For Semafor

MIDI LIDI nahrávají
"Co jsem měl dnes k obědu"

Od založení legendárního pražského divadla Semafor loni uplynulo padesát let, což se slavilo všelijak. Nezvyklým příspěvkem bylo i CD For Semafor, které vydal před rokem nezávislý label Klíče (věnující se české autorské písni všeho druhu). Za vznikem disku obsahujícího nové verze dvaceti semaforských písniček v originálním podání stylově a žánrově nejrozmanitějších českých muzikantů stojí znamenitý hudební publicista Pavel Klusák. Ten se také stal hybatelem stejnojmenného celovečerního dokumentu, který natočil režisér Miroslav Janek v produkci společností HBO Česká republika a Hypermarket film.

Allstar Refjúdží Band: "Sluníčko" 
částečně v čínštině

Kratší verze dokumentu For Semafor už měla televizní premiéru v srpnu, do kin se teď dostává verze delší - a přiznám se, že bych v tomhle případě klidně snesla i rozměrnější metráž. A rozhodně ne jen proto, že mi Semafor pomohl přežít moje pubertální a postpubertální 70. léta - Klusákův a Jankův film je sám o sobě velmi příjemnou podívanou a nenabízí (podobně jako CD) nic, co by připomínalo konformní úlitbu klasikům. Navíc postrádá učesané televizní manýry a netrpí ani klipovou hysterií, což dobře ladí s uvolněným vztahem protagonistů k tématu: písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra sice vynikají nadčasovou kvalitou, patří k živoucímu českému rodinnému stříbru a kdekdo je má definitivně zapsané za uši, ale oslovení muzikanti si mezi nimi mohli sami vybrat tu, která se jim líbila, a pojmout ji úplně po svém. Všemu, co slyšíte na CD, ovšem většinou předcházela tuhá potyčka: notoricky známé songy i zapadlejší písničky se staly  objekty nejrůznějších experimentů - a každý muzikant či hudební uskupení si k nim hledali vlastní cestu (s výjimkou skupiny Zatrestband, která hit "Tak abyste to věděla" kopíruje bezmála tón po tónu).

Irena a Vojtěch Havlovi (Motýl)

To všechno je dobře vidět i ve filmu: filmaři navštěvují protagonisty  v jejich domácnostech, divadelních zkušebnách, nahrávacích studiích a chalupách, přičemž putují z Prahy do Pardubic, Brna či třeba Valašské Bystřice. Přistihují hudebníky v nejrůznějších stádiích tvůrčích muk a pracovního vytržení: někdy jsou náladě, která hosty vnímá tak trochu jako vetřelce do intimního tvůrčího procesu (není divu: Ecstasy of St. Theresa poprvé dělá něco v češtině), jindy filmaře absorbují jako další členy party, která si z publika nic nedělá (MIDI LIDI přece rádi improvizují). Muzikantu se každopádně nacházejí ve svém přirozeném prostředí a v bytostně vlastním hudebním živlu - a z útržků jejich komentářů se dozvíte ledacos zajímavého.Občas nějaká cenná informace uklouzne i Pavlu Klusákovi, který štáb provázel (většinou i se svými dětmi) a dokonale domácky ladil s každým prostředím.    

Kazetám připadala "Krajina posedlá tmou"
trochu moc rozverná 

Také Janek se projevuje jako filmař, který umí slušně vklouznout do cizího bytu či chalupy, hbitě se zorientovat v kuchyni, aby se svým malým natáčecím štábem nepřekážel - a zachytit atmosféru dřív, než se stačí muzikanti, psi a děti vyděsit a než paní domu stačí přiklopit hrnec na plotně (takže registrujete třeba i to, že u Niklů bublá cosi s nezvyklým množstvím bobkového listu). Film For Semafor tak v mnohém připomíná Jankův starší, výborný  dokument Previanti, výjevy ze života vesnických muzikantů (1999).

Podívaná uniká stereotypnosti "mozaiky z návštěv u pracujících umělců", protože dá navíc občas k dobrému úryvek ze semaforského filmu, neopomene zmínit dojemné "posvěcení" samotného Jiřího Suchého - a hlavně skoro nikdy nepřestává být vtipná, živá a přirozená. Tvoří tak mimořádně milou protiváhu všech těch umných, angažovaných, provokativně inscenovaných dokumentů, které jsou dnes tak oblíbené - čímž se sama stává moderní, nebo spíš nadčasovou.

