Bourneův odkaz

Aaron Cross: superagent druhé generace

Romány Roberta Ludluma o agentovi beze jména Jasonu Bourneovi inspirovaly filmovou trilogii, která se do historie hollywoodského akčního žánru vepsala především dvěma díly režírovanými Paulem Greengrassem. Bourneův mýtus (2004) a Bourneovo ultimátum (2007) byly výjimečně inteligentními a nápaditými thrillery - čtvrtý film série, který pod názvem Bourneův odkaz minulý čtvrtek vstoupil i do našich kin, ovšem nesnese srovnání ani s Agentem beze jména, jímž projekt před deseti lety celou odstartoval Doug Liman.

Úvod v drsných zimních horách nabourává
"městskou" atmosféru" bourneovských filmů

Bourneův odkaz se musí obejít bez Paula Greengrasse a i bez hlavního představitele Matta Damona, scenárista předchozích tří dílů, Tony Gilroy, však povýšil na post režiséra. Přitom je to prý právě on, kdo zavinil rozpad původního týmu. Výsledkem jeho vlastních snah je pak divácky nenáročná podívaná, která se na jedné straně pokouší vytyčit vlastní směr, ale na druhé se snaží ještě parazitovat na předchůdcích, přičemž příběh nemá nic společného se stejnojmennou knihou Roberta Ludluma (respektive jeho pokračovatele Erica Van Lustbadera). Jason Bourne sice figuruje v názvu, ale v samotném filmu se jeho tvář objeví pouze na pár vteřin na fotografii. 

Aaron se se svým protivníkem Byerem
už kdysi setkal

Nutnost sedět na dvou židlích současně by patrně se ctí neustál ani zkušenější filmař než je Gilroy, který má na svém režisérském kontě pouze dva filmy - právnický thriller Michael Clayton (který mu ovšem v roce 2007 vynesl oscarovou nominaci) a překombinovanou špionskou romanci komedii Dvojí hra (2009). Jeho pokus o restart série s novým hrdinou sice není žádnou tragédií, ale za úspěch ho lze považovat jen stěží. Trojice bourneovských snímků vydělala jen v amerických kinech víc než půl miliardy dolarů. Premiérový víkend Gilroyova snímku byl však jen o něco lepší, než jaký zaznamenal nejméně úspěšný díl série - Agent beze jména. 

Restart zavedené franšízy ovšem znamená pokles diváckého zájmu vždycky, jak potvrdilo třeba Casino Royale coby nový odpichu bondovské série či comicsové filmy X-Men: První třída a Amazing Spider-Man. Dosavadní tržby však dosud nejdražší snímek celé série (rozpočet 125 milionů dolarů) řadí mezi největší zklamání letošního léta.

Agent s dopingem 

Byer není v kanceláři o nic
nebezpečnější než kdysi v akci

Součástí nového konceptu, který ukotvil ve scénáři Gilroy ve spolupráci se svým starším bratrem Danem, je změna preferencí: akční scény jsou omezeny ve prospěch dialogů a vedle samotného hrdiny sledujeme i jeho protivníky z CIA. Hrdinovým protivníkem má tentokrát být podmračený, cynický operativec Byer v podání Edwarda Nortona, dojem lítého šachového souboje známého z předchozích filmů však nevznikne. Některé postavy z dřívějška se na plátně neúčelně mihnou jen kvůli navození „známé“ atmosféry... Hlavní slovo má však naštěstí agent Aaron Cross v podání herecky zajímavého Jeremyho Rennera (jehož před čtyřmi lety do popředí zájmu popostrčil oscarový thriller Smrt čeká všude a jemuž pozici nové akční hvězdy připravily vedlejší role ve čtvrté Mission: Impossible a v Avengers).

Renner v sobě kombinuje fyzickou
přesvědčivost a charisma

Renner působí celkem přesvědčivě v roli agenta, který zjišťuje, že se ho nadřízení pokoušejí tiše sprovodit ze světa dřív, než díky jeho kolegovi Bourneovi vyjde najevo existence celého tajného projektu CIA, využívajícího na špinavou práci speciálně vyškolené zabijáky. O tom, že by šlo o geneticky zmutované jedince, ovšem nepadlo v předchozích třech dílech ani slovo - a nové vyprávění degraduje na béčkovou úroveň právě nápad změnit žánr z thrilleru na sci-fi a z agentů udělat mutanty, kteří si udržují nadstandardní fyzické i psychické schopnosti s pomocí speciálních pilulek: zelené jim dovoluje udržet si superhrdinskou fyzičku, zatímco modrá zajišťuje jejich trvalou inteligenční vyspělost. Cross přitom patří k druhé generaci agnetů-mutantů, zatímco muž známý jako Jason Bourne patřil k první… 

Souboj na motocyklech - jediná velká
akční scéna celého filmu

Dělení na „generace“ a „řady“ pak generuje hrdinova nejatraktivnějšího protivníka - chladnokrevného asijského zabijáka s přezdívkou LARX, který jde Crossovi po krku v motocyklovém souboji, jenž je vrcholnou akční scénou jinak dost statického a rytmicky i vizuálně nepromyšleného filmu. Technologicky vyspělejší kolega ve stylu T-1000 z druhého Terminátora se ovšem jen mihne vyprávěním, které jako celek působí užvaněně a nekoncepčně. Greengrassův Bourne běhal, skákal a bojoval jako kterýkoli jiný akční hrdina, ale tyto „banální“ pohyby přímo vyjádřovaly jeho myšlenkové a citové pochody. Zabiják postižený amnézií se pokoušel odhalit vlastní minulost a vysvětlit tak svou přítomnost, což Paul Greengrass divákovi naservíroval v až existenciální rovině. Agent Cross ovšem své jméno i svou žoldáckou minulost dobře zná - a hlavním motorem jeho jednání je snaha získat pilulky, které by mu pomohly udržet dosavadní „nadlidský“ statut.

Navzdory obrázku se Marta a Aaron
dostanou sotva dál než za chycení za ruku 

Sličná viroložka Marta Shearingová, která je v přesném podání Rachel Weiszové zřejmě nejkomplexnější bourneovskou filmovou hrdinkou, ovšem Crosse vede k tomu, aby „doping“ odmítl a dokázal se s jeho ztrátou vyrovnat. Divákovi je přitom jasné, že pokud se to povede a z Bourneova následovníka se stane úplně normální člověk (dokonce s původním podměrečným intelektem), bude mít po legraci. Je škoda, že také Tonymu Gilroyovi coby režisérovi zřejmě „chytré“ modré pilulky už zkraje jaksi došly – příslib pokračování totiž navzdory tomuhle zajímavému nápadu moc lákavě nevypadá.

The Bourne Legacy
USA 2012, 134 minut, titulky
Režie: Tony Gilroy 

Scénář: Tony Gilroy, Dan Gilroxy (podle postav Roberta Ludluma)

Kamera: Robert Elswit

Hudba: James Newton Howard
Hrají: Jeremy Renner (Aaron Cross), Rachel Weiszová (Marta Shearingová), Edward Norton (Byer), Oscar Issacs, Albert Finney (Hirsch), Scott Glenn (Kramer), Stacy Keach (Turso), Joan Allenová Landyová),  David Strathairn (Vosen)

Premiéra: 9. 8. 2012

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)