V devětadvaceti letech napsal vlastní biografii - a pokud si myslíte, že na to byl ještě trochu mladý, máte samozřejmě pravdu. Na druhé straně se v životě Kennetha Branagha odjakživa vyskytuje tolik výjimečných událostí, že má na výjimky nárok. Dnes je mu dvaapadesát a za sebou má - jako filmový a divadelní režisér i herec - tolik úspěchů, ocenění i propadů, že by to vystačilo na tři životy. Loni v červnu rodák z Belfastu, jehož svět jaksi automaticky považuje za noblesního Angličana, dostal Řád britského impéria. Zásluhami v oblasti dramatického umění ovšem královna Alžběta II. jistě nemyslela režii comicsového dobrodružství Thor z roku 2011. A patrně neměla na mysli ani nesmírně populární televizní seriál společnosti BBC Wallander, ve kterém Branagh už pět let ztvárňuje postavu znaveného, neústupného kriminalisty Kurta Wallandera. Oceněné „zásluhy“ se týkají uměleckých aktivit novopečeného Sira Branagha: ty jsou spojeny především s klasickými autory inscenovanými na nejprominentnějších divadelních scénách světa – se Shakespearem, Čechovem…. Určitě se však počítají i jeho letité snahy zpřístupnit divadelní klasiku nejširšímu publiku na filmovém plátně.
 |
| Wild Wild West |
Zvláštní kapitolu tvoří i Branaghovy filmové a televizní role, v nichž uniká žánrovým stereotypům i zavedeným škatulkám. Je proto nemožné najít v jeho filmografii nějakou typickou roli, která by charakterizovala jeho herecký typ. Vzhledově nikdy nezapadal mezi snadno čitelné krasavce ani muže akce (což jsou dva druhy postav, které jsou v dnešním hollywoodizovaném světě nejžádanější). A na komediální řachandy se rovněž nehodí. Americké filmy ho tak nejlépe využívají pro postavy zloduchů typu nestvůrného, robotického zloducha Lovelesse, který v občanské válce přišel o polovinu těla (steampunkový western Wild Wild West).
 |
| Hamlet - s Ofélií Kate Winsletové |
Sám Branagh má ve zvláštní oblibě morálně nejednoznačné postavy - a miluje mocné muže zmítané pod chladnou a úhlednou maskou vnitřními démony. V jeho filmografii tak najdete šíleného vědce Victora Frankensteina, který chtěl konkurovat bohu a stvořil umělou bytost, úlisně podlého Jaga, jenž intrikuje proti šlechetnému vládci Othellovi, a samozřejmě váhavého prince Hamleta. Objevíte tady státní úředníky, kteří „jen poslouchali rozkazy“ – tak jako horlivý protagonista dramatu Rabbit Proof Fence podnikající ve jménu svých předpisů v australské pustině hon na ubohé domorodé dítě, nacistický pohlavár Heydrich, který v Konferenci ve Wannsee nachází konečné řešení židovské otázky, a dalšího Hitlerův spřeženec - generála von Tresckow (historické drama Valkýra). Studií čirého byrokratického zla je i britský ministr, který nemůže ani vystát rockovou muziku (komedie Piráti na vlnách). Vysloveně kladnou postavou byl mezi Branaghovými politiky snad jen prezident Roosevelt z televizního životopisného dramatu Warm Springs (2005).
.jpg) |
Můj víkend s Marilyn:
jako Laurence Olivier |
Ironickou střelbu do vlastních řad – do světa intelektuálů drásaných neustálými pochybnostmi o svém talentu a žadonícím o ocenění, pak byla postava neúspěšného, ješitného spisovatele Leeho Simona v komedii Woodyho Allena Celebrity) a role stárnoucího divadelníka Laurence Oliviera, který se rozhodl natočit komerční filmový hit s hollywoodskou hvězdou (tragikomedie Můj týden s Marilyn). Do hereckého portfolia Kennetha Branagha tak dobře zapadá i postava, díky které si ho nesmazatelně zapsalo do paměti nejširší publikum na celém světě. Každé druhé dítě totiž zná profesora Zlatoslava Lockharta, který přichází do čarodějnické školy v Bradavicích vyučovat Harryho Pottera a jeho kamarády Obraně proti černé magii. Pětinásobný vítěz Týdeníku čarodějek o nejkouzelnější úsměv vyniká ješitností, která ho nakonec přivede na stranu zla: hrdinské skutky, kterými se Zlatoslav honosí i ve své autobiografii Mé kouzelné já, jsou totiž vymyšlené - a když se na to přijde, vymkne se plavý elegán úplně zpod kontroly.
