Jasmíniny slzy

V sedmasedmdesáti letech představuje Woody Allen živoucího režisérského klasika: každý rok posílá do kin nový film – a i když ne všechny jsou vysloveně dobré, určitě jsou všechny zajímavé. To je i případ Jasmíniných slz, kterými se komediograf Allen po čase vrátil k žánru čistého dramatu. Podobně jako u filmů Match Point – Hra osudu (2005) nebo Kasandřin sen (2007) přitom překlopil „vážný“ žánr v moralitu.

Na příběhu, který stojí a padá s titulní postavou a ve kterém ostatní charaktery slouží jen jako dvourozměrné figurky, je ovšem zajímavá skutečnost, že by ho zkušený režisér mohl klidně vyprávět jako komedii či alespoň tragikomedii (což je ostatně princip, který sám využil před jedenácti lety v sofistikované tragikomedii Melinda a Melinda). Titulní protagonistka totiž znamenitě zapadá do katalogu lehce nesnesitelných allenovských ženských postav: je upovídaná, vynervovaná, bere prášky na uklidnění, pije - a hledá muže svého života. Na začátku vyprávění je Jasmína celkem sympatickou postavou, se kterou jsme ochotni soucítit: její život bohaté newyorské paničky se ocitl v troskách a ona přijíždí za svou sestrou do San Franciska, aby si našla práci a vůbec začala nový život. Místo očekávané cesty ke štěstí však sledujeme hrdinčin další propad a postupně ji přestáváme litovat. Žena, která vypadá jako ryzí oběť nepřejícného osudu, totiž vyniká nebývalou schopností dělat špatná rozhodnutí a vytvářet problémy sobě i svému okolí...

Stejně jako Tramvaj do stanice Touha, kterou jsou inspirované, i Jasmíniny slzy tak staví na postupném odhalování titulního charakteru a na překvapivém zvratu, který možná ne každý divák dokáže tolerovat. To ovšem nic nemění na tom, že představují v rámci současné produkce inteligentně vystavěné drama opřené o jednu z nejlepších hereček, které se Allenovi kdy dostaly do ruky. Cate Blanchettová se zjevnou rozkoší portrétuje další ze svých unikavě složitých, nesnesitelných charakterů ve stylu Zápisků o skandálu: její Jasmína se stůj co stůj pokouší zachovat dekorum upjaté, elegantní dámy, ve skutečnosti se však stále hlouběji propadá do zloby a odpudivé trapnosti a mění se v upocené monstrum. Vedle hereččina potenciálně oscarového výkonu působí její (rovněž známí) kolegové jako stafáž, ať jde o Aleca Baldwina, Michaela Stuhrbarga nebo Petera Sarsgaarda. Dotvářejí ovšem kolorit této one-woman show, která je vlastně mrazivou, divácky značně nepříjemnou antitezí romantické komedie o druhé šanci.

(Tento text jsem napsala do E15. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

Blue Jasmine
USA 2013, 98 minut, titulky

Scénář a režie Woody Allen
Kamera: Javier Aguirresarobe
Hrají: Cate Blanchettová (Jasmína), Sally Hawkinsová (Ginger), Alec Baldwin (Hal), Peter Sarsgaard, Max Rutherford (Johnny), Andrew Dice Clay (Augie), Michael Stuhlbarg (dr. Flicker)

Premiéra: 1.  srpna 2013

Všichni dobří rodáci

Po čtyřiačtyřiceti letech se vrací do kin jeden z nejoceňovanějších titulů domácí kinematografie - Všichni dobří rodáci scenáristy a režiséra Vojtěcha Jasného. Ceněné dílo významné osobnosti československé nové vlny prošlo digitálním restaurováním díky Nadaci české bijáky, která shromáždila prostředky na jeho renovaci. Nadace, která má už za sebou loňskou obnovu Formanovy tragikomedie Hoří, má panenko, se opírá výhradně o dary od soukromých osob a široké veřejnosti. Rodáci mohli podstoupit složitý restaurátorský proces (jehož nákladnost se odhaduje až na dva miliony korun) jen díky finanční podpoře Lenky a Martina Romanových.

