Děcka jsou v pohodě

Jak vypadá lesbické manželství? 

Tragikomedie o lesbickém manželství americké nezávislé režisérky Lisy Cholodenkové se profiluje coby jeden z "filmů roku": nastává totiž další sezóna cen a do českých kin ji zatím - mimo jiné - provázejí i čtyři nominace na Zlatý glóbus a pět nominací na Independent Spirit Award (a zde na IMDb bude přehled nominací a nejspíš i cen zřejmě narůstat). Děcka jsou v pohodě na sebe strhávají pozornost dvojím způsobem: pyšní se hned několika nadstandardně zajímavými hereckými výkony  (k Annette Beningové a Julianne Mooreové je třeba připočítat ještě Marka Ruffala a "Burtonovu Alenku", Miu Wasikowskou) - a nabízejí divákovi  neobvyklé téma lesbické rodiny.   

Nehollywoodská "děcka": vážní mladí lidé

Srovnatelné herecké výkony by se daly najít i v řadě hollywoodských filmů. Film Lisy Cholodenkové se ovšem hlásí k nezávislé scéně "autorským" pojetím příběhu dvou stárnoucích lesbiček, jejichž šťastný svazek rozvrátí objevení muže, který jim kdysi posloužil jako anonymní dárce spermatu: technicky je tedy otcem jejich dvou dorůstajících dětí, které se rozhodnou ho poznat. Je otázka, jestli by i v lůně současného Hollywoodu skutečně nemohl vzniknout podobný  projekt a jestli je tak zásadně důležité, že se Děcka vymezují jako nezávislý snímek. Film Cholodenkové mi totiž připadá jako jeden z důkazů, že přesná hranice mezi Hollywoodem a nezávislým americkým filmem už dávno neexistuje: je totiž vlastně stejně líbivý, zjednodušující a pozitivní, jako kterýkoli oficiální studiový produkt. Tím samozřejmě nechci říct, že nezávislé filmy takové být nesmějí. Otázkou jen zůstává, jestli jejich nezávislost není už jen celkem bezobsažnou marketingovou značkou, generující oficiální ocenění v rámci komerčního boje (a Bokovka byla v tomto těšitelském prostředí jistě horším filmem než Malá Miss Sunshine).   

Nic a Jules jsou obyčejný
středostavovský pár

Oproti "nezávislým" z 90. let, kteří často vlastně jen toužili rychle prorazit v hollywoodském mainstreamu, je ovšem dnes situace jiná: je celkem zřejmé, že Cholodenková jako svůj příští film nenatočí v některém z velkých studií třeba katastrofický thriller. Může si dovolit zůstat svá, protože počínaje svým debutem (Vrcholné umění /1998) natáčí díla tématicky i stylově podobná a přitom výdělečná a oceňovaná. Rozdíl mezi Děcky a třeba mainstreamovou romantickou komedií Záměna (operující poklidně s motivem záměny dárcovského spermatu) je v tom, že klasický, konzervativní model heterosexuální rodiny nahradila stejně samozřejmě působícím modelem lesbickým. A tam, kde snímek s Jennifer Anistonovou a Jasonem Balemanem v hlavních rolích operuje s heterosexuálním soužitím a výchovou jako s jedinou, ideální možností, tam nabízí jako stejně nevyhnutelnou a správnou možnost podle svého nejlepšího osobního přesvědčení (Cholodenková patří od konce 90. let k předním autorkám "lesbického" filmu). Samozřejmě jde o střet dvou různých názorů na svět, z objektivní podstaty zastoupení v populaci většinového a menšinového. (A abych předešla všem případným diskusím o své předpojatosti a malé korektnosti, předesílám, že svět ideologicky dělený podle sexuální identity a preferencí považuji za zjednodušený, genderovému uvažování jsem se nikdy moc nevěnovala, nemyslím, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu a nemám myslím problém s komunikací se svými čtyřprocentní kamarády).