For Semafor
ČR 2010, 83 minut
Režie: Miroslav Janek
Premiéra: 4. 11. 2010
Účinkují: Dva, Vypsaná fiXa, Tata Bojs, MIDI LIDI, Jaroslav Dušek & Vizita Band, Mňága a Žďorp, Magnetik & Robert Nebřenský, Ecstasy of St. Theresa, Petr Nikl, Květy, Jan Burian & Křehcí muži, Zatrestband, Přemysl Rut, Allstar Refjúdží Band, Kazety, Jiří Konvrzek, Jan Štolba Trio, Irena a Vojtěch Havlovi
Premiéra: 4. 11. 2010

The Social Network

Filmy, ve kterých se coby hybatel děje vyskytuje počítač, respektive se v nich vztahy mezi postavami odvíjejí od computerizované a virtualizované reality, nemusejí vyhlížet jako Matrix - a nemusejí také vypadat jako Láska přes internet. Nový film Davida Finchera sice působí stejně civilně jako romantická komedie Nory Ephronové z roku 1998  (přesněji mnohem civilněji) a dotýká se i některých podobných věcí jako ona (totiž pocitů odcizení a osamění v moderním světě) - a současně líčí věci nevídanější než filozoficko-akční sci-fi trilogie bratrů Wachowských.

Snímek Ephronové je remakem romantické komedie z roku 1940 (v níž se ovšem místo sociální sítě používala obyčejná pošta), Matrix oblékl nadčasovou spasitelskou kompilaci do atraktivních šatiček zvláštních efektů a hi-tech vizuality - a tudíž se jejich děj mohl odvíjet celkem kdykoli. (Aby oslovily publikum, musely však zřejmě být natočeny právě v té době, v níž natočeny byly, ale to už je jiná otázka.) The Social Network je ovšem film zajímavý i tím, že se jeho příběh nemůže odehrávat v jiné době než právě v té, ve které se odehrává. Což samozřejmě nesouvisí jen s tím, že je inspirován konkrétními, skutečnými událostmi, ale tím, že ty kupříkladu před rokem 1980 nebyly rozvinuté a připravené technologie, aplikace a programy (odborníci mi snad prominou zmatek v terminologii), jež by někdo mohl zkombinoval do podoby funkční a současně uživatelsky atraktivní sociální sítě...  

Ve filmu krátce sledujeme okolnosti vedoucí k tomu, že osmnáctiletý Mark Zuckerberg vymyslí server Facebook, a dlouze se věnujeme tomu, co vzešlo z oné noci 28. října 2003, kdy opilý Mark zasedl k počítači ve svém pokoji na harvardské koleji, plný pomstychtivosti vůči dívce, která se s ním právě rozešla. Server, jehož základy tehdy s podvratným hackerským odhodláním položil, má prý dnes 500 milionů aktivních uživatelů - a ze Zuckerberga je tudíž milionář a celebrita. Finanční potenciál Facebooku rychle pochopili někteří z těch, které Zuckerberg z projektu zřejmě (ať už úmyslně nebo z arogantní roztržitosti) vytěsnil a kteří se ho rozhodli dostat před soud - tehdejší spolužáci na Harvardu, bratři Winklevossové, kteří usoudili, že jim nápad uzmul, a kamarád a spolupracovník Eduardo Saverin, který tvrdil, že byl nevybíravě okraden. 

I když scénář zkušeného Aarona Sorkina je založen na knize Bena Mezricha The Accidental Billionaires, která události sleduje ze Saverinova pohledu, filmové vyprávění využívá modelu Marka jako "nepoznatelného" hrdiny, o němž nenápadně vypovídají postavy kolem něj. Bezmála kaneovský koncept, ve kterém je Saverin jen jednou z žalujících stran v soudním dramatu, vracejícím se v retrospektivách do minulosti, se opírá o to, že i "skutečný" Zuckerberg (tedy Zuckerberg tak, jak vystupuje ve veřejném prostoru včetně Facebooku) je uzavřená, obtížně komunikující persona, zjevně nepřizpůsobivý génius obývající vlastní svět. V "obvyklé" situaci lidské komunikace ho ovšem vidíme vlastně jen v okamžicích rámujících vyprávění - ve scéně, kdy se s ním v hospodě v reakci na jeho "autistickou" tirádu rozejde jeho přítelkyně Erica, a ve scéně, kdy Ericu na Facebooku požádá o přátelství, a marně pak čeká, až jeho žádost potvrdí... V zajímavém podání Jesseho Eisenberga je Mark prototyp podivína vyřazeného z "normálního" světa - což film posléze ironicky ukazuje právě prostřednictvím scény, ve které Mark ve vztahu k Erice znovu pohoří jako uživatel vlastního výtvoru...     

