Mami! aneb Hrozná matka, hrozný syn a jejich režisér

Na filmovém nebi občas zazáří nějaký pětadvacetiletý režisérský „spratek“, který dokáže zaskočit publikum komplexní a dravou vizí. Orson Welles s Občanem Kanem, Kenneth Branagh s Jindřichem V. (ale také Steven Spielberg s televizním Duelem) se už pevně zaklínili do filmové historie. Současný „enfant terrible“ to má těžší. Oproti předchůdcům získal výhodu v podobě levného a rychlého natáčení na digitál. Jeho díla může prodávat adrenalinový mix talentu, drzosti a hry na opravdovost. Ale všechna sláva se může rozplynout jako přešlehaná, řídká pěna dní.

Takové úvahy vzbuzuje pětadvacetiletý Kanaďan Xavier Dolan, jehož psychologické drama Mami! právě přichází do našich kin. Snímek zdobí Cena poroty z letošního MFF v Cannes – a nejde zdaleka o první ocenění, které na prestižním festivalu získal režisér hlásící se otevřeně k homosexuální orientaci. Už před pěti lety tamní snobské publikum tleskalo Dolanově debutu Zabil jsem svou matku (2009). Ocenění se tam dočkala i režisérova „studie zamilovanosti“ Imaginární lásky (2010), která se hrála i u nás, i jeho úspěšný snímek Laurence Anyways (2012). Předposlední autorovo dílo, Tom na farmě, zase loni zabodovalo na MFF v Benátkách.

V pětadvaceti je tak Xavier Dolan miláčkem festivalového publika a dokáže oslovit mladé diváky s „artovým“ vkusem, kteří se v jeho filmech domnívají vidět - když už ne nějakou hloubku -, alespoň upřímnou provokaci.

Drama Mami! je sice prezentováno jako první Dolanův zralejší a přesvědčivější film, vztah mezi efektní formální fasádou a autorovou „opravdovostí“ je ovšem stále dost napjatý. Dolan si se vztahem syna a matky pohrává s nasazením kočky prohánějící po kuchyni domácího křečka. Jde totiž o jiný pohled na téma, které zpracovával už ve své prvotině. Zatímco autobiografické drama Zabil jsem svou matku působilo silně negativisticky, film Mami! se snaží dát rovnocennou šanci oběma stranám – synovi i ženě, která ho porodila, zanedbala a nyní se ho pokouší zachránit.

Citově nevyrovnaná vdova Diane (Suzanne Clémentová) si navzdory varování lékařů vezme domů dospívajícího syna Stevea (Antoine-Olivier Pilon), trpícího syndromem ADHD. Mladý recidivista trpí poruchami pozornosti a jeho impulzivnost často přeroste v agresi. Atmosféra a forma vyprávění jakoby podléhaly právě Steveově disharmonickému vnímání: působí instinktivně, okázale a ukřičeně. Diane a její syn se častují vulgaritami i něžnostmi, rvou se i milují. Kontrolu na čas přebírá sousedka Kyle (Anne Dorvalová), středoškolská profesorka, která se stává Dianinou přítelkyní a svědkyní divokého zápasu plného lásky, k jehož úspěšnému vybojování síly protagonistů prostě nemohou stačit...

Mami! je psychologickým melodramatem, které je sprosté a hlučné - a místy upadá do kýčovité poetičnosti či duchaprázdných efektů. Sympatie k postavám se hledají těžko, přestože Xavier Dolan své hrdiny neodsuzuje, ale miluje. Nedostatek odstupu postihuje i přepálené, hysterické a afektované výkony tří hlavních (a prakticky jediných) představitelů, zahlcující přehnanou, víc než dvouhodinovou metráž. Diane a Steve nemají schopnost reflexe, jsou často odporní a ubozí. Jejich omezenost tematizuje i nevšední obrazový formát 1:1. „Výřez z reality“ je ideální pro zobrazení izolované lidské tváře, dva protagonisté se však do Dolanova symbolického čtverce jaksi nevejdou.

Režisérovou nespornou devizou je vedle působivé formální hry vědomá pozitivita. Na rozdíl od řady artových tvůrců, kteří své protagonisty až sadisticky definují skrze utrpení, Dolan vnímá Diane, Stevea a Kyle jako životaschopné bytosti. Nemocný mladík umí následovat své emoce a touhy, zůstává uvěznený v naději a proto nikdy nemůže definitivně prohrát.

Osudy postav zůstávají otevřené. Ve vzduchu visí i otázka, jak se bude vyvíjet režisérská dráha Xaviera Dolana. Film Mami! je sice výkřikem plným svévole, tenhle samolibý fracek si však zaslouží být vyslechnut.

Mummy!
Kanada 2014, 136 minut

Režie: Xavier Dolan
Hrají: Suzanne Clémentová (Diane), Antoine-Olivier Pilon (Steve), Anne Dorvalová (Kyle)

Premiéra: 30. října 2014

(Tenhle text jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho redakci děkuju.)