Indiana Jones v přímém přenosu

Indiana Jones a království
křišťálové lebky

Když jsem se náhodou ve společnosti zmínila, že jsem se v sobotu dívala na Indiana Jonese a království křišťálové lebky ve 20:00, ale nikoli na Nově, nýbrž z vlastního DVD (tedy s originálním zvukem s titulky, bez reklam a v příslušném původním ořezu), netušila jsem, že vzbudím nějaký podiv. Ukázalo se nicméně, že totéž zcela nezávisle učinila manželka jednoho z přítomných kamarádů... zatímco jiný kamarád vyjádřil nad tímto postupem značný podiv. Vlastně jsem se takhle chovala  nejspíš poprvé v životě, ale vím, že  to není úplně neobvyklé. Všechny tři předchozí díly Indyho jsem ovšem okoukala poctivě v televizi (s dabingem, reklamami atd.) - Křišťálovou lebku jsem už vůbec neměla chuť si nechat nějak televizně zpotvořit.

Dobyvatelé: prý citát z Občana Kanea...

Co za takovým chováním vězí? Může jít o nějakou naivní rebelii - není ovšem potom lepší se prostě na televizi na protest nedívat? A film si případně pustit někdy jindy, ale rozhodně ve synchronizovaně s televizním vysíláním? Nebo hraje v případě televizní premiéry nějakou roli psychologický moment pomyslného sdílení filmu s ostatními diváky - něco podobného, co vás nutí jít na film do kina a vidět ho spolu s ostatními (i když moderní systémy ozvučení sálů dnes bohužel nedovolují, abyste slyšeli reakce lidí kolem vás)? Jde o nějakou formu "cinefilského" chování v televizním věku? Pokud na to máte nějaký názor, věnujte pozornost anketě v pravé části blogu.

P.S. Moje DVD doběhlo samozřejmě rychleji, než film vysílaný v televizi a "prodloužený" reklamami. Právě když jsem se dokoukala a dosušila slzu v oku nad tou pěknou finální svatbou, dorazila moje dcera s přítelem, kteří se dosud kdesi v domě pokojně věnovali psaní školních esejí a sobotnímu studiu. Vyjádřili nespokojenost nad tím, že "mou" verzi filmu prošvihli, takže si pustili alespoň televizní verzi na Nově... Viděla jsem tedy za trest znovu docela slušný kus filmu, počínaje neuváženým Marioniným řidičským kouskem mířícím do řeky.

Harry Potter 6 1/2

Harrymu něco uteklo: mládí například? 

"Jsou to temné časy, o tom není sporu," prohlásí na tiskové konferenci ministr kouzel (Bill Nighy), načež následuje dvouapůlhodinová ilustrace jeho prohlášení - včetně jeho vlastní smrti, smrti řady dalších postav a jedné sovy a vleklého utrpení všech, kteří to přežili (zdá se dokonce, že ani žádná ze záporných postav - včetně Vy-víte-koho - nemá z páchání zla nějaké zvláštní potěšení). Filmová série o nezletilém kouzelníkovi (který se v tomto díle konečně stane zletilým) spěje nevyhnutelně ke svému konci, takže se stává pěkně temnou, kopírujíc tak knihy J. K. Rowlingové - i když ne docela: ze sedmého svazku filmaři navařili dva filmové díly. A tohle je teprve první z nich. 