Všichni se sejdeme nad plným talířem

Ovšem tam, kde autoři většinových rodinných filmů jednají s nenucenou samozřejmostí, protože nemusejí svým většinovým divákům nic dokazovat, Cholodenková musí bojovat: musí totiž dokázat, že rodina se dvěma maminkami a žádným tatínkem není jen rovnocenná heterosexuální rodině, ale je dokonce lepší. Postarší, úspěšná gynekoložka Nic (Beningová), jejíž jedinou slabostí je láska k dobrému vínu, a její mladší partnerka Jules (Mooreová), která se teprve hledá coby zahradní architektka, jsou tak křiklavě ideálním párem, který dokáže zvládnout všechny kostlivce ve své skříni s obdivuhodnou bravurou. Jules sice partnerce zahne s otcem jejich dětí, ale rychle pochopí, že rodina a hluboký vztah založený na porozumění jsou důležitější než sex s atraktivním "dárcem semen" Paulem. Režisérka sice vytvořila nadstandardně živé a přitažlivé mužské pokušení pro Jules i pro obě děti (které si s nově objeveným tatínkem bezvadně užívají), při popisech heterosexuálního sexu však dává najevo, že jde o animální záležitost na samé hranici přitažlivosti - ve filmu (kde se po kalifornsku dobře jí a pije, jsou jeho gastronomickou obdobou krvavé steaky, které servíruje své rodině Paul coby restauratér.

Paul je k pomilování - jen kdyby nebyl muž

Je samozřejmě skvělé, že autorka filmu se ani v paralele genderu a jídla neuchyluje k banálním vegetariánským metaforám, a v mezní situaci dokonce nechá opilou a zdeprimovanou Nic pronést vášnivou filipiku proti lokální biozelenině (kterou Paul pěstuje ve svém malém, roztomilém zahradnictví). Navzdory tomu ovšem zůstává zcela neústupná: děti vychované v lesbické rodině jsou exemplárně vychované lépe, než jejich vrstevníci. Jako zrcadlo citů obou dětí - patnáctiletého Lasera a osmnáctileté Joni - slouží jejich nepříjemně vulgární kamarádi z heterorodin Clay a Sasha. (I zde ovšem autorka zůstává nesmírně "korektně" ostražitá: coby pozitivní protiváhu nabízí Jonina kamaráda ze střední Jaie, který je - Ind. A také všechny heteroženy nejsou obludy, aspoň pokud Afroameričanky jako Paulova odvržená milenka Tanya.) I když obě matky s obavami sledují, jaké jsou sexuální orientace jejich dětí, obávají se o Lasera jen potud, že Clay zjevně není dobrým partnerem. Když tedy dojde na lámání chleba, být čtyřprocentní je zjevně lepší, protože je to spojeno se zvýšenou jemností a citlivostí (Laser je při večeři na rozloučenou se sestrou odjíždějící do vysokoškolské koleje okřiknut: kdyby byl gay, vnímal by celou situaci empatičtěji.)

Joni se jmenuje po režisérčině
oblíbené zpěvačce Joni Mitchellové

Už lehce ironický název filmu naznačuje, že ve filmu jde vlastně především o děti, které v pohodě samozřejmě tak úplně nejsou, ale zůstávají tou nejtradičnější metaforou nadějných vyhlídek do budoucnosti, jakou známe z hollywoodského mainstreamu. Laser a Joni jsou ovšem sympaticky zodpovědné a dospělé děti a nepřipomínají rozjívené nebo srdceryvně dojemné haranty z "normálních" hollywoodských filmů. Zvláště s  Joni (na kterou se postupně přesouvá důraz celého vyprávění) se mohou bezproblémově ztotožnit všichni mladší heterodiváci, kteří s osudy lesbických matek samozřejmě nemohou splynout. To opět prozrazuje komerční kalkul stojící v pozadí Děcek. Jedinou překážkou v tom, abychom film vnímali jako nezávaznou a milou variaci na konvenční vztahovou rodinnou tragikomedii, zůstává způsob, jakým Cholodenková nakládá s hlavní mužskou postavou: Paul - tak, jak ho vytvořila (a jak ho stále lepší a zajímavější Mark Ruffalo zahrál) - je natolik povedená a sympatická filmová postava, že jeho brutální odkopnutí mne naplnilo pocitem, že kdesi hluboko v promyšleném a emocionálně funkčním předivu filmu z hlediska typu vyprávění, které autorka zvolila, cosi není v pořádku. Možná, že právě to je právě v Děckách ta pravá demonstrace podvratné nezávislosti, po které jsem tak pátrala.   

