Velká vánoční jízda

Britské studio Aardman Animations se vyprofilovalo v krátkých příbězích rozšklebených plastelíňáků Wallace a Gromita (kteří mají na svém kontě Oscara) a mile bizarní Ovečky Shaun – a jejich poznávacím znamením se staly osobitý humor a osobní, „ruční“ přístup ke zrádně poddajné matérii: na aardmanovské plastelíně byl totiž patrný každý otisk animátorova prstu. I Aardmani však museli ustoupit tlaku doby: jejich nejnovější projekt, celovečení komedie Velká vánoční jízda, vstupuje i do českých kin jako počítačově animovaná podívaná – a navíc v módním formátu 3D.

Vtipný příběh neodpovídá jen na celkem logický dotaz, jak pohádkový Santa Claus stihne nadělit dárky milionům dětí na celém světě během jediné štědrovečerní noci. Zodpovídá také otázku, jestli se renomovaná evropská společnost specializovaná na klasickou animaci dokáže změnit tak, aby konkurovala takovým progresivním hollywoodským gigantům, jako je Pixar nebo DreamWorks. Odpověď ani nemůže být jednoznačná. Velká vánoční jízda je nicméně tím nejlepším kompromisem, jakého lze dosáhnout v nedokonalém světě, kde laskavý Santa Claus neexistuje a většina dárků se nakupuje v obchodě.

Nadělování v high-tech stylu

Po krysí komedii Spláchnutej (2006) je Velká vánoční jízda druhým digitálně animovaným projektem studia – a stejně jako ona se nesetkává s takovým diváckým a kritickým ohlasem, na který byli v Aardman Animations zvyklí. Na 3D vánoční animovanou podívanou je tebhle film v hollywoodizovaném prostředí přece jen asi málo kýčovitý. Relativně nízké tržby ovšem v tomto případě - alespoň pomyslně - kompenzují vesměs vynikající recenze, jež na vánoční komedii debutující režisérky Sarah Smithové oceňují vtip a inteligenci. Právem chválí i nápaditost a pečlivost, s jakou aardmanovský tým vytvořil fikční svět pohádkového Santy, propracovaný do těch nejmenších detailů. Zálibná péče je ve filmu věnovaná jak drobným tretkám na psacím stole paní Santové, tak supermodernímu obřímu vznášedlu umožňujícímu tisícům skřítků bleskový, tajný dárkový výsadek do pozemských domácností…

Zábavu kolem nadělování v high-tech stylu 21. století vyvažuje příběh Santova dospívajícího syna Arthura, který se navzdory hrůze z výšek a alergii na sníh musí postarat o nápravu přehmatu svého zlenivělého, stárnoucího otce. Na rozdíl od neomylné, starosvětské tradice a milujícího srdce totiž chladně vykalkulovaný supermoderní systém vymyšlený Arthurovým starším bratrem Stevem chybuje - a hrozí, že jedna malá anglická holčička nedostane pod stromeček vysněné růžové kolo…Arthur ve své akci na vlastní pěst nezůstane sám: pomáhá mu jeho senilní dědeček, jinak Santa ve výslužbě, který nedá dopustit na staré dobré dřevní metody doručování, a horlivá skřítka Bryony, řadová balička dárků, která je autorkou a dokonalou realizátorkou jednoho z báječných výroků z filmu: "Vždycky je dost času na mašličku".

Na to, aby ti tři před divákovýma očima nicnetušící Gwen správně doručili její kolo (a nenechali se přitom zmást zákeřnou navigací, sežrat lvy a zdeprimovat vlastní kubánskou krizí), vymysleli aardmanovští filmaři vyprávění, které je náležitě svátečně dojímavé, ale vyhýbá se sentimentalitě – a současně nerezignuje na osvěžující dávku anglické švihlosti. V tomto směru Velká vánoční jízda zřejmě našla oporu v osobnosti scenáristy Petera Baynhama, jehož smysl pro humor bezpečně nastartovala spolupráce s komikem Sachou Baronem Cohenem (za jehož podvratnou komedii o Boratovi získal dokonce oscarovou nominaci).