Legendární snímek, který se brzy po své premiéře v roce 1969 ocitl na seznamu zakázaných děl, si diváci mohou vychutnat na velkém plátně v nejvyšší kvalitě od čtvrtka 4.srpna, kdy vstupuje do kinodistribuce. Restaurovaná verze byla už premiérově uvedena na MFF Karlovy Vary a nyní se představuje i divákům 39. Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Součástí programu této tradiční filmové akce, pořádané Asociací českých filmových klubů, je i reprezentativní retrospektiva Vojtěcha Jasného, který v loňském roce oslavil osmdesáté sedmé narozeniny. Přehlídka se zaměřuje hlavně na ty snímky, které režisér natočil po odchodu z Československa v roce 1970.

Středobodem Jasného tvorby ovšem zůstávají právě Všichni dobří rodáci, kteří autorovi vynesli Cenu za režii ex aequo na MFF v Cannes. Prestižní festival tehdy přiřkl i Cenu nejvyšší technické komise nádherné barevné kameře Jaroslava Kučery. Právě ta je prakticky další postavou ve vyprávění o sousedech z jedné moravské vísky, jejichž radostnou pospolitost těžce naruší kolektivizace. V poetické kronice, ke které Vojtěcha Jasného inspirovaly osudy obyvatel jeho rodné Kelče, hrají důležitou roli i kostýmy výtvarnice Ester Krumbachové. Práce s barevnými kontrasty a přirozeným světlem vdechuje Rodákům neopakovatelnou atmosféru: jde o typický „vstřícně krásný“ film, který se svým vizuálním půvabem pokouší vyvážit (či dokonce zastřít) bolestnou vážnost zobrazovaných událostí. V tomto směru Jasného Rodáci ladí s tím současným kinematografickým trendem, který duchovní poselství často až bezostyšně váže na kýčovitou obrazovou stránku.

Vypjatě poetický duch, stupňovaný do až surrealistech momentů, v Jasného filmu ladí s nadčasovými motivy lásky a smrti. Ty osudově zasahují většinu hlavních postav. Zatímco milostná vášeň vtahuje místního pošťáka a sličnou vdovu do navenek bezstarostného víru přítomnosti, kradácký soused Pyřek (Vladimír Menšík) se v příliš důsledné snaze přechytračit budoucnost připraví o život – a bonvivánského kulaka Zášinka (Waldemar Matuška) skolí býk jako oživlá výčitka za hřích z války - opuštění židovské manželky. Pozornost na sebe však nevyhnutelně strhuje sedlák František (Radoslav Brzobohatý), mlčenlivý a tvrdohlavě čestný muž, který zosobňuje až sebeničivou lásku k rodné hroudě. Právě on se pro vesničany stává ztělesněným morálním imperativem – a právě on se proto stává obětí nového, komunistického režimu, který vesničany násilnicky odtíná od jejich půdy.

Přirozená harmonie mezi zemí a těmi, kteří ji obdělávají, nabývá v Jasného pojetí patosu, příznačného pro vlasteneckou mytologii. Ta je pevně ukotvena v národní tradici, i když dnes může působit už jen jako uměle vygenerovaný resentiment. (Sám Jasný se posun spojený s otřesy moderní historie pokusil v roce 1999 postihnout ve volném pokračování Rodáků nazvaném Návrat ztraceného ráje.) Postavy filmu nejsou zprvu pevně srostlé jen s krajinným horizontem, ale i provázané vzájemnými, přirozenými vztahy. Ty se ovšem postupně rozvolňují a rozpadají: každá z postav nakonec bojuje svůj vlastní, osamělý boj, v němž původní rysy společenství beznadějně zanikají. Tragédie kolektivizace se nakonec rozplyne v urputně nostalgizujícím „co bylo, bylo“, jehož nositelem je v idylickém, harmonizujícím závěru kovaný komunista – bývalý varhaník Očenáš (Vlastimil Brodský)...

Příběh o krachu přirozeného životního konceptu tak z hlediska české historické zkušenosti nabývá kontroverzních rysů – a připomíná nám, že každá skutečná filmová klasika žije neklidným, provokativním životem ještě desítky let po svém vzniku.

