Dávám tomu rok: pokus o jinou romantickou komedii

Vztah Nat a Joshe vypadá dokonale 

Americké romantické komedie mají dnes většinou tak standardní průběh, že jakákoli odchylka působí až nepřiměřeně osvěživě. Britská produkční společnost Working Title působí na trhu dvacet let, a za tu dobu uvedla do světa řadu snímků tohoto žánru, které daná pravidla nejen vytvářely, ale i podrývaly a narušovaly. Ve Čtyřech svatbách a jednom pohřbu (1994) se hrdinové rozhodli žít spolu až do smrti bez sňatku, v Notting Hillu (1999) se hollywoodská herecká hvězda snížila k obyčejnému knihkupci a Láska nebeská (2003) nabídla téměř kompletní katalog vztahů a postav romantického žánru.

Neuplynul ani rok... a už chodí
na manželskou terapii

Zmíněné snímky byly spjaté s osobností scenáristy a režiséra Richarda Curtise, který má na svém kontě i oba Deníky Bridget Jonesové a patří tak k nejvlivnějším a nejúspěšnějším autorům tohoto žánru. Zatím posledním Curtisovým scenáristickým dílem však bylo Spielbergovo drama Válečný kůň - a jeho comebackem se může v rámci "jeho" žánru stát Lásky čas, který se chystá do kin v květnu a který kombinuje sci-fi a milostnou romanci. Poslední romantickou komedií, kterou Working Title vyrobil, byl před pěti lety průměrně zdařilý, ale rozhodně ne vynikající film Určitě, možná. Dávám tomu rok je tak po delším čase návratem k žánru, který tuto společnost proslavil. Jejím scenáristou a režisérem je debutující Dan Mazer, známý díky spolupráci s komikem Sachou Baronem Cohenem (Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu / 2006 – nominace na Oscara, Bruno / 2009).

Nat potkává Guye, Joshe to
táhne zpět k Chloe

Romantická komedie o mladém manželském páru, který během prvního roku soužití zjišťuje, že se k sobě nehodí, ovšem není žádným ujetým, bláznivým kouskem, ale pokusem chronicky známá pravidla trošku protřepat a oživit říznou mluvou a některými lehce střelenými scénami - a nabídnout divákovi trochu jinou pointu, než jakou si zvykl očekávat. Jinak je ovšem příběh manželů Nat a Joshe, kteří odhalí značnou nekompatibilitu svých povah a začnou koketovat s myšlenkou nevěry, podřízen známým schématům. Vedle ústřední dvojice (Rafe Spall a Rose Byrneová -  pár postrádající hereckou chemii) se tu objevuje Joshova bývalá americká přítelkyně Chloe (Anna Farisová) a Natin nový, americký klient Guy (Simon Baker) a pár dalších, vesměs nepříliš zajímavých vedlejších postav (výjimku tvoří energická Naomi v podání Minnie Driverové). 

Pro Dávám tomu rok platí, že snaha udělat něco jinak je sice chvályhodná, ale žádný zázrak se nekoná, když autorovi chybí timing a vkus a nedokáže sladit britské a americké herce v hlavních rolích (Rose Byrneová je sice Australanka, ale její herectví je hollywoodsky aseptické). Mazerův debut není vyslovená prohra, ale má k prohře docela blízko - což je škoda, protože nápad zkusit to znovu a jinak by společnosti Working Title docela slušel.

I Give It a Year
Velká Británie 2013, 98 minut, titulky
Scénář a režie: Dan Mazer
Kamera: Ben Davis
Hudba: Ilan Eshkeri
Hrají: Rose Byrneová (Nat), Anna Farisová (Chloe), Rafe Spall (Josh), Simon Barker (Guy), Minnie Driverová (Naomi), Jason Flemyng (Hugh), Stephen Merchant (Danny)

Premiéra: 11. 4. 2013

Život s Kašparem: ledvina Jakuba Špalka

Sotva dozněl loňský úspěch Soukromého vesmíru, vrhla neúnavná Helena Třeštíková do kin současně další dva celovečerní časosběrné dokumenty - portrét romského hudebníka, novináře a aktivisty Vojta Lavička: Nahoru a dolů, a portrét divadelníka Jakuba Špalka Život s Kašparem. Prvního protagonistu sledovala šestnáct let, druhého víc než dvacet: umělecký šéf a ředitel, herec a režisér, spjatý s legendárním pražským souborem Kašpar, se do centra režisérčina zájmu dostal v listopadu 1989 coby jedenadvacetiletý student DAMU. Jednomu z hlavních iniciátorů tehdejších studentských protestů bude v květnu pětačtyřicet. Pokud něco film autenticky postihuje, pak je to právě proměna přirozeně charismatického, zapáleného mladého rebela (jak ho v roce 1993 ještě zachytil Jan Hřebejk v Šakalích letech) ve zralého, životem použitého, leč neméně charismatického muže, který svůj život bez váhání a pochybností zasvětil své práci.