Člověk by řekl, že tuhle postavu filmaři ušili Kennethu Branaghovi přímo na míru jako nějaký luxusní dvouřadý oblek od Armaniho.
Práce všeho druhu
 |
| Zlatoslav Lockhart v Harrym Potterovi |
Na rozdíl od Lockharta, který si v krizových okamžicích neumí poradit ani s ukradenou kouzelnou hůlkou, ovšem Kenneth Branagh má za sebou množství zajímavých - a rozhodně nevymyšlených - skutků. Řada z nich má sladce peprnou příchuť dobrodružství, byť se v nich nevyskytovali čarodějové a odehrály se na uměleckém poli. Tady má Branagh pověst narcistního drzouna, který miluje riziko. Jindřich V., Mnoho povyku pro nic, Othello nebo Hamlet – to jsou filmy, díky kterým nasbíral řadu prestižních ocenění, protože neváhal bořit zavedené představy.
 |
| Marná lásky snaha |
Udíleči rozličných cen jsou však nakonec vždycky konzervativní a oceňují spíš to, co znají, než revoluční počiny. Třeba na Oscara byl Branagh pětkrát jen nominovaný - dokonce v pěti různých kategoriích (což se v přepestré historii Cen Americké akademie kromě něj povedlo zatím jen dvěma lidem). Nejde o roztěkanost: pokud je mu něco bytostně vlastní, je to paličatá snaha vyzkoušet si všechno na světě. Branagh režíruje velkofilmy i malé, nízkorozpočtové projekty, hraje hlavní i vedlejší role, adaptuje cizí látky a píše původní scénáře i divadelní hry – a také namlouvá audioknihy a komentáře k dokumentárním filmům, účinkuje v rozhlase nebo propůjčuje svůj hlas animovaným hrdinům. Kvůli nápadu zrežírovat Shakespearovu komedii Marná lásky snaha (2000) jako vzpomínku na klasické hollywoodské muzikály se naučil velmi slušně tančit a zpívat – což ovšem nezměnilo nic na tom, že příliš sofistikovaný film v kinech beznadějně propadl.
 |
| Znovu po smrti - s Emmou Thompsonovou |
„Moje definice úspěchu se nazývá kontrola,“ prohlašuje sebevědomě. Zdaleka ne všechno se mu ovšem povedlo tak, jak si naplánoval: coby režisér ukrutně rád experimentuje s nejrůznějšími žánry - a je skoro zázrak, že zvládl se stejnou elegancí hitchcockovský thriller (Znovu po smrti), velkofilm o monstru utrženém ze řetězu (Frankenstein), generační tragikomedii (Petrovi přátelé) i adaptaci Mozartovy opery (Kouzelná flétna). Na svém kontě má ovšem Sir Kenneth i pár komerčních a uměleckých přehmatů. To, že čtyřhodinová verze Hamleta nebude zrovna kasovním trhákem, nemohl nevědět. Ale na fakt, že film s osmnáctimilionovým rozpočtem přinese do pokladen kin je necelých pět milionů, připravený nebyl. (A ani tu oscarovou nominaci za adaptovaný scénář v hollywoodské zlato neproměnil…) Nedobře u diváků dopadl i jeden z Branaghových ryze žánrových filmů - remake klasické anglické krimi Slídil. Nepomohlo ani to, že film svou hereckou účastí ozdobili Jude Law a Michael Caine.
 |
| Zab tu mrchu! |
Rovněž v herecké práci pro jiné režiséry občas Branagh sáhl vysloveně vedle: jeho filmografii tak zatěžkává třeba i značně nevtipná tragikomedie o divadelním autorovi, který se rozhodne sprovodit ze světa sousedovic psa, Zab tu mrchu! (který naopak neviděl skoro nikdo). Navzdory tomu všemu je zajímavé skoro všechno, čeho se Kenneth Branagh dotkne. Možná nejpozoruhodnější je ovšem jeho letitý sen stát se komerčně úspěšným hollywoodským režisérem. A až do Thora se zdálo, že jde o plán, na kterém si i tvrdohlavý Ir vyláme zuby.
