Digitalizace Markety Lazarové a chvála promítačovy chyby

Na to, abych vyřkla své konečné slovo k digitalizaci Vláčilovy Markety Lazarové jsem se nikdy coby laik necítila. Ulevilo se mi proto velmi, když Petr Gajdošík vydal osobní /objektivní / navýsost poučené / svědectví, které najdete tady na chvalně známých stránkách Nostalghia.cz. Pokud se vám zdála přepjatá moje několikaměsíční starost o tuhle otázku, pak vězte, že tady se podle mne skutečně lámal chléb: první (široce, leč povrchně) medializovaná práce s českou filmovou klasikou předznamenává situaci, kterou Gajdošík naznačuje ve svém textu v části nazvané Jak dál?

Když si přečtete, že dychtivě očekávanou projekci pečlivě digitalizované (restaurované či remasterované) verze vašeho milovaného starého filmu může klidně zprasit promítač, který nezvládne nastavit výchozí parametry pro danou "novou" technologii (jak se to stalo při slavnostním uvedení Markety na MFF Karlovy Vary) - není lepší koupit si titul na DVD nebo Blu-ray a eliminovat lidskou chybu? */ Jednoznačně nejlepší by bylo - jak ostatně píše Gajdošík - vrátit digitalizovaný snímek zpátky na domovský filmový pás (tak, jak jsme to ve Varech letos viděli u Scorsese restaurovaného Taxikáře). Podobně jako učitelky ruštiny přeučené po roce 1989 na angličtinářky, i promítači jsou totiž v chvatně digitalizovaných českých kinech zatím jen spěšně přeučenými specialisty, uvyklými sice na klasické promítání z filmového pásu, ale kolébanými (mylnou) představou, že digitální projekce jim bezmezně zjednodušuje práci. Zřejmě však i ta bude vyžadovat nějakou "ruční", lidskou spoluúčast v podobě citlivého seřízení projektoru. Alespoň z Gajdošíkova textu pro mne vyplývá, že digipromítač by měl zbystřit právě ve chvíli, kdy se ve špičkově technicky vybaveném kině setká s takovým anachronismem, jakým je film černobílý: navenek přepychová projekce ve formátu 4K se totiž může změnit v dovádění neónových, barevných "kocourů" po plátně.

I u varské projekce filmové kopie Taxikáře ovšem příslušný specialista v promítací kabině Velkého sálu  nechvalně "zabodoval" - to už je ovšem úplně jiná otázka a jakkoli jsem bezzubě prskala, musím uznat, že se tak stalo v rámci přirozeného, starosvětského řádu věcí. S rychle postupující digitalizací kin je totiž zřejmé, že "živému" promítání filmu z klasického filmového pásu zvoní hrana - a to, co mne dřív tak štvalo a co jsem chápala jako překážku mezi sebou a samotným dílem (totiž promítačovy přehmaty a chyby) bychom měli nyní vnímat spíš jako nedílnou součást zanikajícího fenoménu projekce z filmu a důležitý prvek svého diváckého prožitku. Přehozený, nezaostřený či "posunutý" díl  navíc vždycky tříbil vaši diváckou bystrost (kdo si přehmatu všimne nejdřív?) a posiloval paže a hlasivky, když jste se potleskem a křikem pokoušeli promítače upozornit na jeho nepozornost  a zjednat okamžitou nápravu. Nenapadá mne jiný komentář celé situace, než jaký nabídl před čtyřmi lety falešný bíčkový thrillet Grindhouse - Auto zabiják: pamatujete, jak pečlivě a uměle se Quentin Tarantino snažil dopracovat k dojmu, že divák sleduje řádně poničenou filmovou kopii, jejíž projekci navíc devastuje nějaký (nejspíš opilý) chlapík v promítací kabině? Pro generaci, která začne za pár let chodit do kina a s klasickou projekcí se vůbec nesetká, ten film zřejmě nebude mít vůbec žádný smysl.  

 */ Co se týče digitalizované Markety, podle všeho vkročí do domácího kina v prosinci - pěkný vánoční dárek, ne?

P.S. Pokud vás tohle zajímá a potřebujete inspiraci k dalším úvahám, vyrazte na Taxikáře do pražského Světozoru (4.9.20.30) a ve stejnou hodinu o tři dny později - 7. 9. - na Marketu tamtéž.