Do filmu (kterému v našich zeměpisných šířkách ubírá na půvabu snad jen český dabing) se ovšem povedlo vpašovat i téma souboje tradice s modernitou – což je momentálně i „osobní“ téma celého studia Aardman Animations. Stejně jako v realitě, ani v samotném filmu takový souboj samozřejmě nemůže mít jednoznačného vítěze: výtvarný design je snad až příliš líbivý, takže aardmanovské postavičky poprvé v historii přišly o svůj typický naivní, „velkohubý“ vzhled. To ovšem pravděpodobně nic nezmění na vašem diváckém potěšení ze zjevně láskyplně provedeného filmu, který – nikoli náhodou – vypráví vlastně hlavně o tom, že dárci mohou mít úplně stejnou radost jako obdarovaní.

Arthur Christmas

VB 2011, 98 minut, dabing (3D)

Režie: Sarah Smithová

Scénář: Sarah Smithová, Petera Baynham

Hudba: Harry Gregson-Williams

Kamera: Jericca Clelandová

V českém znění mluví: Matouš Ruml, Bohuslav Kalva, Lukáš Hlavica, Jiří Hromada, Jana Altmanová

Premiéra: 8. 12. 2011

Jak jsem pro Jana Svěráka psala knihu o Kukym

V pondělí Jan Svěrák v pražském knihkupectví Luxor s přiměřenou dávkou slavnostnosti a úlevy pokřtil mou knihu Příběh filmu Kuky se vrací (k níž, jak jsem dneska ráno náhodou zjistila, vznikl i výše uvedený, cituplně marketingový reklamní klip). Uzavřelo se tak jisté období mého života, které v půlce března 2010 začalo Svěrákovým telefonátem, zda bych pro něj právě tuhle knihu o natáčení jeho filmu nechtěla napsat. Řekla jsem mu tehdy, že naneštěstí nemohu, protože jsem byla plně vytížená otrockou, leč dobře placenou externí prací psaní popisků k televizním programům do magazínu TV Mini. Za dva dny nato mne z té práce vyhodili, což jsem si svým způsobem i přála, protože jsem si tehdy jenom s největším úsilím kradla čas na "jiné" psaní - především na tuhle blogovací stránku. (Ale o tom zase jindy.)

Zavolala jsem tedy Janu Svěrákovi, že pro něj tu knížku napíšu, jakmile dodělám tu předchozí (moje knížka portrétů hollywoodských hereček ovšem z vůle nakladatelství XYZ vyjde - prý - až příští rok v únoru). Na začátku léta jsem tedy pečlivě vyzpovídala samotného režiséra, který byl ve vlídné a konstruktivní náladě, pročetla, co se o Kukym kde v médiích napsalo a co o něm kdo řekl. Pak jsem vyslechla plno příjemných a šikovných lidí, kteří na filmu spolupracovali - loutkoherce a výtvarníka Roberta Smolíka, prvního kameramana filmu Marka Blisse i Vladimíra Smutného, který ho nahradil, střihače Aloise Fišárka, mistra zvuku ze studia Soundsquare Jakuba Čecha i producenta triků ze společnosti UPP Víta Komrzého... To byla ta příjemná část práce, a příjemné bylo i knihu napsat, i když to docela spěchalo. Slíbila jsem ji totiž odevzdat do začátku října, protože cílem bylo dostat ji na předvánoční trh.