.jpg) |
| Thor |
„Thor byl zatím můj největší projekt,“ přiznává režisér. „Ale v podstatě i u takové velké produkce musíte dělat stejná rozhodnutí a řešit podobné věci, jako u malých filmů.“ Na tom, že vznikla inteligentní a chytlavá podívaná, samozřejmě nemá podíl náhoda či skutečnost, že superhrdinský comics nakladatelství Marvel patřil ke Kennethově oblíbené dětské četbě: vtip je v tom, že příběh plavovlasého poloboha likvidujícího protivníky kouzelným kladivem bere Branagh stejně vážně, jako by šlo o nějaké dílo z pera jeho milovaného Alžbětince. Pro jeho práci je příznačné i to, že i nejvážnější látky se pokouší zbavit strnulosti a letitých nánosů prachu a proměnit je v živou, energií sálající podívanou. Vlastně je dost typické, že chtěl paralelně pracovat na Thorovi a na nové inscenaci Hamleta pro londýnský National Theatre. Dánského kralevice ovšem nakonec pustil kvůli comicsovému rekovi k vodě.
.jpg) |
| Chris Hemsworth v Thorovi |
„Thor pro mne byl především obrovským, výjimečným dobrodružstvím,“ přiznává Branagh, který má pověst workoholika, jenž každý svůj projekt miluje a rád se při práci baví. Aplaus filmových kritiků a výdělek mu ovšem rozhodně nejsou lhostejné – a fakt, že Thor přinesl celosvětově do pokladen kin téměř 450 milionu dolarů, mu navíc konečně otevřel dveře do Hollywoodu. Na základě úspěchu comicsového dobrodružství dostal nabídku vzkřísit na filmovém plátně znovu k životu agenta CIA Jacka Ryana. Hrdina z populární románové série Toma Clancyho má zahájit vítězné tažení světovými kiny letos v prosinci. Nebyl by to ovšem Branagh, kdyby si v potenciálním akčním hitu pro sebe nerezervoval pořádnou, zajímavou roli: svou image sebevědomého elegána propůjčí ruskému zloduchovi se světovládnými Victoru Cherevinovi.
„Je to trochu jako na kolotoči: nesmíte dovolit, aby vám úspěch zamotal hlavu,“ vysvětluje Branagh svou strategii, jak si držet zdravý odstup od reality. „Kdysi měl můj film Znovu po smrti obrovský úspěch a tři nebo čtyři týdny se držel v čele amerických žebříčků návštěvnosti. Užíval jsem si to, ale nevzal jsem žádnou další podobnou práci. Odjel jsem domů do Belfastu a věnoval se produkci Čechovova Strýčka Váni. Nelituji toho - naopak: obhájil jsem svou svobodu dělat si, co chci.“
Druhý Olivier, nebo první Branagh?
