Prohledat tento blog

sobota 24. srpna 2013

Líbánky jako součást "morální" trilogie

Přidat popisek
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský tvoří tvůrčí tandem už dvacet let: v roce 1993 poprvé spolupracovali na muzikálu Šakalí léta. Nyní uvádějí do kin svůj dvanáctý společný projekt. Líbánky na sebe pozornost strhly už letos v červenci, kdy reprezentovaly Českou republiku v hlavní soutěži MFF Karlovy Vary. Z prestižního filmového festivalu si Hřebejk odvezl Cenu za režii, film si však vysloužil řadu kritických reakcí ze strany domácích publicistů.  Na jejich radikálnosti se podílel jak kontext v podobě silné festivalové konkurence, tak jistá antipatie, kterou čeští kritici vůči úspěšnému a sebejistému Hřebejkovi dlouhodobě projevují. 

V rámci toho, co letos v českém filmu vzniklo, Líbánky ovšem stále ještě představují kvalitu jak po řemeslné, tak po „umělecké“ stránce. Nelze ovšem přehlédnout, že jsou nejslabší částí volné trilogie, tvořené filmy Kawasakiho růže (2009) a Nevinnost (2011). Příběh novomanželského páru, jehož povrchní jistoty rozmetá na svatební oslavě nezvaný host, je obvykle vnímán přes disbalance v Jarchovského scenáristické práci. Vykalkulovanost a nevyrovnanost vyprávění se pak podle většiny kritiků daří Janu Hřebejkovi obratně a nápaditě maskovat. Vnímat scenáristickou a režijní složku Líbánek odděleně je ovšem zavádějící u tak dlouholetých a sehraných spolupracovníků, jakými tvůrci filmu jsou.

Líbánky nicméně prozrazují jistou pohodlnost jak v inspiracích severskými vztahovými dramaty, tak ve formě, která ve finále kopíruje překvapivý „twist“ z Nevinnosti. To je mrzuté vzhledem k nadějím, jaké před čtyřmi lety vzbudila razantní změna v Hřebejkově s Jarchovského společné filmografii. Autoři divácky příjemných snímků, více či méně ukotvených v žánru „hřejivé“ tragikomedie, se nevzdali svých oblíbených vztahových témat, opustili však svůj příznačný, chápavě laskavý tón. Větší odstup od postav způsobil, že se tvůrci v rámci své volné trilogie na jejich zločiny a poklesky začali dívat kriticky.

Minulost je hlídací pes morálky

Kawasakiho růže 
Vnímat Kawasakiho růži, Nevinnost a Líbánky jako volnou trilogii je celkem legitimní, ze strany Hřebejka s Jarchovským ovšem nejde o žádný předem promyšlený plán. Projekty vznikaly na přeskáčku (třeba text Nevinnosti byl prý napsán dřív než Kawasakiho růže). A témata a postavy, o které se filmy opírají, najdeme v různých podobách v předchozích dílech autorské dvojice. Všechny tři příběhy se nicméně odehrávají v okamžiku, kdy jejich postavy dostihnou dlouho utajované hříchy. Stejně jako lidé, které zaskočí jejich normalizační minulost, a lékař obviněný z pedofilie, i novomanželé v Líbánkách bezstarostně a samozřejmě využívají možnosti „druhé šance“. Tereza (Aňa Geislerová) a Radim (Stanislav Majer) mají za sebou zkrachovalé vztahy, do nového manželství se však rozhodli vstoupit s úporným zdáním čistého štítu. To ovšem znamená, že si některé zásadní věci ze své minulosti nechali pro sebe. Na idylickém statku, kam se svatebčané uchýlí po obřadu, se však objeví vetřelec (Jiří Černý) rozhodnutý připomenout Radimovi jeho mladický poklesek.

Nevinnost 
Stejně jako v Kawasakiho růži a Nevinnosti se v centru pozornosti ocitá mužská postava, která se pokouší zneškodnit stíny minulosti tak, aby neohrozily její současný statut slušného člověka. I tentokrát dojde na otázky viny, trestu, pokání a odpuštění – a jako u Jarchovského s Hřebejkem vždycky, hraje tu roli i mužské kamarádství a loajalita. Emocionálním a mravním těžištěm vyprávění je ovšem v Líbánkách – silněji než v obou zmíněných filmech - milující ženská postava. Další podobnost s Nevinností nabízí jak obsazení vynikající Aňi Geislerové, která s Hřebejkem pracuje už počtvrté, tak motiv neúprosných „božích mlýnů“ pracujících mimo obzor oficiální spravedlnosti. 

V rámci trilogie vždycky funguje napětí kolem postupného odhalování toho, co se vlastně v minulosti stalo. V Líbánkách naneštěstí hra s divákem působí uměle a celá konstrukce nefunguje na základě psychologické věrohodnosti.  Ani tady však žádná postava není nevinná, žádná není bez chyby a provinilci i samozvaní mstitelé nemají statut kladných hrdinů. Samolibá fasáda přítomnosti se tak ocitá pod palbou nejrůznějších znejisťujících faktorů – a autoři dbají o to, aby divákovi nabídli danou situaci z různých úhlů pohledu. Žádný přitom není vysloveně „správný“, protože povrchní status quo maskuje trhliny v prožívání, osobní morálce a vztazích všech přítomných.

Líbánky se až okázale vzdávají kontextů - mechanismů historických i politických (na které nahlížela Kawasakiho růže) i společenských (Nevinnost). Jejich autismus je ovšem jen zdánlivý. Celá volná trilogie totiž zrcadlí atmosféru panující v současné české společnosti, v níž touhu po neposkvrněné druhé šanci provází snaha potlačit minulost. Což je katastrofa v životě jednotlivce i národa.

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji. Mou recenzi Líbánek do téhož periodika najdete tady.)

1 komentář:

  1. Musim sa priznat ze ma recenzia presvedcila aby som tomu filmu dal sancu.

    OdpovědětSmazat