Devětašedesátiletého Davida Cronenberga provází pověst filmařského extrémisty už od počátku 70. let. Z tvůrce násilnických nízkorozpočtových sci-fi hororů se však vypracoval v ceněného, originálního autora, který prostředky žánrové kinematografie využívá k tomu, aby vyprávěl o konfliktech našeho vnitřního světa ve vztahu k omezujícím společenským normám. Cronenbergovy příběhy bývají efektní a dráždivé - drama Cosmopolis, které právě přichází do našich kin, ovšem už od uvedení v hlavní soutěži na MFF v Cannes provází pověst otravného, nudného snímku.
Blbá nálada snobského canneského publika sklátila i četné Cronenbergovy fanoušky, kteří od „svého“ režiséra zjevně chtěli další krvavý nářez ve stylu thrilleru Dějiny násilí (2005) či mafiánského dramatu Východní přísliby (2007). Mnozí asi očekávali i erotizující podívanou v duchu režisérova předchozího snímku Nebezpečná metoda (2011), jehož protagonisty byli zakladatelé psychoanalýzy Jung a Freud. Vzrušivá atrakce pro starší a pokročilé se ovšem tentokrát nekoná, respektive realizuje se jiným, na Cronenberga nezvykle civilním způsobem.
Příběh osmadvacetiletého miliardáře Erica Packera, který se během jediného dne ve své luxusní limuzíně pokouší probojovat zacpanými ulicemi Manhattanu ke svému holiči, ovšem klame tělem: jde totiž o výrazně stylizovanou podívanou. Což je zcela v souladu s literární předlohou, již vysoce ceněný americký spisovatel Doma DeLillo vydal v roce 2003 a na český trh ji – patrně i v očekávání, že se sveze na předpokládaném úspěchu Cronenbergova filmu – letos uvedlo nakladatelství Odeon.
Adaptace po cronenbergovsku
Pokud jde o kritický odsudek Cosmopolis, můžeme předvídat, že se časem zmírní. Řada předchozích Cronenbergových děl byla totiž v době své premiéry chybně zaškatulkována. Moucha (1986) je ovšem dnes mnohem víc než jen výdělečným žánrovým hororem hollywoodského střihu: vnímáme ji jako existenciální „psychosomatické“ drama, podobně jako třeba bizarní příběh o dvojčatech-gynekolozích Příliš dokonalá podoba (1988). Výrazně příznivější je i dnešní pohled na drama Crash (1996) – pozoruhodný snímek, který kdysi, stejně jako Cosmopolis, provázela pověst nepovedené adaptace „nezfilmovatelné“ předlohy. Právě Cronenberg, který mimochodem nyní DeLillův román převedl do filmové podoby s nebývalou věrností, ovšem patří k nejzkušenějším a nejoriginálnějším adaptátorům současné angloamerické scény: jeho portfolio obsahuje předlohy tak diametrálně rozdílné, jako jsou romány Stephena Kinga (Mrtvá zóna / 1983), Williama S. Burroughse (Nahý oběd / 1991) či J. G. Ballarda (Crash), faktografickou knížku Johna Kerra (Nebezpečná metoda) či kreslený román Johna Wagnera (Dějiny násilí).
Ať se to divákům líbí, či nikoli, Cosmopolis je přesně tím, co jeho režisér chtěl – totiž přepisem literárního díla, které své téma účinně vyjadřuje prostřednictvím kostrbaté a paranoidně rozpadlé formy. Duševní rozklad hlavního hrdiny se tak i ve filmu promítá do apokalyptického obrazu hroutícího se světa, takže nesledujeme klasicky vystavěný příběh, ale řetězec epizod, který se nakonec jakoby zhroutí: Cronenbergova Cosmopolis skandálně skončí v tom „nejnapínavějším“ okamžiku! (V knize je použit jiný postup - část věnovaná zápiskům hrdinova potenciálního vraha není vyprávěna chronologicky, takže se "konec" dozvíte předem.)
Mezi „významnými“ promluvami, které ve filmu jakoby bez ladu a skladu zazní, tak vynikne je i sentence o penězích, které ztratily své narativní kvality, stejně jako kdysi obrazy. Hrdina Eric pak – jistě nikoli náhodou - usiluje o získání malby Marka Rothka. Práce s dialogy (převzatými z knihy často doslovně) pak připomíná právě abstraktní malbu: promluvy postav působí náhodně a nesmyslně, většinou na sebe nenavazují a míjejí se v logice i emocích, stejně jako ti, kteří je pronášejí. Dojem rozpojenosti je ovšem součástí rozmyslného, komplexního režijního pojetí, na němž se podíleli Cronenbergovi oblíbení spolupracovníci - kameraman Peter Suschitzky, hudební skladatel Howard Shore a střihač Ronald Sanders.
Dojem odcizenosti, který k divákovi rozhodně není nijak uživatelsky přátelský, výrazně posiluje autorovo rozhodnutí zbavit knižního hrdinu vnitřních monologů objasňujících jeho psychickou kondici. K tomu přispívá i hlavní představitel Robert Pattinson – výrazově beztvará hvězda teenagerovské upírské ságy Twilight, která zde ovšem prokazuje nezvyklou hereckou zajímavost. Když Cronenberg, jemž se předtím podobný „zázrak“ povedl třeba s Viggem Mortensenem, bezostyšně přiznává ryze komerční cíl takového castingu, neopomíná vykreslit roztomilou představu Pattinsonových fanynek, pokoušejících se prokousat DeLillovým komplikovaným textem.