„V dětství jsem se cítil jako outsider,“ vzpomíná Kenneth Branagh na své dětství. „Narodil jsem se do nepříliš majetné rodiny v Belfastu a náš dům stál ve stínu místní továrny na cigarety.“ Jeho otec William byl instalatér a truhlář a založil malou firmu, která se specializovala na montáž příček a podhledů. S manželkou Frances měl tři děti - Kenneth byl prostřední z nich. Branaghovi byli protestanti a malý Ken se často dostával do konfliktu s kluky z katolických rodin. Když mu bylo devět, rodina se přestěhovala z nepokojného Irska do klidnějšího Readingu. "Jenže v Anglii se na mne spolužáci dívali jako na exota kvůli mému přízvuku. Takže jsem se naučil mluvit jako oni, “ vzpomíná Branagh na to, jak se zbavil šikany. „A když jsem se později rozhodl stát se hercem, byl jsem zase za podivína pro vlastní rodinu. Nikdo od nás – ani nikdo z našich známých – se takovému povolání nevěnoval. Rodiče z toho tehdy byli dost nesví.“
 |
| Jindřich V. - 1984 |
Láska k divadlu, kterému se (vedle ragby) věnoval už na středné škole, zavedla adepta hereckého řemesla až na prestižní školu Royal Academy of Dramatic Art (RADA): v osmnácti dostal stipendium a ocitl se rázem v jiném světě. Kluk z irské dělnické rodiny zahájil svou proměnu v britského intelektuála. Spolu s dalšími absolventy (mimo jiné i Alanem Rickmanem) se stal součástí nové herecké vlny, která velmi brzy našla uplatnění v praxi. Mířil vysoko – a uspěl: po absolutoriu dostal angažmá v Královské shakespearovské společnosti. V roce 1984 – v pouhých třiadvaceti letech - zazářil v Jindřichovi V. Brzy si vysloužil pověst nejtalentovanějšího britského divadelního herce své generace.
 |
| Coriolanus - s Judi Denchovou |
Nebyl by to ovšem Branagh, kdyby se nechal ukolébat úspěchem. O tři roky později usoudil, že má dost vlastních nápadů i energie, aby s kamarády založil vlastní divadelní společnost Renaissance Theatre Company. Jejím patronem se stal princ Charles - a jejím cílem zprostředkování divadelní klasiky nejširší divácké obci. Dnes jde o módní trend, který se však někdy ve jménu popularizace obrací proti smyslu původního textu. Branagh, který vlastní vášnivou lásku ke slovům připisuje svému irskému původu, se ovšem nikdy nezpronevěřil představě citlivého tlumočníka, který respektuje ducha předlohy i její jazyk…
 |
| Mnoho povyku pro nic |
Paralelně s oslnivou divadelní kariérou pokoušel úspěšný divadelní herec a režisér Branagh i filmovou múzu. Od roku 1970 zkoušel štěstí v televizních seriálech, které prokládal drobnějšími roličkami v různých filmech. První zajímavější roli však Branagh dostal až v roce 1987, v dramatu Měsíc na venkově. Téhož roku na sebe přitáhl pozornost v televizním seriálu Fortunes of War, kde si zahrál hlavní roli po boku Emmy Thompsonové – talentované herečky, která se o dva roky později stala jeho manželkou. Emma ho okouzlila všestranností i intelektuálským rodinným zázemím. Šestiletý svazek dvou výjimečných osobností přizdobily i čtyři filmy, které Kenneth režíroval a ve kterých si manželé společně zahráli. Povedli se jim zvláště rozhádaní milenci Benedick a Beatrice ze shakespearovské komedie Mnoho povyku pro nic, natočené v roce 1993 pod laskavým toskánským sluncem.
.jpg) |
Ve Frankensteinovi s Helenou
Bonham Carterovou |
Harmonické soužití „páru snů“ ovšem skončilo hojně medializovaným rozvodem. Rozešli se jako otevření nepřátelé: Branagh v médiích neváhal poněkud zlomyslně líčit, jak manželka „provozovala sex s Oscarem v ruce“. Jen těžko si ovšem lze představit, že by skromné a pracovité herečce stoupla sláva do hlavy tak, že by zničila její partnerský vztah – i když z Ceny akademie za scénář romantické komedie Rozum a cit (1995) měla ohromnou radost. Podíl na rozchodu slavného páru měl asi spíš Kennethův workoholismus a vztah s Helenou Bonham Carterovou – herečkou, kterou obsadil do svého Frankensteina a se kterou po rozvodu několik let žil.
