
Současné hollywoodské filmy (a je jedno, jestli jsou určené dětem či dospělým a jsou hrané nebo animované) se vyžívají v nových technologiích. Často se proto ocitají v jejich vleku: postavy, téma, příběh i způsoby, jakými je vyprávěný, musejí ustoupit okázalé demonstraci nových možností počítačová animace. Nejnovějším hitem je technika 3D - a i když jde vlastně o staronový pokus o vytvoření prostorové iluze, diváky může vidina nové atrakce přilákat do kin i na filmy, které samy o sobě nejsou příliš zajímavé.
V prosinci má mít v kinech premiéru netrpělivě očekávaná sci-fi Avatar režiséra Titanicu, Jamese Camerona. Už podle prvních ukázek půjde zřejmě o přelomové dílo nejen po stránce technologie, ale především v oblasti jejího ústrojného využití ve filmovém vyprávění.

Pixar tvoří v bleskurychle se rozvíjející oblasti počítačově animovaného filmu nezpochybnitelnou špičku už od roku 1997, kdy ho režisér českého původu Jan Pinkava zviditelnil oscarovým čtyřminutovým filmečkem Geriho hra vyprávějící o starci, který hraje šachy sám se sebou. Právě s tímto ceněným snímkem má Vzhůru do oblak mnoho společného.

Každý z celovečerních filmů Pixaru (které posbíraly v různých kategoriích celkem dvaadvacet Oscarů) byl nějakým způsobem přelomový a posouval možnosti počítačové animace o kousek kupředu. Úspěch studia se ovšem opírá především o nebývale osobní, až rodinný přístup ke společné práci. Pixarští s nasazením vytvářejí živoucí, složité a barvité světy, které drží vnitřně pohromadě. I když natáčejí rodinné komedie, berou animovaný film zcela "vážně". V jejich pojetí není animovaná tvorba něčím vedlejším či druhotným: charaktery, které vytvářejí, příběhy, které vyprávějí, a témata, kterých se zmocňují, by vždycky bez problémů obstály i v hraném filmu. (K jehož natáčení studio nevyhnutelně směřuje.)
V Pixaru si zjevně nikdo nemyslí, že rodinný film je pouhou neústrojnou změtí prvků, ze které si dospělí a děti vyberou každý to, co se mu hodí. Ve svých filmech sice nabízejí síť odkazů k "dospělé" kinematografii (třeba hudební citát z Psycha v podmořské komedii Hledá se Nemo) či motivy, které ocení spíš dospělí (např. pamětnická linie v Autech). Dětem i dospělým se nicméně pixarské filmy mohou líbit společně: chytrá zábava existuje jen jedna stejně jako jazyk pohybu, ve kterém dosáhli mistrovství.
Každý z filmů Pixaru je přitom trochu jiný a mezi desítkou celovečerních projektů si samozřejmě každý z publika podle osobního naturelu volí ty "horší" a "lepší". Žádný ovšem objektivně nepředstavuje zklamání - což je natolik nadstandardní výkon, že pixarskou produkci povyšuje bezmála do oblasti zázraků.
V hlavní roli důchodce

Postava starého, nemocného a nevrlého muže na sklonku života tedy rozhodně nepatří k obvyklé výbavě mainstreamového filmu, i když je za jistých podmínek obchodovatelná a může se stát nositelem řady důležitých významů, které by s jiným typem postavam spojit nešlo (nedávno to přesvědčivě dokázalo i melodrama Clinta Eastwooda Gran Torino). Průběh vyprávění, vázaného na postavu starce, je jasný: ukázat nesnesitelného, uzavřeného starého morouse, vtáhnout ho do konfrontace s "mladým" světem a donutit ho, aby na stará kolena přehodnotil své zkornatělé přesvědčení a byl platný ostatním. I když jde většinou o proces "výchovy starce", tyto příběhy především chválí staré dobré pořádky.

Natočit film, jehož hlavním hrdinou je protivný osmasedmdesátiletý stařec, tedy představovalo jen zdánlivé riziko.
Ovdovělého důchodce Carla Fredericksena, kdysi prodavače balonků, který zpřetrhal kontakty se světem a odmítá opustit svůj domek, aby dožil v domově pro přestárlé, byste nejspíš nechtěli mít za souseda. Jako hrdina animované komedie je ovšem dobře stravitelný - pokud necháte u jeho dveří zaklepat neodbytného, tlustého kluka Russella, který nutně potřebuje skautský odznak za pomoc starým lidem. A pokud způsobíte, aby spolu ti dva odletěli do jihoamerické divočiny ve zmíněném domku, neseném tisíci dobře nahuštěnými, barevnými balonky.
Šachy po pixarovsku


Obdiv si tak ve filmu nezaslouží ani tak pixarské technické fígle (hlavně přepečlivá práce s barvami, strukturami a povrchy), ale způsob, jakým režisér Pete Docter (který předtím režíroval pixarské Příšerky s.r.o.) a jeho kolega Bob Peterson v průběhu vyprávění rozličně posouvají tradiční prvky a konzervativní téma. Znovu je třeba si vzpomenout na Geriho hru: Vzhůru do oblak totiž připomíná dobře rozehranou šachovou partii, již tvůrci k divákovu naprostému uspokojení dohrají s figurkami, které si rozestavěli na klávesnicích svých počítačů.

Vzhůblak se odvíjí od nápadu vyprávět příběh vdovce "realisticky" zmrtvělého nemocí a osamělostí, a postupně ho naplňovat poetickou radostí a hravou nadějí. Nejde přitom o nějakou zradu charakteru původního Carla, který by posléze odhodil berli a upjatý oblek a skotačil s dětmi a zvířátky - hrdina (a s ním i divák) se od vzpomínek na Elli neodlučuje ani na okamžik (o což se stará "její" hudební motiv i neustálé návraty k jásavým barvám, nedílně spojeným se zmíněnou sekvencí). Vzhůru do oblak tak zůstává dalším husarským kouskem Pixaru: je totiž zábavnou podívanou, vyprávějící jen tak mimochodem o nevyhnutelnosti stáří a smrti.

UP
USA 2009, 96 min., dabing, ve vybraných kinech 3D
Scénář a režie: Pete Docter, Bob Peterson
Výtvarník: Ricky Nierva
Hudba: Michael Giacchino
Mluví (v české verzi): Vladimír Brabec, Martin Sucharda, Jan Skopeček, Pavel Liška, Johana Krtičková, Jan Vondráček, Daniel Landa
(v originální verzi): Edward Asner, Jordan Nagai, Christopher Plummer, Bob Peterson, Delroy Lindo, David Kaye, Jess Harnell, Pete Docter, Elie Docterová
Premiéra: 20. srpna 2009
Žádné komentáře:
Okomentovat