Vy-víte-kdo nezná ten vtip
o Voldemortovi a Chucku Norrisovi

Aby byl svět konečně očištěn od pekelného zloducha Voldemorta (který se nám konečně pěkně materializoval do Ralpha Fiennese, jen stále ještě - a zřejmě definitivně - bez nosu), musí strašlivě trpět nejen Harry Potter a jeho kamarádi Ron a Hermiona, ale úplně všichni a všechno kolem nich. Což hodně připomíná poslední díl Pána prstenů (oni dokonce se i ti tři hlavní hrdinové střídají v mučivém nošení nezničitelného medailónku s viteálem, do nějž Voldemort kdysi vložil část své síly, a deptá je to podobně jako kdysi Prsten Froda). Kde ovšem u Petera Jacksona úpěla a temněla fantazijní Středozem, dostává zabrat náš vlastní, značně realisticky vypadající svět, počínaje oprýskaným úvodním logem mateřské společnosti Warner Bros. přes ulice současného Londýna až ke zlověstně vyprázdněné krajině, kterou se hlavní hrdinové toulají coby zpustlí psanci. O Bradavicích, studování a pití máslového ležáku si tentokrát můžete nechat jen zdát: souvislá sekvence z čarodějnického světa je tu jen jedna, ale týká se ministerstva kouzel (a patří mimochodem k nejlepším v celém filmu).  

Harry je trochu paranoidní: kolem něj
všichni umírají 

Od té doby, co Brumbál padl a zlo se šíří, vše jaksi zešedivělo, zchátralo a zopravdovělo, režisér David Yates vyměnil kameramana (teď je jím Eduardo Serra) a celý film vypadá jako všechny ty zlověstně tónované béčkové horory, které míchají "realistický" vzhled s "úpadkovou" stylizací a zlověstnými zvláštními efekty. Málem si ani nevzpomenete, že to před devíti lety začínalo jako pestrobarevná, hollywoodsky vypiglovaná dětská podívaná. A že jsme měli radost, když se třetího filmu chopil Alfonso Cuarón a vyprávění začalo dýchat a hýbat se...       

Mladí kouzelníci ve vězení povinnosti

To, co ve dvou úvodních filmech dělal režisér Chris Columbus, je však minulostí, Cuarón se věnuje onačejší práci a vrchním potterovským režisérem se definitivně stal David Yates, který si právě na své bankovní konto připisuje třetí potterovku (kterou v červenci bude následovat čtvrtá). Dvorním scenáristou série je pak nevratně Steve Kloves (psal všechny díly s výjimkou Fénixova řádu), a kdo zná knižní předlohy J. K. Rowlingové, vůbec mu jeho práci nezávidí: poslední knížka je pěkně tlustá a spletitá. Špatnou zprávou (a nepíšu to ráda) je skutečnost, že navzdory rozdělení závěrečného potterovského filmu na dvě části, rozměrné metráži a eliminaci řady motivů z knihy je Harry Potter a Relikvie smrti, díl první, dosud nejméně zvládnutým potterovským filmem. 

Nebojte, to červené je třezalková esence

Problém je už v předloze, v níž Rowlingová naplno povolila svým ambicím a operovala zřejmě s vidinou, že vychází množstvím akčních scén vstříc příštím adaptátorům. A že spletitostí vyprávění naplňuje plán překlopit původně pouze dětskou zábavu v "dospělé" vyprávění. Je smutné, že aktuální objednávka prvoplánově formovala zrovna to populární čtivo, díky kterému se prý celá jedna generace dětí vrátila ke knihám (i když ty, co četly už předtím, začaly možná raději hrát videohry :-)). O knížkách Rowlingové nemám v kontextu historie anglické dětské četby valného mínění, o tom však snad někdy příště: máme tady nicméně nyní film, který se musel vyrovnat právě s předlohou, která je pro adaptaci ze všech částé série nejméně vhodná. 

