Prohledat tento blog

středa 16. října 2013

Gravitace: mezi hvězdami a Zemí

O novém filmu Alfonsa Cuaróna se už toho řeklo tolik, že jistojistě nemám nejmenší šanci cokoli zajímavého vymyslet. (Ale proč bych vlastně měla?) Protože jsem kvůli dovolené nebyla na novinářské projekci Gravitace, píšu o FILMU až teď, ve chvíli, kdy už ji "všichni viděli" (a "všichni už o ní napsali"). Což je vlastně dobře, protože mne nikdo nebude obviňovat ze spoilerů, že? Šla jsem na film do IMAXu jako obyčejný divák - což bylo moc příjemné, protože jsem jednak byla v dobré společnosti, jednak jsem zažila vyprodané kino bez rušivých reakcí blazeovaných publicistických profesionálů. Abych si navodila obvyklý "panenský" pocit, aspoň jsem si o filmu záměrně nic předem nepřečetla - a nebýt včerejšího rozhovoru s kamarádkou, mohla bych napsat, že jsem se o něm s nikým ani nebavila. Na roztržku mezi příznivci filmu a jeho odpůrci, která prý existuje, se jaksi nedokážu napojit: Cuarón je pro mne neamerickým tvůrcem, který se dokázal zajímavě napojit na "hollywoodský" systém, nonšalantně rozhýbal Harryho Pottera a natočil v mnoha ohledech úchvatné Potomky lidí. Cuarónovo první 3D - Gravitace - je pak jen potvrzením skutečnosti, že tenhle režisér dokáže uchopit maistreamový model po svém a působit rozkoš jak "normálním" divákům, tak publiku s jistou intelektuální nadstavbou. Gravitace totiž působí průhledně a přímočaře, ale poskytuje dostatek místa pro různé interpretace.  

První střetnutí se 3D u řady významných filmařů vyvolává osobitou reakci: nutí je redefinovat si vlastní postoje (aniž nutně musejí zbytek profesionálního života strávit ve stereoskopickém světě). Příklady Jamese Camerona (Avatar),  Martina Scorseseho (Hugo a jeho velký objev), Stevens Spielberga (Tintinova dobrodružství) či Anga Leeho (Pí a jeho život) naznačují, že nejde o pouhé vyrovnání s novou technologií, ale o jakousi komplexní rozvahu zahrnující i oblast vypravěčství. Tito namátkou zmínění tvůrci (a mnozí další) ve svých prvních 3D filmech tematizují prvky provázející 3D podívanou - maximální důraz na vizuální atrakce a zvýšený práh iluzivnosti. V Gravitaci tak Cuarón nabízí úchvatné "planetárium", v němž sledujeme Zemi "pod nohama" a hvězdné nebe "nahoře" okouzlenýma očima hrdinů plujících volně prostorem. Navzdory tomu, že realita dnešních vesmírných programů nesahá ani po kotníky smělým představám klasické sci-fi o cestování vesmírem, nabízí příběh (odehrávající se na pouhé oběžné dráze kolem Země) příležitost popasovat se s podstatou žánru, umisťující postavy do "neuvěřitelného" prostředí. Na příběhy z dob studené války upomíná skutečnost, že úvodní katastrofu měnící poklidnou vědeckou misi v dramatický souboj o život způsobí havarovaný ruský satelit.    

Úchvatná triková stránka Gravitace mne vrací do stavu naivního dětského úžasu, kdy se mi ani nechce pátrat po tom, "jak to udělali". (Totéž cítím třeba ve vztahu k 2001: Vesmírné odysei, což je ostatně film, se kterým Gravitaci  hodně spojuje.) Navzdory vizuální opulentnosti je film ukázkově minimalistickým dílem, odporujícím tak podobě drtivé většiny sci-fi blockbusterů (představme si, že je zastupuje třeba Scottův rozpadlý a přetížený Prometheus). Vystačí si vlastně se dvěma protagonisty, herecky nepříliš dobrými, ale pro většinové publikum jednoznačně charismatickými. Hvězdy Sandru Bullockovou a George Clooneyho, oba nositele kontaktních, oříškově hnědých očí, umístí režisér mezi Zemi a hvězdy, aby emocemi, vztahy a činy vyplnily ukázkově prázdný prostor (jehož neobyvatelnost suše popisuje úvodní titulek). O emocích, vztazích a činech bychom mohli mluvit spíš než o příběhu, který je vlastně ze všeho nejspíš popisem situace ženy zbavené důsledně všech opor - počínaje zemí pod nohama přes sociální a kulturní kontext k chybějící ochranné mužské paži. Doktorka Ryan Stoneová (patrně životní role Bullockové, smiřující nás s takovými dílky v hereččině filmografii, jako je Slečna Drsňák 2) si v akci, za pochodu - podobně jako prakticky všichni mainstreamoví hollywoodští hrdinové - vyřeší své soukromé trauma (smrt dcerky). Z nejisté ženy, úzce zaměřené specialistky, které se dělá ve vzduchoprázdnu špatně, se přetaví ve všestrannou akční hrdinku schopnou řešit všechny představitelné, život ohrožující situace (přičemž musí projít střetnutím se všemi možnými základními živly - a pokud si myslíte, že jediné, co ji nemůže ohrozit, je smrt utopením, jste bez fantazie).

