Prohledat tento blog

čtvrtek 27. srpna 2009

Pan Tau: kouzlo do nepohody

Dospívající čaroděj Harry Potter zachraňuje dnešní svět složitými zaklínadly. Televizní gentleman s tichým úsměvem ovšem v normalizačních 70. letech dokázal divy pouhým poklepáním na svou nerozlučnou buřinku. Bílý karafiát v klopě jeho starosvětského černého obleku nezvadl dodnes.

První příběh mlčenlivého pána s kouzelným tvrďákem vznikl už v roce 1966, skutečná éra pana Tau však začala až v roce 1970. Tehdy se na obrazovkách objevil nový seriál, který dokonale naplňoval požadavky rodinné zábavy. Nikdo z diváků ani tvůrců tehdy nemohl tušit, že pan Tau bude provázet televizní veřejnost prakticky celou normalizační érou: epilog série, celovečerní snímek pojmenovaný lakonicky Pan Tau, měl totiž v českých kinech premiéru až v dubnu 1988.

Na příbězích scenáristy Oty Hofmana a režiséra Jindřicha Poláka, kde sympatického hrdinu ztváril Otta Šimánek, vyrůstala celá divácká generace: první seriálová řada měla třináct dílů a oblažovala televizní diváky dva roky. Druhá, opět třináctidílná, byla uvedena v roce 1975, a třetí, už jen sedmidílná, o tři roky později. V rámci české (i světové) seriálové tvorby se Pan Tau pyšní mimořádným faktem: první seriálová řada se nehrála jen v televizi, ale prakticky současně i v kinech. Mohli jste si zajít buď na filmové představení, nabízející najednou dva nebo tři seriálové díly (každý měl kolem půl hodiny a dějově na sebe zhruby navazovaly). Nebo jste mohli s dětmi zaskočit na sestříhanou verzi seriálových dílů – Hledá se pan Tau (1972).

Sympaťák s vizáží anglického gentlemana, který pomáhal dětem splnit jejich sny a přání, se ovšem vedle závěrečného, zcela původního celovečerního filmu Tau objevil i ve dvou filmech vycházejících ze třetí série – snímcích Poplach v oblacích a Od zítřka nečaruji (oba měly premiéru v listopadu 1978). Popularita pana Tau trvá dodnes: vrací se na televizní obrazovky, jeho příběhy vyšly na DVD a nakladatelství Argo znovu vydává knížku, kterou o svém hrdinovi Ota Hofman napsal v roce 1974. Kouzlo, kterým muž s buřinkou opřádá své publikum už skoro třicet let, neztratilo nic na své účinnosti.

Pan Tau přichází

Legendární postavu znají i dnes děti a dospělí: představuje svět, kde je – na rozdíl od trýznivé a otravné skutečnosti - všechno možné. Uniká zákonům nudy i fyziky, a i když každou chvíli něco poplete, udržuje si dobrou náladu. Umí se zmenšit: stačí, aby poklepal na svou buřinku, a změní se v panáčka, který se i tomu nejmenšímu klukovi vejde do kapsy. To je ovšem jenom jeden z řady jeho drobných úskoků, jimiž Tau vítězí nad všemi zamračenými dospělými a zlodušskými ziskuchtivci.

Podstata pana Tau – ať už ho osud a náhoda zanesou do školy, na hory, do cirkusu, pracovního procesu nebo na pionýrský tábor - byla ovšem vždycky trochu unikavá. Je kouzelná jenom jeho buřinka, takže když o ni přijde, mění se v úplně obyčejného člověka? Nebo je výjimečný i on sám? Kouzelný tvrďák je s ním spjatý stejně bytostně jako batmobil s comicsovým netopýřím mužem nebo přiléhavý trikot v barvě americké vlajky se Supermanem. V hloubi duše jsme ale přesvědčeni, že pan Tau i bez buřinky zůstává sám sebou – bytostí z jiného světa, která mezi nás sestoupila, aby páchala absolutní a legrační dobro. O jeho mimozemském původu ostatně není pochyb: v prvním seriálovém dílu přichází na létajícím stroji na Zemi, přiváben pláčem malého kluka, který kvůli nedostatku sněhu nemůže sáňkovat. Úvodní mise je jasná: zařídit malému hrdinovi a jeho kamarádům pořádnou zimu!

