The Amazing Spider Man 2: Užívej dne na Manhattanu

Množství klasických comicsových superhrdinů Ameriky je spojené s New Yorkem, respektive s Manhattanem. 

Ten totiž představoval v časech, kdy se rodili na stránkách časopisů a novin, ideální městskou krajinu. Dnes existují stovky velkoměst umožňujících pohyb po stejné „duchovní“ vertikále - mezi futuristicky působícími mrakodrapy a chaotickým, temným podzemím spjatým s kanalizací a podzemkou. A současně po „přízemních“ horizontálách, kombinujících přísnou geometrii hlavních ulic s křivolakými vedlejšími uličkami.

Současné filmy inspirované comicsy tento místopis s chutí převzaly – a i mimo sféru kreslených seriálů obecně pokud chcete zachránit svět, stále ještě většinou stačí zachránit jen Manhattan. Napříč jednotlivými tradičními nakladatelstvími do New Yorku bytostně patří Batman i Superman. Své klíčové bitvy tam vybojovali i členové týmu Avengers. Nejbytostněji je ovšem s tímto městem ve městě spjatý Spider-Man - pavoučí superhrdina, ze kterého by v rovinatém terénu stal ležák. Při svých zásazích proti zločincům ohrožujícím bezpečnost Newyorčanů totiž svobodně „poletuje“ prostorem jen díky pavučinám, které upíná na výškové budovy. Tajemný, obdivovaný ochránce spravedlnosti je ovšem v civilu chudým a outsiderským studentem Peterem Parkerem, který příznačně bydlí v dělnickém, přízemním Queensu. 

Není divu, že filmová trilogie inspirovaná populárním comicsem společnosti Marvel se v letech 2002-2007 stala vědomou oslavou amerických hodnot, otřesených teroristickými útoky z 11. září 2001. Restart série se odehrál předloni, pouhých pět let po třetím dílu Spider-Mana v režii Sama Raimiho. Stejný příběh se s jiným tvůrčím a hereckým týmem zaznamenal u diváků mimořádný úspěch: The Amazing Spider-Man celosvětově přinesl do pokladen kin víc než 750 milionů dolarů. Pokračování, které – opět v režii osvědčeného Marca Webba – tak doprovázejí do premiérových kin velká očekávání. Aspirace na vysokorozpočtový divácký hit, uvozující sezónu letních blockbusterů, se tu snoubí s touhou vyjádřit se v odlehčeném žánrovém rámci k současné Americe.

Puberťák a osud světa

The Amazing Spider-Man 2 dobře ladí s „postpubertálními“ trendy, které se v posledních době prosazují i v comicsových adaptacích. Stejně jako kreslený Peter Parker / Spider-Man zrozený pro mládežnické publikum 60. let, i tento staronový hrdina umožňuje identifikaci té části publika, které naplňuje kina. Boje s padouchy všeho druhu vnímá jako klukovskou hru doprovázenou žertovnými hláškami, při které se vysloveně baví. V soukromí už ovšem není zdaleka tak svobodný - naopak: čerstvý maturant má na krku laskavou tetičku May (Sally Fieldová), u které žije a která nemá o jeho druhé existenci ani ponětí. Netuší, že coby Spider-Man svým způsobem zavinil její ovdovění i smrt policisty Stacyho, otce své středoškolské lásky Gwen (Emma Stoneová). Tomu navíc Peter slíbil, že neohrozí jeho dceru – svou školní lásku Gwen, která jediná zná jeho identitu. Nový Spidey ovšem osamělým neurotikem s diagnózou schizofrenika, ale - v obou svých podobách – socializovaným mužem schopným řešit své problémy. 

Civilní osu druhého dílu tvoří Peterovy snahy zvládnout náročný dvojí život, přivydělat si při studiu vysoké, netrápit tetičku a ochránit Gwen – a také zjistit, proč před lety museli zemřít jeho rodiče. Spideyho nepřátelé se pak rekrutují pod křídly mocné společnosti OsCorp, již po smrti svého zrůdného otce přebral Peterův bývalý přítel a spolužák Harry Osborn (Dane DeHaan). Ten se vedle frustrovaného silnoproudého zloducha Electra (Jamie Foxx) stává hrdinovým hlavním protivníkem. Oba jsou Peterovými temnými alter-egy řešícími stejné problémy cestou zla. Ke slovu se dostávají témata podlehnutí i vzpoury proti rodových dispozicím a genetické manipulaci. 

