Prohledat tento blog

pondělí 22. února 2010

„Glokální“ film do hospodářské krize (LÍTÁM V TOM)


Tragikomedie Jasona Reitmana se v okamžiku, kdy vzniká tento text, profiluje jako jeden z nejoceňovanějších hollywoodských titulů roku 2009: pravděpodobně o něm díky šesti nominacím bude řeč i během letošního udílení Oscarů. Podobně jako Milionář z chatrče, jenž loňskou ceremonii ovládl hned osmkrát, je „filmem do hospodářské krize“. Díky charakteru relativně nízkorozpočtového, klasicky natočeného projektu navíc představuje zjevný protipól digitálního velkofilmu Avatar, čímž pomyslně mění rozhodování členů Americké akademie ve volbu mezi „starosvětským“ a novátorským vypravěčským modem. 

Zatímco pětapadesátiletý James Cameron potvrzuje svou pověst věrozvěsta nových technologií a vypravěče příběhů o vykupitelských hrdinech přicházejících „odjinud“, teprve dvaatřicetiletý Jason Reitman se ve svém třetím celovečerním projektu profiluje jako autor zabydlený v „civilním“ prostoru komorních vztahových komedií, které případnou spásu hledají v individuálním osudu a uvnitř vlastního světa. Syn hollywoodského režiséra a producenta československého původu Ivana Reitmana přitom snímkem Lítám v tom zjevně odkazuje ke zlaté éře Hollywoodu – k období spojovanému s bojem proti ekonomické krizi, jež nicméně americký filmový průmysl příliš neoslabila (to se ostatně stalo i během pěti ze sedmi ekonomických propadů, které postihly USA v uplynulých čtyřiceti letech). 

Lítám v tom ovšem neodkazuje jen ke 40. letům, kdy vydal svá nejikoničtější díla subžánr screwball comedy, který v rukou takových režisérů, jak byli Preston Sturges, Frank Capra či Howard Hawks, zrcadlil takové konstanty Rooseveltovy politiky Nového údělu, jako byl individualismus, rovnost, svoboda, pokrok a důvěra ve vládu (k tomu, zda naplňuje představu „obamovského“ filmu, viz dále). Vztahuje se ovšem spíš k předchozímu desetiletí, kdy Hollywood krizí zdevastované Americe nenabízel jen únik z reality, ale zviditelňoval v rámci zavedených schémat i její nejtemnější nálady. Spíš než ke komedii Stalo se jedné noci  (1934) má totiž Lítám v tom blíž k tehdejším podvratných a znejisťujícím hororům či gangsterkám - a to i navzdory skutečnosti, že navenek vyhlíží jako inteligentní, vtipný, příjemný film se sympatickými protagonisty, který se obejde bez záporné postavy (tou je samotná hospodářská krize) a koncentruje se kolem charismatické herecké hvězdy kalibru George Clooneyho. 

Adaptace románu Waltera Kirna je ovšem spíš tragikomedií než romantickou komedií (na rozdíl od zmíněného Milionáře z chatrče i obou předchozích Reitmanových filmů, Děkujeme, že kouříte/2005 a Juno/2007). Vzorce populárního žánru se ovšem zprvu zdá bezvýhradně naplňovat. Uvádí na scénu pohledného, svobodného, dobře situovaného hrdinu středních let Ryana Binghama, který vyznává jakousi svébytnou luxusní verzi existenčního minimalismu. Protože tráví většinu času na služebních cestách po USA, nepotřebuje domov, příbuzné ani přátele: vše, co potřebuje k životu, složí do příručního zavazadla či najde v rámci hotelového (a zvláště letištního) servisu. Pokud o Lítám v tom uvažujeme v intencích „kinematografie po 11. září 2001“, je v posunu „leteckého“ motivu stejně přínosná jako Terminál  (2004) Stevena Spielberga, který hrdinovi neumožnil opustit titulní prostor dřív, než ho pozná a ovládne, či Láska nebeská (2003) Richarda Curtise s finální apologií šťastných příletů. 