Číšník Eda z Šakalích let

Navzdory názvu ovšem nový film Heleny Třeštíkové nijak komplexně neukazuje to, co se v uplynulých desetiletích dělo ve Špalkově profesionálním životě: z aktivit Kašpara ve filmu uvidíte jen nespecifikované útržky (a je tedy ideální, pokud si do sledování dokumentu můžete dosadit vlastní diváckou zkušenost.) O tom, že tato koncepce nemusela vycházet jen z režisérčina rozhodnutí, svědčí i dramatická scéna, ve které rozzlobený principál vykazuje filmaře ze svého divadla, protože zrovna nemá náladu na to, aby rušili jeho představení. (Po této epizodě nastala v natáčení několikaletá pauza, Třeštíková se však k objektu svého zájmu vrátila s citově zabarvenou zvědavostí i trpělivou umanutostí, které se jí dlouhodobě vyplácejí.) 

Občas to byl rodinný typ 

Podobně jako třeba v Soukromém vesmíru se tedy Helena Třeštíková ani v Životě s Kašparem neprofiluje jako zprostředkovatelka objektivních faktů a vydává se vlastní autorskou cestou, přičemž opět jistým způsobem vyděluje objekt svého zájmu z jeho  konkrétního profesního životaběhu. (Už v Soukromém vesmíru jsem postrádala základní informace o tom, čím a jak konkrétně se vlastně postavy živí a jaký je jejich sociální statut - což bylo tehdy ovšem zcela v souladu s názvem filmu.) Nejde ovšem o nějakou chybu, kterou by bylo možné autorce vytýkat - jde o volbu. 

Zdá se totiž, že Helena Třeštíková má jasno: "soukromý vesmír" protagonisty je pro ni i nadále tím nejdůležitějším, vše ostatní se od něj nějakým způsobem odvíjí a zase se do něj vrací. Vnímáme tedy jen jaksi okrajově, že Špalek se dlouhodobě moří ekonomickými otázkami kolem provozu divadla, postupně se vytrácí z politických aktivit, režíruje herce, nastavuje reflektory na scéně a pořád cosi donekonečna organizuje po telefonu. Věčné telefonování je dokonce jedním z vizuálních leitmotivů, jejichž prostřednictvím režisérka vnímá svého protagonistu i v rodinném prostředí. To  nakonec ve filmu naprosto převáží: postupně zaznamenáme Špalkovy vztahy se třemi ženami, ale až ten poslední - s herečkou Evou Elsnerovou - dává filmů úplně nový směr. Elsnerová totiž onemocněla a dlouho čekala na transplantaci ledviny, kterou by jí - vzhledem ke stejné, neobvyklé krevní skupině 0 - mohl poskytnout právě její partner. Ten to ovšem odmítl a dokonce o tom před kamerou otevřeně hovoří.  

Kvůli nepřiměřeně silnému akcentování této situace Jakub Špalek vychází z filmu až jako jakási sobecká mužská stvůra. Ani předtím ovšem nešlo o žádného sympaťáka, o umělce, jehož nimbus je nedotknutelný: i bez peripetií s ledvinou vychází z filmu jako značně sebestředný a arogantní muž, se kterým je obtížné nebo dokonce nemožné žít (což ostatně sám přiznává). Je samozřejmě skvělé, že Helena Třeštíková nepodléhá pokušení, aby protagonisté vypadali v jejích filmech hezky: Špalek jako cenná umělecká osobnost se však v Životě s Kašparem nakonec ztrácí - a pokud o jeho tvorbě nic nevíte, může na vás působit prostě jen jako další asociální, bizarní postava z režisérčina portfolia.

S konceptem umělce, který vše obětuje své práci, tak vede režisérka kritickou a výrazně ženskou polemiku. Jako autorka filmu má navíc samozřejmě poslední slovo. Ledvina neledvina, Jakub Špalek ovšem ještě dostane příležitost: Helena Třeštíková s ním prý ještě zdaleka neskončila a hodlá ho s kamerou sledovat i nadále. Za čas se tedy můžeme dočkat pokračování.  