Cuarón si je dobře vědom toho, že žena do žánrového příběhu přináší "tělo a slzy" (emoce), což je zvláště efektní ve sci-fi umístěné do vesmíru. Doktorce Stoneové nezbývá než naplnit ženskou i mužskou roli, protože se rychle stává jedinou obyvatelkou vzduchoprázdna - právě proto však po vzoru Barbarelly i Ripleyové z Vetřelce (dalšího filmu, který lze s Gravitací spojovat) demonstruje svou ženskost v okázalé scéně, kdy ji režisér vysvlékne ze skafandru a mění ji ve zjevný sexuální objekt. Jinak ovšem Stoneová funguje pro diváka jako vzorový subjekt, s nímž se publikum postupně zcela ztotožňuje - a spolu se ní se z pasivní a poněkud outsiderské role přehrává do role hrdinské. Pokud jde o slzy, jedním z nejkrásnějších momentů vyprávění vystaveného na kontrastu lidských detailů a obřího "nelidského" vesmíru je okamžik, kdy se hrdinka zoufale rozpláče a její slzy plují prostorem ve stavu beztíže...

 Stoneová musí na vlastní kůži projít totální ztrátou jakéhokoli zázemí, počínaje domovskou kulturou a konče racionalitou, logikou a řádem. Po zničení americké kosmické stanice se hrdinka ve snaze dostat se zpět na Zemi přesouvá na ruskou a posléze na čínskou stanici (prostory opuštěné svými stvořiteli si zachovávají prostřednictvím vybavení svůj kulturní charakter). Hlas z řídícího střediska v Houstonu navždy mizí */, na volání o pomoc se trosečnici ozve jen Asiat neovládající téměř vůbec angličtinu - a pilotování čínského záchranného modulu je vzhledem k neznalosti jazyka absurdním rizikovým podnikem, ve kterém musí Stoneová spoléhat jen na improvizaci, intuici a pořádnou dávku prachsprostého štěstí...      

Příběh matky, která přišla o dítě, ale se svým traumatem se vyrovnává a staví se nakonec (doslova) na matičce Zemi vlastní nohy, si pohrává s patosem a dalšími tradičními "hollywoodskými" vypravěčskými zbraněmi. Tou nejzjevnější je mužský hrdina (George Clooney), sebejistý veterán Matt Kowalski, který - stejně jako všechny maistreamové postavy na své poslední misi před důchodem - se rychle dostává do problémů. Navzdory machistické nadstavbě "vesmírného kovboje" (posílené výběrem jeho oblíbené hudby) Matt z vyprávění nečekaně rychle zmizí. Obdoba smělého způsobu, jakým se Hitchcock předčasně zbavil hvězdy Janet Leighové v Psychu, se ovšem stává předmětem smělé hry: Clooneyho postava se vrací v hrdinčině vizi, v níž se chová nadstandardně heroicky v "neskutečném" stylu akčních hollywoodských snímků. Přestože jde jen o hrdinčinu představu, splňuje dvojí funkci: jednak burcuje rezignovanou protagonistku k činu, jednak rafinovaně uspokojuje diváka frustrovaného předčasným zmizením oblíbené hvězdy z vyprávění.

Gravitace se tak pohybuje - v duchu předchozích zmíněných Cuarónových "hollywoodizovaných" snímků - mezi naplňováním žánrových vzorců, jejich podvracením a následnými návraty k nim. Což je jistě mnohem zajímavější, než kdyby se film přiklonil jen ke konvenci nebo jen k subverzi.  

*/ Hlas patří Edu Harrisovi, možná jako vzpomínka na Správnou posádku a nezapomenutelnou postavu noblesního zaměstnance letového střediska v bílých rukavičkách z Howardova Apolla 13.

Gravity
USA/VB 2013, 90 minut, titulky

Režie: Alfonsu Cuarón
Scénář: Alfonso a Jonás Cuarónovi
Kamera: Emmanuel Lubezki
Hudba: Steven Price
Hrají: Sandra Bullocková (doktorka Ryan Stoneová), George Clooney (Matt Kowalski), Ed Harris (hlas - řídící středisko), Orto Ignatoussen (hlas - Aningaaq)
Premiéra: 3. října 2013

1 komentář:

  1. Jedna z mnoha inspirací režiséra: https://www.youtube.com/watch?v=P8sUVhR7xjE

    OdpovědětSmazat