Tauova jedinečnost ovšem nespočívala ani tak v jednotlivých kouzelných tricích, jako spíš ve spojení dětské hravosti a až božské schopnosti soustavně měnit svět k lepšímu. I když toho moc nenamluví, dokáže pozorně pozorovat dění kolem sebe – a v okamžiku, kdy se setká s nespravedlností, jde do akce. Bylo by ovšem nudné, kdyby se mu vždycky všechno povedlo: jeho neortodoxní, často poeticky přímočaré metody někdy způsobí pořádný poprask. Podstatou každého jeho dobrodružství ale zůstává, že se všechny zmatky nakonec napraví – a skutečnost je zase o něco lepší, než dřív. Tauovy příběhy tak pro české publikum 70. let představovaly vítanou únikovou podívanou.

Tento laskavý normalizační Superman se zaměřuje hlavně na děti: kluci Emil, Otík, Karlík nebo Honzík a holčička Claudie – to jsou hrdinové, s nimiž se snadno ztotožní každý malý divák, který je ve vztahu k autoritativnímu světu dospělých v každé době a kdekoli na světě v nevýhodě. Radost a pohodu čerpá z příběhů pana Tau i „malý” dospělý člověk, kterému seriálová fantazie i dnes dovoluje alespoň na chvíli uvěřit, že chod světa neurčují politici, šéf nebo náročná partnerka, ale kouzelník s laskavým srdcem a vizáží britského gentlemana – postava do českých reálií báječně nevhodná.

Muž z jiného světa


Už elegantním, anachronickým oblečením a vnitřní noblesou se muž v buřince, tmavém obleku s vestičkou a s karafiátem v klopě hlásí k „nepatřičnému” původu: pro diváka 70. let mohlo jít o prvorepublikovou éru a možná rovnou o daleký, nedosažitelný svět konzervativní Anglie. Způsoby, jakými se autoři seriálu se starosvětskou jinakostí svého protagonisty vyrovnávali, byly dvojí: Tau se mohl ocitnout v úplně normálním prostředí, jakým byl lyžařský školní kurs, škola nebo víkendový rodinný výlet. Nebo – když vyčerpal obvyklá místa, do nichž mohl proniknout s dětskými hrdiny – odstartoval atraktivní zápletky opřené o výstřednější souvislosti.

Někdy vypadaly dost krkolomě: třeba ve filmu Poplach v oblacích se kvůli procházce na křídle letícího dopravního letadla dostal do konfliktu s pravidly letového provozu a jeho kouzelné buřinky se navíc zmocnilo slůně Bimbo. Asi nejvýstřednějším nápadem celé série je ovšme postava bohatého pana Wioly - magnáta elektronkového průmyslu, jehož Tau přesvědčí, aby nemarnil čas podnikáním a a věnoval se své znuděné a odcizené vnučce Claudii. Trojice pak podnikne divácky vděčnou cestu kolem světa... Tau sice pomáhá potrestat i protivného taxikáře, se kterým měla Claudie potíže, atmosféra těchto příběhů je však stejně neskutečná jako samotná postava továrníka přesazená do 70. let.

Dobrotivý kapitalista Wiola, jenž obývá luxusní zámek a jehož vnučku vychovávají guvernantky, přenáší diváka do světa, který patří spíš k mimozemšťanovi Tau než do tehdejší šedivé československé normalizace. Ladí tak s těmi bláznivými normalizačními komediemi, které se odehrávaly ve fantaskních „hybridních” společnostech - ať už si vzpomenete na veselohru „Pane, vy jste vdova!”, zasazenou do fiktivní feudální zemičky, či na vodnicko-lidskou societu v komedi Jak utopit doktora Mráčka.

Tvůrcům Pana Tau slouží jen ke cti, že mezi podobnými paradoxy dokázali bruslit k divákově spokojenosti. Určitě to bylo proto, že šlo o všestranně kované profesionály, která nedokázala zaskočit ani momentální nepěkná doba, ani náročné požadavky zahraničních koprodukčních partnerů seriálu.