Rozměrné, trikově podpořené scény honiček a soubojů tvoří hlavní atrakce víc než 140minutového snímku, logicky však vycházejí z Peterova civilního života. Heslem druhého Spider-Mana je provázanost, jež většině comicsových podívaných chybí: mnohohlavý scenáristický tým odvedl velmi dobrou práci a režisér Marc Webb zvládá s přehledem jako „hravé“ akční scény (natáčené navíc také pro 3D projekci), tak vztahovou rovinu vyprávění. Ta je samozřejmě podřízena comicsové psychologii, která je ovšem založena na neustálém provazování a komplikování původně velmi prostých, jednotlivých motivací. Což schopní herečtí představitelé v čele s charismatickým Andrewem Garfieldem bez problémů zvládají. 

Příběhy o formování superhrdinů nejsou vděčné jen dějově, ale i ideově. V tomto směru je druhý Spider Man přehledný, zajímavý i inspirativní. Peterův soukromý a profesní život je neutěšený, nenápadný outsider ovšem v superhrdinské existenci naplňuje svou touhu po svobodě, uznání, nezávislosti a konání dobra – ale i svou touhu po sociální rovnosti. Ta může být naplněna jen v ideálním světě superhrdinů s nadlidskými schopnostmi, v akci, která se odehrává „právě teď“. Vedle prvoplánové ilustrace klasického motta „Užívej dne“ se ovšem druhý Spider-Man vydává i do složitějších časových linií, jako pavoučí vlákna vystřelovaných z neutěšené minulosti do možné šťastnější budoucnosti. 

Motiv smysluplného a správného využití času, který nám byl osudem vyměřen, se ve filmu objevuje několikrát v různých podobách (počínaje maturantským proslovem Gwen po bitku v soukolí věžních hodin). Spider-Man nemá vůdcovské ambice, ale funguje jako dobrý příklad – a nutnost osobní zodpovědnosti v současné společnosti je ve filmu zdůrazňována tak často, že ji nelze přehlédnout.

Na potenciální idiotský hollywoodský film to není tak málo, že.

The Amazing Spider Man 2
USA 2014, 142 minut
Režie: Marc Webb
Scénář: Alex Kurtzmann, Roberto Orci, Jeff Pinkner 

Kamera: Daniel Mindel

Hudba: Hans Zimmer, Pharrell Williams
Hrají: Andrew Garfield (Peter Parker/Spider Man), Emma Stoneová (Gwen Stacyová), Jamie Foxx (Max Dillon/ Electro), Sally Fieldová (May), Dane DeHaan (Harry Osborn / Green Gobin), Felicity Jonesová (Felicia), Paul Giamatti (Sycevič), Marton Csokas /doktor Kafka)
Premiéra 24. 4. 2014

(Kratší verzi textu jsem uveřejnila v Lidových novinách.)

Trascendence

Superpočítače, které intelektuálními schopnostmi daleko přesahují člověka a navíc mají lidské emoce – to je jedno z témat, které literární i filmová sci-fi využívá s mimořádnou oblibou už celá desetiletí. Představa umělé inteligence je pravidelně spojována s technofobními příběhy. Vytvoření mechanického Frankensteina, který se vzbouří proti svému vynálezci, totiž vede k tradiční představě oživlého trestu za pýchu lidského tvora, který se chtěl vyrovnat božímu stvořiteli. Od HALa 9000 z Kubrickovy 2001: Vesmírné odysey přes macešskou Matku z Vetřelce, umělou hereckou celebritu v S1m0ne Andrewa Nicolla až k programu Samantha v romantické tragikomedii Spikea Jonzeho Ona – filmová sci-fi vytvořila množství computerových hrdinů, které spojuje přesvědčení, že vědí všechno lépe než jejich ubohý lidský tvůrce. Z tohoto titulu je pak pro ně logickým krokem to, že zbaví lidstvo velení a ovládnou zpackaný svět, aby ho napravili a zdokonalili.

Stejným směrem se ubírá i Transcendence, což ovšem neznamená, že svému divákovi nepřichystá nějaké to překvapení. Přestože si na konci vůbec není jistá, jak se má své téma uzavřít, jde na otázku stvoření umělé superinteligence od lesa. Nejdřív se zabývá partou „šílených vědců“ – IT specialistů, kteří se svými týmy pracují na vývoji superpočítačů. Hvězdou mezi nimi je Will Caster (Johnny Depp), geniální samotář, který nenávidí publicitu. Willovy fotky nicméně zdobí titulní strany barevných magazínů a o jeho podpisy se derou půvabné studentky matematiky. Kvůli sponzorům se ovšem Will musí opustit teplíčko své laboratoře a uchýlit se k veřejnému projevu, ve kterém sebejistě demonstruje svou neochotu měnit budoucnost.