The Kids Are All Right

USA 2010, 106 min., titulky
Režie: Lisa Cholodenková
Scénář: Lisa Cholodenková, Stuart Blumberg
Kamera: Igor Jadue-Lillo
Hudba: Carter Burwell, Nathan Larson, Craig Wedren
Hrají: Julianne Mooreová (Jules), Annette Beningová (Nic), Mark Ruffalo (Paul), Mia Wasikowská (Joni), Josh Hutcherson (Laser), Yaya DaCostaová (Tanya), Kunal Sharma (Jai), Eddie Hassell (Clay), Zosia Mametová (Sasha)
Premiéra: 6. ledna 2011

Výsledky "novoroční" ankety

Tři procenta hlasujících už nehodlají
mít žádné slitování s Darrenem Aronofským

Malá anketa týkající se novoročních kinozávazků čtenářstva tohoto blogu je možná zajímavá i s ohledem na loňské výsledky (o kterých si můžete přečíst tady). I když byla snad méně potměšile formulovaná (až na tu možnost týkající se Darrena Aronofského, s nímž prý letos nebude mít slitování tříprocentní menšina), před rokem nikdo z hlasujících čtenářů nechtěl v novém roce chodit do kina méně než loni - a podobně i letos své docházení do kina nechce měnit 45% hlasujcích. Loni ovšem chtělo vylepšit svou prezenci v kinosále jen 18% hlasujících, zatímco letos plných 38%. (Já mezi ně nepatřím, protože jsem coby pilný externista píšící anonymní glosy o televizních pořadech do bohulibého časopisu TV Mini na jaře  uplynulého roku dostala vyhazov - a mám tedy všechen čas na světě na to, abych chodila na novinářské projekce. S čímž ovšem také souvisí nulové živobytí.).

... a stejné množství hlasujících už
nebude mít  slitování s českým filmem

Co se týče dalších výsledků ankety, tříprocentní menšina v letošním roce hodlá omezit hloupé hollywoodské filmy a věnovat se něčemu ušlechtilejšímu (budiž jí to přáno, jen jestli místo nich najde dostatek filmů a aktivit chytrých). A s českým filmem nehodlá nadále mít slitování 9% hlasujících - no, to není moc dobrá zpráva, ale zase není tak špatná, zvlášť po loňském roce, který byl v rámci domácího rybníčku kvalitativně dost nevyrovnaný. (A brzy mimochodem uvidíme, jak ho zhodnotili účastníci nově vzniklých Cen české filmové kritiky - uzávěrka druhého kola hlasování byla v pondělí 3. ledna, leč výsledky jsou tajné až do 13. ledna, kdy proběhne v pražském divadle Archa slavnostní vyhlášení).

Číšnícký běh ve Vrchní prchni!

Honička ulicemi Karlových Varů

Sváteční české televize letos snad ještě vydatněji než kdykoli dřív těžily ze svěrákovsko-smoljakovské komediální pokladnice - respektive ji neváhaly využít  s ohledem na naplnění vlastních pokladniček. K zlatonosné nostalgii jistě přispěla i smrt Ladislava Smoljaka v červnu loňského roku. K tomu, co v rámci této pomyslné kolekce spojené jmény autorských i hereckých opor Divadla Járy Cimrmana zřejmě hned tak nezestárne, patří nepochybně tragikomedie Vrchní, prchni! z roku 1980.

Když se Frigo ženil...

Jeden z vůbec nejlepších filmů celé normalizační éry mi tentokrát vrtá v hlavě kvůli scéně, ve které fantoma českých pohostinství, v něhož se proměnil nenápadný knihkupec Dalibor Vrána (Josef Abrhám) vinou následků svých milostných eskapád, pronásleduje ulicemi Karlových Varů dav vrchních, číšníků a pikolíků. V rozměrném a konzistentním scenáristickém díle Zdeňka Svěráka jde o celkem ojedinělou "velkou" akční scénu odkazující k němé grotesce - vlastně patrně přímo k celovečerní komedii Bustera Keatona Seven Chances (1925).