To jsem také učinila - ale na faktu, že se knížka sice skutečně objevuje na předvánočním trhu, ale o rok později, se podepsaly různé nešťastné okolnosti a špatné odhady, které jakoby pokračovaly v tom, co provázelo už natáčení samotného filmu. V knížce se dočtete třeba i to, jak se muselo přerušit natáčení a hrozilo, že film Kuky vůbec nevznikne - a podobné to bylo s knížkou, která dlouho nemohla najít správného nakladatele, který by se zamlouval Janu Svěrákovi. Ten se totiž rozhodl celou knihu "režírovat", což mi dlouho nedocházelo, protože si hned zkraje vymínil, že se mi do koncepce a psaní textu vůbec nebude plést, a také v otázce autorské smlouvy a honoráře mne opakovaně odkazoval na nakladatele. Když jsem ovšem text upravila podle jeho (logických a pochopitelných) připomínek, považovala jsem svou hlavní práci za hotovou - ale ten pravý mazec teprve nastal. První nakladatel z projektu z kraje podzimu velmi trapně vycouval (naposled jsem ho viděla, jak odcházel skenovat mravence), druhý ho těsně před loňskými Vánoci vzdal, třetí (toho jsem vybrala já) chtěl knížku vydat jako lacinou, poddimenzovanou četbu pro mládež... Což jsem se dozvídala většinou jen zprostředkovaně, protože komunikace s Janem Svěrákem jaksi podivně uvázla. Čili jsem byla pěkně dlouho osamělá, naštvaná a zoufalá, sice s textem, za kterým jsem si stála - ale zase bez smlouvy, kterou mi všichni ti fikaní nakladatelé odmítali vystavit, a tím taky bez halíře za objednanou a dávno provedenou a schválenou práci. A taky, což mi připadalo smutné, bez iluzí o možnosti transparentního, rovnoprávného vztahu s objednavatelem knížky, na jehož schopnost vysvětlovat, přesvědčovat a komunikovat jeho filmoví spolupracovníci bůhvíproč opakovaně pějí takovou chválu. Nakonec mne celá situace dohnala k tomu, že jsem si sehnala literární agentku s právnickým vzděláním (která je skvělá a rozumná - a bez ní by knížka nevznikla. Díky, slečno Barboro). Taky jsem pro sichr odprosila všechny, kterým jsem ublížila v minulých životech (Byl to docela zážitek - díky, paní doktorko Holubová). A nakonec jsem s ohledem na předpokládané technické obtíže nerealizovala nápad rituálně pomočit a upálit reklamní figurku Kukyho, kterou jsem na začátku práce od Svěráka dostala, a záznam této události umístit na YouTube.

Abych to zkrátila, knížku nakonec vydává Mladá fronta (původně zmíněný "druhý nakladatel", který se k projektu vrátil, když se mu dostalo ocenění za Svěrákovu novelizaci Kukyho vydanou jako knížka pro děti). To, co vychází, ovšem není naneštěstí tak úplně ten text, který jsem odevzdala. V průběhu práce na grafické podobě Příběhu filmu Kuky se vrací se totiž ukázalo, že u podobně koncipovaných knížek se hned na začátku vyplatí spolupráce autora či editora s grafikem-výtvarníkem. Jen tak totiž může vzniknout knížka plná fotek, mísící "hlavní" text s podtisky a vsuvkami... Protože žádný takový spolupracující editor ani grafik na začátku práce nebyl, vytvořila jsem po zralé úvaze představu jakéhosi hypertextu, ve kterém se bude čtenář - pokud by chtěl - mohl "propadat" od jednoduchého čtiva vysázeného většími písmenky třebas až k detailním, hodně technicky či odborně zaměřeným informacím. (K tomuto pojetí ostatně vyzýval už samotný Svěrákův "rodinný" film, ve kterém si po mém soudu mohou něco pro sebe najít menší děti, pubescenti i dospělí.)