Za "normální" situaci v tomhle filmu (když to přeženu) tak můžeme považovat nejspíš záběry, v nichž se nevyskytují počítače, a ty se vyskytují skoro všude, i když to, co se děje na jejich obrazovkách a co je výsledkem činnosti Marka a jeho spolupracovníků, zahlédneme vlastně jen zřídkakdy. Režiséra Davida Finchera nezajímá ani tak samotný Facebook, který mohl vzniknout - jak se mi coby laikovi z filmu zazdálo - především díky Zuckerbergově unikátní schopnosti zkombinovat příslušným způsobem nejrůznější existující prvky. (Proto The Social Network může oslovit i diváky, kteří nejsou uživateli Facebooku, nezajímá je nebo jím dokonce pohrdají.) Finchera dokonce nezajímá ani samotný Zuckerberg, a nechává na divákovi, aby si na něj udělal vlastní názor - v čemž mu současně dost účinně brání. 

 

O postavě společenského outsiderovi s podivným účesem, v klukovské mikině a zjevně bez fyzičky, který se nejraději ze všeho krčí nad svým notebookem, se totiž v dráždivě pojatém vyprávění vlastně nic nedozvíme. Finchera fascinuje Zuckerberg spíš jako princip či nositel jistého konceptu a celé vyprávění je vlastně - velmi nenápadně - abstraktní: nevypráví totiž ani tak o lidech, jako spíš o  "normálnosti", "nenormálnosti", o možnosti žít falešný virtuální život a nemožnosti žít ten skutečný v éře internetu... 

Díky pár dobře mířeným klikům na klávesnici jsou všechny sociální bariéry prolomeny a globalizovaný svět převálcovala revoluce, při které se neřve, nemává praporem a neprolévá krev: vlivným "šéfem" a milionářskou celebritou se stane asociální, apolitický mladíček, který pro svou činnost nepotřebuje žádné povolení ani nikoho a nic, čemu by sloužil. Proto jsou tak šokovány všechny autority, se kterými se Mark utká: starší bohatí spolužáci, učitelé, právníci... The Social network nese rysy sociálního příběhu: Markovou motivací nejsou jen milostné kopačky, ale i snaha nepříliš majetného a atraktivního kluka proniknout na večírky elitních školních spolků: sám totiž může být jen členem židovského spolku Alpha Epsilon Pi. Vše se změní, jakmile změní pravidla a vytvoří si "vlastní klub" - zlatý důl plánovaný jako přísně neziskový, podnik zaměstnávající lidi, které si sám vybral a kteří se mu podobají - a logicky vytěsňující takové zjevné sociální "vítěze", jako jsou Winklevossové či Saverin. O tom, jak ošidné je patřit mezi podobnou novou elitu, ovšem vypovídá postava Markova předchůdce Seana Parkera, spolutvůrce Napsteru (který několik let předtím otřásl existencí autorských práv v hudebním průmyslu). v podání nevídaně ukázněné popstar Justina Timberlikea jde o suverénního, elegantního, ale sociálně vyhořelého mladého muže...

Nejasociální na chování této nové, "hackerské" elity je zjevně skutečnost, že jako svůj cíl nerespektuje moc ani zisk: uspokojuje ji zřejmě už to, že dokáže obejít panující systém, a výsledky své činnosti klidně zprostředkuje komukoli, kdo o ně má zájem. Patrně dosud nevznikl film, který by tak názorně ukazoval demokratičnost internetu... a její hranice. David Fincher nicméně zatím nenatočil film, který by působil tak civilně a uměřeně: ve svém novém díle přitom nabízí podobný podvratný koncept jako vždycky, počínaje obrazoboreckým debutem Vetřelec3 (1992).