Pan Tau a normalizace

První krátký film o panu Tau prý vznikl už v roce 1966 a byl nejen černobílý, ale v souladu s mlčenlivostí titulního protagonisty i němý. U jeho zrodu stála Československá televize a slavný italský producent Carlo Ponti, který se v té době živě zajímal o středoevroposký region. Spolupracovník Federica Felliniho či Michelangela Antonioniho právě v roce 1966 úspěšně zalovil v českých vodách, když se coby distributor pro USA svázal s oscarovými Ostře sledovanými vlaky Jiřího Menzela. Výrazně hůř ovšem Ponti pořídil, když se o rok později rozhodl produkčně podpořit satiru Hoří, má panenko. Formanův film se mu totiž vůbec nelíbil – a o další aktivity v tehdejším Československu se už nepokusil.

Pan Tau se ale přece jen stal prvním domácím televizním seriálem, natočeným v koprodukci s kapitalistickou cizinou. Všechny seriálové epizody (bylo jich nakonec celkem třiatřicet) se od roku 1970 natáčely ve Filmovém studiu Barrandov jako zakázka ve spolupráci s rakouskými, italskými a západoněmeckými partnery. Seriál patřil k nejúspěšnějšímu vývoznímu artiklu 70. let a v Německu a Rakousku má podobně kultovní status jako u nás.

Pro československý zábavní trh seriál navíc představoval vítané zpestření: na počátku 70. let Československá televize zápasila s potížemi, do kterých ji uvrhla nastupující normalizace. Mnohé projekty, rozjeté ještě ve „svobodném” prostředí, musely být zrušeny, protože se do nové společenské situace nehodily. Navíc bylo třeba vyhnout se zakázaným jménům a tvářím.

Veselé příhody laskavého muže, který umí plnit dětská přání a měnit sny ve skutečnost, přišly televiznímu vedení – a divákům, otráveným normalizační realitou, přinášely vítaný únik před skutečností všedního dne. V souvislosti s první seriálovou řadou dobře zaplnily dokonce i prostor v kinech, která se potýkala s podobnými problémy jako televize.

Ani Pan Tau se ovšem nevyhnul potížím: v první seriálové řadě - v dílech s malou Claudií - si zahráli hned dva herci, kteří se posléze „historicky znemožnili” – Jan Werich (ve své poslední roli coby pan Wiola) a Pavel Landovský (který si ve dvou epizodách střihl roli protivného taxikáře). Především s oběma díly se signatářem Charty Landovským se diváci 70. a 80. let museli nadobro rozloučit.

Pan Tau a filmaři

Navzdory samozřejmým ohledům na západní televizní publikum si pan Tau zachovává vlastenectví, což slouží ke cti zvláště scenáristovi Otu Hofmanovi (1928-1989). Ten coby duše celého projektu vepsal své jméno do titulků vedle režiséra Jindřicha Poláka (1925-2003), který se posléze podílel i na některých scénářích. Vedle dua Miloš Macourek-Václav Vorlíček patří Hofman s Polákem k nejúspěšnějším autorským dvojicím v historii české televizní zábavy, určené mládeži.

Ota Hofman v této oblasti působil už v 50. letech. Pro režiséra Jindřicha Poláka napsal už scénář veleúspěšné dětské sci-fi Klaun Ferdinand a raketa (1962), který se objevil i ve východoněmecké televizi. I když je Polák neznámější jako tvůrce ambiciozní angažované sci-fi Ikarie XB 1 (1963), jeho „dospělé” ambice vyvrcholily realizací vynikajícího válečného dramatu o letcích R.A.F. Nebeští jezdci (1968). Snímek ovšem komunistická cenzura zakázala a Polák se musel vrátit k nezávaznějším žánrům a tématům.

Vedle dvou zajímavých detektivek (Noc klavíristy a Smrt stopařek) a jedné sci-fi (Zítra vstanu a opařím se čajem) se už až do své smrti věnoval výhradně televizní a filmové tvorbě pro děti, přičemž jeho nejbližším spolupracovníkem se stal právě Ota Hofman. To on Polákovi díky panu Tau pomohl překlenout dlouhé, osmileté období filmové nečinnosti, trvající od Nebeských jezdců po Noc klavíristy (1976). Sám Ota Hofman neměl v normalizační éře větší problémy: jeho jediným chvályhodným „prohřeškem” bylo, že v roce 1970 svým jménem kryl zakázaného kolegu Jana Procházku, který byl skutečným autorem scénáře k dramatu režiséra Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže. Po Procházkovi se stal Kachyňovým dalším dvorním scenáristou právě on (napsal pro něj třeba pohádku Malá mořská víla/1976).