K práci na konečné grafické podobě knihy jsem ovšem pozvaná nebyla (kdo by taky zval ženskou, která pořád jenom prudí). Velenáročný výběr fotek a práce s textem jsou dílem Jana Svěráka a editora MF Antonína Kočího - takže tam se bez mého souhlasu hodně krátilo a řada těch "technicky či odborně zaměřených informací" a špeků pro fanoušky filmu, na které jsem byla docela hrdá, navzdory mému škemrání prostě vypadla. Jak čas kvačil, některé kapitoly změnily místo a z některých banálních podtisků se staly kapitoly, což jsem mohla jen bezmocně sledovat v korekturách. Výsledek vypadá hezky (a knížku si určitě kupte, z dotisku bych možná mohla mít nějaká procenta :-)), ale zvláště textově mi připadá značně nevyrovnaný, počínaje nevhodným názvem, který jsem zvolila já, i nevhodnou titulní fotkou (nic z toho neodkazuje k faktu, že jde o text o vzniku a natáčení filmu). Jsem ráda, že takovou knihu nemusím recenzovat, protože bych byla v rozpacích a některé autorčiny nápady prostě nechápala. Jak ke mně dolehlo, další knihy z plánované řady MF "Režie Jan Svěrák" (na řadě je Kolja) už prý bude psát jiný autor. Tak se na druhé straně zase nemusím bát, že bych si ještě nezarecenzovala.

Potřebujete nějaké shrnutí? Dobře:

1/ Bez smlouvy od nakladatele už příště nenapíšu ani čárku

2/ Každá profesionální zkušenost je cenná

3/ Psaní knih v Čechách bylo, je a zřejmě i bude svéráznou formou charity, a když vás režíruje držitel Oscara, tak všechny ty nervy nestojí zato. Pročež loni ani letos o Vánocích nedávám žádné další peníze na dobročinnost.

A mimochodem - proč vlastně tenhle text píšu: dostala jsem povolení dát nějaké ty škrtnuté texty sem na blog. Protože Kuky bude v televizi 1. ledna, nebude to jen reklama pro "Svěrákovu" knihu, ale i pro veřejnoprávní televizi.

Pokud by vás zajímalo, jak vypadal křest knihy, na YouTube jsou nějaká videjka, která laskavě pořídil spřátelený pan Wagner z Neviditelného psa:

http://www.youtube.com/watch?v=dUlCbRr7FEA

http://www.youtube.com/watch?v=ZSyl3aOA0Aw

http://www.youtube.com/watch?v=m1heA6yEJOo

http://www.youtube.com/watch?v=XtTFgeMX4gE.

A tady jsou fotky Františka Fuky.

Studio Aardman Animations: od plastelíny k Velké vánoční jízdě ve 3D

Dřív než do kin vletí nový film legendárního britského studia Aardman Animations - Velká vánoční jízda - stojí možná za to si kratičce připomenout, jakou cestu studio za téměř čtyřicet let své existence urazilo. Aardami vždycky nabízeli protiváhu k neosobním hollywoodským animovaným vyprávěnkám: jejich tvorbu zdobil osobitý "ostrovní" humor a důraz na ruční práci (metoda stop-motion - animace plastelíny). I Aardmani však museli ve své celovečerní produkci ustoupit tlaku doby - a patrně i tlaku svých amerických partnerů. V roce 1997 se totiž studio spojilo s americkou společností DreamWorks kvůli spolufinancování a distribuci Slepičího úletu. První celovečerní projekt Aardmanů pokračoval ve svérázné poetice veleúspěšných seriálů Ovečka Shaun a Wallace a Gromit a setkal se s mimořádným diváckým ohlasem.

Slepičí úlet navazoval na výtvarný styl a způsob práce Aardmanů, už v následujícím projektu studia, zeleninovém hororu Wallace a Gromit: Prokletí králíkodlaka(2005), byly ovšem některé postavy animovány digitálně. (Speciální software dokonce umožnil přenést na počítačem vytvořené postavy typické nedokonalosti plastelínové animace - otisky prstů a drobné vrypy). Navzdory tomu si film ještě udržel specifika aardmanovské práce a navíc získal Oscara za nejlepší animovaný projekt roku. Už v roce 1999 se sice Aardman Animations s DreamWorks dohodli na natočení čtyř dalších titulů v průběhu následujících dvanácti let, ale pro "tvůrčí neshody" došlo k jejich rozchodu ještě před realizací dalšího plánovaného projektu - krysí komedie Spláchnutej (2006), která se měla stát prvním plně digitálně animovaným snímkem Aardmanů. Film už se nesetkal s velkým diváckým ohlasem. Toto období patří v historii Aardmanů k nejtěžším, také proto, že 10. října 2005 zasáhl sklady studia velký požár a zcela zničil modely a rekvizity střádané v uplynulých desetiletích.