Motiv pomsty slepého osudu
v keatonovském pojetí 

Tam ovšem hrdinu, který se navzdory existenci dívky svého srdce rozhodne bleskově oženit kvůli vidině mamonu, pronásleduje ulicemi dav rozdychtěných nevěst (přičemž efekt bizarní osudovosti u "mechanicky" založeného génia Keatona posléze umocňuje hrdinův úprk před slepě, osudově se valícími kameny). Nehledě už na bytostně český příběh sympatického a posléze spravedlivě potrestaného záletníka Vrány, dočkalo se téma keatonovského "ženicha na útěku" řady "morálních" variací, inspirovaných rovněž (více či méně) divadelní hrou Davida Belasca. Keatonova verze ostatně nebyla její první adaptací - a ani poslední (neúplný seznam některých variací uvádí imdb).

Ženich na útěku 

Ať už nám vytane na mysli snímek Keatonova obdivovatele  a autora Velké lásky Pierra Étaixe Nápadník (1962) nebo romantická komedie Ženich na útěku z roku 1999 s Chrisem O'Donnellem a Renée Zellwegerovou, motiv muže pronásledovaného davem uniformovaných osob je nesmírně vděčný jako komediální prvek a současně jako metafora nemožnosti úniku z hmotařského života. Štvanice s číšníky nebo nevěstami v patách je přitom samozřejmě lepší než standardní, neselhávající, leč stokrát ohraná honička hrdiny s policajty z němých grotesek.

Tron: Legacy (3D)

Sam: v otcových stopách

Pokud nejste odchovaní dnes už pamětnickou sci-fi Tron z roku 1982 (jejíž futuristickou atmosféru vám snad přiblíží trailer), budete mít se zimním blockbusterem debutanta Josepha Kosinského nejspíš trochu problém. Všechny emoce, které přináší vyprávění odehrávající se převážně ve virtuálním světě, se totiž odvozují právě od snímku, který se v českých kinech nikdy nehrál - ale který patří bezmála ke genetické výbavě anglofonního publika. Což sice v dané oblasti legitimizovalo vznik filmu, ale hází mu klacky pod nohy v tuzemských galaxiích.  

Retro atmosféra na každém kroku

Návrat do důvěrně známého prostoru videoherny Kevina Flynna, protagonisty legendárního filmu, většině českých diváků tedy nejspíš nevžene nostalgické slzy do očí. Nevzruší je, když se odtud do virtuálního prostoru přenese Kevinův dospělý syn Sam, aby hledal mezi jedničkami a nulami dávno ztraceného otce - a ani jméno virtuálního bojovníka - Tron - jim nezvýší tlak. Podobně jsem na tom přisledování snímku, navazujícího na klasickou podívanou Stevena Lisbergera, byla i já. Původní film jsem totiž - navzdory své dávné scifistické edukaci - nějakým omylem  nikdy neviděla, vždycky jsem o něm jenom četla nebo obdivovala drobné ukázky.

Jeff Bridges jako zestárlý Kevin Flynn

Pokud si chcete přečíst zasvěcený fanouškovský ohlas, najdete ho na stránkách Františka Fuky (a to tady). Já vám mohu nabídnout jen pohled necitelného paznehta, který se vypravil do kina na 3D podívanou a z nedostatku vzrušujících podnětů ho pak po dvou hodinách projekce poněkud tlačily omatlané "prostorové" brýle na nose. (Surovou pravdou totiž je, že sledovat otitulkovanou 3D exhibici, kteréá je víc než dvě hodiny dlouhá, představuje samo o sobě jistý fyzický výkon - vždyť se ještě před pár lety soudilo, že to pro diváka je příliš náročný úkol - a drtivá většina 3D filmů je proto dabovaná). 1/

"Hledám dívku, Je počítačový
program a jmenuje se Quorra."

Pokud vaši pozornost nestimulují náležité pamětnické emoce, můžete se tak v kině cítit místy znudění nebo kapánek znásilnění: jde totiž především o "prázdnou", videoherně stylizovanou akci prokládanou dialogovými pasážemi, a ani jedno objektivně nepřináší do žánru mnoho nového. Honičky na světlocyklech nepřekonají Speed Racera bratrů Wachowských, vzdušné souboje se nemohou rovnat Star Wars - a "mytologie" celého příběhu vám hádám nenabídne žádný skutečně vzrušující podnět k přemýšlení (snad kromě nápadu, jaké to asi je, když si našinec přivede domů z virtuálního tripu dívku, která je vlastně  počítačový program a vypadá jako Olivia Wildeová. Tento nápad se ovšem bohužel už ve filmu nerozvíjí). 



