Jack Ryan: V utajení aneb starosvětská historka o zlých Rusech

Hrdina špionážních románů Toma Clancyho se po dvanácti letech vrací na filmové plátno – a v souladu s populárním hollywoodským trendem začíná své příběhy prožívat zase od začátku. Ve filmovém světě je Jack Ryan blízkým souputníkem Jamese Bonda: také jemu propůjčili své charisma postupně různí herci, také tento vládní agent se dočkal mnohačetné aktualizace (a pokusem o restart série byl už předchozí snímek Nejhorší obavy z roku 2002). Všech pět ryanovských filmů sice vzniklo po roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz a s ním i svět špiónských dobrodružství s tradičním rudým nepřítelem z Východu. Protagonista Clancyho knížek byl ovšem– stejně jako britský 007 - pevně ukotvený ve světě studené války. V Clancyho románech tak v roce 2003 zestárlého Jacka vystřídal jeho syn. Ten - až do spisovatelovy smrti loni v říjnu – modifikoval otcovské postuláty ve světě po 11. září 2001.

Titulní hrdina filmu Jack Ryan: V utajení ovšem spojuje osudy obou postav: kariéru původního Jacka, který vystudoval ekonomii a po zranění při havárii vojenského vrtulníku vstoupil jako analytik do služeb CIA, tak odstartuje právě teroristický útok na manhattanská Dvojčata. Pod jeho vlivem se vlastenec Jack přihlásí do Afghánistánu a během rekonvalescence po úrazu v boji potkává budoucí manželku Cathy (kterou nyní uspokojivě hraje Keira Knightleyová) i příštího šéfa Harpera. Analytik, který pro CIA tajně monitoruje finanční machinace teroristických skupin, se ovšem z teplé kancelářské židle na Wall Street musí přesunout do terénu: do Moskvy, kam dorazí na audit jistého velice podezřelého klienta. Brzy je jasné, že Viktor Čerevin, úzce propojený s ruskou vládou, hodlá podniknout masivní teroristický útok na půdě USA, zničit americký dolar a zlikvidovat tak nenáviděnou velmoc.

A tak dál, zbytek je standard a není moc důležitý. Podstatný je spíš fakt, že je zpátky starý dobrý protivník – Rusko. A že staronový Ryan dostává šanci znovu uplatnit svou osvědčenou doktrínu „netolerovat útok na naše území, na naše vlastnictví a na naše občany“. V Hollywoodu obamovské éry totiž zase začínají znít republikánské názory, které Tom Clancy hlásal prostřednictvím svého hrdiny.

Padouch typu Jago 

Jack Ryan: V utajení však především preferuje tradičnější způsob vyprávění: jeho protagonista není comicsovým superhrdinou a místo nadlidských skutků spoléhá na kontaktní, realistickou akci.

Spíš než na politickou linii spjatou s dávným Ryanovým velkým fanouškem – prezidentem Reaganem – ovšem film spoléhá na diváckou nostalgii po starých akčních filmech. Tento módní trend se ovšem neprojevuje v adoraci postav pokročilého věku (i když Kevin Costner v roli Jackova prošedivělého mentora je nadmíru sympatický), ale ve „starosvětském“ charakteru samotného filmu. Film trvá „jen“ 100 minut a stále „pouze“ 60 milionů dolarů - což z něj ve srovnání s rozměrnými a nákladnými hollywoodskými blockbustery činí pouhou střední třídu.

Spíš než akční scény si však zapamatujete dialogy a situace spojené s hlavními postavami, které jsou v rámci žánru neobvykle propracované. Samozřejmá elegance tohoto řešení je beze zbytku dílem zkušeného režiséra Kennetha Branagha. Filmová i divadelní kariéra třiapadesátiletého anglického herce a režiséra je spjatá především s živými shakespearovskými adaptacemi. Před třemi lety však Branagh nastartoval svou „komerční“ hollywoodskou kariéru comicsovým dobrodružstvím Thor, jež svou příjemnost odvíjelo od Branaghovy schopnosti vdechnout přesvědčivost právě chronicky „známým“ tématům, příběhům a hrdinům. Ani Jack Ryan není Branaghovou srdeční záležitostí: jako režisér projekt zdědil a ani scenárista typu Davida Koeppa nedokázal příběh očistit od nepůvodnosti.

