Pětadvacet let od "sametové revoluce" - to je výročí, které mi připadá dost neuvěřitelné. Nějak to uteklo... a nevím, jak ho budu "slavit" - když mám ze současné české politické scény zdaleka nejhorší pocit za uplynulé čtvrtstoletí? Možná si v pondělí zajdu v 17.30 na pražskou Národní, ke kostelu svaté Voršily, kde budou Táňa Slánská a Miroslav Trejtnar předvádět svůj dětský animovaný dokument Jak to říct dětem? (Ve hře je i Duplo...) A pak se zastavím v divadle Minor, kde se od 20.30 spustí Listování z knihy Mé dětství za socialismu (kam přispěla povídkou o lampionovém průvodu i moje dobrá kamarádka, spisovatelka Lidmila Kábrtová). Kino Světozor pak promítá od 12 do 20.30 čtyři aktuální díly Českého století od Roberta "Mikina na Hrad" Sedláčka.
Což mi připomíná - snad odpustíte drobnou odbočku staré pamětnici -, že jsem tuhle v pátek ráno zahlédla v ranním vstávacím bloku ČT 2 konverzaci moderátorů o této akci (Beseda: Listopad 89 a ČT). Omlouvám se, že budu nekonkrétní, neuvedu jména, přesné znění a podobně. Byl to jen takový televizní mžik, než jsem si oblékla ponožky... Zaznamenala jsem, že mladá moderátorka dostala reklamní "placku" s Jaroslavem Pleslem coby Václavem Klausem a sehrála nad ní malou, improvizovanou scénku komické štítivosti. Pak řekla něco v tom smyslu, že ji tedy ehm raději odloží. Vy víte, milí pravidelní čtenáři tohoto blogu, že Václav Klaus pro mne stále ještě představuje velkou autoritu. (Byla bych tedy ráda, aby se nerozvinula v komentářích debata o tom, jak můžu a abych toho okamžitě nechala!). Bez ohledu na moje vlastní názory mi ovšem přišlo velmi divné, že redaktorka ve formátu, jenž nebyl politickou debatou, takto demonstruje své názory.
Díl o ekonomické transformaci a rozpadu Československa nazvaný Ať si jdou jsem ještě neviděla, a nevím, jak se Sedláček a scenárista Pavel Kosatík se seriálovým dialogem Klause a Mečiara vypořádali. Mohu však asi předpokládat, že tento díl neviděla ani ona moderátorka, která navíc vzhledem ke svému věku rok 1992 ještě nemohla vnímat jako dospělá osoba. Pouze tedy souhlasně ladila se současným, módním, protiklausovským trendem - na obrazovce veřejnoprávní televize,která by měla být politicky neutrální.
Tak jsem si říkala, jestli bych si neměla příští víkend zajet do Hodonína uklidnit se na Seminář ruských filmů. Koná se už po jednadvacáté a letos se věnuje otázce ruské identity. V Hodoníně budou určitě lidé, kteří se nespokojí s módními, povrchními soudy a mají (a využívají) svou historickou paměť. Takže vědí, že ruské filmy netvořily před rokem 1989 jen otravnou součást politizované kinodistribuce, ale někdy také poskytovaly nezpochybnitelně báječné divácké zážitky. Klíčovým hostem semináře je osmdesátiletá režisérka Kira Muratovová, která bude mít určitě co dodat k tématu soužití tří zcela rozdílných generací - sovětské, gorbačovovsko-jelcinovské a putinovské. Kromě filmů Muratovové (Astenický syndrom, 1989, Tři příběhy, 1997, Ladič, 2004) se budou promítat i současné snímky zachycující morální kolize současného Ruska - Příběhy a Geograf globus propil. Nebudou chybět ani dokumenty postihující společenskou náladu v rozpuku socialismu a vítězné filmy z Cannes - Kmen a Leviatan...
Tak přeju rozmyslné výročí sametové revoluce.
Což mi připomíná - snad odpustíte drobnou odbočku staré pamětnici -, že jsem tuhle v pátek ráno zahlédla v ranním vstávacím bloku ČT 2 konverzaci moderátorů o této akci (Beseda: Listopad 89 a ČT). Omlouvám se, že budu nekonkrétní, neuvedu jména, přesné znění a podobně. Byl to jen takový televizní mžik, než jsem si oblékla ponožky... Zaznamenala jsem, že mladá moderátorka dostala reklamní "placku" s Jaroslavem Pleslem coby Václavem Klausem a sehrála nad ní malou, improvizovanou scénku komické štítivosti. Pak řekla něco v tom smyslu, že ji tedy ehm raději odloží. Vy víte, milí pravidelní čtenáři tohoto blogu, že Václav Klaus pro mne stále ještě představuje velkou autoritu. (Byla bych tedy ráda, aby se nerozvinula v komentářích debata o tom, jak můžu a abych toho okamžitě nechala!). Bez ohledu na moje vlastní názory mi ovšem přišlo velmi divné, že redaktorka ve formátu, jenž nebyl politickou debatou, takto demonstruje své názory.
Díl o ekonomické transformaci a rozpadu Československa nazvaný Ať si jdou jsem ještě neviděla, a nevím, jak se Sedláček a scenárista Pavel Kosatík se seriálovým dialogem Klause a Mečiara vypořádali. Mohu však asi předpokládat, že tento díl neviděla ani ona moderátorka, která navíc vzhledem ke svému věku rok 1992 ještě nemohla vnímat jako dospělá osoba. Pouze tedy souhlasně ladila se současným, módním, protiklausovským trendem - na obrazovce veřejnoprávní televize,která by měla být politicky neutrální.
Tak jsem si říkala, jestli bych si neměla příští víkend zajet do Hodonína uklidnit se na Seminář ruských filmů. Koná se už po jednadvacáté a letos se věnuje otázce ruské identity. V Hodoníně budou určitě lidé, kteří se nespokojí s módními, povrchními soudy a mají (a využívají) svou historickou paměť. Takže vědí, že ruské filmy netvořily před rokem 1989 jen otravnou součást politizované kinodistribuce, ale někdy také poskytovaly nezpochybnitelně báječné divácké zážitky. Klíčovým hostem semináře je osmdesátiletá režisérka Kira Muratovová, která bude mít určitě co dodat k tématu soužití tří zcela rozdílných generací - sovětské, gorbačovovsko-jelcinovské a putinovské. Kromě filmů Muratovové (Astenický syndrom, 1989, Tři příběhy, 1997, Ladič, 2004) se budou promítat i současné snímky zachycující morální kolize současného Ruska - Příběhy a Geograf globus propil. Nebudou chybět ani dokumenty postihující společenskou náladu v rozpuku socialismu a vítězné filmy z Cannes - Kmen a Leviatan...
Tak přeju rozmyslné výročí sametové revoluce.
Žádné komentáře:
Okomentovat