Prohledat tento blog

neděle 16. září 2012

Ve stínu

Kapitán Hakl (Ivan Trojan) -
čestný muž v nečestné době
David Ondříček se vrátil po šesti letech k filmové režii (naposled jsme v kinech viděli v roce 2006 jeho "rudišovský" Grandhotel) - a svůj nový projekt pojal velmi ambiciózně. Drama Ve stínu je velkoryse udělaná, koprodukční dobovka odehrávající se v roce 1953, jež se pokouší přesáhnout rozměr žánrového filmu a oslovit z různých stran dnešní diváky (a to zjevně nejen české, ale i případné zahraniční publikum). Tato strategie je na domácí poměry nadstandardně propracovaná (podobně jako u Grandhotelu ostatně film spolu s Ondříčkem jako producent podepsal výkonný ředitel MFF Karovy Vary Kryštof Mucha).

Dokonalá evokace představy
pražské ulice 50. let 
Mezi nesporné kvality filmu patří jeho precizní, konzistentní a působivá vizuální stránka odkazující k dobovým vzorům - nepokouší se ovšem nijak těžit z "výdobytků"  domácí kinematografie první poloviny 50. let, ale spíš ze zahraničních vzorů (především z režisérova oblíbeného filmu noir). Jako svou inspiraci sám Ondříček uvádí HItchcockovo Psycho, Scottova Blade Runnera a Fincherových Sedm - srovnávat Ve stínu s těmito mistrovskými díly, v nichž je design nedílně provázaný s vypravěčským rytmem i se samotným tématem, ovšem nemá smysl. Ondříčkův film velmi dobře vypadá, aniž působí tak okázale jako třeba Normal nebo Tři sezóny v pekle - podobně jako oba tyto filmy však naneštěstí trpí tím, co jsem pojmenovala syndromem vypatlané blondýny: starostlivě vymazlenému vzhledu totiž nedostačuje to, co se nachází "uvnitř" této podívané.  

Haklova mordparta
S "nemožným" zadáním honit příliš mnoho zajíců najednou si totiž neporadil ani tak zkušený scenárista, jakým je Marek Epstein (který prý napsal sedmnáct verzí scénáře). Pokud se pokusíme toto zadání vyčíst z výsledného tvaru, šlo jistě o inteligentní, předvídavý a divácky atraktivní kalkul (v tom nejlepším smyslu toho slova). Výsledek ovšem působí naneštěstí konformně a naivně a nesnese - co do konzistentnosti a hloubky výpovědi - srovnání s Pouty ani s Protektorem (což jsou dva filmy, které v rámci "příběhu z totalitní doby" diváky nehladili po srsti). Což ovšem neznamená, že Ve stínu nenabízí řadu podnětů k dalším, aktuálním úvahám. K v zásadě dost skeptickým filmům svých vrstevníků Špačka, Najbrta a Mašína (které by si dozajista zasloužily podrobnější srovnání) Ondříček přidal značně tradicionalistický koncept, jehož oporou je stěží uvěřitelný, bytostně dobrý hrdina, kterému se navzdory střednímu věku a povolání kriminalisty povedlo zachovat si až do počátku 50. let morální integritu hraničící se zaslepeností. (Nemluvíme o tom, "jak to bylo skutečně"  - to jest že lidé jako Hakl jistě existovali a bylo jich mnoho - ale o tom, že taková postava se nám dnes jeví málo věrohodná. jak Takový postoj filmového hrdiny by šlo snést u výrazně mladší postavy - viz Tři sezóny v pekle). Proti tomuto dušínovskému kriminalistovi Haklovi (Ivan Trojan) stojí bezvýhradně "zlá" doba, přičemž divákovi se nenápadně nabízí líbivá a nesmyslná paralela dvou "temných", neklidných období - začátku 50. let poznamenaného brutálním upevňováním komunistické moci, a současnosti utvářené ekonomickou krizí a politickými a ekonomickými machinacemi "těch nahoře". Tato paralela sice opravdu není pojata nijak vlezle, v příběhu nicméně skrytě rezonuje.