V očích nejširšího publika však spolu s Polákem zůstává autorem dvou nesmírně populárních seriálů - Pana Tau v 70. a Návštěvníků v 80. letech. Není přitom těžké vysledovat, že Hofman s Polákem v obou seriálech (a v jiných projektech předtím i potom) využili tentýž vzorec: v obou případech do obyčejného pozemského prostředí přivádějí sympatuckého vetřelce z jiného světa, jehož odlišnost generuje skoro nekonečné množství zápletek.

Hrdinové Návštěvníků zůstávají ovšem příchozími z jiného vesmíru v tradičním stylu komediální sci-fi, zatímco Tau je poetickou bytostí tak trochu v duchu Sait-Exupéryho Malého prince. Zásluhu na tom má především jeho herecký představitel – Otto Šimánek.

Pan Tau a pan Otto

Pro většinu diváků Otta Šimánek s postavou pana Tau splýval tak dokonale, že je šokovalo, když herce viděli v jiné roli nebo ho jen slyšeli promluvit. Šimánek ovšem vládl mnohem širším výrazovým rejstříkem než jen plachým úsměvem, což dokázal především na divadle, kde exceloval v klasickém i moderním repertoáru. Na profesionálním kontě měl desítky filmových, televizních a hlavně divadelních rolí.

Pokud dostanete chuť na speciální cukrářský zákusek, nazvaný Buřinka Pana Tau, musíte si zajet do moravské Třeště, kde se představitel pana Tau narodil 28. dubna 1925 - prý přímo na pultě tamní lékárny. Vyrůstal ale v nedaleké vesničce Stájišti, kde také najdete Šimánkovu chalupu, začínal jako ochotník a v pražské Tesle se vyučil elektromontérem. Později kočoval s Divadlem pod plachtou Jindřicha Plachty, zkušenosti sbíral v divadlech ve Zlíně a Ostravě a v roce 1958 získal angažmá v Městských divadlech pražských, kde vydržel do roku 1990, až do svých pětašedesáti let.

Ve filmu se Šimánek objevoval především v menších komediálních rolích, kde často uplatňoval svůj „anglický” vzhled. Nejznámější je asi jeho part pana Whitea ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), kde se znovu sešel s režisérem Pana Tau – režisérem Jindřichem Polákem. Pro diváky příběhu o vodíkově bombě pro Hitlera byl nepochybně šok, když viděli „pana” Tau ve vysloveně záporné poloze.

Otto Šimánek ovšem typové škatulkování popíral už od 60. let, kdy se mihl třeba ve fantaskním Baronu Prášilovi (1961), veselohře Tři chlapi v chalupě (1963) či bondovské parodii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967). Filmoví diváci 70. let ho mohli vidět i v komedii „Pane, vy jste vdova!” (1970) či veselohře Touha Sherlocka Holemese (1971).

Úsporný a soustředěný herecký projev, doplněný v té době vzácnou pohybovou kulturou, mu ovšem i v menších rolích zajišťoval diváckou pozornost. Klíčová byla jeho láska k pantomimě: na jevišti byl nezapomenutelný jako klaun Jean Debureau v dramatizaci románu Františka Kožíka Největší z pierotů. Pantomimu vyučoval i na pražské konzervatoři a na DAMU, kde mezi jeho žáky patřil také Petr Čepek.

Naplno mohl svou lásku uplatnit právě v postavě pana Tau, již považoval za splnění svého životního snu. Jeho hrdina byl programově němý a všechno, co potřeboval, dokázal vyjádřit úsměvem, pokrčením ramen nebo laskavým pohledem vědoucně smutných očí. Ota Hofman se o svém hrdinovi zmínil jako o „němém andělovi, který je vždy na straně dětí, hlavně těch, kterým chybí láska rodičů nebo jsou jinak nešťastné. A protože je to anděl, nemůže s naším světem komunikovat jazykem, ale jen pantomimicky". V Šimánkovi našel ztělesnění svých představ: herce, který uměl nejen zahrát jeho hrdinu tak, jak ho napsal, ale který v průběhu let dokázal pracovat na vývoji navenek neměnné postavy.

