Prohledat tento blog

sobota 6. února 2010

Felini: Pijte nosorožčí mléko

Dvacátého ledna uplynulo 90 let od narození italského režisérského mistra Federica Felliniho. Co asi zůstalo v naší paměti z díla jednoho z největších režisérů historie? Je to víc, než jen scéna noční koupele Anity Ekbergové ve fontáně di Trevi a pojmenování bulvárních fotografů „paparazzi“ z jeho nejslavnějšího filmu - Sladkého života?

Když před třemi lety zemřel švédský režisér Ingmar Bergman, vzbudilo to mimořádný ohlas. Řada lidí včetně známých osobností v té chvíli podlehla puzení vymezit se vůči nejslavnější evropské kinematografické éře, již tento tvůrce symbolizoval. V očích veřejnosti 60. léta charakterizovaly právě i filmy „svaté trojice“ autorů, do níž vedle Bergmana patří i Španěl Luis Buňuel - a také Ital Federico Fellini, od jehož narození uplynulo 20. ledna devadesát let. Toto výročí možná vybízí k drobné aktualizaci Felliniho odkazu. 

Fellini nikdy nekončí 

Přestože Fellini a jeho souputníci tvořili v desetiletích předtím i potom, právě v 60. letech se jim dostalo největšího respektu na mezinárodní scéně včetně USA. Na tamních univerzitách jejich Oscary ověnčené filmy hltala generace Stevena Spielberga a George Lucase, která určuje podobu dnešní kinematografie. K „odcházení“ generace velkých modernistů Felliniho typu – ať už fyzicky nebo vyhasínáním tvůrčích sil – pak došlo až v první polovině 80. let. Vzpomínky na ni však jaksi automaticky rozmlžuje bojovná nostalgie, neboť současná divácká generace o nich má ke své škodě jen matné povědomí.

Ze zmíněné trojice je to ovšem právě Federico Fellini, kdo dodnes živě ovlivňuje jak „umělecký“, tak „komerční“ film. K režisérovi, který zemřel před sedmnácti lety, se hlásí nejrespektovanější tvůrci osobnosti současnosti - Pedro Almodóvar, David Lynch, Tim Burton nebo Terry Gilliam.

Jeho filmy, „pokračují“ v dílech jiných režisérů: třeba evokace vlastního jalového, leč formativního dospívání v maloměstském Rimini Darmošlapové (1953) ovlivnila vzpomínkové opusy takových tvůrců, jako je Martin Scorsese (Špinavé ulice, 1974) či George Lucas (American Graffiti, 1974).

Nejznámějším Felliniho snímkem v očích veřejnosti ale zůstane nenapodobitelná tragikomická freska Sladký život (1960), kterou dobové ohlasy pasovaly na jedno z nejskandálnějších děl filmové historie. Příběh bohémského novináře Marcella Rubiniho, marnícího život i talent potulkou pozlátkovým světem římské smetánky, je první stálou expozicí Felliniho obraznosti a zásobárnou nezapomenutelných scén. Noční koupel filmové divy v podání Anity Ekbergové ve fontáně di Trevi je ovšem jen jednou z nich…

Největší respekt mezi samotnými filmaři si ale vydobyl jiný Felliniho film - féerie 8 ½ (1963). Příběh slavného režiséra v tvůrčí krizi ovlivnil komedii Americká noc (1973) Francoise Truffauta, muzikál All That Jazz (1979) Boba Fosse, tragikomedii Vzpomínky na hvězdný prach (1980) Woodyho Allena či drama 8 ½ ženy (1999) Petera Greenawaye. Jeho nejnovější verzí je muzikál Nine, který loni natočil Rob Marshall a který bude mít v našich kinech premiéru 4. března.

Asa nisi masa 


Čím to je, že se Felliniho filmy dodnes působí tak magicky a zábavně? Možná to způsobuje fakt, že si mezi nimi můžeme vybírat podle chuti jako na velkoryse pojaté hostině a jen výjimečně přitom narazíte na titul, kterému uplynulé roky ubraly na svěžesti. Fellini je tvůrcem nabízejícím divákovi především obrazy, se zdánlivou lehkostí uspořádané podle pravidel vlastní „sobecké“ fantazie.