Digitálně omlazený Jeff Bridges jako Clu

 Herecké výkony nejsou vyladěny tak, aby do toho všeho chladného poskakování a střelhbitého popojíždění vnesly základní dávku citu - už proto, že herci jsou ve všech akčních scénách tak vydatně digitální, že nakonec sledujte spíš nějaký prostinký animovaný filmeček než "realitu" (hádám dokonce i jako neznalec, že kdyby šlo o počítačovou hru, byly by jejich tváře propracovanější)2/. Garrett Hedlund v hlavní roli mne příliš neuchvátil a lehce pod hranicí očekávání si naneštěstí vydělává na nájem i Jeff Bridges. Je přitom dost bizarní, že ztvárnil současně zestárlého hrdinova otce Kevina Flynna, jemuž propůjčil svou současnou podobu, a padoucha Clua, kterému trikaři vdechli hercovu mladickou podobu. Nejsem si jista, jestli se nakonec od tohoto technicky zajímavého nápadu nebudou odvíjet divákovy pochybnosti o tom, jestli za těchto podmínek vlastně vůbec o něco jde - a jestli celá "záchrana světa" není jen dalším kabaretním kouskem potměšilého programu Castor / Zuse (v podání Michaela Sheena). Nápad postavit vedle sebe ve videoherním, tedy bytostně "akčním" světě mladicky energického "uživatele" Sama a  jeho otce, který díky zenovým meditacím hodlá Cluově agresi čelit cestou "nehybnosti",  přitom není nezajímavý - jen by ho scenáristický film musel chtít vytěžit.

Virtuální je neskutečné - neónové

S prvobytně pospolnou prostotou Tronu ladí i fakt. že celý virtuální svět je laděný téměř do "černobíla", respektive do "černoneónova": ve výsledku (podbarveném možná i novoroční kocovinou) vám tak jako vzpomínka na film možná zůstane jedna velká, neónová šmouha. Celistvý design nicméně patří k tomu nejzajímavějšímu, co vám návštěva kina v tomto případě může přinést, i když jen variuje to, co objevili Wachowští nebo James Cameron v Avatarovi (kde měl fantaskní svět, jenž hrdiny pohltil, také "zářící" vizuální kvality). Tvůrci nového Tronu se nicméně na rozdíl od Camerona projevují nečekaně konzervativně: necpou divákům do hlavy, že jejich zářivý, virtuální kosmos je lepší, jež jejich realita. Zpovykaný dědic otcovského impéria Sam zkrátka hraje jen počítačovou hru, která nakonec  poslouží k tomu, aby se socializoval: vyřídil si to s autoritami s vlastním otcem v čele a opustil anarchistické představy o ideálním světě, kde jsou poučení, zmoudření i ty nejnovější počítačové systémy pro všechny zadarmo. Kdyby byl nový Tron zajímavější a neštítil se složitosti a nejednoznačnosti, mohla to být docela zajímavá jízda i pro diváka...    

1/ Přesto jsem opravdu vděčná, že jsem film mohla vidět titulkovaný - dabing by mu jistě připadl na hlouposti.

2/ Navíc se mi zdálo, že detaily tváří herců ve 3D vypadají nějak divně, jakoby "digitálně flekatě" - ale to může být jen můj subjektivní pocit vyvolaný drobnou zrakovou vadou.

Tron: Legacy
USA 2010, 126 min., titulky
Režie: Joseph Kosinski
Scénář: Edward Kitsis, Adam Horowitz (s použitím postav Stevena Lisbergera a Bonnie MacBirdové)
Kamera: Claudio Miranda
Hudba: Daft Punk
Hrají: Jeff Bridges (Kevin Flynn / Clu), Garrett Hedlund (Sam Flynn), Olivia Wildeová (Quorra), Bruce Boxleitner (Alan Bradley / Tron), James Frain (Jarvis), Beau Garrettová (Gem), Michael Sheen (Castor / Zuse), Anis Cheurfa (Rinzler)
Premiéra: 23. 12. 2010