Rozchod s DreamWorks se uskutečnil k lednu 2007. Na jaře téhož roku uzavřelo Aardman Animations smlouvu na financování, koprodukci a distribuci s americkou společností Sony Pictures Entertainment. Ve spolupráci s ní vznikla i Velká vánoční jízda, realizovaná nejen digitálně, ale navíc i v módním formátu 3D. Přestože vánoční komedie režisérky Sarah Smithové se podle mého soudu povedla pěkně (podrobnosti se dozvíte na tomto blogu v pátek), ve svých nevýrazných tržbách následuje spíš Spláchnutého než Slepičí úlet.

Dalším projektem studia má být už na jaře 2012 pirátské dobrodružství The Pirates! In an Adventure with Scientists. Má jít sice znovu o 3D, ale současně o stop-motion film. Aardmani se tu - alespoň podle traileru (který si můžete prohlédnout tady) - zase vrátí ke svým oblíbeným širokým pusám, které ve Velké vánoční jízdě poněkud nesmyslně opustili. A režie se ujal jeden ze zakladatelů studia, Peter Lord, který naposled režíroval právě veleúspěšný Slepičí úlet.

Artová pozvánka do bordelu čili Nevěstinec

Ve středu ukončila letošní ročník Festivalu francouzského filmu v pražském kině Světozor slavnostní projekce snímku Nevěstinec. Do české distribuce ho vyprovodil sám jeho scenárista, režisér a autor hudby Bertrand Bonello. Pátý celovečerní film úspěšného třiačtyřicetiletého tvůrce pod atraktivním názvem skrývá mnohovrstevné vyprávění o jednom luxusním pařížském veřejném domě na přelomu 19. a 20. století. Majitelka, obyvatelky, prostor, vybavení i návštěvníci nevěstince se pro Bonella stávají nosiči dávno zaniklého noblesního životního stylu. Přestože film vychází z odborných studií, policejních záznamů a archivních materiálů o pařížských nevěstincích a životě prostitutek, nejde tu jen o rekonstrukci dobových obyčejů.

A nejde ani o adorování starých dobrých časů, i když půvabné a odvážné herečky ztělesňující kněžky lásky jsou natočeny poetickou „malířskou“ kamerou evokující klasická díla výtvarného umění. V Nevěstinci jde spíš o současnost než o nějaký pokus o vzkříšení pomyslného mužského zlatého věku – což je skoro škoda, protože pak by Bonello alespoň vyjádřil nějaký chlapsky jednoznačný názor, se kterým by šlo buď souhlasit, nebo ho zatracovat. Nevěstinec, který byl uvedený v soutěži na MFF v Cannes, je však unikavě korektní podívanou, která se dovedně zaštiťuje před nejrůznějšími způsoby diváckého ztotožnění či naopak odmítnutí.

Každý si tu totiž může najít to, co mu vyhovuje. Pro divácké voyeury (což jsou nejspíš tak trochu skoro všichni, kdo do kina na Nevěstinec vyrazí) je tu řada slastně rajcovních scén. Kritický pohled na bezohledné vytěžování hrdinek pak vychází vstříc současné úrovni feministického uvažování. Milovníkům objektivizujících historických skic nabízí film „realistickou“ zprávu o době a jejích mravech. Vše pak zastřešuje neprůstřelný artový koncept: v okamžiku, kdy by se divák možná začal na něco ptát a cosi zvažovat, nastupují takové osvědčené “umělecké“ chvaty, jako je rej masek symbolizujících odosobněné mezilidské vztahy nebo snová dívka ronící místo slz sperma a toužící po vykupitelském smaragdu.