Proto ztratily na poživatelnosti především ty kousky dortu, které nejviditelněji zatížily cizí myšlenkové systémy. Povrchní ženská varianta 8 ½, tragikomedie Giulietta a duchové (1965), v níž si - stejně jako ve filmech Silnice (1954), Cabiriiny noci (1957) a Ginger a Fred (1986) - zahrála režisérova manžellka Giulietta Masinaová, tak dnes ilustruje už jen Felliniho posedlost parapsychologí. V raných 60. letech, kdy vyvolával duchy s turínským „kouzelníkem“ Gustavem Rolem, se ovšem prostřednictvím psychoanalytika Ernsta Bernharda stejně vášnivě nořil i do učení Carla Gustava Junga.

Spontánní potěšení třeba ze vzpomínkové scény z dětské ložnice v 8 ½ nám tak komplikuje vědomí, že magická formulka „Asa nisi masa“ maskuje psychoanalytický termín „anima“.

Jungovské inspirace ale nepronikly jen do jednoho z režisérových nejzjevněji osobních filmů. Obtiskly se i do velkolepých fresek inspirovaných slavnými literárními vzory - Satyriconu (1969) a Casanovy (1976). Kdysi tak nelibě přijaté snímky, otřásající zažitými představami Italů o radostném požitkářství starých zlatých časů, nejsou historickými opusy, ale spíš sci-fi příběhy z temně dekadentních, barbarských světů uvězněných v bludném kruhu gastrosexuálních aktivit. Mrazivě odcizené psychoanalytické mechanismy ozláštňuje skutečnost, že Fellini předjal jedno z aktuálních témat současnosti: nahrazení „nebezpečného“ sexu kultem jídla.

Na druhé straně reality


Spíš než mezi myslitele patřil Fellini mezi vizionáře: místo intelektuálských postojů raději zastává provokativně naivistické, jakoby „užaslé“ hledisko. To zastávali zvláště ti chronicky nezralí hrdinové, které ztělesnil Marcello Mastroianni ve Sladkém životě, 8 1/2 a Městě žen (1980). Navenek prostým „dětským“ pohledem nás však do světa za zrcadlem režisérovy fantazie lákají téměř všichni protagonisté jeho filmů.

Nejsou tu důležitá slova, ale obrazy a zvuky, rozpojené, často záhadné a přitom zcela konkrétní – tak jako syrový a absurdní křik, jehož původcem se v Amarcordu (1973) nakonec ukáže být páv ztracený na čertsvě napadlém sněhu.

Skutečné a vymyšlené splývá, stejně jako sen  minulosti a přítomnosti. Fellini soudí, že jediné poctivé svědectví, které člověk může o sobě vydat, je svědectví o vlastním vidění, vlastních duševních pochodech. Zbavte se ale anekdotické představy autobiografa snícího zas a znovu vzpomínky na dětství poznamenané fašismem a katolicismem a fascinovaného prsatými ženami. A vyžeňte z hlavy vidinu fantasty prchajícího z nevlídné skutečnosti do útěšné lži (tou byla posedlá zvlášť levicová kritika).

Fellini sám sebe popsal jako muže, který se během porocházky rozhlíží jen proto, aby zkontroloval, co vymyslel. Už v 8 ½ se natolik odpoutal od italského neorealismu, s nímž ve 40. letech spojil své začátky, že se dočkal obvinění ze zrady. Filmový kritik André Bazin ovšem už ve své pronikavé analýze Cabiriiných nocí podotkl, že režisér je vzdálen neorealistické estetice natolik, že jí „prochází a ocitá se na druhé straně“.

Výlet po šnečí spirále 


Cesty, kterými bloudili první felliniovští protaginisté - pouťový silák Zampanò ze Silnice, zasněná římská prostitutka z Cabiriiných nocí či Marcello ze Sladkého života – se od 8 ½ definitivně stočily do nitra postav. Režisérovi hrdinové vytvářejí zvláštní časoprostor a nepotřebují k tomu klasickou zápletku, psychologii nebo vysvětlující dialogy.

Operní diva v nostalgicky temném filmu A loď pluje si prý při vrcholných pěveckých výkonech pomáhala představou šněčí ulity – a stejně tak i my spolu s Fellinim kloužeme spirálovitým prostorem iluzí, jež jsou skutečnější než naše všednodenní realita.