V The Social Network se Fincher obejde - konečně! -  bez všech okázalých gest - mimozemšťanů a sériových vrahů, efektně rozkuchaných mrtvol, známých herců, sofistikovaných zápletek, veleumných vypravěčských figur a efektních, "viditelných" triků (celý novátorský Podivuhodný případ Benjamina Buttona vypadá mimochodem jako technická rozcvička na to, aby mohl stvořit identická dvojčata Winklevosova s pomocí dvou zcela různých herců a digitalizované tváře jednoho z nich). Nemusím možná ani podotýkat, jakou rozkoší mne to zjištění naplňuje coby kritičku, která měla na Finchera dlouhá léta pifku kvůli jeho prázdné okázalé efektnosti: v tomto filmu triumfuje skrytě rafinovaná, civilní nenápadnost, jakou sliboval už Zodiac, a přitom se rozvíjí všechno, co jsme si s Fincherem zvykli spojovat (možná i pro vás bude zajímavé si zpětně přečíst, co jsem před rokem a půl o režisérově směřování předpokládala ve spojitosti s Buttonem). 

Fincher natočil film na nesmírně lákavé téma (může na něj snad nejít uživatel či nepřítel Facebooku?), v reáliích, ve kterých by se mohla odehrávat nablblá studentská komedie (kde by dokonce klidně mohli hrát i stejní herci). Nabízí navíc náležitě čitelné poselství, které může "naivní" konzumenty internetového ráje upřímně zaskočit: nastojte - uživatelé (i tvůrci) vlezlých světů radosti a pozitivity mohou být osamělí - nebo možná dokonce osamělejší, než kdyby se pohybovali pouze v realitě! Toto banální konstatování by ale nebylo Finchera hodno: The Social Network je zjevně snímkem matoucím, uživatelsky nepřátelským - už přinejmenším proto, že se obejde bez hrdiny, s nímž by se většinové publikum mohlo ztotožnit. S filmovým Zuckerbergem se totiž nejspíš nebudete chtít kamarádit, spát s ním nebo ho litovat... Můžete mu držet palce, když chcete, ale je tak uzavřený a unikavý, že je to vlastně spíš fantom. Jeho prezentace coby oživlého podvratného principu je sice nenápadná, ale nijak si nezadá se slavnými, skandálně neústrojnými záběry z pohledu mimozemšťana ve Vetřelci3... 

Podobně jako ve vetřelčí sci-fi, Klubu rváčů či Zodiacu navíc dobré konce neexistují, pravda zůstává nepoznatelná. Nikdo nezjistí ani to, co se vlastně kolem Facebooku stalo před pouhými sedmi lety, lákavě a přehledně vyprávěný filmový příběh ukazuje především to, že vyprávět lákavě a přehledně o "skutečných" věcech nelze - stejně, jako o skutečných lidech a jejich opravdových vztazích nic nevypovídají údaje na Facebooku. Existuje revolucionář a byla revoluce opravdu uskutečněna, existují hrdinové, vítězové a poražení, když se pohybujeme v ošidném prostředí omezeném na statusy, smajlíky, znaky, typy a žánry, jako je internet - či film? 

The Social Network

USA 2010, 120 min. titulky
Režie: David Fincher

Scénář: Aaron Sorkin (podle knížky Bena Mezricha)
Hudba: Trent Reznor, Atticus Ross
Hrají: Jesse Eisenberg (Mark Zuckerberg), Andrew Garfield (Eduardo Saverin), Armie Hammer (Cameron Winklevoss / Tyler Winklevoss), Josh Pence (Tyler Winklevoss), Justin Timberlake (Sean Parker), Rooney Maraová (Erica), Bryan Barter (Billy Olsen), Brenda Songová (Christy), Joseph Mazzello (Dustin Moskovitz), Patrick Mapel (Chris Hughes), Steve Sires (Bill Gates)

Premiéra: 4. 11. 2010

P.S.: Co se týče ankety zkoumající natěšenost publika na Fincherův film, 63% hlasujících čtenářů tohoto blogu se předem celkem správně zorientovalo, když se přihlásilo k odpovědi "Facebook mne moc nezajímá, ale láká mne jméno režiséra". Jméno režiséra vzbuzuje zjevně chutě, a oprávněně: i když Sorkinův scénář je znamenitý, bez Finchera by film jistě nemusel dopadnout tak dobře, jako dopadl. Dvanáct procent hlasujících film nijak neláká a stejný počet hlasujících se (předpokládám, že ironicky :-)) přihlásilo k odpovědi "Co je Facebook?". Celkem 11% (patrně už neironicky, ale na internetu člověk nikdy neví) zakliklo, že je zajímá všechno kolem Facebooku (9%) nebo si s reakcí na Fincherův film počká, až co řeknou přátelé z Facebooku (2%). 