(Tento text jsem v pátek psala do Lidových novin. Když jsem na facebooku - jen mezi dvěma odstavci svého textu - rychle zkoumala, jestli ještě někdo z "přátel" - vesměs lidí z médií či profesionálů nějak spjatých s filmem - cítí nad filmem podobné znepokojení, rozpoutala se docela živá diskuse: 

https://www.facebook.com/alena.prokopova.7/posts/615730788479462?comment_id=6358528&offset=0&total_comments=29&notif_t=feed_comment 

Moje facebooková přítelkyně Anitsirk Ávolebrok nabídla odkaz na text Víta Pokorného, srovnávající Jasného film se Smuteční slavností. Vladimír Hendrich - za což mu děkuji, neboť vás to zavede ve zkoumání reflexe tohoto filmu ještě hlouběji do historie - pak napsal: "Nemohu souhlasit s Alenkou, když vyzdvihuje Je třeba zabít Sekala, neboť mi do velké míry mluví z duše kritika na tento film od A. Stankoviče (Satan na Hané? - viz sborník "Co dělat, když Kolja vítězí"). A tak se omezuji na faktickou poznámku k Jasného Rodákům: pokud vím, v šedesátých letech se našli jenom dva tuzemští kacířští kritici, kteří se odvážili ten snímek kritizovat. Jde o Pavla Švandu z Brna a Emanuela Mandlera. Ten Mandlerův esej se jmenuje "Naše světové stíny" (viz č. 6 časopisu Tvář z roku 1969, ve sborníku Tváře jde o s. 390 - 398); analýze filmu Všichni dobří rodáci je věnována jeho druhá část. Právě o této Mandlerově stati pojednává i jeden můj půlhodinový rozhlasový pořad s Jiřím Cieslarem a Vlastimilem Zuskou." 

Všichni dobří rodáci
ČSR 1969, 115 minut
Scénář a režie: Vojtěch Jasný
Kamera: Jaroslav Kučera
Hudba: Vladimír Havelka
Hrají: Radoslav Brzobohatý (sedlák František), Věra Galatíková (Františkova žena), Vlastimil Brodský (varhaník Očenáš), Eva Blažková (Očenášova žena), Waldemar Matuška (Zášinek), Marie Málková (Zdena), Vladimír Menšík (Jořka Pyřk zvaný Kradák), Pavel Pavlovský (listonoš Bertin), Drahomíra Hofmanová (vdova Machačová), Václav Babka

Premiéra: 4. srpna 2013

Wolverine: Příběh festovního nátělníku

Ve filmovém universu společnosti Marvel si frustrovaný svéráz Logan alias zmutovaný superhrdina Wolverine vydobyl výjimečné postavení: po trojici „kolektivních“ adaptací comicsových příběhů X-Men (2000-2006) se začal objevovat ve vlastních filmech. Po nepříliš zdařilém (leč divácky úspěšném) příběhu o původu sympatického mstitele bezpráví X-Men Origins: Wolverine (2009) přichází do kin další díl volné série, pojmenovaný pěkně stručně a po chlapsku Wolverine. Film potvrzuje nekoncepčnost x-menské série, která vynikne zvlášť ve srovnání s jinou filmovou tasemnicí společnosti Marvel věnovanou týmu Avengers.

U filmových příběhů party mutantů, kterou před půlstoletím vymyslel Stan Lee, se totiž zajímaví tvůrci typu Bryana Singera a Matthewa Vaughna střídají se lhostejnými řemeslníky typu Bretta Ratnera – či právě Jamese Mangolda. Režisér Wolverina má sice ve své filmografii světlejší okamžiky, drama Narušení z roku 1999 je ovšem nevratnou minulostí - a po strašlivé akční komedii Zatím spolu, zatím živí, kterou Mangold poslal do kin před třemi lety, se vyplatí od Wolverina mnoho nečekat. 

Na druhé straně je venku vedro, a pokud se zrovna nemůžete povalovat na plovárně, vyplatí se hledat útočiště v dobře klimatizovaném multiplexu, do jehož odcizených prostor právě takový horečně blbý film patří. Nezajímavě pojaté 3D v kombinaci s nadměrnou délkou a halasnou superhrdinskou akcí je u letošních hollywoodských letních hitů skoro normou – a ve Wolverinovi naštěstí stále ještě hraje Hugh Jackman. Čtyřiačtyřicetiletý Australan magnetizuje kameru vypracovaným sympatickým image i náležitě vyrýsovaným svalstvem, což představuje jednoznačný úkoj i pro ženskou část publika.