Režisér nás ve svých filmech, zvláště těch pozdních, natáčených v ateliéru, často zlomyslně upozorňuje na to, že se mu povedlo okouzlit nás filmovou lží. Felliniho kamera se dokonce občas vzdálí od natáčené scény a zabere i filmový štáb. Nejde ovšem o laciný zcizovací efekt, ale spíš o jinou verzi známého otevřeného finále na mořském břehu, jak ho známe ze Silnice, Sladkého života nebo Giulietty a duchů.

Pro zestárlého snílka z přímořského Rimini představuje unikavý mořský obzor i prostor ateliéru totéž: místo smíření a sebepoznání. Pro diváka může být výzvou, aby pokračoval dál už sám, prostřednictvím vlastních tvořivých sil.

Čarovná iluzívnost nás vede rovnou k podstatě věcí – a nic to nepotvrzuje lépe, než digitální revoluce ovládající současný Hollywood. Ten teď (stejně jako filmy starého mistra) oslavuje úniky do „jiných“ světů a odvrhuje jako nepotřebnou tradiční vypravěčskou logiku i samotnou předlohu reality.

Šaškující vizionář 

Felliniho nejlepší filmy si nad námi stále udržují nadvládu tím, že zůstávají svůdné, temně humorné a velkolepě unikavé. Živelný individualismus a smysl pro ironii jakoby režiséra nutily podvracet vážnost vlastních obrazů. Pokud mámě pocit, že jsme z nich vytěžili nějaké poselství, vnímáme je spíš skrz proměny zvuků, světel a barev, vůně, neopakovatelné spojení hudby autorova dvorního skladatele Nina Roty a vlnobití obrazů valících se na nás z plátna.

Fellini měl k rozborům vlastního díla odpor, který s léty vzrůstal. Jeho filmy ovšem přitahovaly interpertace jako magnet. Jeho příběhy těkají karikatury samolibých ideologů, filmových kritiků či samozvaných chytráků, kteří se diváka většinou marně snaží poučit přímo do kamery. Když se v hraném dokumentu Klauni (1971) sám režisér chystá vysvětlit novinářům, co svým filmem myslel, přistane mu na hlavě plastový kbelík: šaškující vizionář Fellini zpochybňuje i své vlastní mudrování.

Symbolem těch nejtajemnějších prvků, které vykladačům rušily klidný spánek, může být láskou utrápená nosorožčí samice, která je ve finále filmu A loď pluje vytažena z podpalubí potápějícího se lodního vraku. („Otázka, kterou nenávidím ze všeho nejvíc, zní: Proč nosorožec?“, tvrdil režisér ještě dlouho po premiéře.)

Ve znepokojivém tlustokožci můžete (a nemusíte) vidět souběh všechny těch životadárných, monstrózní žen i mořských oblud, které Fellini čas od času vytahuje z jeskynních příšeří i temných mořských hlubin, aby zjistil, jestli přežijí v ostrém denním světle.

Nosorožci to ovšem hlavně mezi panikařícími hvězdami operního světa báječně sluší. Když přežije ztroskotání v záchranném člunu, pookřeje a udržuje hrdinu naživu svým nadmíru výživným mlékem. Vypadá to, že se bez něj nemůžeme obejít - ať znamená cokoli.

Fellini kdysi zapochyboval, jestli filmový kritik, neustále zavalovaný pohyblivými obrázky, vůbec ještě dokáže svobodně snít. Kdyby ale mohl snít jen jeho obrazy, nebylo by to s ním možná ještě tak špatné. Nejsem si jista, ale mám pocit, že o nosorožci se mi stále ještě zdává. 