Společně pana Tau dovedli až k závěru jeho dobrodružství – v rámci české kinematografie unikátnímu příběhu, pohrávajícímu si s trvale vysokým kreditem milovaného hrdiny. V roce 1988 – deset let po posledním seriálovém dobrodružství – vznikl podle podle originálního „netelevizního” námětu nostalgický film, nazvaný prostě Pan Tau. V něm na Barrandově dostanou nápad natočit pokračování příběhů o muži s kouzelnou buřinkou. Zestárlý představitel pana Tau, Rudolf Karásek, však už jen utápí vzpomínky na zašlou slávu v alkoholu. Nabídka filmařů ho sice vzpruží, na staronový úkol však už nestačí a při pokusu o dávný kaskadérský kousek se zraní. Režisér jako náhradu najde alespoň dubla. Záhadný pan Novák je ale víc než jen Karáskovým dvojníkem: je totiž o skutečného pana Tau!

Opilec Karásek v překvapivě smutném filmu nabídl Ottu Šimánkovi mnohem zajímavější prostor než jeho milovaný, ale trochu jednorozměrný hrdina – a také než předchozí „alter ego” pana Tau - Alfons z druhé seriálové řady. Film Pan Tau ovšem naneštěstí neměl další pokračování (přinejmenším ne hrané: Ota Hofman sice napsal scénáře k animovanému seriálu Tau Ceti, věnující se dětství pána s tvrďákem, němečtí koproducenti však v roce 1990 realizovali pouze jeden díl).

Bylo by jistě zajímavé sledovat, jak by si znovuzrozený hrdina vedl. Ota Hofman ale zemřel v květnu 1989 a jediný možný představitel pana Tau, Otto Šimánek, ho tři roky poté následoval. Pro muže s kouzelnou buřinkou, přinášejícího svobodný únik před nepěknou realitou, by se ale těsně po roce 1989 beztak asi nenašla vhodná práce. Dnes se ovšem časy změnily – jestlipak by se nám pan Tau nehodil do současné krize?

(Tento text byl napsán na objednávku chvalně známého časopisu ForMen, kterou jsem se dlouho bránila naplnit, protože k seriálu Panu Tau nemám tak vřelý osobní vztah, jako jeho fanoušci. A pramenů bylo vzhledem k závodní dovolené v knihovně NFA dost pomálu. Všechny případné poznámky čtenářů tedy tím spíš uvítám.)

6 komentářů:

  1. Vážená paní Aleno,

    jednou nám vyprávěl S. Oubram (nyní herec Městského divadla v Mostě, dříve blízký kamarád Otty Šimánka),že pan Šimánek později pana Taua už vyloženě nesnášel, jelikož se rázem zapomnělo na všechny krásné role, které vytvořil na divadle a všichni se ho stále ptali pouze na pána s kouzelnou buřinkou.

    Zdeňka

    OdpovědětSmazat
  2. Mr. White v Zítra vstanu... není záporná postava, naopak gentleman, který s ledovým klidem přijímá, že se ocitl uprostřed druhé světové války a neustále přitom chlácholí svoji ženu Shirley, v podání Marie Rosůlkové, čili žádný šok se nekonal... Z Šimánkových rolí bych ještě připomněl výčepního v Kachyňově Naději, spolubydlícího v Schormově filmu Turista nebo záletníka v Podskalského Světácích. Zdraví D.

    OdpovědětSmazat
  3. Anonym 1: Ano, to je logické, chápu to dokonale.
    Anonym 2: Aha, mně ale ta postava Whitea vždycky připadala dost nesympatická...

    OdpovědětSmazat
  4. Ale v tom je přeci rozdíl, nesympatický není totéž co záporný. Záporáci jsou v tomto filmu přeci ti fašisté :-) Ale jasně, chápu. Zdraví David

    OdpovědětSmazat
  5. nejdřív pochvala za foto vlaštovčích not...
    ale k panu Tau - přirovnání k Supermanovi je, myslím trochu mimo mísu, svojí nesmělostí, nešikovností a svým dobrým srdcem by se dal přirovnat spíš k Tatiho francouzskému panu Hulotovi

    OdpovědětSmazat
  6. a safra, ony to jsou Jiřičky...

    OdpovědětSmazat