Život s Kašparem

ČR 2013, 89 minut

Scénář a režie: Helena Třeštíková
Kamera: Jiří Chod
Střih: Jakub Hejna

Premiéra: 4. 4. 2013

Roger Ebert: In memoriam

Roger Ebert v Karlových Varech

Čtvrtého dubna zemřel ve věku sedmdesáti let, po dlouhé nemoci, americký filmový kritik a publicista Roger Ebert - a to znamená, že v psaní o filmu ubylo  legrace, inteligence i vkusu (i když Ebertova slabost pro Charlize Theronovou - na rozdíl od jeho lásky k Martinu Scorsesemu - mi vždycky vrtala hlavou). Kmenový spolupracovník listu Chicago-Sun Times (od roku 1967 až do poslední chvíle) si získal až jakýsi  globální vliv díky internetu: jistě jsem nebyla sama, kdo vždycky považoval za samozřejmé podívat se na to, co o nějakém novém filmu píše na svém svém blogu. Neznamenalo to řídit se jím nebo si dokonce myslet totéž, ale prostě s jeho názorem počítat jako s jistou normou. Součástí Ebertovy intenzivní publicistické existence byly ovšem nevyhnutelně i dnes už legendární omyly (třeba zdrcující, "jednohvězdičková" recenze na Lynchův Modrý samet, odsouzení Smrtonosné pasti nebo naopak pochvala druhé Nebezpečné rychlosti.)

Palec nahoru: všechno je o.k.

Ebert jako vůbec první filmový kritik získal Pulitzerovu cenu (1975) - a byl (a patrně ještě dlouho bude) jediným filmovým kritikem, který má svou hvězdu na hollywoodském Chodníku slávy. Tam otiskují své končetiny hlavně herecké hvězdy - a on populární star svého druhu skutečně byl: dařilo se mu pronikat do povědomí nejširší veřejnosti prostřednictvím novinových textů, knížek, internetu i televize. Tam (nejprve spolu s kolegou z Chicago Tribune Genem Siskelem, později s kolegou z domovského listu  Richardem Roeperem) provozoval kritickou show, jejímž leitmotivem nebylo jen ultrastriktní hodnocení "palec nahoru/palec dolů", ale hlavně živý, často bouřlivý dialog. (Tady je třeba jeho a Siskelova videorecenze na Vykoupení z věznice Shawshank: http://www.youtube.com/watch?v=D2ZtUetXlX.).

Existence Rogera Eberta přestala být  pro mne virtuální záležitostí, když v roce 2002 přijal pozvání na MFF Karlovy Vary - a stal se zatím jedinou osobností, která dokázala tamní mezinárodní porotu při závěrečném nástupu na pódium přinutit k tanci. Je smutné, že o člověku, který tak důsledně popíral představu filmového kritika jako podmračeného mrzouta vysedávajícího u psacího stolu, musíme začít mluvit v minulém čase.  

Vedlejší účinky: "Co chceš, aby se ti zdálo?"

Steven Soderbergh čas od času deklaruje rozhodnutí skoncovat s filmařinou. Naštěstí pro diváky však jeden z vůbec nejzajímavějších amerických režisérů do své filmografie prakticky každý rok přidává další titul. Autor, který v lednu oslavil padesátiny, je totiž ve vrcholné formě, což dokazuje i jeho nejnovější dílo, které právě přichází i do našich kin. Thriller Vedlejší účinky je dalším ze Soderberghových navenek ryze žánrových filmů – což museli už dávno jako tvrdou realitu přijmout všichni obdivovatelé autora, který se v 90. letech vyprofiloval jako velmi komplikovaný artový tvůrce. Příběh psychiatra, obviněného z chybného postupu vůči depresivní pacientce, ovšem v rámci žánrových vzorců nabízí bdělému divákovi vzrušující a jemnou hru s danými pravidly vyprávění. Soderbergh se tak znovu osvědčuje jako režisérský mistr, s osobitým přehledem brázdící stojaté vody neosobního hollywoodského mainstreamu. Stejně jako krimi romance Zakázané ovoce (1998), trilogie o Dannyho parťácích či romantické komedie Bez kalhot (2012) ovšem Vedlejší účinky současně generují ryzí diváckou rozkoš.

Emily je k manželově péči netečná

Tu zajišťuje už vyvážený scénář režisérova oblíbeného spolupracovníka Scotta Z. Burnse, vnášející do v zásadě banální zápletky vzrušující zvraty. Podobně jako v legendárním Hitchcockově Vertigu (1958) je příběh pomyslně „rozlomen“ na dvě části spojené s odlišným vnímáním hlavních postav. Z Emily Taylorové (výborná Rooney Maraová), trpící těžkými depresemi po uvěznění manžela (Channing Tatum), se těžiště vyprávění přesouvá na sebevědomého, zkušeného psychiatra Bankse (znamenitý Jude Law). Na ženě, jejíž stav se nelepší ani po manželově propuštění, začne totiž etablovaný specialista zkoušet nové antidepresivum. 