Neznalost předchozích dílů ani mytologie marvelovských mutantů proto nevadí: Wolverine je udělaný tak, abyste pochopili základ. Logan má – jako všichni dnešní superhrdinové - problémy se svou „nelidskou“ identitou rosomáčího superhrdiny s vysunovacími drápy. Což ho opravňuje k tomu, aby zabil a zmrzačil opravdu hodně lidí. Neboť film je přístupný už mládeži od dvanácti let, konají se ovšem všechny krvavé násilnosti mimo rámec plátna. Z chlapáka, který si dřív zapaloval doutník plamenometem, se navíc stal nekuřák, jeho „hlášky“ jsou prepubertální a jeho životní trauma řešitelné za pochodu.

Kašli na rodinné hodnoty

Starý dobrý příběh o „božském“ hrdinovi, který je znaven vlastní nesmrtelností, je v souladu s předlohou z roku 1982 situovaný do současného Japonska. Protagonistu, který se pokouší odpoutat se od minulosti poustevničením na Yukonu ve společnosti dobráckého grizzlyho, totiž povolá do akce japonský průmyslník, jemuž nesmrtelný Logan kdysi při bombardování Nagasaki zachránil život. Brzy se však ukáže, že umírající stařec Jašida chce mutanta zaplést do svých nekalých plánů: ve hře je sličná dědička průmyslového impéria Mariko, její zlovolný snoubenec a ještě zlovolnější otec i zabijáci z jakuzy. Jako bonus poslouží dvě bojovné krasavice s pestrém latexu – hbitá Japonka Jukijo a mutantská doktorka Greenová prskající hadí jed, která se posléze svlékne, bohužel jen z kůže. 

I když děj vypadá zapeklitě, ke konci získáte neodbytný pocit, že v něm jaksi zbloudili i samotní scenáristé. V kombinaci s Mangoldovou lobotomizovanou filmařkou imaginací tak vzniká lepkavý Molotovův koktejl, občas neomylně zasahující bránici. Vnějšně nadupaná, ale nenápaditá akce uspává rozum, protože vlastně o nic nejde: hrdina sice na čas ztrácí své nadlidské schopnosti, ale bát se o něj nemusíte, neboť v zásadě zůstává nezranitelný a nesloží ho ani plný zásah na komoru samurajským mečem. Tlak vám nezvýší ani bitky a souboje se silnou střihovou a digitální podporou (rvačka na střeše tokijského rychlovlaku upalujícího krajinou rychlostí 500 km v hodině vypadá už jen jako dětská videohra).

Spíš než metapříběh o potížích s nesmrtelností se pak z Wolverina mimoděk vyloupne vyprávění o infantilizovaném filmovém chlapství (i ženství): tradiční hodnoty vzývané zdegenerovanými potomky starobylého samurajského rodu se smrsknou na informaci, že jídelní tyčinky zapíchnuté do jídla přinášejí smůlu. Pilíře současných akčních filmů - loajalita a láska - se pak jaksi vypaří ve prospěch smutného pocitu, že instituce rodiny je mrtva. Zbývá sounáležitost psanců, sdružených na základě sympatií a antipatií na úrovni mateřské školy. 

Detailem k zamyšlení pak zůstává festovní kvalita Wolverinova nerozlučného nátělníku, který se – stejně jako hrdinovo tělo – zázrakem filmového střihu zaceluje a čistí po každé brutální bojové akci. Když k tomu přidáme poznatek, že v zásvětí se chodí výhradně v krajkovém nočním prádle, zalitujete, že i samotná x-menská série si zajišťuje nesmrtelnost. 

Pod závěrečnými titulky se totiž inzeruje další díl...

The Wolverine

USA 2013, 126 minut, titulky (i 3D)

Režie: James Mangold

Scénář: Mark Bomback, Christopher McQuarrie

Kamera: Amir M. Mokri

Hudba: Marco Beltrami

Hrají:  Hugh Jackman (Logan / Wolverine), Rila Fukushimová (Jukijo), Hirojuki Sanada (Šingen), Tao Okamotová (Mariko), Will Yun Lee (Harada), Brian Tee (Noburo), Světlana Chodčenková (dr. Greenová / Viper),  Ken Yamamura (mladý Jašida), Famke Janssenová (Jean Greyová), Patrick Stewart, Ian McKellen

