Retrospektivy: diváci se už nesmějí

V posledních letech mne strašně štvalo, když jsem na festivalu vyrazila na nějaký starý, klasický film, diváci se při něm smáli na "nesprávných", zpravidla citově nějak vypjatých místech (tedy na těch úplně nejnevhodnějších). U Draculy jsem to ještě nějak skousla, ale když jsem třeba před třemi lety na Lištičkách Williama Wylera seděla vedle party, která si do kina přitáhla dvě lahve vína, na fim se vůbec nedívala a věnovala se docela hlučně svému mejdanu, mohla jsem vyletět z kůže. U "vážných" archivních filmů jsem si tak proti své vůli zafixovala, že musím počítat s nevypočitatelně bujarými reakcemi spoludiváků. Letos jsem zatím nadšená, protože publikum se chová vzorně: na retrospektivách, které jsou pro mne každodenně velkým vzrušením, je pěkně plno, mejdany se nekonají (možná je moc vedro), prakticky nikdo neodchází a když se dneska černobílí, tragicky mimoběžní hrdinové Dopisu neznámé Maxe Ophulse (ano, v titulcích fakt není "Max Ophüls") vášnivě políbili, nikdo ironicky netleskal. A skupinka dívek vedle mne při vycházení z kina velmi moderním slovníkem, ale nesmírně zaujatě řešila padoušství hlavního hrdiny. U Ophülse i ve filmech Powella a Pressburgera jde přitom o ten vůbec nejošidnější žánr, který se v posledních desetiletích z kin ve své klasické, sofistikované "vysoké" podobě vytratil - o melodrama. 

Jásala jsem proto, že i v pekelné výhni kina Drahomíra na expresivně stylizovaném Černém narcisu včera nikdo ani nedutal, i když křiklavě smyslný hrdina s poloodhalenou hrudí v podání Davida Farrara jezdil na mrňavém srandovním poníkovi nevídaně stylizovanými himalájskými exteriéry, které Michael Powell a Emeric Pressburger jako zázrakem vyčarovali uprostřed staré, dobré Anglie. Skoro to vypadá tak, že si karlovarští diváci na konvence spjaté se staršími filmy začali zvykat - nebo jsou ty letošní retrospektivy jenom tak zatraceně dobré?