Když se ovšem kontroverzní vědec stane obětí atentátu technoteroristů, rozhodnou se jeho nejbližší přenést vědomí umírajícího do superpočítače. Zatímco milující spolupracovnice a manželka Evelyn (Rebecca Hall) je posedlá možností uchovat Willa jakýmkoli způsobem naživu, kolegové Max Waters (Paul Bettany) a Joseph Tagger (Morgan Freeman) mají o odvážném, improvizovaném experimentu pochybnosti morálního rázu. Jak se posléze ukáže, mají svým způsobem pravdu obě strany – což je největším problémem snímku, na kterém se coby scenárista podílel pramálo zkušený Jack Paglen.

Hlavní podíl na vyznění Transcendence ovšem patrně nemá její scenárista, ale zkušený producent Christopher Nolan. Ten umožnil režijní debut svému dvornímu kameramanovi, dvaapadesátiletému Wallymu Pfisterovi (který s ním spolupracoval na většině jeho filmů včetně kultovní trilogie Temný rytíř a dramatu Počátek). Téma techniky, která se vymkne z rukou svým tvůrcům, významně zazní v Nolanově režisérské filmografii pouze v kouzelnickém dramatu Dokonalý trik (2006). Už tam se ovšem objevuje téma jejího využití až za hranice panující morálky. Dvojice povahově protikladných protivníků v podání Hugha Jackmana a Christiana Balea se v Dokonalém triku ocitá ve vleku perfekcionismu, jehož výsledkem má být dokonalá iluze. Podobně vnímají vysněný superpočítač i Will Caster a Max Waters, kteří se ve filmu z přátel a kolegů mění v nesmiřitelné protivníky.

Nová, virtuální bytost, kterou se Will po „trascendenci“ stal, totiž okamžitě začne pronikat do hmotné reality: spojí se s internetem a s pomocí Evelyn vytvoří místo, kde může uskutečňovat své světovládné plány. Lidstvo se totiž zjevně ocitlo na špatné cestě, devastuje svou planetu a potřebuje dostat přes prsty... Konečným soudcem ovšem zůstává Max, který se přiklonil na stranu teroristů, aniž plně pochopil Willovy záměry. 

Ani „poetické“ ladění vyprávění pak nedokáže zastřít skutečnost, že všichni ti dobří herci, které se Nolanovi povedlo shromáždit, nemají vlastně co hrát. Výjimkou není ani Johnny Depp, který se v roli Willa po letech pitvoření pokouší vrátit k civilnímu herectví. Moc se ovšem netěšte - část vyprávění chátrá a mře, načež se přestěhuje do virtuální podoby.

Pokud je vám vidina totalitně řízeného „ekologického“ světa sympatická, nejspíš dáte filmu nějaké ty body navíc. Jestli si ovšem svou existenci nedokážete představit bez mobilu a internetu, bude vám nejspíš tato vize připadat blouznivě radikální. Transcendence sice díky Pfisterově kameramanskému oku vypadá zajímavě, její naivní dramatické peripetie jsou však – zvláště ke konci – zoufale duchaprázdné. Což je u filmu s tak velikášsky "duchovním" názvem na pováženou.

Transcendence
USA 2014, 120 minut
Režie: Wally Pfister
Scénář: Jack Paglen

Kamera: Jess Hall

Hudba: Mychael Dana
Hrají: Johnny Depp (Will caster), Rebecca Hallová (Evelyn Casterová), Kate Maraová (Bree), Paul Bettany (Max), Morgan Freeman (Tagger), Cillian Murphy (Buchanan), Cole Hauser (Stevens)

Premiéra: 17. 4. 2014

Profesní selhání filmové kritičky Aleny A. P.

Dnes vyšel na Neviditelném psu.cz článek nazvaný Philomena aneb O lži v umění týkající se filmu Stephena Frearse, který jsem před časem (s jistým potěšením) recenzovala do Lidových novin. 1/ Článek napsal Daniel Kolář (kterého neznám, ale není to zřejmě ani ten fotbalista, ani - podle upozornění pod jeho textem - farář ve Velké Losenici). Kolář se věnuje v rámci Neviditelného psa textům o církevních restitucích a moderní historii a podle toho, co píše, patří k těm publicistům, kteří se zabývají světem výhradně z pohledu své víry. Podle některých starožitných gramatických zvláštností bych Koláře zařadila do starší generace (ale nevím, tohle se velmi těžko určuje). Kolářův text je poměrně dlouhý a obviňuje onen film z podvodu, neboť jeho tvůrci prý tvrdí, že byl natočen podle skutečných událostí, a ty si přitom přizpůsobili. Kolář pak odsuzuje i komentáře k filmu na csfd.cz - a nakonec i mne. Dovolte, abych citovala: 

