Jack a obři

Zatímco Mocný vládce Oz Sama Raimiho navýšil laťku diváckého zájmu o hrané fantazijní příběhy hluboko před sezónou letních blockbusterů, pohádková fantasy Jack a obři naopak aspiruje na propadák roku: s tržbami 61 milionů jen mírně zaostává za neslavným loňským vítězem této kategorie, fantasy John Carter: Mezi dvěma světy. (Ten měl v domovských USA tržby 73 milionů, ale rozpočet 250 milionů ho bezpečně stáhl ke dnu.) Film Bryana Singera se spokojil "jen" s rozpočtem 195 milionů, o žádnou výhru však rozhodně nejde. Srovnání s Mocným vládcem Oz je ovšem na místě: oba filmy totiž natočili generační vrstevníci, kteří si získali pozornost množstvím zajímavých projektů a úspěšně se napojili na comicsový boom (Raimi prostřednictvím trojice velmi výnosných Spider-Manů, Singer dvojicí X-Menů). Nyní oba vyzkoušeli svoje síly na žánru 3D fantasy, Singer pro studio Warner Bros., Raimi pro Disneyho.

Jak prequel Čaroděje ze země Oz, tak Jack a obři mají mnoho společného s Burtonovou Alenkou v říši divů, která v roce 2010 velmi slušně vydělala Studiu Walta Disneyho: to si zjevně u Raimiho variaci na ni přímo objednala. Také Jack je příběhem o hrdinovi, který prožívá dobrodružství ve fantaskním, barvitém světě. Místo k filmové klasice se ovšem film Bryana Singera obrací ke klasické pohádce, což zjevně ustanovilo lehce infantilní koncept. Na rozdíl od Oze je však film, žertovně koketující s hororem a krvavým násilím, zatížen přístupností od 13 let, vylučující ze hry dětské publikum. To je ovšem samozřejmě jen jedna z příčin, proč si tenhle snímek v kinech nevede příliš dobře. 

Lehce riskantní byla už sázka na Bryana Singera, který opustil lukrativní a zdařilé X-Meny, aby zklamal při restartování série o Muži z ocele (Superman se vrací, 2006), a nedokázal diváky zaujmout válečným dramatem Valkýra (2008). Časy Obvyklých podezřelých (1995), kteří  Singera vynesli na výsluní a Kevinu Spaceymu a scenáristovi Christopheru McQuarriemu vynesli Oscary, jsou nenávratně pryč (přestože McQuarrie se podílel nejen na Valkýře, ale i na Jackovi a obrech). A navíc - svět rodinných fantasy blockbusterů, do kterého měl Bryan Singer přispět příběhem o mladíkovi, který po obří fazoli vyšplhá do světa obývaného lidožravými obry, je sice dětinský, ale tváří se vážně a zodpovědně. Brutální hrátky s obry se s málo odlehčenou a prostou pohádkovou linií příliš neslučují, potíž je ovšem ještě trochu jinde. 

Alenka i Oz zdání "dospělé" vážnosti promítají do "realistického" rámce fantazijního vyprávění, kam si hrdinové přinášejí svoje problémy a řeší si je tady */ Pokud jde o Jacka, "reálný" svět osmnáctiletého venkovana, který se zamiluje do krásné princezny a vydá se ji zachránit z obřích pazourů, je vlastně stejného pohádkového řádu jako svět obrů. Pohádková obrazová stylizace je v obou případech stejná, připomínající legendárního sovětského Mrazíka. Na zemi i na nebi sledujeme stále tutéž pohádku se stejnými hrdiny - Jackem (vidlácky vypadající Nicholas Hoult), kurážnou Isabellou (hezlá Eleanor Tomlinsonová), jejím podlým nápadníkem Roderickem (znuděný Stanley Tucci) a statečným dvořanem Elmontem (báječný Ewan McGregor)...