V Branaghově podání ovšem vlastenecký souboj s mrazem přicházejícím z Ruska, opřený o řadu známých motivů, nepůsobí idiotsky. A titulní protagonista, kterého si po Alecu Baldwinovi, Harrisonu Fordovi a Benovi Affleckovi zahrál Chris Pine (populární coby kapitán Kirk z restartu filmové série Star Trek), zůstává v každé situaci mužem, kterému i v akci pomáhají jeho nejsilnější zbraňě - inteligence a intuice. (Což nemění mnoho na tom, že ve světě moderních technologií se Jack Ryan pohybuje s bleskurychlou razancí akčního reka.)

Pokud je na tomto snímku něco osobní, je to ztvárnění postavy hlavního padoucha. Brutální Čerevin v režisérově hereckém pojetí nepostrádá velkolepý, tragický rozměr hodný jiných zloduchů, na kterých si Branagh zakládá víc – Richarda III., Jaga či Macbetha. A nechybí mu ani obyčejná lidskost´a cirhóza jater. Na Jacka Ryana okořeněného Shakespearem si tak zaskočte do kina už kvůli Čerevinově práci s obyčejnou žárovkou. 

Jack Ryan: Shadow Recruit
USA / Rusko, 2014, 100 min
Režie: Kenneth Branagh
Scénář: David Koepp, Adam Cozat
Kamera: Haris Zambarloukos
Hudba: Patrick Doyle
Hrají: Chris Pine (Jack Ryan), Kenneth Branagh (Čerevin), Keira Knightleyová (Cathy), Kevin Costner (Harper), Colm Feore (Behringer), David Paymer

Premiéra: 30. ledna

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho na blogu redakci děkuju.)

Nymfomanka a Trierovy strategie

Erotická hříčka Nymfomanka je největší událostí letošní evropské filmové sezóny. Dvoudílnému filmu dánského režiséra Larse von Triera ani v Česku nálepku „umělecké“ atrakce č. 1 už nikdo neodpáře: stala se nejnavštěvovanějším titulem v osmileté historii společnosti Aerofilms, která je nejagilnějším distributorem artových filmů u nás. Na první část filmu, která do našich kin vstoupila loni na Štěpána, navíc přišlo víc diváků, než v domovském Dánsku na oba díly dohromady. Druhá část Nymfomanky vstoupila do českých kin 9. ledna. Zájem publika je sice menší a kritiky se nesou na křídlech mírného zklamání, vysoké očekávání nastavené prvním dílem ovšem snad ani splnit nešlo.

Jako celek je tedy Nymfomanka úkazem, který nemá v české artové distribuci obdoby. Životní příběh ženy, která ona sama vidí výhradně optikou vlastní vagíny, láká u nás i ve světě publikum příslibem sexuálních atrakcí na úrovni pornografie. Voyeurská zábava pro většinové publikum se však nekoná. Explicitní sexuální akce ve víc než čtyřhodinovém filmu nezabírají celkem víc než pár minut. Pohlaví samotných hereckých hvězd navíc ve filmu neuvidíte - vždycky jde o digitální montáž.

Uznávaný artový režisér Trier něco podobného udělal už v roce 1998 v Idiotech, pojatých jako okázalá demonstrace filmařské „pravdy“ a inscenační „upřímnosti“: detailní záběr penetrace byl totiž natočený s profesionálními pornoherci. Přispěl nicméně k tomu, že se umělecké filmy začaly tímto způsobem pravidelně vyšperkovávat. Uvedení Idiotů marketingově nenápadně podpořil umělecký manifest Triera a jeho kolegů nazvaný Dogma 95. Ten měl obrovský ohlas, přestože vznikl částečně jako vtip. Samotný režisér každopádně už žádný další film podle „dogmatických“ pravidel nenatočil.

Je ostatně možné, že i skandální „nacistické“ výroky , které před třemi lety vedly k Trierově exkomunikaci z MFF v Cannes, představovaly svérázný druh reklamy na soutěžní film Melancholie. Drama o katastrofě Země i mezilidských vztahů Zlatou palmu nevyhrálo. Určitě se o něm ovšem víc mluvilo a nepochybně na něj přišlo víc diváků, než kdyby se jeho kontroverzní tvůrce tak spontánně (?) nerozhovořil o Adolfu Hitlerovi.