Ryan Bingham se nás pokouší přesvědčit, že létání je opět možné - ba dokonce za nejbezpečnější prostor na světě považuje kabinu první třídy ve chvíli, kdy pilot dosáhne letové hladiny a svět dole se změní v abstraktní vzorec, s nímž ani nelze mít žádné pouto. Zdání sociálních vazeb hrdinovi poskytují nabízené služby opřené o předvídatelné, byť emocionálně zcela vyprázdněné rituály. V souladu s tímto výhodně neosobním prostředím je Ryanovým koníčkem získávání nejrůznějších věrnostních bonusů.Jeho snem je nalétat šestnáct milionů kilometrů a dostat se tak jako teprve sedmý na světě do jednoho z nejvýlučnějších „klubů“ na světě... 

Pak si ovšem Ryan svou přepychovou samovazbu vylepší vztahem s atraktivní, dynamickou Alex Goranovou (Vera Farmigaová), která – jak se zdá - žije podobný život jako on (a která se mu cítí být v jeho upřímném konzumním cynismu tak podobná, že prohlásí: „Já jsem ty s vaginou.“). Jejich občasná setkání jsou úlevně prosta jakýchkoli závazků - jednoho dne si však Ryan uvědomí, že závazek k Alex by mu nebyl proti mysli. Jason Reitman neváhá divákovi nabídnout scénu typickou pro finále většiny současných romantických komedií, v němž sledujeme hrdinu nadějeplně spěchajícího za milovanou ženou, jíž chce vyznat své city na prahu jejího domu. Tam však šokovaně zjišťuje, že Alex má manžela a rodinu a že vše, co on považuje za svůj skutečný život, pro ni je  pouhým příležitostným úletem. 

V této chvíli hrdina padá z výšin, jež dosud tak radostně a bezstarostně křižoval při naplňování své luxusně asketické životní filozofie. Předpokládaná banální story o polidštění odcizeného sobce se ukazuje být součástí plnohodnotného existenciálního dramatu, jež jen využívá jiných prostředků než evropský „umělecký“ nebo americký „nezávislý“ film. Reitman sice neopustí vypravěčský prostor romantické komedie, rezignuje ovšem na všechna očekávaná řešení. Nevžene tak zdeprimovaného, osamělého hrdinu ani do náruče jeho příbuzných, ani do objetí jeho mladé, hezké, inteligentní a naivně opravdové kolegyně Natalie Keenerové (Anna Kendricková), kterou z rozhodnutí svých nadřízených zprvu neochotně zaučoval do tajů své profese. Hrdinovy sestry, Alex i Natalie jsou jen katalyzátory Ryanových proměn – až na to, že žádná obvyklá proměna se vlastně nekoná. 

Ryan si nakonec pouze uvědomí, že mu nezbývá než zůstat věrný svému dosavadnímu životnímu stylu. Svou existenci ovšem pořádně pročistí: nyní bude čímsi jako andělem, na jehož přítomnost se zřejmě vždycky budeme moct spolehnout („Až se hvězdy vynoří ze svých denních skrýší, jedno z těch světel, jasnější než ty ostatní, bude křídlo mého letadla, které letí nad vámi,“ uzavírá vyprávění svého příběhu.). Nečekané finále nabité patosem i poezií zacykluje motiv létání, který v různých podobách prostupoval celé vyprávění. Na novém Ryanově statutu není v rámci hollywoodského filmu nic neobvyklého (postava i postavení anděla tam má bohatou tradici), stáčí však Reitmanův příběh do třpytivého, bezmála dokonalého oblouku: celou dobu jsme totiž hrdinu pokládali spíš za archanděla, rozsévajícího zkázu všude tam, kam se shůry snesl. 

Ryan Bingham totiž úspěšně a dlouho pracuje pro specializovanou společnost nabízející firmám služby profesionálů při nejcitlivější operaci v chodu každého podniku: při vyhazování zaměstnanců z práce. Sympatický Ryan Bingham, na jehož straně divák bezvýhradně stojí po celou dobu vyprávění (čemuž se lze díky Clooneyho drtivému šarmu ubránit jen stěží), vlídně, neosobně a s chladnokrevnou neúprosností podrobuje šokované zaměstnance, které vidí poprvé a naposled v životě, standardnímu propouštěcímu rituálu, který pružně a zkušeně přizpůsobuje jejich okamžitým, emocionálně vypjatým reakcím. 

