Saunování s Akim Kaurismäkim

Markku Peltotla a Kati Outinenová
v Muži bez minulosti

Sezóna letních hollywoodských blockbusterů skončila a nastal čas přeladit se na zadumanou, lehce melancholickou podzimní notu. Stěží můžete najít lepšího průvodce, než jakým je finský scenárista a režisér Aki Kaurismäki. Kompletní přehlídka šestnácti celovečerních děl kultovního nezávislého filmaře probíhá pod názvem Muž, cigareta a toužebný pohled od 5. do 9. října v pražském kině Aero, Zajímavé akci, vybavené bohatým doprovdným programem včetně pravé finské sauny, předpřipravila půdu už návštěva čtyřiapadesátiletého tvůrce na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Tamní retrospektivu Kaurismäkiho filmů provázelo i vydání znamenitého monografického sborníku, který vyšel péčí pražského nakladatelství Casablanca. 

Světla v soumraku (Janne Hyytiainen
a Maria Heiskanenová)

Do českých kin navíc vstupují 6. října v obnovené premiéře hned tři Kaurismäkiho starší snímky – Juha (1999), Muž bez minulosti (2002) a Světla v soumraku (2006). Autor, který ve svých filmech s úsporným sarkasmem vyměnil turistické atributy rodného Finska (vodka- sobi- fjordy) za krásu městské všednosti, se však českým divákům představuje i svým nejnovějším dílem. Už od 5. října je v našich kinech k vidění minimalistická sociální pohádka Le Havre. V době, kdy se do centra zájmu uměnímilovné veřejnosti začala v souvislosti s ekonomickou krizí posouvat sociální témata, představují snímky rodáka z finské Orimattily jistotu nezávislou na intelektuálských módách i proměnách artové estetiky. Stálice evropského filmu už téměř třicet let tvrdohlavě ignoruje „uměleckou“ sféru s jejími nevšedními hrdiny a zapeklitými vypravěčskými figurami. Své příběhy podřizuje elegantní jednoduchosti, ale jejich stylizace je unikátní: vznášející se ve vlastním časoprostoru, upoutané do elegantní, ale bytelné sítě utkané z poezie, klasického melodramatu, absurdní grotesky a starosvětského sociálního idealismu. 

Monogamní existence 

Juha: triumf herecké akce

Na straně obyčejnosti stál absolvent mediálních studií na univerzitě v Tampere už od svého debutu Zločin a trest (1983). Tvůrce, který se filmu začal věnovat spolu se starším bratrem Mikou, si už tehdy jako svého hrdinu vybral osamělého, nevzhledného, mlčenlivého chlapíka, kteří neusilují o nic většího (ani menšího) než o klidný, stereotypní život naplněný láskou k jedné žene a každodenní dřinou ve stálém zaměstnání. Takovým „monogamistou“ by si přál být i nešťastný hrdina černobílého němého melodramatu Juha, prostoduchý vesničan, jehož manželka se spustí s prohnaným světákem z města. Pojetím klasického milostného trojúhelníku, který tirády vyměnil na, čisté strohé mezititulky, Kaurismäki protestuje proti těm současným filmovým postavám, jež svou nevinnost dávno utopily v nekonečných, zbytečných dialozích. 

Muž bez minulosti 

Nevinnost jako obnovitelný zdroj lidského bytí se stala tématem i dalšího Kaurismäkiho ceněného snímku, který vstupuje do českých kin. Muž bez minulosti je příběhem postaršího chlapíka, který ztratil paměť a začíná bez jakýchkoli vodítek nový život, vytvářeje v komunitě bezdomovců modelovou kaurismäkiovskou existenci založenou na nápadité činorodosti. Hrdý vzdor a tvrdohlavý optimismus takového hrdiny se nemohou rodit v „normální“ societě. Vznikají pod tlakem bolestivé, mrzuté a ponižující existence na okraji společnosti, která jakoby vše prosté a dobré automaticky odhrnovala za horizont svého zájmu. 

Le Havre (Pierre Étaix a Kati Outinenová)

Komunita outsiderů je prostředím, ve kterém Kaurismäkiho hrdinové často nacházejí oporu, ať už jde o drama o nezaměstnanosti Mraky odtáhly (1996) nebo o režisérův nejnovější snímek Le Havre, aplikujícím „finský“ vypravěčský temperament na francouzské prostředí a využívajícím aktuální motiv ilegálního přistěhovalectví. Ani zde však vnitřní rovnováhy v malé komunitě, která je obrazem ideálního sociálního světa, nemůže být docíleno bez toho, aby hrdina nalezl jedinou a pravou lásku. Protivenství, která ho na jeho cestě čekají, bývají v Kaurismäkiho filmech pojata jako zádrhele z žánrových filmů. Zatímco protagonista Světel v soumraku se omylem slepě zahledí do vypočítavé krasavice, hrdinovi filmu Le Havre hrozí, že mu jeho ženu vyrve smrtelná choroba. Podobně tomu bylo už v jiném režisérově „francouzském“ díle, Bohémském životě (1992). 

Aki Kaurismäki

Aki Kaurismäki ovšem není tvůrcem, který by se nečinně povaloval na dobytých pozicích. Spolu s tím, jak nechává stárnout své oblíbené herce, vedené k působivému a efektivnímu „nezúčastněnému“ projevu, opouští i vlastní bytostný pesimismus. Jeho svět stále zřetelněji infikuje starosvětská láskou a úcta k lidskosti. Zatímco dřív byl Kaurismäki schopný své hrdiny opouštět uprostřed cesty, nyní je poklidně dovede třeba až k dokonalému k happy endu. Skrz své lakonické bajky ovšem tento zamlklý vypravěč nezačíná koketovat s kýčem, ale paradoxně nahlíží do samotného srdce reality.

(Tento text jsem napsala do Lidových novin, kde - jak předpokládám z daleké Kréty - ve čtvrtek také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci každopádně děkuji.)