"Musím však upozornit i na vyslovené profesní selhání filmové kritičky Aleny Almy Prokopové, která na serveru Lidovky.cz uveřejnila článek "Philomena: o ženské důstojnosti a zlých jeptiškách". Podává film stejně jako výše citovaní diváci, naštěstí s výjimkou nadávek. Jak snadná by se zdála práce takového kritika! Zadarmo se podívá na film, podklady přijaté od promotérů přepíše do článku, vyinkasuje honorář a může se vrátit k pěstování chřestu a výrobě korálků, poněvadž kritickou prací se asi uživit nemůže. Není divu, když ji tak odbývá. Že by se alespoň pokusil seznámit s pravou povahou oněch "skutečných událostí", které neustále zdůrazňuje, o tom nemůže být řeči. Já, kdybych takto lehkovážně přistoupil k recensi publikace z mého oboru, nebyl bych recensent, nýbrž flink."

Celý Kolářův text najdete zde - a není špatné si ho přečíst. Nejen kvůli tomu, že se v něm zase jednou v krystalické podobě vynořuje starý dobrý spor mezi milovníky skutečnosti a prolhanými filmaři. Pěkně to v tom článku schytávají i bratři Weinsteinová, kteří jsou podle autora dokonce ještě větší Satani než já - zřejmě dlouhodobě nenávidí katolicismus a Boha atd. 2/ 

Neměla bych být nejapná a nabíhat si, ale nemohu odolat, jsou přece zrovna ty Velikonoce. Takže: vždyť oni jsou ti Weinsteinové přece Židi, že. Tak snad abych skončila citátem Arnošta Lustiga (taky Žid), který vyznával dvě maximy 1/ Nekaz příběh pravdou 2/ Pozdní pravda nikoho nezajímá.

A teď se jdu věnovat zase tomu chřestu.

----     

1/ Tu mou recenzi najdete na blogu tady. 

2/ Kolář píše: "Když se podíváme na filmy, s nimiž měli Weinsteinové co do činění, vidíme tam některé pozoruhodné kousky: Priest (1994), příběh tří mravně či duševně zkažených kněží bez paprsku světla; Dogma (1999), v němž Bůh najímá vrahy na uprchlé anděly, Kristus je zesměšňován a Panna Marie s Josefem pracují na potratové klinice; 40 Days and 40 Nights (2002, 40 dnů a 40 nocí), tzv. komedie pro dospívající, lechtivé trapno ironisující pohlavní zdrženlivost; a dva příspěvky k vánočním svátkům, Bad Santa (2003, Santa je úchyl!) a Black Christmas (2006, Černé Vánoce), z nichž první představuje titulní postavu jako sprosťáka, ožralu, sexuálního neukojence atd., zatímco druhá je obyčejným horrorem z rodu tzv. sériových vyvražďovaček. Naposledy jsem si z Weinsteinovic dárečků nechal The Magdalene Sisters (2002) (....)."

Detektiv Down: "Mongoloid a umění drsné školy"

Hudbymilovný kokainista Holmes, štrikující slečna Marpleová, tlustý asociál Nero Wolfe nebo filozofující, depresivní Cohle z Temného případu – coby hrdinové detektivek se už představili prakticky všichni podivíni, které si dovedete představit. Soukromé očko trpící Downovým syndromem je ovšem přece jen novinka. Od nápadu na samorostlého detektiva s jedním chromozomem navíc se odvíjí film s diagnózou v názvu - Detektiv Down. Autorem snímku, který právě přichází do českých kin, je norský filmař Bård Breien. Ten svou zajímavost osvědčil už svým debutem - tragikomedií Kurz negativního myšlení. Také ve snímku, který svému tvůrci v roce 2007 vynesl na MFF Karlovy Vary Křišťálový globus za režii, hráli klíčovou roli postižení hrdinové. S těmi režisér tehdy konfrontoval depresivního, impotentního invalidu, kterého měli podle přání jeho manželky nabít pozitivní energií.

