Pardubické krematorium: vzpomínka na Spalovače mrtvol

Pardubické krematorium 

Protože žádné zážitky z kina momentálně nemám, vypravila jsem se z lázní Bohdaneč alespoň do nedalekých Pardubic, abych viděla místní  slavné krematorium. Rondokubistická stavba vznikla v letech 1921-23 podle projektu  architekta Pavla Janáka (mj. i autora pražského paláce Adria, kde jsem kdysi jako redaktorka Filmového přehledu měla zatím historicky nejblíž od pracovní židle k barové stoličce). Nevídaně veselá stavba, neodbytně připomínající Perníkovou chaloupku, se dlouhá léta setkávala spíš s opovržlivým nepochopením, a uznání se  prý dočkala až v éře postmoderní. 

Pan Kopfrkingl jde do práce

V české kinematografii se však krematorium v Pardubicích těšilo pozornosti  už v roce 1968, kdy režisér Juraj Herz využil jeho exteriér i interiéry ve svém Spalovači mrtvol. Přestože ve filmu vypadá pracoviště pana Konfrkingla (Rudolf Hrušínský) poměrně depresivně, citlivě restaurovaná stavba - tak, jak jsem ji viděla v mrazivém nedělním odpoledni - září takovou cukrkandlovitostí, jako by byla upečená z pravého pardubického perníku. Dovnitř jsem se nedostala (to bych se musela ve všední den vetřít mezi pozůstalé - pak bych viděla i staré, dnes nepoužívané prostory pecí, které Herz ve svém filmu rovněž použil). 

U stavby, jaksi odříznuté od svého skutečného účelu a zvenčí nepravděpodobně žertovné, jsem tak začala jaksi  automaticky očekávat nějaký jiný, nevinný, nedělní smysl - třeba občerstvovací. Zdálo se mi, že na robustní ochozu v prvním patře by se mohla skrývat čajovna podávající k horkému šálku zdarma Miletínské modlitbičky (což jsou perníčky, kterým jsem v bohdanečských lázních beznadějně propadla). Nic podobného jsem neodhalila, i když na výzdobě ochozu se někteří pozůstalí těsně před Velikonoci rozhodli podílet vpravdě rozverně a zcela v duchu Janákovy koncepce. 

Říkala jsem si v trolejbusu, na cestě zpátky do domácké slatiny, jaká to byla skvělá doba, když se soutěže na budovu pardubického krematoria zúčastnili takoví skvělí architekti, jako byl Janák nebo Bedřich Feuerstein. Nejspíš to bylo tím, že tento typ stavby byl v českých zemích úplnou novinkou a na začátku 20. let znamenal pro modernistické architekty obrovskou profesionální výzvu: na území rakouskouherské monarchie totiž platil do roku 1918 absolutní zákaz pohřbívání žehem. Až v roce 1919  byl vydán zákon o zpopelnění - zvaný dle svého autora, dramatika,básníka a prvního předsedy Společnosti přátel žehu Jaroslava Kvapila, Lex Kvapil. Následně vznikly takové moderní, smělé stavby, jako jsou krematoria v Brně,  pražských Strašnicích nebo právě v Pardubicích.

P. S. Do roku 1919 upalování sloužilo k likvidaci zločinců - a čarodějnic. Takže jsme vlastně zase zpátky u té Perníkové chaloupky...

(Za stanovení cíle svého dnešního, funerálně-terapeutického výletu, děkuji doktorovi Václavu Buriánkovi.)