Žena, která se směje

Přestože Nevěstinec bohatě využívá zvolený časový úsek (zahrnující vrcholnou éru pařížských bordelů jako společenských "salonů" i jejich úpadek), režisérův koncept se ambiciózně pokouší obsáhnout celou problematiku prodejné lásky. Prodejnou sexualitou se ostatně Bertrand Bonello zabýval už před deseti lety ve filmu Le pornograph, jehož hrdinou byl idealistický režisér artových lechtivých snímků Jacques Laurent. Provázanost násilí a sexu, jež se v Nevěstinci promítne do vztahu jednoho ze stálých zákazníků na krásné prostitutce přezdívané Židovka, zase režisér zobrazil už v dramatu Tiresia (2003). A pnutí uvnitř uzavřené komunity zkoumal Bonello i ve svém filmu De la guerre (2008). Nevěstinec se tak zdá finalitovat řadu režisérových dosavadních zkoumání.

Ne nadarmo pak Bonello přirovnává své pojetí bordelu ke kinosálu. V obou uzavřených prostředích se totiž realizují nejrůznější fantazie návštěvníků. Bohatí klienti nevěstince mohou vidět ženy bez korzetů a obecněji feminitu zbavenou navenek všech dobových konvencí a současně bezpečně spoutanou okovy totální podřízenosti. Muži v kině se pak mohou kochat prakticky nedepilovanými těly hlavních představitelek (což je dnes na filmovém plátně cosi často nevídaného) a náznaky realizace nejrůznějších sexuálních fantazií. A pro ženy v publiku je tady bohatá přehlídka šatů a šperků hrdinek a jejich hluboce emocionální příběhy.

V obou případech jsou ovšem protagonistky vyprávění obětmi exploatace založené na beztrestnosti platícího návštěvníka. Ten může svobodně povolit svým choutkám a skrýt se za uživatelský koncept daného prostředí. Bezčasí prosperity ovšem v nevěstinci vyústí do únavy a degradace. Té ovšem nepodléhá jen akurátní majitelka bordelu Marie-France (kterou hraje francouzská režisérka Noémie Lvovskyová). Úpadek postupně zachvacuje jakoby samotné vyprávění: posléze se tu totiž připustí, že krásné, povolné a věčně usměvavé děvky mohou být týrané, frustrované a nešťastné.

A v souladu s tím, jak Bonello předtím dbal o hezký povrch svého světa, teď křišťálové poháry na šampaňské nahrazuje obyčejné sklo a těla prostitutek podléhají nemoci, stárnutí - a dokonce znetvoření. I to se ovšem posléze ukazuje jako zpeněžitelné. Symbolem nejhlubšího úpadku se stává nešťastná Židovka, již psychopatický klient proměnil v ženskou verzi hrdiny Hugova románu Muž, který se směje. Nevěstinec se tak mění v úvahu o společnosti, která se uchyluje ke stále násilnější exloataci přirozeného světa. A vůbec jí nevadí, že úsměv, který od něj vyžaduje jako souhlasnou odpověď, je jenom znetvořeným, nepřirozeným šklebem. Bonello však už není tak cílevědomý, aby jako součást toho všeho vnímal i svůj lehce bizarní artový film.

Nevěstinec / L'apollonide (Souvenirs de la maison close)

Francie 2010, 122 minut,titulky

Scénář, hudba a režie: Bertrand Bonello

Kamera: Josée Deshaies

Hrají: Hafsia Herziová (Samira), Céline Salletteová (Clotilde), Jasmine Trincaová (Julie), Adele Haenelová (Léa), Alice Barnoleová (Madeleine), Iliana Zabethová (Pauline), Noémie Lvovskyová (Marie-France)

Premiéra: 2. 12. 2012