P. P. S. Mimochodem, takhle vypadá facebooková stránka "skutečného" Marka Zuckerberga (který samozřejmě nesouhlasí s tím, co a jak vypráví film). 

 

Přežít svůj život

Autor uvádí svůj film

Šestý Osmý celovečerní počin Jana Švankmajera uvádí výrok „Sen je druhý život“a aby divák nemusel tápat, kdo je jeho autor, je Gérard de Nerval popsán coby "jeden z velkých prokletých básníků". Stejně uživatelsky vstřícně vyhlíží celý film: na začátku k vám dokonce pronese vysvětlující projev sám (animovaný) autor, který prohlásí, že měl málo peněz, a tudíž využil místo nákladných herců "večerníčkově" nenáročnou metodu ploškové animace. Oznámí také, že jeho úvod se ve filmu nachází proto, aby nastavil nedostatečnou metráž: animované filmy totiž bývají vždycky trochu krátké.To je samozřejmě vtipné, ale není to pravda -  Přežít svůj život má poctivých 105 minut a upřímně řečeno mi připadalo, že by se hodilo jej trochu prokrátit. Na animovaný snímek - respektive na film animovaný daným způsobem - je totiž opravdu dost dlouhý.

Tleskat nemusíte - Švankmajer se o to postaral

Švankmajer ve své "psychoanalytické komedii" vědomě rezignuje na chytlavou samozřejmost herecké akce a důsledně ji rozbíjí animací fotografií protagonistů (ta je primitivní jen navenek - už od oka jde o kombinaci klasické, "naivní" ploškové animace a vydatné digitální postprodukce). "Živá" herecká akce se, u autora nikoli poprvé - objevuje jen v detailech (oči, ústa). Záměrné odcizenosti obrazu napomáhá kombinace reálu s černobílými (respektive tónovanými) fotografiemi objektů, postav a prostředí, většinou ve "zvráceném" měřítku a disproporčních konfrontacích.

Obvyklá přehlídka odpornosti

Výsledkem je citově neangažující, stylově monotónní koláž, jejíž surreálnost působí nečekaně akademicky - připadalo mi, jako bych v galerii objevila nějaký starší švankmajerovský objekt a zastyděla se při myšlence, že nechápu, proč je vystavený v samostatném sále... Součásti zážitku je nicméně i očekávaná odpornost: nemůžete neprožít obvyklou mírnou nevolnosti, kterou Švankmajer tentokrát opravdu nešetří. Nabízí nám přečetné, divácky nepříjemné důkazy pomíjivé a obnažené lidské tělesnosti (požívání jídla a sexu - čili obvyklé rozpohybované dobytčí jazyky a plynoucím časem zdevastovaná ženská těla).     

Snaha o přímou terapii

Mírně nepříjemný, leč nepříliš překvapivý a vzrušivý je i příběh postaršího Evžena (Václav Helšus), který z ubíjející každodennosti začne unikat do snu. Tam si zařídí druhý život, ve kterém postarší manželku nahradí mladou, krásnou milenkou (Klára Issová). Není divu, že chce ve snu trávit stále víc času, takže vyhledá psychoanalytičku, aby mu poradila - nikoli, jak se snu zbavit, ale jak si ho udržet. Dvojí život i psychoanalýza se ovšem rychle komplikují: svoboda, kterou se hrdina domníval  najít, ho začne omezovat a svazovat. Vypadá to, že pacient, jímž se Evžen proti své vůli stal, trpí strachem ze života, a hledá způsoby, jak se ho pokusit přežít. Evžen navíc zjišťuje, že jeho snová rodina (rozšířená o malého Petříčka) se už dávno stala objektem zkoumání pánů Freuda a Junga: spí se svou matkou a pojal vražednou nenávist k vlastnímu dětskému já i svému dvojníkovi - vlastnímu otci. Navíc „se hádá“ se svým superegem ztělesněným starou arogantní a slídivou bezdomovkyní.