Navíc jsou v zemi nad mraky především obři, kteří jsou vedle obří fazole  hlavní CGI atrakcí celého vyprávění. Trikaři se v Jackovi opravdu vyřádili, dokonce tak, že opulentní a drahé digitální efekty upozaďují hrdiny a rozbíjejí plynulost vyprávění. Zastiňují i tak dobré a zkušené herce, jako jsou Tucci či McGregor. Singer, který i v "dětinském" comicsovém prostředí X-Menů dokázal vybudovat složité a nejednoznačné vztahy postav, se tady najednou nemá o co opřít. Stejně tak nezbylo místo na neobvyklost a fajnové jemnosti, které jsme si od něj zvykli očekávat (a to i v jeho méně zdařilých filmech). Scéna, v níž je hororové klíčení kouzelné fazole sledováno přes Jackova kocoura, je jen vzpomínkou na Singerovy subtilní vypravěčské postupy. Scény v obří kuchyni, kde se Jack nápaditě utká s obřím kuchařem, vám sice nejspíš uvíznou v paměti, ale dobrý dojem z jednotlivostí naruší "dvojité" finále: všechno totiž dobře skončí, načež je k happy endu přimáznuta "nezbytná", velké akční bitva dvou armád (která bylo i v Alence a Ozovi, ale přece jen působila o něco zábavnějí). 

Připouštím, že Jack a obři pro mne byl lehkým zklamáním, ale vlastně jsem při sledování filmu nijak strašně netrpěla (jestli, pak především českým dabingem). Pokud se zbavíte nadměrných očekávání, můžete si tohoto hybrida mezi temnou pohádkou, rytírnou ze středověké Anglie a žertovnou fantasy nakonec docela užít. To sice není moc pozitivní hodnocení - ale nakonec můžete tenhle film brát jako přípravu na další X-Meny, ke kterým se prý Bryan Singer upsal a kteří by měli mít premiéru příští rok.    

*/ spoiler Zajímavou otázku pak otevírá finále, ve kterém je v případě Alenky možné vrátit se zpět, což ovšem neplatí v případě Oze (ten jednak musí v kouzelné zemi čekat na hrdinku původního filmu, jednak následuje modelovou situaci Cameronova Avatara, kdy se realita ukazuje nevlídná a podružná a vítězí fantazijní svět).

Hodnocení pro čtenáře líné číst text: palec naležato.

Jack the Giant Slayer
USA 2013, 114 minut, dabing (3D), titulky
Režie: Bryan Singer
Scénář: Daren Lemke, Christopher McQuarrie, Dan Studney

Hudba: John Ottman

Kamera: Newton Thomas Sigel 

Hrají: Nicholas Hoult (Jack), Eleanor Tomlinsonová (Isabelle), Ewan McGregor (Elmont), Stanley Tucci (Roderick), Eddie Marsan (Crawe), Ewan Bremner (Wicke), Christopher Fairbank (strýček), Ian McShane (král Brahmwell), Bill Nighy (generál Fallon), Warwick Davis  

Premiéra: 4. 4. 2013

5 pravidel

Koncept larpu (z anglického Live Action Role Play) začal do české reality pronikat v 90. letech. Stalo se tak v souvislosti s víkendovými hrami s příběhem, vázanými na tehdejší boom fantasy knížek J. R. R. Tolkiena. Od skotačení v kostýmech elfů a trpaslíků z fiktivní Středozemě je ovšem dost daleko k larpu nazvanému Projekt Sytém, který organizuje od roku 2008 brněnské občanské sdružení Court of Moravia jako hru na totalitu. Jako každý larp, ani Systém nemá publikum, jen aktéry rozvíjející pod nenápadným dohledem organizátorů vybrané role. V celovečerním dokumentu 5 pravidel, který právě přichází do kin, ovšem debutující Vavřinec Menšl umožňuje divákům nahlédnout do zákulisí dnes už legendárního projektu, sledovat jeho klíčové momenty a poznat některé organizátory i hráče - a také vnímat jejich reflexi celého zážitku. Ta prý posléze může změnit i reálný život některých účastníků.

O Systému se živě diskutuje na sociálních sítích a zaujal i tištěná média. V českém prostředí totiž představuje stále ještě unikum díky složitosti a rozsahu příprav i kvůli kontroverznímu zážitku. Padesát dobrovolníků nejrůznějšího věku, názorů i povolání si totiž zaplatí za zjevně nepříjemnou „zábavu“: vyzkouší si, jakým způsobem a jak rychle se podvolí totalitnímu systému. Přestože organizátoři dozírají i na to, aby vypjaté situace nevyústily do otevřeně agresivního jednání, hra je psychicky dost náročná.