Ze střetu normálního světa s prvky jinakosti také v Detektivu Downovi nevytěžil Bård Breien jen očekávané „politicky korektní“ emoce: postava trpící genetickou anomálií – osmadvacetiletý Robert Bogerud – se totiž naštěstí z diváků nepokouší prvoplánově vymačkávat slzy dojetí. Mladík dětského vzhledu, kterého matčina smrt odsoudila k pobytu v ústavu pro mentálně postižené s veselým názvem Beruška, nepostrádá vážnou, lidskou důstojnost i nepřehlédnutelný komediální rozměr. Neherec trpící skutečným Downovým syndromem, Svein André Hofsø Myhre, pak naplňuje představu klasické komické postavy ve stylu Bustera Keatona: také jeho Robert prochází nepřátelským, chaotickým světem jako cizinec obrněný proti posměchu a pohrdání melancholickou maskou.

Robert chce být jako soukromé očko ve stylu Humphreyho Bogarta – v klobouku a dlouhém kabátě ovšem působí mladý muž drobného vzrůstu nepatřičně. Od vysněného prvního případu ho vzdaluje jeho tvář, která ho z pohledu případných klientů beznadějně stigmatizuje. „Mongoloid“ přece postrádá jakékoli intelektuální schopnosti... Není divu, že první zakázku dostane Robert od mondénní Isabel, která si nepřeje nic jiného, než aby se její zmizelý manžel nikdy nenašel.

Záhada zmizelého subžánru

Každý slavný pátrač má svou osobitou metodu, jak odhalit zločin. „Mongoloid“ Robert Bogerud sází na metodu vciťování – takže rodina bývalého bruslařského šampiona Olava Starra se nestačí divit, když samozvaný vetřelec začne bystře odhalovat její tajný chorobopis. Nedostatek lásky ovšem není jen diagnózou Starrových, ale prosazuje se i v prostředí, které Roberta obklopuje. Samotou a depresí strádá i hrdinův ovdovělý otec-kriminalista, který se v kanceláři místo po místech činu toulá po internetových seznamkách. Vztah Roberta a jeho otce Eddieho působí realisticky oproti bizarnímu světu Starrových, kterým jde hlavně o dědictví po babičce, jež je stále ještě poněkud příliš naživu. Vše, co Robert vypátrá, ho ovšem obloukem vrací k tématu jeho vlastního existence – nedostatku komunikace a absenci lásky.

Detektiv Down tak celkem sebevědomě osciluje mezi černou komedií, psychologickým rodinným dramatem a detektivkou v klasickém pojetí americké drsné školy (respektive filmem noir). Na rozdíl třeba od Marhoulova Mazaného Filipa ovšem nejde o parodii, která by zpochybňovala podstatu detektivního pátrání. V jeho rámci naopak Robert osvědčuje inteligenci, bystrost a vtip. Pokud ovšem jde o nezbytné atributy tohoto subžánru – akční scény -, těží z nich tvůrci filmu především komediální situace. Nešťastnému detektivovi prochází, že se v honičkách pohybuje jako roztomile těžkopádně medvídě, což vážně destabilizuje uvěřitelnost celé podívané. V řadě jiných případů totiž hrdina svým protivníkům stačí - a dokonce je předčí, takže nad nimi může zvítězit.

Detektiv Down tak zůstává nakonec jen roztomilou, svébytnou hříčkou, která je pro nás důležitá i proto, že se natáčela v Čechách a mají na ní podíl čeští členové štábu (i když to z filmu moc není poznat). Jako legitimní vzpomínka na nestárnoucí, drsný, romantický svět filmu noir samozřejmě neobstojí – a nejspíš je chyba to po něm chtít. V rámci koprodukčních „eurofilmů“ totiž naplňuje zadání veřejně prospěšného projektu. Samozřejmě tedy nepojednává o skutečném Downově syndromu, ale o jeho poetické verzi, jejímž prostřednictvím tvůrci relativizují pojmy výlučnosti a normality. Robert Bogerud tak usvědčuje realitu z šílenosti a její „normální“ obyvatelé jsou postiženější než on sám. Nic z toho nepůsobí překvapivě ani podvratně, ale podívat se na to v rámci tohoto filmu něco jako zábava pro všechny slušné lidi.

(Tento text jsem napsala v chvatu pro Lidové noviny. Ne, že by to nebylo znát.)

Detektiv Downs
Norsko / ČR / Dánsko 2013, 90 minut
Režie: Bård Breien
Scénář: Bård Breien, Eske Troelstrup
Kamera: Gaute Gunnari
Hudba: Chris Minh Doky
Hrají: Svein André Hofsø Myhre, Nils Jørgen Kaalstad, Ida Elise Brochová, Per Schanning, Sven Nordin, Liv Bernhoft Osaová
Preméra: 17. 4. 2014