.jpg) |
| Filmový Jindřich V. |
Objektivně vzato je možné i to, že Branagh prostě neunesl partnerčin úspěch. Sám se totiž o Oscara neúspěšně ucházel v roce 1989, kdy uvedl do kin svůj režijní filmový debut Jindřich V. Jeho filmová verze Shakespearova dramatu se oprostila od tradičního pojetí a nabídla divákům barvitou rytírnu plnou vášně a akce, sám však neproměnil ani jednu ze svých oscarových nominací (za režii a herecký výkon v hlavní roli). Očekávání měl v té době extrémní: zřejmě totiž tak docela neodmítal představu, že se jeho profesionální život podobá osudům Laurence Oliviera: také legendární britský divadelník se vášnivě věnoval Shakespearovi a zabýval se (byť jen příležitostně) filmovou režií. I Olivier debutoval Jindřichem V., který mu vynesl v roce 1947 zvláštního, „komplexního“ Oscara za režii, produkci a herecký výkon. Devětadvacetiletý Branagh cítil trpké zklamání, které mu nepomohlo vyvážit ani množství cen, které za svého Jindřicha dostal. Nasadil však optimistický úsměv, prohlásil, že spíš než „novým Olivierem“ by byl radši novým kačerem Daffym, vrátil se k divadlu - a za dva roky nabídl filmovým divákům sofistikovaný, ale komerčně vystavěný horor o reinkarnovaných milencích Znovu po smrti. Vedle Frankensteina a Thora jde o komerčně nejúspěšnější titul jeho filmařské dráhy.
 |
| V Olivierově kůži |
Laurence Olivier ovšem zůstal celá desetiletí Branaghovým stínovým protivníkem: zřejmě nejzajímavějším výstupem jeho pomyslného souboje je filmová tragikomedie Můj život s Marilyn, kterou před čtyřmi lety natočil režisér Simon Curtis. Vyprávění se odehrává v roce 1956 a líčí s nadhledem skutečný příběh - okolnosti natáčení komedie Princ a tanečnice, které svedly dohromady Laurence Oliviera a Marilyn Monroeovou. Tehdy devětačtyřicetiletý ceněný britský umělec se rozhodl natočit oddechový filmeček, který by se stal kasovním hitem – jeho chladnokrevné odhodlání ovšem narazilo na problém v podobě rozmarné, nervově labilní hollywoodské hvězdy. Výzvu ztvárnit ve filmu právě Oliviera přijal Branagh s nadšením: postava vyhořelého, stárnoucího divadelníka, který se pokouší neztratit glanc tváří v tvář realitě, je současně břitce sarkastickou studií i láskyplně chápavým portrétem. Za svou pozoruhodnou kreaci byl Branagh nominován na Oscara.
 |
| Ivanov |
Stejně jako Oscar, i prestižní britská divadelní cena nazvaná Olivierovým jménem Branaghovi stále ještě uniká. Od roku 1983, kdy Laurence Olivier Award získal v začátečnické kategorii, to nedopracoval dál než k nominaci. Téměř na dosah ji měl před pěti lety, kdy zazářil jako Čechovův Ivanov na jevišti londýnského divadla Donmar. Řada divadelních kritiků jeho citlivé ztvárnění role označila jako herecký výkon roku. Znuděný a nejistý Ivanov, který neví, se kterou ženou má žít a proč je na světě, je svého druhu Branaghovým účtováním s minulostí: také on sám trpěl dlouhá léta depresemi z neuspořádaného soukromého života. A také donekonečna bojoval za uznání své práce. Jeho manželství s filmovou výtvarnicí Lindsay Brunnockovou ovšem trvá už deset let. A pilný Ken toho dělá tolik, že by v tom byl čert, aby nějakého toho Oscara nakonec nedostal.
Se středním věkem však přišla vyrovnanost – takže klidně může nastat okamžik, kdy zmoudřelý Zlatoslav nad svou letitou posedlostí úspěchem mávne rukou.
(Tento text jsem onehdy napsala pro měsíčník pro pány ForMen, jehož nekonečně trpělivé a laskavé redakci děkuji za možnost uveřejnit ho i zde. Protože v těchto dnech zase jednou sladce sténám pod jhem nebloggerských pracovních povinností, snad jím vezmete za vděk - než si najdu čas napsat něco o Snyderově Muži z oceli.)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