Systém a realita 

Každý hráč v larpu Systém ztvárňuje předepsanou roli, kterou si sám vybral a jejíž minulost a základní charakteristiky zná. Nemá však stanovené žádné konkrétní repliky ani vzorce chování: rozhodování a jednání je jeho vlastní. Dojem izolace od reality umocňuje prostředí fiktivní vesničky nazvané Hranice: jde o opuštěný areál rekreačního střediska v Zubří u Nového Města na Moravě. Modelové společenství tvoří tři skupiny – studenti, občané a pomocní pracovníci, totiž imigranti čekající na začlenění do společnosti. Ti jsou podřízeni titulním pěti pravidlům Systému, jež zní povědomě všem, kteří kdysi ve frontě na banány žmoulali v kapse samizdatového Orwella: vyzývají totiž občana k tomu, aby byl poslušný a šťastný. Pokud to dokáže, ztratí sice svobodu, ale nemusí už přemýšlet a rozhodovat se – což představuje bezpečí a jistotu, udržující v chodu každou totalitu, ať je komunistická, fašistická či korporátní. Larp je ovšem založen na chování společenství poté, co jsou zmíněná pravidla porušena. 

Hladký chod nabubřelých oslav Dne rovnosti tak nabourají studenti, kteří z legrace zneužili vesnický rozhlasu, i odhalení tajného, zakázaného milostného vztahu studenta Romana a pomocné pracovnice Julie. Obyvatelé Systému se tak rázem ocitají ve víru výslechů, výhrůžek, manipulací ponoukajících k udavačství – a nakonec se stávají účastníky lidového soudu s provinilci. V rámci larpu tak poznávají třeba i to, že pasivita je vlastně přitakáním totalitnímu režimu… Menšlův film se opírá o atraktivní téma, nejde v něm ovšem jen o letní víkendovou hru, v níž skupina převážně mladých lidí osahá stav, v němž jejich prarodiče a rodiče strávili podstatnou část svého života. 5 pravidel dnes připomíná i fakt, že otázka ochrany demokracie se u nás znovu na pořad dne - a pokud na ni nebude hledat odpověď každý sám za sebe, ocitá se v přímém ohrožení i náš vlastní, svobodný Systém. 

5 pravidel 
ČR 2013, 80 minut
Režie: Vavřinec Menšl
Premiéra 28. 3. 2013

(Tenhle text jsem napsala pro Lidovíé noviny, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

Pardubické krematorium: vzpomínka na Spalovače mrtvol

Pardubické krematorium 

Protože žádné zážitky z kina momentálně nemám, vypravila jsem se z lázní Bohdaneč alespoň do nedalekých Pardubic, abych viděla místní  slavné krematorium. Rondokubistická stavba vznikla v letech 1921-23 podle projektu  architekta Pavla Janáka (mj. i autora pražského paláce Adria, kde jsem kdysi jako redaktorka Filmového přehledu měla zatím historicky nejblíž od pracovní židle k barové stoličce). Nevídaně veselá stavba, neodbytně připomínající Perníkovou chaloupku, se dlouhá léta setkávala spíš s opovržlivým nepochopením, a uznání se  prý dočkala až v éře postmoderní. 

Pan Kopfrkingl jde do práce

V české kinematografii se však krematorium v Pardubicích těšilo pozornosti  už v roce 1968, kdy režisér Juraj Herz využil jeho exteriér i interiéry ve svém Spalovači mrtvol. Přestože ve filmu vypadá pracoviště pana Konfrkingla (Rudolf Hrušínský) poměrně depresivně, citlivě restaurovaná stavba - tak, jak jsem ji viděla v mrazivém nedělním odpoledni - září takovou cukrkandlovitostí, jako by byla upečená z pravého pardubického perníku. Dovnitř jsem se nedostala (to bych se musela ve všední den vetřít mezi pozůstalé - pak bych viděla i staré, dnes nepoužívané prostory pecí, které Herz ve svém filmu rovněž použil). 

U stavby, jaksi odříznuté od svého skutečného účelu a zvenčí nepravděpodobně žertovné, jsem tak začala jaksi  automaticky očekávat nějaký jiný, nevinný, nedělní smysl - třeba občerstvovací. Zdálo se mi, že na robustní ochozu v prvním patře by se mohla skrývat čajovna podávající k horkému šálku zdarma Miletínské modlitbičky (což jsou perníčky, kterým jsem v bohdanečských lázních beznadějně propadla). Nic podobného jsem neodhalila, i když na výzdobě ochozu se někteří pozůstalí těsně před Velikonoci rozhodli podílet vpravdě rozverně a zcela v duchu Janákovy koncepce. 