Hagrid zafunguje alespoň jako řidič

Děj je složitý, základní linii však tvoří nutnost najít a zničit zbylé viteály, do nichž Voldemort vložil svou sílu. Ve hře jsou ovšem i titulní relikvie smrti - takže je v Harryho prioritách poněkud zmatek. Kupříkladu jednou z relikvií je plášť neviditelnosti, který divákům předchozích potterovských filmů poskytl spoustu zábavy: v tomhle filmu se však vůbec neobjeví, protože na to prostě není čas. Ten v tomhle předlouhém snímku není vlastně na nic: tvůrci totiž musejí divákovi poskytnout značné množství poměrně spletitých informací, což činí hlavně slovně (ale třeba příběh o relikviích je pojat jako animovaný film) - a doufá při tom, aby si publikum současně pamatovalo desítky postav z předchozích filmů a jejich postavení v příběhu. Objevení většiny těchto postav je pak už jen "udržovací": každá z nich se musí mihnout před kamerou, říct jednu dvě věty nebo se jenom nějak zatvářit, čímž má být zachována kontinuita vyprávění. Pro čtenáře knihy je v této situaci zábavné sledovat, jak si filmaři chystají finále: nemůžete přehlédnout, že černokněžník Snape to sice zjevně peče s Voldemortem, ale vražda kolegyně profesorky z Bradavic vybudí jeho nesouhlasný pohled (a Alan Rickman je tak skvělý herec, že mu těch pár vyměřených desítek vteřin skutečně stačí - pak už se ve vyprávění vůbec neobjeví). Vztahy většiny postav se tak omezují na úsporná grafická gesta: Harry a Ginny se milují, takže se jednou políbí, Ron a Hermiona se také milují, ale musejí si ještě ledacos vyjasnit, takže se jednou obejmou a Ron se na kamarádku jednou hladově podívá u klavíru.  

Hůlky kouzelníků i tentokrát 
poslouchají chatrnou latinu

Ptáte se, co tedy zabírá zbytek solidní  metráže? Zjevně snaha autorů nabídnout divákům také to, co chtějí vidět především, totiž akční scény plné honiček a triků. A samozřejmě co nejvíc scén s Harrym, Ronem a Hermionou. Naneštěstí se touha diváka informovat výše popsaným způsobem neslučuje právě s potřebou rozvíjet "velké" akční scény. V okamžiku, kdy si konečně chcete vychutnat střemhlavý let útočícího CGI mozkomora, je třeba scénu přerušit a natlačit do divákovy hlavy další sadu informací, vztahů a jmen. Pro méně připraveného sledovatele je nutným výsledkem všeho tohoto snažení pestrý chaos. (Nemluvím teď o divákovi, který by do kina zabloudil nepřipraven: ten by musel chtít vrátit vstupné.) Yates se pod tlakem nedokáže věnovat ani ústřední trojici, která většinu vyprávěcího času stanuje v krásné anglické krajině, poflakuje se a strádá nečinností. Přiznávám, že na tohle jsem se obzvlášť těšila, protože jsem doufala, že fantazijní vyprávění získá bezpečné těžiště právě díky herecké akci a realistickým krajinným obrázkům. 

 

Láskorád: nestačíte se s ním poznat

Yates ovšem musí spěchat a tak nemůže nechat scény volně dýchat. Nemá dokonce ani čas ukázat všechno, co by bylo třeba - takže se několikrát uchyluje k velmi nefilmovému postupu: řadu zásadních událostí totiž divák nevidí, ale dozví se o nich oklikou, z řeči postav (tak, jak je to často v knize). Například Lupin oznámí společnosti, že Moody zahynul v boji s Voldemortem, Hermiona řekne po souboji s hadem Harymu něco v tom smyslu: "Je mi líto, Harry, ale tu tvou hůlku jsem před omylem zničila odraženým kouzlem", ale naštěstí zanedlouho dorazí Ron, který suše prohlásí, že náhodou v boji s nějakým lapkou  zrovna k nějaké hůlce přišel... V laciných filmech tenhle trik maskuje fakt, že autoři neměli dost peněz na to popisované scény natočit. Obávám se, že v sedmém Harrym Potterovi tyto scény možná i natočeny byly, ale tvůrci už je nedokázali do filmu vtěsnat. Každopádně ta snaha otrocky kopírovat knihu působí dost divně.

Tváří v tvář oné panice "stihnout všechno" pak vypadá jako hovadismus i celá sekvence s Harryho únikem z domu Dursleyových, kde se sice komplikovaně vytvoří celá parta falešných Potterů, která má zmást pronásledovatele, ale opravdový Harry se veze v Hagridově motorce... takže by ho identifikoval i mozkomor-imbecil. 