Reklama – základ úspěchu 

Reklamní kampaň na Nymfomanku je ukázkou promyšleného marketingu, který jsme zvyklí spojovat spíš s hollywoodskými velkofilmy typu Hobita. Apetýt potenciálních diváků povzbuzovaly na internetu nejrůznější druhy dráždivých upoutávek. Reklamní plochy zaplavila kolekce nahých postav z filmu se zjevně orgiastickými grimasami - včetně hereckých hvězd Willema Dafoea a Umy Thurmanové, které se v samotném filmu vůbec neobnažují a neprovozují na plátně sex. Přední dánští filmoví kritici na to reagovali sérií obdobných fotografií, což je vtip jen částečně: diskuse, které Nymfomanka rozpoutala, nabízí paralelu mezi intelektuálními a sexuálními praktikami. Podobně jako u věčně nenasytné hrdinky Nymfomanky v podání a Stacy Martinové a posléze Charlotte Gainsbourghové, ani tady nebylo cílem „nemožné“ definitivní ukojení, ale prostě honba za požitky. Vyjádřit se k tomuto filmu je povinností i bytostnou potřebou: Nymfomanka sugeruje představu Padesáti odstínů šedi pro intelektuály, kterým jde Lars von Trier odjakživa hodně na ruku.

Film tak vypráví o chorobné závislosti na interpretaci, která nesměřuje k výkladu. Výrazněji než svá předchozí díla Trier zkonstruoval své dílo jako hlavolam bez řešení, který s okázalou bezostyšností nabízí nejrůznější návody sama na sebe. Většina z nich je zjevně absurdní a náhodná - na roveň jsou stavěna pravidla muškaření, Fibonacciho číselná posloupnost i Bachova hudba. Vysoké se tu mísí s nízkým, jak je u Triera pravidlem.

Tento autor ovšem ještě nikdy nebyl tak užvaněný, literární a unikavě prázdný. Nikdy předtím tolik necitoval sám sebe, nikdy dřív tolik neodkazoval k dílům a konceptům jiných. Nymfomanka je opus magnum sedmapadesátiletého tvůrce a zároveň parodie na „žánr“ vrcholného uměleckého díla.

Trier je hvězdou Nymfomanky – což potvrdila i reklamní fotografie, na níž má slavný tvůrce ústa přelepená páskou. Samotný film pak uvádí „významný“ titulek, že jde o cenzurovanou a krácenou verzi, která vznikla bez autorova podílu, byť s jeho vědomím. Jen stěží si ovšem lze představit, že by Lars von Trier o podobu svého díla bojoval s vlastní produkční společností Zentropa (již v roce 1992 spoluzaložil).

Pokud jde o krácení a rozdělení původně pětiapůlhodinového filmu na dvě části, jde jen o další marketingov tah, který má Nymfomance prodloužit život: Trier plánuje uvedení nové, „necenzurované“ verze ve festivalové distribuci (v únoru se první část představí na Berlinale a v květnu bude film uveden v Cannes). Pak se dostane i do kin, takže se - na rozdíl od jiných artových titulů - bude o přízeň diváků ucházet opakovaně. Strategie Nymfomanky tak poukazuje na fakt, který bývá často smetán pod stůl: mezi distribucí mainstreamového a artového titulu není v podstatě rozdíl. Přestože artový trh je samozřejmě menší, i zde jde o to, jak dané zboží co nejlépe prodat. I Lars von Trier se k tomuto zjištění propracovával poměrně dlouho.

Jak naplnit kasu 

Prvek zločinu, kterým Trier v roce 1984 v rámci celovečerní kinematografie debutoval, byl ryzím, menšinovým, artovým dílem. Evropa (1991), která svému autorovi vynesla ocenění na MFF v Cannes, spolu s televizním seriálem Království (1994) změnila zajímavého „lokálního“ evropského autora v žádaného tvůrce. Nominace na Oscara a Velká cena poroty v Cannes pak podpořila úspěch dramatu Prolomit vlny. Tanec v temnotách, efektně spekulující s formátem klasického hollywoodského muzikálu a popularitou zpěvačky Björk, získal Zlatou palmu v Cannes - a katapultoval Larse von Triera mezi evropskou režisérskou smetánku. V tomto snímku režisér mezi své oblíbené herce poprvé s gustem zapojil evropské i americké herecké hvězdy.

Na Trierovy filmy se od té doby chodí kvůli Nicole Kidmanové (Dogville / 2003) či Kirsten Dunstové (Melancholia, 2011). A k režisérům pravidelným spolupracovníkům - Stellanu Skarskgardovi, Udo Kierovi či Jeanu-Marcu Barrovi – přibyl ambiciózní Hollywooďan Willem Dafoe. Hvězda Nymfomanky, Charlotte Gainsbourghová, si v Antikristovi (2009) coby sexuálně frustrovaná hrdinka může v detailním záběru stříhat s klitoris nůžkami – mrzačení penisu Dafoeova hrdiny je pro diváky mnohem atraktivnější.