Doktor Banks kontaktuje pacientčinu bývalou
lékařku (Catherine Zeta-Jonesová)

Vedlejší účinky „zázračné“ Ablixy, testované za úplatu pro velkou farmaceutickou firmu, však způsobí tragédii: Emily svého manžela zavraždí. Protože si nic nepamatuje a za svůj čin není zřejmě zodpovědná, vážnému obvinění nakonec čelí Banks, kterému se rozpadá celý jeho dosavadní profesionální i soukromý život. Psychiatr však zjišťuje, že jde o komplot, který zřejmě chladnokrevně zosnovala jeho navenek křehká, zranitelná a pasivní pacientka – a který směřuje až k machinacím s akciemi farmaceutických firem. Vedeni Banksem, který se rozhodne odhalit pravdu, tak musí divák filmu přehodnotit svůj úhel pohledu na jednotlivé postavy: zatímco v první části vyprávění přirozeně soucítíme s Emily, teď se musíme postavit na stranu jejího lékaře měnícího se v samozvaného detektiva a posléze v mstitele bezpráví.

Sny a manipulace

Banks (Jude Law) se dostává do potíží... 

Vedlejší účinky si ovšem nepohrávají jen s rolemi postav, ale i s „angažovaným poselstvím“ adresovaným „přemýšlivému divákovi“. Soderberghův odpor k establishmentu a jeho lhostejnosti k jednotlivci jsme jasně cítili už v tragikomedii Erin Brockovich (2000), drogovém dramatu Traffic – Nadvláda gangů (2000) nebo v krimi Informátor (2009). Antikorporátní ladění měl i katastrofický thriller Nákaza – a své politické postoje demonstroval režisér i v dvoudílném životopisu Che Guevara (2008). Vedlejší příznaky jsou sice rozvíjené jako obžaloba farmaceutické lobby, manipulující s výsostně morálním vztahem – důvěrou pacienta k nezávislému lékaři -, posléze se však soustředí na hrdinu, pokoušejícího se získat zpět vlastní život. 

Pacienti lžou? 

Pro diváka cítícího omezenost a prvoplánovost politických konceptů, omezujících svobodu každého filmového příběhu, je to úleva – už proto, že v Soderberghově podání zůstává Banksova story plná ambivalence. Ve hře na oběť, zachránce a manipulátora si tak můžeme vyzkoušet všechny možné role, aniž bychom se u toho přestali znamenitě bavit – a aniž bychom se s některou z nich museli prvoplánově ztotožnit. Soderbergh – jak je u něj obvyklé – tak ve svém novém díle to nejdůležitější promítá do samotné formy vyprávění. Zůstává ovšem otázkou, zda tento film skutečně nesignalizuje režisérovu únavu z možností, jakými může filmař oslovit nějakým „poselstvím“: mezi vedlejší účinky takové snahy totiž jistě patří pocity marnosti.

Ovládnout noční můry není jen Banksův cíl 

Film každopádně dokonale funguje, pokud Bankse vnímáme jako hrdinu existenciálního thrilleru – jako muže, který se rozhodl vzít svůj život do vlastních rukou. Nejvýznamnější je z tohoto pohledu ve filmu scéna, ve které laskavý otec z pozice psychiatra, pro kterého jsou zlé sny denním chlebem, uklidňuje uprostřed noci svého vyděšeného synka. Místo role bezmocné oběti trýzněné nočnímu můrami mu doporučuje roli tvůrce. Své sny se může pokusit využívat: Einsteina přece sen přivedl na teorii relativity a Paul McCartney „skládal hudbu ve spánku“. Využívání snů a snění pro tvůrčí činnost je nejryzejším posláním každého dobrého filmaře – a výzva „Co chceš, aby se ti zdálo?“ je nejsvůdnější pobídkou, s jakou může oslovit diváka.

Ať už si Steven Soderbergh dá pohov, nebo bude natáčet další filmy, jsou tak Vedlejší účinky autentickým autorským vyznáním, které nás vyzývá ke sdílení i dialogu.

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuju.)

Side Effects

USA 2013, 106 minut, titulky

Režie a kamera: Steven Soderbergh

Scénář: Scott Z. Burns

Hudba: Thomas Newman

Hrají: Rooney Maraová (Emily Taylorová), Jude Law (doktor Banks), Channing Tatum (Martin), Catherine Zeta-Jonesová (doktorka Siebertová), Michelle Vergara Mooreová (Joan), David Costabile (Carl), Andrea Bogartová

Premiéra: 4. 4. 2013

Hodnocení pro čtenáře líné číst text: palec nahoru