(Tento text byl napsán pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)




5 komentářů:

  1. Nevím, jak jsem mohla propást anketu, ale zachránila mě dvoustránka LN, kde v nejlepší společnosti s biologem a filozofem Stanislavem Komárkem (s fotkou skoro na půl strany), jsem na protější straně uviděla maličkou fotku A.P., vedle mohutné postavy F.F. Moc filmů F.F. jsem neviděla, to přiznávám, ale kdysi dávno jsem někde četla větu, kterou údajně pronesl a která se mě zahnízdila do podvědomí. Na dotaz: Co v životě považuje za nejdůležitější (možná ta otázka byla formulovaná trochu jinak). F.F. odpověděl: Jednat v souladu se svým svědomím a nenudit se. Neodvážila bych se tou zásadou nenudit se ( jak sobecké?) holedbat, ale když i Mistr..A to nenudit se mně vydrží asi až do konce. Jsem za to vděčna. babE

    OdpovědětSmazat
  2. babE: Díky moc za laskavý a vtipný komentář. Omlouvám se, že jsem nedala vědět - nějak jsem si říkala, že si ty noviny stejně koupíš. Za dobrou společnost Stanislava Komárka na protější straně Lidovek jsem taky vděčná... Když si člověk uvědomím, s kým vším by se mohl ocitnout v novinách.
    Felliniho věta je krásná a vůbec se nedivím, že ti tak utkvěla. Myslím, že podle ní rozhodně žiješ... což je moc dobře.
    Měj se krásně.
    Alena

    OdpovědětSmazat
  3. Pěkná příležitost udělat si v duchu osobní inventuru Felliniho filmů a svých vztahů k nim. Tak se veřejně přiznám, že jeden Mistrův film mě nebavil tak zoufale, že jsem ho nedokoukal, jiné mi vysloveně lezou krkem... a na druhé straně potom ctím a obdivuji opravdu nenapodobitelný Sladký život. A ať se třeba zostudím, ale sice mám moc rád scénu s fontánou di Trevi, ale možná ještě víc úvodní požehnání Římu od Kristovy sochy, a rozhodně nejvíc ten kabaretní výstup klauna s balónky (speciálně střih, kde se setkají klaunovy a Marcellovy oči).

    OdpovědětSmazat
  4. Zdeno: Moc by mne zajímalo, který to byl Felliniho film, co tě takhle strašně nebavil! :-) Já jsem byla překvapená, že toho vlastně po tom nekritickém a skutečně instinktivním obdivu z dob dospívání zbylo ke koukání docela dost. Ty "neorealistické" kousky (a tam jako hraniční počítám "tvůj" Sladký život) zestárly samozřejmě mnohem méně než ty následující, stylizované.
    Platí - už zase - že každý modernismus rychle zestárne... Co se týče scény ve fontáně, je zajímavé, že si všichni pamatujou hlavně tu ztepilou Anitu Ekbergovou ve vodní tříšti. Ale to je "jen" kratičké setkání dvou nádherných, dokonalých hmot, těla a vody.

    Důležitější je přece to, co se stane pak: vzápětí po Marcellově extatickém vyznání voda z fontány přestane téct... a zůstane už jen nehybná, lhostejná, zmáčená krasavice, ticho, smutek ... a hladové bílé kotě. To, že pak hrdina dostane ještě do nosu, je už jenom taková pěkná a logická tečka za tou blouznivou nocí, která začala tancem v Caracallových lázních a během které se věci jen zpomalují a vyprazdňují.

    OdpovědětSmazat
  5. To bylo Město žen, představ si. A to jsem čekal, že mě tím odstupem a parodií feminismu zalahodí anebo mě tím třeba naopak naštve. Nevím, asi jsem čekal nějaké poselství, vůči kterému bych se (jakkoliv) vymezil, a Fellinimu přitom opravdu šlo "jen" o obrazy a situace.
    A taky jsem to viděl z docela mizerné kopie na VHS, což filmu rozhodně nepřidalo. A jasně, je to jeden z těch modernistických filmů - až se mi v tomto případě chce říct sezónní.

    Jo, s tou fontánou máš pravdu. Já si taky vybavím hlavně Ekbergovou a ten její nakřáplý hlas (a poprsí, samosebou :-), ale síla té sekvence fakt spočívá až v tom následném probuzení ze sna. Protože možná právě díky tomu probuzení si teprve uvědomíme, jak pěkný a magický to byl sen. Mimochodem si myslím, že víc než Ekbergová tu scénu vytváří Mastroianni, s tím výrazem jak se brodí, jak se vyznává a jak se pak tváří, když vypnou vodu.

    OdpovědětSmazat