Navzdory tomu Antikrist (2009), který byl první částí Trierova „trilogie deprese“, po finanční stránce představoval kolosální prohru: měl rozpočet jedenáct milionů dolarů, celosvětově však přinesl do pokladen kin jen asi tři čtvrtě milionu. Společnost Zentropa finanční neúspěchy Trierových filmů samozřejmě vždy zatěžovaly, přestože ty tvoří jen část její produkce. Od Melancholie proto trierovský marketingový koncept přivtrdil: snímek tvářící se jako katastrofické drama o konci světa v hollywoodském stylu stálo něco přes 9 milionů dolarů - a diváci do pokladen kin celosvětově přispěli skoro 16 miliony.

Celková čísla týkající se Nymfomanky zatím známa nejsou (v řadě zemí včetně USA ještě neměl premiéru). Vzhledem ke komornímu a tedy nízkonákladovému charakteru filmu však Trier patrně nemůže prohrát. Nymfomanka je navíc režisérovým „nejlíbivějším“ dílem: jen jedna z osmi kapitol (věnovaná smrti hrdinčina otce) je pojatá bez humorné nadsázky. Divák se může od srdce zasmát i při sledování epizody, v níž Joe hledá ztracený orgasmus v sadomasochistických hrátkách. Tahle ďábelská hrdinka ovšem nakonec touží najít jen obyčejné porozumění a lásku. Což je divácky výborně stravitelné, přestože samotný film – stejně jako předchozí Trierova díla - vzbuzuje jak nadšení, tak bouřlivý odpor.

Ani Nymfomanka ovšem nedává zapomenout na to, že Trier láká diváky do kina na „nepříjemné“ atrakce: „špatní“ jsou pro něj odjakživa lidé i příroda, všude panuje neláska, nevíra a přetvářka. Depresivní a frustrující příběhy vycházejí z klinicky nevalné psychické kondice samotného autora – a Trier svou práci neváhá označovat za autoterapii.

Zatímco ve filmech racionalita selhává a svět ovládají pudy a chaos, samotná režisérova práce je ovšem pečlivě promyšlená, efektní a efektivní. Trierova schopnost dělat si reklamu je přitom možná stejně důležitá jako jeho výjimečný režisérský um – a o úspěšnosti takového mixu nemůže být sporu.

(Tento text jsem napsala do přílohy MF DNES Kavárna. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

  

O Cenách české filmové kritiky

O letošních Cenách české filmové kritiky jsme toho s uměleckým ředitelem MFF Karlem Ochem moc nestihli říct v pořadu Josefa Chuchmy Jasná řeč (moje historicky první diskusní vystoupení v televizi se vysílalo v pondělí 27. ledna v nekřesťanskou hodinu - ve 23.25 na ČT Art - ale na stránkách ČT je ke stažení). Takže přidám ještě pár osobních poznámek. Dominance kinoverze třídílného televizního filmu Hořící keř Agnieszky Hollandové, která z deseti nominací proměnila šest, bude patrně pokračovat i v rámci Českého lva. Zatímco výsledky hlasování kritiků, které byly slavnostně vyhlášeny v sobotu v pražském divadle Archa, najdete na stránkách Sdružení českých filmových kritiků - tady), ceny České filmové a televizní akademie se budou udílet až 22. února. Příběh o snaze vrátit veřejně čest upálenému Janu Palachovi v podmínkách nastupující normalizace získal čtrnáct lvích nominací (v souladu s tím, že akademici udělují své ceny ve více kategoriích než kritici). Možná bude mít ovšem hlasování kritiků na akademiky negativní vliv a vyzdvihnou třeba psychologické drama Zdeňka Tyce Jako nikdy. Druhý nejoceňovanější domácí film loňského roku má totiž dvanáct nominací na českého lva. Nebo zamíří do komerčnějších vod a ocení Revival Alice Nellis, který se u kritiků naštěstí nesetkal s velkým ohlasem.

