Hunger Games: Síla vzdoru – 1. část

Adaptace knižních sérií se v rukou hollywoodských producentů mění v tasemnice, které se z diváků pokoušejí vyrazit co nejvíc peněz. Relativně novou strategií je rozdělení jedné knížky na dva filmy, které jsou do kin umístěny s větším časovým rozestupem. Nápad ukončit filmovou ságu o Harrym Potterovi dvoudílnou závěrečnou částí vygeneroval takové zisky, že nakazil producenty Hobita či ságy Twilight. Teď do kin přichází – s podtitulem Síla vzdoru - první část třetího dílu série Hunger Games.

Navzdory zapeklitému názvu (nepoužitelnému v rámci normální konverzace) jde o film, který by neměl uniknout zvídavému myslícímu divákovi. Není přitom třeba, aby četl – nebo chtěl číst - literární předlohy spisovatelky Suzanne Collinsové. Vysloveně nutná není ani znalost předchozích dvou snímku, které měly premiéru v uplynulých dvou letech. Kdo by ti to měl pamatovat... Základní informace o dosavadním dění laskaví autoři nevtíravě umístili i do nového filmu.

Stačí vědět, že svět budoucnosti úpí pod totalitním režimem Kapitolu, který ve fiktivní zemi Panem ekonomicky i mocensky ovládá třináct krajů. Součástí systému „chléb a hry“ jsou i titulní Hunger Games – pravidelně pořádaná vyvražďovačka, které se v přímém televizním přenosu účastní vybraní nezletilci. Hrdinka příběhu - Katniss Everdeenová – ovšem nikdy nedělá to, co jí někdo poručí. Díky instinktivní strategii se jí povedlo vyváznout už z dvojích Hladových her - a stát se národním idolem. Tyranský prezident Snow (Donald Sutherland) dívku právem považuje za nebezpečnou: Katnissiny aktivity si porobení občané čtou jako výzvu k rebelii. 

Snaha Kapitolu Katniss a její spolubojovníky kontrolovat a zneužít v rámci své propagandy vzala za své v předchozím dílu, který měl podtitul Vražedná pomsta. Třetí díl zastihuje hrdinku v táboře rebelů vedených prezidentkou Coinovou. Hrdinka zjišťuje, že „ti hodní“ považují propagandu za stejně důležitou jako jejich protivníci. Jsou stejně bezskrupulózní – a za Tvář revoluce si vybrali ji.

Jak podvést systém

První část Síly vzdoru potvrzuje vzestupný trend série. Úvodní Hunger Games (2012) vypadaly v režii Garyho Rosse jako akční vyprávěnka pro mládež, ve které hrálo možná až příliš zajímavých herců. Kvality série i nadále zvyšuje herecky schopná Jennifer Lawrenceová (jež má na svém kontě mimo jiné i Oscara za romanci Terapie láskou). Od dvojky má však nad Hunger Games dohled Francis Lawrence, takže potenciálně idiotská podívaná se v rukou inteligentního režiséra prohloubila, aniž rezignovala na očekávané, poctivě odvedené akční scény. 

Postavy mohou zůstat prvoplánově dvourozměrné, scenáristé však s daným materiálem začali pracovat nadmíru zajímavě. Důležitější než mladistvá lučištnice a její boj a touhy je totiž samotná síť souvislostí tkaná mezi individuální existencí a vztahy hrdinů a jejich mediálním obrazem. Katniss, mládenci Peeta a Hurikán, mezi kterými se nedokáže rozhodnout, matka a sestra, ba i ten sestřin zrzavý kocour – ti všichni se v různých momentech stávají nikoli hybateli, ale obětmi manipulace dvou soupeřících systémů. 

V Síle vzdoru se tak rozjíždí komplikovaná zápletka, v níž Peeta (jehož unesl Snow) a Katniss (jež je svého druhu rukojmím rebelů) jakoby jiným způsobem dál pokračovali v Hladových hrách. Oba jsou se však v rámci televizních výstupů kontrolovaných mediálními poradci i nadále snaží sledovat vlastní cíl. Tím není záchrana světa, ale ochrana sebe navzájem, svých emocí, své morální identity. Právě v tomto díle ovšem autoři toto populární hollywoodské klišé brutálně pocuchají. 

V rámci kompletní série budeme nejspíš sledovat standardní děj, ve kterém „sobecké“ zájmy šlechetných jednotlivců splynou s demokratickým zájmem celku – a tyranie bude svržena. Ve třetím dílu však zatím vidíme tak rafinovanou a mrazivě inteligentní hru s tématem politické manipulace, že místy připomíná Hvězdnou pěchotu Paula Verhoevena. Katniss kličkuje současně mezi dvěma soupeřícími systémy, vedena svým citlivým, vzdorným srdcem. Prezidentka Coinová v podání Julianne Mooreové se ze sympatické vůdkyně mění ve „zlou matku“, jež manipuluje s davy ve jménu revolučního ideálu. A ona i Snow vědí, jak s rebelskou „dcerou“ zacházet. 

Hrdinčiny upřímné emoce a spontánní gesta jsou pak tím správným materiálem pro „proklamy“ – propagační reklamy, jež natáčí televizní štáb složený z profesionálů uprchlých z Kapitolu (!). Výsledkem jsou v úderné klipy, jež do vysílání upravuje tým šéfovaný mazaným Plutarchem (poslední role Philipa Seymoura Hoffmana). 

Film se tak naplno věnuje situaci „naivního“ jedince zneužívaného systémem – a současně zůstává snímkem, jehož prvoplánovým cílem je činit totéž s „naivními“ diváky… Teď jen aby se toho cílová skupina Lawrenceova filmu nějak nedomákla. 

Hunger Games – MockingJay – Part 1
USA 2014, 125 minut
Režie: Francis Lawrence

Scénář: Danny Strong, Peter Craig (podle knihy Suzanne Collinsové)

Kamera: Jo Willems

Hudba: James Newton Howard

Hrají: Jennifer Lawrenceová (Katniss Everdeenová), Liam Hemsworth (Gale), Josh Hutcherson (Peeta), Julianne Mooreová (Coinová), Philip Seymour Hoffman (Plutarch), Woody Harrelson (Haymitch), Donald Sutherland (Snow), Stanley Tucci (Flickerman)
Premiéra: 20. 11. 2014

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Na jeho napsání jsem po projekci měla jen tři hodiny - omluvte tedy případné chyby. Za možnost uveřejnit ho zde na blogu redakci děkuju.)