Z arzenálu osvědčených postupů a formulek hořekujícímu či rozzlobenému propuštěnci vyrobí na místě na míru perspektivu představující vyhazov vždycky jako možnost začít nový, svobodnější život. Je přitom stejně upřímný a současně manipulátorský jako tabákový lobbista Nick Naylor z komedie Děkujeme, že kouříte  (podobnost mezi oběma filmy není náhodná: Reitman chtěl původně debutovat adaptací Kirnova románu a starý scénář nyní přepsal na míru situaci hospodářské krize). Ryan však nabízí zajímavější materiál než protagonista Reitmanova debutu, který v rámci sofistikovaně vyprázdněného finále v očích svého synka i amerického Kongresu obhájí právo každého občana svobodně se rozhodnout, zda bude či nebude kouřit.

Vztah svobodné volby a společenských, kulturních, ekonomických či mravních mechanismů, jejichž se cítíme být povinnou součástí (a jež vnímáme často jako omezující či dokonce bezohledně agresivní), Reitman i ve svém novém filmu v souladu s pravidly mainstreamové podívané samozřejmě pouze provětrává: nekáže nám naštěstí svrhnout kapitalismus jako Michael Moore v levičáckém pamfletu O kapitalismu s láskou, ani nám – jako James Cameron v Avatarovi – nenabízí krásný, „přirozený“ virtuální svět na vzdálené planetě, kde se dá začít znovu a lépe. Umělé lidské nebe se specifickými požitky typu povinně domáckého úsměvu letušky může být dobrovolně a s láskou obydleno snad jen Ryanem Binghamem - naším vzácným, osamělým, asketicky konzumním, vtipným andělem v drahých botách. 

V rámci zavedených pravidel mainsteramového žánru, která je snadnější bezhlavě porušovat než s tvůrčím způsobem využívat, ovšem Reitman konstauje věci, které jsou až nepříjemně realistické: život je předvídatelný, každopádně končí smrtí a je sice lepší ho s někým sdílet, ale na muže a ženy nemusejí vždycky čekat nějací ideální partneři, které jim osudová náhoda jednoho dne vžene do cesty. Všechny úniky jsou relativní a z abstraktního, dokonalého světa, kde je všechno jednoduché a odkud jednoduše vypadá i všechno tam dole, se musíte vždycky znovu vrátit zase na zem. Člověk se sice může svobodně rozhodnout, ale většinou to nedělá: ke změně ho ovšem mohou popostrčit spíš takové hnusné a nesvobodné zkušenosti, jakou je vyhazov z práce. 

Ryan v tomto ohledu není tak špatným vzorem: není to zloduch a necítí se jako oběť. V podstatě dělá něco podobného jako profesionální psychiatr.: některým z propouštěných (byť vlastně nejsou jeho klienty, protože mu nic nezaplatili) možná skutečně umožnil překonat šok, znechucení a zoufalství nad zjevnou nespravedlností jejich situace. (Vyprávění ostatně rámují dokumentaristicky pojaté promluvy postižených, převážně skutečně propuštěných firemních zaměstnanců. Zatímco v prologu líčí jen své zoufalství, v epilogu už popisují svou snahu se se situací vyrovnat. Kladou přitom důraz na rodinné a přátelské vazby – vztahy, které sice nenaplňují život Ryana, Natalie a ani Alex, ale bývají považovány za „skutečně“ důležité jak v životě, tak třeba v romantických komediích.) 

Jestli hrdina filmu skutečně někomu z propouštěných pomohl, se nedozvíme – každopádně ale vidíme, že uspěl ve všech případech, kdy svou profesionální výbavu citlivě použil na své bližní - ať už šlo o sestřina snoubence, který těsně před svatebním obřadem propadl panice, nebo o Natalii, která právě dostala kopačky nebo která si bolestně řeší svá první profesionální dilemata. 