Ron má problém: žárlivost

Snaha o úspornost vede až k pocitu, že sledujete nelogický, nesouvislý sled obrazů, ve kterých často chybí to podstatné - a naopak tam občas cosi zjevně přebývá: třeba rozpitvávaná Ronova žárlivost na Harryho možná zahřeje srdce nějakého postpubertálního diváka chtivého "skutečné" romance, dal by se však klidně ilustrovat právě zmíněným jedním pohledem a dvěma větami. (To ale neplatí o scéně, ve které chce Harry rozptýlit smutnou kamarádku, a tak si s ní zatancuje: ta je moc pěkná.) Ušetřený čas by se dal využít například k tomu, aby scéna se získáním nebelvírského meče získala alespoň nějakou časoprostorovou logiku.     

Mnoho Harryů, Moodyho smrt

Možná je škoda, že ze sedmé knihy nevznikly tři různé filmy: jeden jako akční dobrodružství, druhý coby teenagerovská romance, a třetí například jako fantasy o paralelním světě ovládaném totalitou. Možná by zbyl ještě materiál na televizní seriál, comics a sérii dívčích triček (v jejichž potisku by se dal dovyprávět zbytek knihy). 

Harry a spol. nechodí do kina

Nechci vám dupat po hračkách: odsudky "očekávaných" filmů, na které se diváci předem těší, nejsou populární - a já vlastně nechci nikoho odradit. Pokud jste ovšem na Pottera chtěli jít, hádám, že na něj stejně půjdete. A nejspíš se vám bude líbit víc než mně. Táhneme to ovšem s filmovým Harrym už devět let a po té době má našinec na dorostlé dítě už jiné nároky než na začátku na hravého, mrňavého kluka... Pokud všechny kladné filmové postavy (i některé záporné) ve vyprávění vypadají vyděšeně, jsou pobledlé, neoholené, otrhané a paranoidní, bloudí, nemají domov a nepracují na ničem pozitivním, zasloužily by si pevnou ruku, která by jejich osudy dovedla k očekávanému dobrému konci. Tady to ovšem vypadá tak, že k zachraňování nezbylo skoro nic, co by stálo za řeč...  

P. S. Pokračování  - a dokončení- se odehraje 14. července 2011.

Harry Potter and the Deathly Hallows: Part I
VB/USA 2010, 146 min., dabing, titulky
Režie: David Yates
Scénář: Steve Kloves (podle knížky J. K. Rowlingové)
Kamera: Eduardo Serra
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Daniel Radcliffe (Harry), Emma Watsonová (Hermiona), Rupert Grint (Ron), Ralph Fiennes (Voldemort), Alan Rickman (Snape), Tom Felton (Draco), Robbie Coltrane (Hagrid), Brendan Gleeson (Moody), Bonnie Wrightová (Ginny), Helena Bonham Carterová (Bellatrix), Evanna Lynchová (Lenka), Rhys Ifans (Láskorád), Jason Isaacs (Lucius Malfoy), Bill Nighy (Brousek), David Thewlis (Lupin), Julie Waltersová (paní Weasleyová).
Premiéra: 18. 11. 2010


Předchozí díly:


Harry Potter a Kámen mudrců (2001, režie Chris Columbus)


Harry Potter a Tajemná komnata (2002, režie Chris Columbus)


Harry Potter a vězeň z Azkabanu (2004, režie Alfonso Cuarón)


Harry Potter a Ohnivý pohár (2005, režie Mike Newell)


Harry Potter a Fénixův řád (2007, režie David Yates)

Harry Potter a Princ dvojí krve (2009, režie David Yates)

Poznámka na okraj Kvílení

James Franco coby Ginsberg
recituje Kvílení 

Filmový návrat do 50. let  přibližuje atmosféru, ve které začala svou vítěznou pouť světem slavná báseň Allena Ginsberga Kvílení - a období, kdy musel její vydavatel Lawrence Ferlinghetti hájit před soudem svobodu a demokracii. Kvílení je typickým americkým módním nezávislým snímkem: láká do kin hereckou hvězdou v hlavní roli (James Franco), lehce pikantním tématem ("skandální" báseň, milostné tápání gaye Ginsberga) a poněkud okázalým liberálním vyzněním (Kvílení jako dobový levicový výpad proti establishmentu). 