Říkala jsem si v trolejbusu, na cestě zpátky do domácké slatiny, jaká to byla skvělá doba, když se soutěže na budovu pardubického krematoria zúčastnili takoví skvělí architekti, jako byl Janák nebo Bedřich Feuerstein. Nejspíš to bylo tím, že tento typ stavby byl v českých zemích úplnou novinkou a na začátku 20. let znamenal pro modernistické architekty obrovskou profesionální výzvu: na území rakouskouherské monarchie totiž platil do roku 1918 absolutní zákaz pohřbívání žehem. Až v roce 1919  byl vydán zákon o zpopelnění - zvaný dle svého autora, dramatika,básníka a prvního předsedy Společnosti přátel žehu Jaroslava Kvapila, Lex Kvapil. Následně vznikly takové moderní, smělé stavby, jako jsou krematoria v Brně,  pražských Strašnicích nebo právě v Pardubicích.

P. S. Do roku 1919 upalování sloužilo k likvidaci zločinců - a čarodějnic. Takže jsme vlastně zase zpátky u té Perníkové chaloupky...

(Za stanovení cíle svého dnešního, funerálně-terapeutického výletu, děkuji doktorovi Václavu Buriánkovi.)

Hurá na Krrr!

Poslední křížová výprava - chlapíci vlevo většinou
padnou za oběť ořezu 

Do dalekého Krnova na legendární přehlídku 70mm filmů se mi v minulém životě nikdy nepovedlo dorazit, neb jsem se v polovině dubna vždycky už čile porýpávala v zahradě a věnovala se i dalším podobným rodinným povinnostem. S letoškem se všechno mění - pevně doufám, že do Krnova v pátek 12. dubna s laskavou pomocí motorizovaných přátel dorazím a setrvám tam v jejich společnosti až do neděle. Program přehlídky, připomínající formát filmové kopie, na který dnes už ve střední Evropě nenarazíte, je totiž velice lákavý. 

Kuňkání žab v Yodově bažině 

Krnovské kino Mír 70 je dnes jediným biografem v zemích Visegrádské čtyřky (ČR, Slovensko, Polsko a Maďarsko), jež ještě dokáže odpromítat 70mm formát filmové kopie s původním, až šestikanálovým magnetickým záznamem zvuku na 105 metrů čtverečních zahnutého plátna. Návštěvníci letos budou mít možnost vidět - s unikátními, drobnými detaily a jedinečnou hloubkou ostrosti - Spielbergova Indianu Jonese a poslední křížovou výpravu nebo starwarsovkou šestku - Návrat Jediů (tu samozřejmě v původní verzi, bez pozdějších Lucasových digitálních předělávek včetně Haydena Christensena, kterému v době uvedení filmu Richarda Marquanda v roce 1983 byly dva roky). 

Nejpodceňovanější film letošní
oscarové soutěže: Mistr

Vedle obou legendárních kousků z pokladnice Nového Hollywoodu se těším na první Smrtonosnou past (tím spíš, že zatím poslední díl série se vůbec nepovedl) a na starého dobrého Burtonova Střihorukého Edwarda. Zvláštním zážitkem bude nejspíš český film Vysoká modrá zeď, jejž natočil  Vladimír Čech ke 30. výročí vzniku samostatného československého letectva. Jde o první český snímek natočený pomocí 70mm technologie. Bizarním setkáním s filmem  může být (bez ohledu na přesuny na reálném papežském stolci) drama Ve šlépějích Spasitele (1968). A na muzikál s Barbrou Streisandovou Hello, Dolly! mám tak divné dětské vzpomínky, umělé jako věčný úsměv Genea Kellyho, že jsem na něj vlastně dost zvědavá. Zcela zvláštním případem je pak uvedení nového filmu - Andersonova Mistra. Ten je totiž možná jedním z posledních snímků, které ještě budete moci na 70mm kopii spatřit: studio Fox hodlá zřejmě ještě letos zastavit distribuci svých filmů na celuloidových pásech (a další velká hollywoodská studia jej prý budou brzo následovat.) 

Celý program přehlídky najdete tady na stránkách Krrr!, kde se můžete i akreditovat.