o něm už docela jinak. Kníže hledal reprezentativní a plodnou manželku, jež by mu pomohla zachovat rod Grimaldiů (pročež se Grace musela podrobit příslušnému testu). I Kellyová ovšem měla pro manželství pragmatické důvody. Byla příliš inteligentní na to, aby si neuvědomovala, že v šestadvaceti je sice na vrcholu slávy, ale její dokonalá krása nepřetrvá věčně.

Sňatek se s požehnáním Graceina otce (v podobě dvou milionů dolarů) změnil ve „svatbu století“: 9. dubna 1956 jej v televizi sledovalo 30 milionů diváků. Šlo o svého druhu poslední Graceinu hollywoodskou prezentaci: šaty jí navrhovala kostýmní výtvanice MGM Helen Roseová a o její účes se postaral dvorní kadeřník studia, Sydney Guilaroff. Mezi šesti sty hosty nechyběly hollywoodské celebrity. Novomanželé se vypravili na svatební cestu po Středozemním moři na jachtě, již dostala nevěsta (trpící mořskou nemocí) jako svatební dar. Devět měsíců a čtyři dny po sňatku se narodila dcera Caroline a o rok syn později Albert (současný vládce Monaka). Až o dalších sedm let později přišla na svět dcera Stephanie.

Díky Grace se z Monaka stala atraktivní turistická destinace, což výrazně vylepšilo stav státní pokladny. „Ultraromantický“ post panovnické manželky v idylické zemičce byl ovšem těžce vykoupený: Grace se nejen musela vzdát filmu a trvale se podřídit se úmorné a náročné etiketě, ale byla přistoupila i na ponižující zákaz všech svých filmů v monackých kinech. Manželství s náročným a sebestředným Rainierem nebylo zřejmě příliš šťastné - každopádně je poznamenala oboustranná nevěra (Grace se přidala k seznamu slavných milenců i Franka Sinatru a Davida Nivena). V případě rozvodu by ovšem ztratila nárok na děti, na kterých jí velmi záleželo: jak ovšem rostly, vznikaly konflikty mezi matkou a sebestřednými dcerami, jejichž výstřelky poutaly pozornost nenáviděného bulváru.

Koupě bytuv Paříži neznamenala jen přiznání manželského odcizení, ale i Graceinu snahu poskytnout potomkům život v normálnějším prostředí. Žádné gesto samostatnosti se však nakonec nekonalo: 13. září 1982 měla tehdy dvaapadesátiletá Grace během návratu z venkovského sídla těžkou autonehodu. Za volantem zřejmě dostala lehký srdeční záchvat, v zatáčkách za Monte Carlem ztratila kontrolu nad řízením a sjela z víc než třicetimetrového srázu. (Není ovšem pravda, že šlo o místo, kde kdysi točila piknikovou scénu komedie Chyťte zloděje.) Zatímco dcera Stefanie skončila v péči lékařů s pohmožděním krční páteře, její matka už v nemocnici nikdy nenabyla vědomí. Rodina se nejdřív pokusila utajit pacientčin vážný stav - a už den po nehodě Rainier požádal o odpojení manželky od přístrojů. Tím úplně posledním Graceiným vystoupením se pak stal státní pohřeb, jehož velkolepost prý umenšovala strašlivá paruka, maskující zranění na nebožčině hlavě. Rainier, který zemřel v roce 2005, se už nikdy nepokusil znovu oženit - zprávy o jeho trvalé lítosti a nehynoucí lásce jsou už ovšem součástí státotvorné romantické legendy.

Cheryl Laddová a Ian McShane
v televizním filmu Grace Kelly

Jakou životní satisfakcí by asi pro Grace bylo pamětní monacké dvoueuro s jejím portrétem či americká poštovní známka, na které se v roce 1993 objevila jako vůbec první herečka v historii? Jak by se jí coby ženě nadané živým kritickým myšlením líbily všechny ty „konečně pravdivé“ biografie, jež se pokoušejí vnutit jejímu životu tvar dojemného příběhu? A co by asi řekla banální televizní romanci Grace Kelly, kde ji v roce 1983 ztělesnila Cheryl Laddová? Příběh ovšem ještě nekončí. Výročí hereččiny smrti iniciovalo i vznikl prvního skutečně ambiciozního filmu o Kellyové, nazvaný Grace of Monaco.

Hlavní roli v něm získala Nicole Kidmanová a režie se ujal Olivier Dahan, který už přivedl k oscarovému výkonu Marion Cotillardovou v životopisném snímku Edith Piaf. Tentokrát ovšem nepůjde o standardní životopis, ale o příběh situovaný do krátkého období na počátku 60. let, ve kterých se prý kněžna Grace zasloužila o vyřešení diplomatického sporu své druhé vlasti se sousední Francií. Projekt je zjevně nesen na křídlech touhy vymanit Grace Kellyovou z pozice „pouhé herečky“, která celý život jen dokonale naplňovala filmové i společenské role, které pro ni vymýšlelo její okolí. Není to určitě poslední pokus o nové převyprávění jejího osudu. Pokud ovšem jde o jeho očištění od povrchních domněnek a klepů, veřejnost o ně samozřejmě moc nestojí: nenechá se přece okrást o pěknou pohádku.

(Tenhle text jsem napsala na laskavou objednávku časopisu Reflex, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)