Vlevo dobro, vpravo zlo

Aby se divák nenudil, nabízejí mu scenáristé a režiséři Rob Epstein a Jeffrey Friedman (jinak zkušení a úspěšní dokumentaristé) hned několikeré rozptýlení, umně a přehledně tříštící vyprávění do několika vypravěčských rovin. Zatímco mladý Ginsberg, píšící a recitující svou báseň, je přiblížen jako neklidný, rozhněvaný, začínající poeta, a o několik let později také jako rozvážný komentátor dávných událostí, v popisu soudního sporu se pozornost spravedlivě dělí mezi žlučovitého, upjatého, dogmatického žalobce (David Strathairn) a sympatického, svobodomyslného obhájce (Jon Hamm). Jakmile jsou karty takhle rozdané a navíc cinknuté, je celkem jasné, že (i kdyby se to nestalo ve skutečnosti), dá soudce nakonec za zvuků břeskně vítězné hudby přednost americké ústavě a svobodě slova. 

Odpor proti Molochovi civilizace:
Meditace 

A kdyby se divák přece jen nudil (i to se může stát, pokud není patřičně zvídavý, pokorný a pokud možno mírně názorově narudlý), nabízejí mu autoři i animovaný film ilustrující a popisující Ginsbergovu báseň s takovou vlezlou líbivostí, že se vám nejspíš dřív či později dokonale zhnusí (i když se vám vlastně ve skutečnosti dýmající, nenasytný Moloch kapitalismu docela zajídá). Kvílení tedy může zřejmě zaujmout buď velmi mladé diváky cítící se rebely, nebo postarší beatníky, kteří si zavzpomínají na to, jak kdysi Kvílení v překladu Jana Zábrany hltali, nebo si dokonce připomenou Ginsbergovu pražskou návštěvu v květnu 1965, která skončila hbitým vyhoštěním svobodomyslného básníka, zjevně nepohodlného socialistickému režimu. Pro méně vstřícné publikum pak Kvílení může být pouze mátožně oživlou kapitolkou ze středoškolské čítanky, která se snaží být za všech okolností hezounky korektní, i když vypráví o rebelských, divokých časech.

Howl

USA 2010, 90 min., titulky
Scénář a režie: Rob Epstein, Jeffrey Friedman
Kamera: Edward Lachman
Hudba: Carter Burwell
Hrají: James Franco (Allen Ginsberg), Jon Hamm (Jake Ehrlich), David Strathairn (McIntosh), Bob Balaban (soudce Horn), Jeff Daniels (profesor Kirk), Mary-Louise Parkerová (Potterová), Alessandro Nivola (Nicolas), Todd Rotondi (Kerouac), Andrew Rogers (Ferlinghetti)
Premiéra: 11. 11. 2010

For Semafor

MIDI LIDI nahrávají
"Co jsem měl dnes k obědu"

Od založení legendárního pražského divadla Semafor loni uplynulo padesát let, což se slavilo všelijak. Nezvyklým příspěvkem bylo i CD For Semafor, které vydal před rokem nezávislý label Klíče (věnující se české autorské písni všeho druhu). Za vznikem disku obsahujícího nové verze dvaceti semaforských písniček v originálním podání stylově a žánrově nejrozmanitějších českých muzikantů stojí znamenitý hudební publicista Pavel Klusák. Ten se také stal hybatelem stejnojmenného celovečerního dokumentu, který natočil režisér Miroslav Janek v produkci společností HBO Česká republika a Hypermarket film.