Freud a Jung se poněkud škorpí 

Když se v téhle sarkastické poznámce na adresu vykladačů lidské duše do sebe na zdi psychoanalytiččiny ordinace pustí fotografie Freuda a Junga, jejichž poznatky a praktiky Evženova lékařka kombinuje, můžete se skutečně bavit (pokud tedy poznáte Freuda od Junga). Jan Švankmajer nicméně žádnou vaši souhlasnou reakci nepotřebuje: divácký potlesk ironicky obstarávají obří ruce, které čas od času zatleskají Evženovi objímajícímu se s Evženií. I když režisér poznamenává, že svoboda, kterou hrdina hledá, je právě onou kýženou slastí, divákovi sledování navenek "uživatelsky příjemného" filmu hádám moc slasti nepřinese. Alespoň ve mně jeho sledování nevzbudilo pražádné svobodné ani dráždivé a provokativní pocity, na které jsem se těšila.

Hurá z kina

Naposled jsem si nějaký švankmajerovský film užila před čtrnácti lety: mé oblíbené Spiklence slasti (1996) připomíná ovšem snad jen rituál, kterým se Evžen uměle uvádí do snu (žižlání držadla staré kožené kabelky je opravdu hodně svůdná praktika). Nejspíš jsem prostě konzervativní, když dojatě vzpomínám na to, jak režisér ve Spiklencích dal prostor herecké akci a v tvářích protagonistů oživlých rozkoší šlo číst vlastní divácké potěšení z pohledu na barvité, zábavné a bizarní dění... Přežít svůj život je ovšem chladným a zlovolně ironickým, pozdním režisérským gestem (Jan Švankmajer oslavil v říjnu šestasedmdesátiny). Vypadá, jako by jeho autor cítil lehkou nevolnost z herců i z diváků a unikal do vlastního snového světa, kde se cítí bezpečně a nejspíš se v něm i sám baví. Což mu nelze nepřát.

Naneštěstí jde ovšem stále ještě o film, tedy dílo, které (technicky vzato) existuje, jen když je promítán lidem. Švankmajerovo nové dílo ovšem působí tak, jakoby se autor jen pokoušel "přežít svůj další film".

Přežít svůj život

ČR 2009, 105 min.
Scénář a režie: Jan Švankmajer
Kamera: Juraj Galvánek, Jan Růžička
Hudba: Alexandr Glazunov
Hrají: Václav Helšus (Evžen/Milan), Klára Issová (Evženie), Zuzana Kronerová (Milada), Daniela Bakerová (doktorka Holubová), Emílie Došeková (superego), Marcel Nemec (kolega), Pavel Nový (domovník) Jan Počepický (antikvář)

Premiéra: 4. listopadu 2010

Dvoukniha Jaroslava Žáka: účtování s Únorem 1948 a jedním filmovým režisérem

Cesta do hlubin študákovy duše

Jaroslav Žák (1906-1960) je stále ještě nejznámější jako scenárista dvou prvorepublikových "študáckých" komedií Martina Friče - Škola základ života a (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše(1939), které inspirovala jeho knížka fejetonů Študáci a kantoři (1937). Neprávem pozapomenuta je nejspíš většina jeho literárních prací (autorka tohoto blogu je nicméně odkojena Bohatýrskou trilogií/1959 sdružující trojici parodií na "pokleslé" žánry, jež napsal s Vlastimilem Radou). Spisovatelův život (jehož základní linii se před časem pokusil načrtnout článek v Reflexu) se stal pohnutým po únoru 1948, kdy byl dvaačtyřicetiletý etablovaný spisovatel a scenárista pro své protikomunistické názory a tvorbu vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. Protože měl zakázanou publikační činnost, nesměl učit a samozřejmě ani pracovat na brutálně znárodněném Barrandově, přivydělával si až do časné smrti překlady a drobnou publicistiku pod cizími jmény.