Hakl připravuje svého synka na budoucnost
Pokud měl být jedním z režisérových vzorů film noir, odrazil se spíš v designu než ve vedení příběhu a postavách. Přestože hrdinou vyprávění je zkušený kriminalista pokoušející se umanutě odhalit - nejprve v rámci služebních povinností, pak na vlastní pěst -  složité pozadí navenek obyčejné krádeže, jádrem příběhu není klasické, logické detektivní pátrání. Reálie, někdy podané prvoplánově a jindy naopak nedostačujícím způsobem, se tu perou s pravděpodobností fikčního příběhu. Místo konkrétního viníka (který je nezbytnou součástí správného noirového příběhu navzdory pozadí společenské kritiky) pak Hakl nakonec za cenu ušlechtilého sebezničení odhaluje a morálně obžalovává samotný systém: aby odvedla pozornost od chystané měnové reformy, zkonstruovala totiž státní bezpečnost politický monstrproces proti členům pražské židovské obce.

Major Zenke - konečně
rozporuplná postava 
Pozoruhodnou postavu přitom představuje obviněný Žid Kirsch, který je v podání Miroslava Krobota mnohem zajímavější figurou než Trojanův Hakl, který nejenže je jen oživlým vyšším principem, ale nemůže se honosit ani zajímavou minulostí, ani jakoukoli budoucností (kterou by mohl mít jen ve chvíli, kdy by byl ochoten dělat kompromisy). Křehký a zranitelný Hakl je dobrý, rozpínavý a neporazitelný komunistický režim je zlý - což by bylo jako sdělení zcela v pořádku, kdyby to tvůrci filmu dokázali nějak zproblematizovat a ozvláštnit: hrdina filmu noir vždycky nějakým způsobem zavání peklem, což by Haklovi slušelo. Dobře to naznačuje postava hrdinova alter ega - protivníka a spoluhráče, východoněmeckému kriminalisty Zenkeho, který přijíždí případ převzít a zmanipulovat. (Obsazení Sebastiana Kocha je přitom "symptomatické": objevil se už ve dvou vysoce ceněných evropských filmech podobného ražení - Verhoevenově Černé knize a Donnersmarckových Životech těch druhých). Zenke byl - jak se ukazuje - "specialistou na židovskou problematiku" už během druhé světové války, což příběh z 50. let spojuje s tou částí historie, kterou máme společnou s celou Evropou (a lze předpokládat, že právě tento poněkud příliš efektní motiv má oslovit zahraniční publikum).

Major Zenke přitom není viníkem, ale obětí, která jedná pod  brutálním nátlakem systému, je "dvojníkem" Hakla, který ustoupil ze svých pevných morálních pozic - takže je rozporuplnější, charismatičtější a tedy mnohem zajímavější figurou než on. Ani se nedivím, že po něm začne pošilhávat hrdinova chronicky zanedbávaná manželka Jitka (Soňa Norisová). Ta je - v notoricky oblíbeném klíči českých filmařů - ženskou postavou obětovanou a pasivní, zatímco Hakův synek v tomto prostinkém černobílém světě představuje pro diváka naději do budoucnosti.

Je vlastně až kupodivu, že příběh, jehož název i design sugeruje práci s jemnými a proměnlivými odstíny temných barev, vyznívá nakonec tak neživotně a plakátově.

Ve stínu
ČR/Slovensko/Polsko 2012, 105 minut
Režie: David Ondříček
Scénář: Marek Epstein, David Ondříček, Misha Votruba
Kamera: Adam Sikora
Hudba: Jan P. Muchow, Michal Novinski,
Hrají: Ivan Trojan (kapitán Hakl), Sebastian Koch (major Zenke), Soňa Norisová (Jitka), Alois Švehlík (Běňo), Marek Taclík (Bareš), Jiří Štěpnička Pánek), Norbert Lichý (Janata), Martin Myšička (Jílek), Miroslav Krobot (Kirsch), Ondřej Malý (prokurátor), Zuzana Bydžovská (děvka), Matrha Issová (květinářka)
Premiéra: 13. 9. 2012

1 komentář:

  1. Jsem mr. anonymus a tento příspěvek se mi líbí

    OdpovědětVymazat