Kritika globálního kapitalismu?
Cosmopolis sází na vnějšně statický koncept: vystačí si prakticky jen s jedním hrdinou, jedním prostředím a časovým rozměrem jediného dne. Vyzývá ovšem diváka, aby do vyprávění zahrnul i dramatické, leč zcela abstraktní prostředí kyber-kapitalismu, v němž se mu před očima hroutí Packerův status úspěšného finančníka a miliardáře. Čísla na obrazovkách monitorů uvnitř luxusní limuzíny, v níž se hrdina šine ulicemi Manhattanu ochromeného demonstranty a policejními uzavírkami, ovšem sama o sobě neznamenají vůbec nic. Jejich význam odhalují ti, kdo je nějakým způsobem umějí číst – osoby, které hrdinu (vesměs náhodně) navštěvují v jeho pojízdné hi-tech „kanceláři“. Patří mezi ně Ericův „zázračný ajťák“ Shiner (Jay Baruchel), francouzská znalkyně umění Didi (Juliette Binocheová), finanční ředitelka Vija (Samantha Mortonová) či poradkyně Jane (Emily Hampshireová). Důležitou roli hraje i hrdinova odcizená, pobledle krásná novomanželka Elise (Sarah Gadonová). S tou – na rozdíl od většiny ostatních ženských postav – Eric nespí, což jen stvrzuje jeho dekadentní status. Hrdina Cosmopolis se tak navzdory svému mládí projevuje jako muž bez energie, zvědavosti a radosti, které mu dopomohly k jeho závratnému jmění.
Technicky vlastně působí jako mrtvý muž. Podivný výsledek rektálního vyšetření (prováděného lékařem za jízdy), a dortový„atentát“ rumunského cukráře jsou jen předehrou k setkání s mužem, který se Packera rozhodl zavraždit. Prostřednictvím zhrzeného bývalého zaměstnance, jenž si říká Benno Levin (Paul Giamantti) ovšem hrdina hodlá zakončit svůj život. Jde svého druhu o sebevraždu: jako další z Cronenbergových oblíbených „šílených vědců“, který hluboce zklamal sám sebe v honbě za dokonalostí, směřuje Eric ke smrti poklidně a systematicky. Zbavuje se atributů svého dosavadního života: devastaci majetku provází degradace elegantního playboyského vzhledu, zpřetrhání kontaktu se zaměstnanci i opuštění domovské limuzíny... I tváří v tvář vrahově zbrani nicméně Eric zůstává citlivým, inteligentním a chladně cynickým pozorovatelem, který si možná nakonec je vědom i své podobnosti se svým navenek naprosto odlišným vrahem.Levin je něčím jako Packerovým bratrem-dvojčetem. Postarší, obtloustlý šupák si sice zvolil jiný způsob „čtení čísel“ než mladistvý, elegantní kapitalista, oba však v systému selhali a společně sdílejí zhroucení téhož světa. Rozhovor vedený ve finále tak není konfrontací dvou nesmiřitelných ideologií, ale dvěma monology plnými frází a absurdit. Dovedu si nicméně dobře představit, že mnozí levicově, anarchisticky či ekologicky smýšlející intelektuálové v publiku se zatetelí blahem, když Benno začne finančníkovi vyčítat, že jeho limuzína ubírá kyslík strádajícímu lidu Bangladéše.
Fakt, že Benno není trestajícím mstitelem, který se dokázal vydělit ze systému, ale kýmsi, kdo marně touží uspět v jeho rámci, je jedním z nejdráždivějších prvků celého filmu. Dobře přitom ladí s Cronenbergovou vypravěčskou filozofií: o „skutečném“ kapitalismu a jeho zlovolných, cynických kapitánech se tu totiž nedozvíte nic. Pokud se tedy film rozhodnete číst jako kritiku globálního kapitalismu, můžete coby diváci sami sebe důkladně otrávit. Bavit se budete určitě lépe, když film budete vnímat spíš jako mnohoznačnou sci-fi prodchnutou temným humorem, která se může stát východiskem k znepokojivým úvahám o vlastním postavení v systému společenských a mravních norem.
Kanada / Francie / Portugalsko / Itálie 2012
Režie: David Cronenberg
Scénář: David Cronenberg (podle románu Doma DeLillo)
Kamera: Peter Suschitzky
Hudba: Howard Shore
Hrají: Robert Pattinson, Kevin Durand, Paul Giamantti, Juliette Binocheová, Sarah Gadonová, Mathieu Amalric, Jay Baruchel, Samantha Mortonová
(Vím, že už jsem o Cosmopolis psala - tady - poté, co jsem ho viděla ve Varech, ale šlo jen o první dojem - a tak jsem využila nabídky napsat recenzi do Lidových novin a prozkoumat film trochu podrobněji - po dalším vidění v kině, s titulky v ruce, se znalostí literární přelohy a rozhovorů, které k filmu poskytl Cronenberg. Text jsem napsala na dovolené v Beskydech a odtsu vám ho posílám - vyšel v novinách vden premiéry a redakci Lidovek děkuji za možnost uveřejnit ho i zde, na blogu, v ponkěud rozšířené verzi.)
Žádné komentáře:
Okomentovat