Allstar Refjúdží Band: "Sluníčko" 
částečně v čínštině

Kratší verze dokumentu For Semafor už měla televizní premiéru v srpnu, do kin se teď dostává verze delší - a přiznám se, že bych v tomhle případě klidně snesla i rozměrnější metráž. A rozhodně ne jen proto, že mi Semafor pomohl přežít moje pubertální a postpubertální 70. léta - Klusákův a Jankův film je sám o sobě velmi příjemnou podívanou a nenabízí (podobně jako CD) nic, co by připomínalo konformní úlitbu klasikům. Navíc postrádá učesané televizní manýry a netrpí ani klipovou hysterií, což dobře ladí s uvolněným vztahem protagonistů k tématu: písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra sice vynikají nadčasovou kvalitou, patří k živoucímu českému rodinnému stříbru a kdekdo je má definitivně zapsané za uši, ale oslovení muzikanti si mezi nimi mohli sami vybrat tu, která se jim líbila, a pojmout ji úplně po svém. Všemu, co slyšíte na CD, ovšem většinou předcházela tuhá potyčka: notoricky známé songy i zapadlejší písničky se staly  objekty nejrůznějších experimentů - a každý muzikant či hudební uskupení si k nim hledali vlastní cestu (s výjimkou skupiny Zatrestband, která hit "Tak abyste to věděla" kopíruje bezmála tón po tónu).

Irena a Vojtěch Havlovi (Motýl)

To všechno je dobře vidět i ve filmu: filmaři navštěvují protagonisty  v jejich domácnostech, divadelních zkušebnách, nahrávacích studiích a chalupách, přičemž putují z Prahy do Pardubic, Brna či třeba Valašské Bystřice. Přistihují hudebníky v nejrůznějších stádiích tvůrčích muk a pracovního vytržení: někdy jsou náladě, která hosty vnímá tak trochu jako vetřelce do intimního tvůrčího procesu (není divu: Ecstasy of St. Theresa poprvé dělá něco v češtině), jindy filmaře absorbují jako další členy party, která si z publika nic nedělá (MIDI LIDI přece rádi improvizují). Muzikantu se každopádně nacházejí ve svém přirozeném prostředí a v bytostně vlastním hudebním živlu - a z útržků jejich komentářů se dozvíte ledacos zajímavého.Občas nějaká cenná informace uklouzne i Pavlu Klusákovi, který štáb provázel (většinou i se svými dětmi) a dokonale domácky ladil s každým prostředím.    

Kazetám připadala "Krajina posedlá tmou"
trochu moc rozverná 

Také Janek se projevuje jako filmař, který umí slušně vklouznout do cizího bytu či chalupy, hbitě se zorientovat v kuchyni, aby se svým malým natáčecím štábem nepřekážel - a zachytit atmosféru dřív, než se stačí muzikanti, psi a děti vyděsit a než paní domu stačí přiklopit hrnec na plotně (takže registrujete třeba i to, že u Niklů bublá cosi s nezvyklým množstvím bobkového listu). Film For Semafor tak v mnohém připomíná Jankův starší, výborný  dokument Previanti, výjevy ze života vesnických muzikantů (1999).

Podívaná uniká stereotypnosti "mozaiky z návštěv u pracujících umělců", protože dá navíc občas k dobrému úryvek ze semaforského filmu, neopomene zmínit dojemné "posvěcení" samotného Jiřího Suchého - a hlavně skoro nikdy nepřestává být vtipná, živá a přirozená. Tvoří tak mimořádně milou protiváhu všech těch umných, angažovaných, provokativně inscenovaných dokumentů, které jsou dnes tak oblíbené - čímž se sama stává moderní, nebo spíš nadčasovou.

For Semafor
ČR 2010, 83 minut
Režie: Miroslav Janek
Premiéra: 4. 11. 2010
Účinkují: Dva, Vypsaná fiXa, Tata Bojs, MIDI LIDI, Jaroslav Dušek & Vizita Band, Mňága a Žďorp, Magnetik & Robert Nebřenský, Ecstasy of St. Theresa, Petr Nikl, Květy, Jan Burian & Křehcí muži, Zatrestband, Přemysl Rut, Allstar Refjúdží Band, Kazety, Jiří Konvrzek, Jan Štolba Trio, Irena a Vojtěch Havlovi
Premiéra: 4. 11. 2010