Milan Fridrich a  Eva Zaoralová 

Pokud jde o Hořící keř, rozhodnutí společnosti HBO umístit do kin celovečerní verzi rozměrného projektu nepomohlo filmu Hollandové k tomu, aby se dostal do oscarové soutěže (jejíž organizátoři nakonec shledali, že nevyhovuje jejich pravidlům). A také divácký ohlas v českých kinech byl - jak o tom mluvím v Chuchmově pořadu - zřejmě zcela mizivý. V rámci televizní obrazovky má však projekt velký mezinárodní úspěch (HBO film uvedlo v patnácti zemích a do osmi ho prodalo, v červnu bude mít premiéru v amerických kinech). Hořící keř patrně získá - aspoň v rámci televizního žánru - i nějaká mezinárodní ocenění. Mimochodem Cenu za nejlepší film v Arše udělovala první dáma české filmové kritiky Eva  Zaoralová s Milanem Fridrichem - ředitelem programu České televize, která scénář Štěpána Hulíka kdysi odmítla! Čerstvý držitel Ceny české filmové kritiky za scénář a ceny RWE udělované objevu roku se proto tehdy obrátil na společnost HBO, která Hořící keř (znamenitě) realizovala. Jde o dost unikátní situaci, protože ČT patří k pravidelným koproducentům českých filmů a někdo se v ní musel kvůli chybnému odhadu pěkně chytit za nos. Nápad instalovat Fridricha na pódium zrovna  při udílení ceny právě tomuto filmu byl sice velmi nešťastný, leč veřejnoprávní. (Veřejnoprávní účel mělo zřejmě i vystoupení generálního ředitele Národního filmového archivu Michala Breganta, který při udílení ceny za kameru Martinu Štrbovi dost neústrojně zviditelnil restaurátorské aktivity své organizace. Třeba o tom, že NFA zlikvidoval měsíčník Filmový přehled, se samozřejmě nemluvilo.)

Ondřej Zach není číšník nalévající sponzorský
Moet producentům Hořícího keře, ale muž,
který je za HBO zodpovědný za vznik tohoto filmu

Nevím, jak přímý přenos působil v televizi, předpokládám ale, že dojem na obrazovce byl stejně korektní a vkusný jako v sále. Blahopřání organizátorům - jen je mrzuté, že chyběl příliš mnoho oceněných. On nějaký telemost s Hollandovou by nebyl špatný... Volba moderátora byla dobrá, i když mně mnohé vtipy Václava Moravce moc vtipné nepřipadaly. Možná je to ovšem tím, že všichni kritici, kteří ceny udílejí, jsou už tradičně posazeni vzadu v sále, kde není skoro nic vidět ani slyšet. (Televizní kamery totiž musejí kvůli sledovanosti zabírat celebrity a ne nějakou Ivu Hejlíčkovou, Ivu Přivřelovou, Tomáše Seidla nebo Ondřeje Vosmíka, že.) Tohle při druhém udílení Cen velmi pěkně narušil Ondřej Vetchý,  který z pódia nečekaně zaběhl dozadu do sálu - mezi nás, dělný lid kritický.  

12 let v řetězech: Negři a Afroameričané

Americké filmy zabývající se problémy Afroameričanů mají mimo USA poněkud problematický divácký ohlas – pokud zahraniční publikum nestrhnou svými fimovými kvalitami, mohou působit poněkud přepjatě. Platí o nich totož jako o filmech zabývajících se třeba potížemi velryb. Svět je cynický a netouží ani tak po ušlechtilém poselství, jako po dobrém příběhu. Britský režisér Steve McQueen byl dosud spojovaný s menšinovou artovou sférou, dramatem 12 let v řetězech se však přihlásil k hollywoodskému mainstreamu – a jeho snímek je ukázkovým příkladem díla, které manipuluje se zadáním politické korektnosti na úkor zajímavosti a osobitosti. V tom, že se pokouší oslovit co nejvíc diváků, snímek příliš nepřipomíná McQueenovy předchozí práce. Režisérovy krátké filmy měly ryze experimentální charakter, jeho celovečerní dramata Hlad (2008) a Stud (2011) už ovšem naznačovaly, že tento formálně brilantní autor má sklon ke zjednodušené ideologizaci kontroverzních témat. Na to ovšem v obou filmech dával zapomenout i strhující herecký výkon režisérova oblíbeného spolupracovníka Michaela Fassbendera.