Premiéra:  25. 7. 2013

39. Letní filmová škola - už v pátek!

Ve dnech 26. července – 3. srpna se Uherské Hradiště změní už po pětadvacáté v mekku filmu. „Filmovka“, která už řadu let nachází trvalý domov v idylickém moravském městě, je po festivalu v Karlových Varech další letní filmovou událostí, která každoročně láká především mladé návštěvníky (na loňské Letní filmové škole byla účast rekordní - akreditovalo se jich téměř pět tisíc). Akce, která se poprvé konala v roce 1964 pouze pro členy filmových klubů, má dnes charakter otevřené události. Jejím hlavním pořadatelem ovšem zůstává Asociace českých filmových klubů. Nesoutěžní charakter dovoluje Letní filmovou školu vnímat jako prostor k setkávání, jemuž letošní stylizace z dílny olomouckého grafického studia BastArt přiřkla status ráje. 

V rámci bohatého programu nabídne LFŠ svým divákům především masivní sekci Fokus, zaměřenou tentokrát na Portugalsko. V Čechách opomíjená kinematografie se může pyšnit nejen dlouhou historií, ale i velmi energickou současností. Osmatřicet celovečerních i krátkých snímků přiblíží tvorbu mezinárodně uznávaných režisérů (např. nejstaršího aktivního režiséra na světě, 104letého Manoela de Oliveiry). Zájem jistě vzbudí i němá díla portugalské kinematografie, snímky nové vlny 60. let, filmy věnované hudebnímu stylu fado či současné „festivalové“ tituly. Kompletní retrospektivu svých děl osobně uvede jeden z celosvětově nejuznávanějších autorských režisérů současnosti - Pedro Costa. 

Další velká retrospektiva přiblíží v rámci sekce Inventura tvorbu ceněného japonského režiséra Kanety Šindoa, který zemřel loni v květnu krátce po svých stých narozeninách. Jeho šedesátiletá tvůrčí dráha je svébytnou procházkou historií poválečné kinematografie Země vycházejícího Slunce. 

Hradišťští „školáci“ se ponoří do filmové historie i v sekci nazvané lákavě Zlatá éra Hollywoodu: mezi výběrem z žánrově rozmanitých děl, která americký studiový systém vytvářel od 30. do 50. let, nechybí klasický horor Frankenstein, velkorysá sága Jih proti Severu či kultovní Občan Kane. Pokud jde o dějiny, v bloku věnovaném žánru polského historického velkofilmu zazáří drama Ohněm a mečem režiséra Jerzyho Hoffmana, který své dílo uvede osobně. Sekce Film a živá hudba zase přiblíží němé snímky režisérského klasika Georga Wilhelma Pabsta. Blok nazvaný Rok 1933: Nástup fašismu se zaměří na propagandistickou filmovou tvorbu v produkci Třetí říše od nástupu Adolfa Hitlera na post říšského kancléře. Národní filmový archiv v rámci oslav svých 70. narozenin zaštítil unikátní kolekci černobílých širokoúhlých snímků natočených v 60. letech. 

Letní filmová škola uctí i živoucího klasika tohoto období - Vojtěcha Jasného - , jehož Všichni dobří rodáci se letos dočkali obnovené premiéry. Stejně jako poetické vesnické drama z roku 1968, i legendární francouzský snímek Marcela Carného Děti ráje (1945) se představí v restaurované podobě. Letní filmová škola se ovšem neobrací jen do minulosti: v premiéře uvede např. zbrusu nový dokument režiséra Josefa Abrháma ml. Hoteliér, v němž se sešla řada osobností spojených se začátky pražského Činoherního klubu. Diváci se dočkají i řady českých, slovenských, maďarských či polských novinek – třeba syrového dramatu slovenské režisérky Miry Fornayové Můj pes Killer, oceněného na festivalu v Rotterdamu. Aktuální akcenty vnese do letošního programu sekce Spektrum, věnovaná tématu krize a nejrůznějším způsobům, jakým ji můžeme vnímat. Vedle sebe se tak ocitne padesát let starý snímek Jeana-Luca Godarda Vojáček a nejnovější dílo francouzského režiséra Costy Gavrase s „marxistickým“ názvem Kapitál... 

Protože ve filmovém ráji se lze – nejen z ideologických pozic - snadno ztratit, nechybějí na letošní Letní filmové škole ani odborné úvody a přednášky a setkání s tvůrci. Filmový program doplní výstavy, koncerty a divadelní představení.

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)