Už zcela v rámci útěšných žánrových mechanismů ovšem Reitman svého hrdinu přece jen trochu proměňuje - respektive možná jen mění náš pohled na něj. A je to právě Natalie, pro ktero udělal nejvíc, která mimoděk našla pojmenování pro to, co se – možná – přece jen změnilo v jeho pohledu na život. Je v rámci Reitmanovy sofistikované záliby v absurditě a ironii, že původně jde o nejapný pokus ambiciózní nové kolegyně rozmetat Ryanův milovaný a plně funkční svět na kusy nápadem provádět vyhazovy pouze prostřednictvím internetových konferencí. Svůj abstraktní a logický, avšak reálně neproveditelný úsporný plán Natalie vtělila do strašlivého slůvka „glokální“. To sice navenek sympaticky hlásá, že „globální se změnilo v lokální“, ve skutečnosti ovšem znamená pravý opak: místo vylepšené a osobnější komunikace nabízí komunikaci zcela neosobní, nepružnou a jak se Ryanovým přičiněním ukáže, zcela dysfunkční. 

Samotný Ryan Bingham ovšem uskutečnil skutečně „glokální“ pokrok, když se naučil svou profesionální empatii používat pro dobro těch svých bližních, o kterých překvapeně zjistil, že je s sebou všude vláčí v pomyslném batohu závazků (o němž předtím s takovým nadhledem přednášel). V souladu s tím Lítám v tom zvýrazňuje jedinou rozumnou možnost, jak čestně obývat tento (patrně opravdu dost odcizený a nespravedlivý) svět: Každý se prostě musí snažit dělat jen takové věci, se kterými se dokáže srovnat uvnitř svého malého světa – světa, který obsáhne pohledem do vlastního svědomí… Konzervativní hodnota osobní zodpovědnosti tvoří podstatu Ryanova příběhu a nesplývá tak s bezpracnými nadějemi, záchrannými koncepcemi a sliby pro všechny ve stylu „obamovské“ kinematografie, jež se možná stačila vyčerpat dřív, než se skutečně zformovala (a jejímž nejviditelnějším výsledkem možná zůstane nabubřelé katastrofické drama 2019)… 

Na zhodnocení vztahu současného Hollywoodu a globální krize je samozřejmě ještě brzy. Je možné, že americká továrna na sny se – jako už tolikrát předtím - mění v místo produkující účinnou a žádanou protikrizovou vakcínu. „Glokálně“ osobní film Lítám v tom tak sice samozřejmě nikoho nezachrání, ale ochranné látky v podobě pocitů sounáležisti, útěchy a prosté radosti nikdy nejdou k zahození. 
USA 2009, 109 min, titulky
Režie: Jason Reitman
Scénář: Jason Reitman, Sheldon Turner (podle románu Waltera Kirna)
Kamera: Rolfe Kent
Hudba: Eric Steelberg
Hrají: George Clooney (Ryan Bingham), Vera Farmigaová (Alex Goranová), Anna Kendricková (Natalie Keenerová), Jason Bateman (Gregory), Melanie Lynskeyová (Julie), Amy Mortonová (Kara), J. K. Simmons (Bob), Sam Elliott (Finch) 

(Tento text byl napsán pro časopis Film a doba. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)

3 komentáře:

  1. viděl jsem až včera, tak jsem si teď přečetl váš výborný komentář, díky za něj
    všechny postavy jako ze života, jen moc nevěřím postavě Alex - tak se začasto chováme my, muži - mezi ženskými od dětí by to byla ta nejbělejší vrána... (čímž ji ale naprosto neodsuzuju)

    OdpovědětSmazat
  2. Toto je jedna z nejhezčích recenzí paní Alenky Prokopové. Alespoň z těch, které jsem měl to potěšení číst. Osobně považuji "Lítám v tom" za jeden z nejlepších filmů posledních let - a z toho, co o něm paní Prokopová napsala, usuzuji, že si jej vychutnala stejně jako já a že si z něj odnesla podobné pocity a závěry. Děkuji, moc děkuji!

    V úctě Milan Mundier

    OdpovědětSmazat