Problém 12 let v řetězech ovšem samozřejmě není v tom, že si v nich Fassbender zahrál jen vedlejší part (za nějž získal nominaci na Oscara, stejně jako představitel hlavní role, Chiwetel Ejiofor). Příběh svobodného Afroameričana Solomona Northupa, který byl v roce 1841 unesen a strávil dvanáct let na jižanských plantážích jako otrok, je předvídatelnou vyprávěnkou ve srovnání s mučivým popisem radikální hladovky člena IRA v irské věznici (Hlad) a stravujících eskapádách muže závislého na sexu (Stud). Na příběhu nového McQueenova filmu ani na jeho hrdinovi není nic překvapivého - a postava hrdinova vysvoboditele, kterou hraje producent filmu Brad Pitt, působí až směšně. Je přitom celkem jedno, jestli příběh odpovídá tomu, co Northup skutečně prožil podle svého vlastního, dobového písemného svědectví.

Na americké publikum ovšem McQueenova hra zabrala: 12 let v řetězech získaloZlatý glóbus za nejlepší filmové drama roku, má devět nominací na Cenu Akademie – a je tedy docela dobře možné, že bude opakovat oscarový úspěch afroamerického dramatu Crash z roku 2006.

Pod bičem otrokáře 

Nemá smysl spekulovat o tom, zda by byl film méně povrchní, kdyby ho scenáristicky neošetřil John Ridley - afroamerický spisovatel a scenárista, který se loni podílel na neúspěchu dramatu Red Tails (vyprávějícím o jednotce černých amerických pilotů za druhé světové války). Problém je spíš v tom, že se Angličan McQueen rozhodl rezignovat na své radikální, artové pozice a hraje si na Hollywooďana. I ve svých předchozích filmech se přitom zabýval jednotlivci, kteří řeší konflikt mezi individuální a společenskou svobodou. Bobby Sands z Hladu a Brandon ze Studu podlehli – navzdory radikálně odlišnému sociálnímu statusu – svým sebedestruktivním sklonům. Tam, kde byli ochotni na protest proti násilí společnosti zemřít, se ovšem režisérův Solomon Northup rozhoduje žít. I v pozici bezprávného negra vystaveného libovůli otrokářů zůstává hrdým, myslícím Afroameričanem, který spolkne všechny námitky, zapře své vzdělání a ohne hřbet, aby si zachránil život. Jediné, co Solomonovi jeho páni nechají, je hudební talent. Negr, který – když nad plantáží zapadne slunce - zahraje na housličky, totiž odpovídá představě přihlouplého, veselého primitiva. 

V tom se soucitný a vzdělaný William Ford (Benedict Cumberbatch) nijak neliší od zvrhlého tyrana Edwina Eppse (Fassbender). Oba nacházejí v bibli potvrzení, že „negři“ byli stvořeni k tomu, aby sloužili bílým. Samotní otroci tuto tezi přijímají a vůči těm, kteří se proti ní proviní, neprojevují žádnou solidaritu. To platí jak v případě Solomona, tak v případě dívky Patsey (na Oscara nominovaná Lupita Nyong'ová). Podobně jako Quentin Tarantino v Nespoutaném Djangovi, i McQueen tady nutí diváka přiblížet krvavému násilí páchanému na ženách. Brutalita je ovšem ve filmu pěkně po hollywoodsku estetizovaná, takže divák si pošmákne i na scéně, ve které z krásné, nahé otrokyně při bičování stříká krev.

Zatímco k Tarantinovým odlehčeným hrátkám s pokleslými subžánry podobné scény patří, ve filmu stavícím se do pozice divácky atraktivního „umění“ působí vypočítavě a lacině. Na rozdíl od Nespoutaného Djanga (nebo Manderley Larse von Triera) postrádá 12 letech v řetězech skutečně kontroverzní prvky. Nenutí k přemýšlení, není aktuální ani znepokojivé, pouze konstatuje.

Ano, otroctví bylo špatné. A mezi černými a bílými Američany dodnes existují kontroverze - přinejmenším v tom, že ti první dávají morální lekce druhým ve filmech, které prostě nemohou zůstat stranou v oscarovém dostihu.

Twelve Years a Slave

USA 2013, 134 minut, titulky

Režie: Steve McQueen
Scénář: John Ridley (podle knihy Solomona Northupa)
Kamera: Sean Bobbitt
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Chiwetel Ejiofor (Solomon Northup), Michael Fassbender (Epps), Lupita Nyong'ová (Patsey), Benedict Cumberbatch (Ford), Paul Dano (Tibeats), Brad Pitt, Paul Giamatti (Freeman)

Premiéra: 23. 1.