Komunisté, kteří se postarali o Žákovu totální profesionální likvidaci, samozřejmě netušili, že těsně po neblahém únoru 1948 a v následujícím roce napsal své vrcholné dílo - úzce provázané romány Konec starých časů a Na úsvitě nové doby. Nebývale ostrá politická satira líčila právě "vítězství pracujícího lidu" a popisovala je na osudech obyvatel fiktivního městečka Pepův Týnec nad Lesy (ve skutečnosti jde o Jaroměř, kde Žák dlouho působil jako gymnaziální učitel - postava bohémského kantora přezdívaného Dlouhej Ferda je pak značně autobiografická). Žák předpokládal, že kdyby se komunistická moc k jeho textu dostala, bude ho to možná stát život - a svěřil rukopisy předvídavě kamarádovi, nakladateli Jiřímu Chvojkovi.

O tom, jak nebezpečná satira to byla, svědčí skutečnost, že romány mohly být vydány až po roce 1989 - poprvé v letech 1991 a 1993 (prý s, "humoristickými" Nepraktovými ilustracemi - nevím, knihy jsem nezaznamenala, ale obchází mne hrůza). Znovu vyšly nedávno, bez ilustrací, ale každopádně s velmi příhodnými obálkami Pavla Reisenauera. Ono totiž vlastně ani příliš humoristickou četbu nejde: jazyk a tón jsou sice stejné, jako ve spisovatelových známých dílech (jejichž kritický tón - zaměřený maximálně na kritiku české úzkoprsosti a měšťáckého paďourství - se mi vždycky zdála neadresná a neškodná). Popisované události jsou však vesměs absurdní a děsivé. Vycházejí z bezprostředních, čerstvých zážitků s řáděním přisluhovačů nové doby, jež si podle autora co do hrůznosti nijak nezadalo s nacistickými  zvěrstvy (přičemž je důsledností a prorostlostí s českou povahou čile překonávalo).

Jaroslav Žák

Ambiciózní je na dvourománu formální stránka, jejímž prostřednictvím se spisovatel  (jinak též latiník a znalec moderní francouzské literatury) pokouší postihnout paralelní činnosti desítek různých, kladných i záporných protagonistů mozaikovitě poskládaného vyprávění. Tato "objektivistická" snaha je spjatá především s první knihou, zatímco ve druhé ji Žák (patrně neplánovaně, ale k našemu potěšení) postupně opouští, aby se soustředil na sympatické postavy (především na zmíněného Ferdu). Zatímco první svazek až příliš upomíná na poláčkovskou tradici, které zůstává dost dlužen, takže nepůsobí zcela uspokojivě, druhý působí osobitěji a osobněji a dovoluje autorovi vkládat postavám do úst vlastní názory. Zkraty mezi vtipným  jazykem a originálními formulacemi, z jejichž bouřlivého toku se vynořuje děsivé dění, občas nabývají až hodnoty nejsyrovnějších hrabalovských morytátů...

Pětistovka

Kromě toho, že Žákova dvoukniha stojí za přečtení, nabízí i motiv, který mne donutil napsat tenhle text: v akčním finále knihy se mihne odporná postava českého filmového režiséra, vlastním jménem Aloise Loumy, který "natáčel za buržoazní éry úpadkové západnické crazy komedie, ozdobiv se předejmenním Allan. Za germánského panování se z něho stal Luis Lammers a jeho společenské konverzačky v jazyce německém se těšily značné oblibě u říšského publika. Mistr Allan-Luis byl tedy režisérem obratným a vyhověl každému vkusu. Tak se vysvětlíme, že tu teď stojí v Tateřanech na návsi jakožto Aleš Lomský, lidový filmař a osnovatel průbojných komunistických agitek, z nichž první s názvem SNB - Přítel lidu měla být v příštích okamžicích ozdobena autentickými záběry."

Čapkovy povídky

Coby amatérského filmového historika mne napadlo, že Žák mohl mít tehdy na mysli někoho konkrétního, na koho měl právě dopal a rozhodl se mu vpálit kulku do pozadí alespoň ve svém rukopisu. Ani po konzultaci se znalcem českého filmu Jaroslavem Sedláčkem si ale samozřejmě nemohu být jistá, že je to opravdu - jak mne hned napadlo a jak se to samozřejmě nabízí - Martin Frič. Filmografické kotrmelce fiktivního Aloise Loumy na něj sedí: natáčel před válkou coby "Mac" Frič crazy komedie a během ní se stal "poněmečtělým" režisérem Martinem Fritschem. Žák s ním pracoval jako scenárista nejen na "študáckých" komediích, ale po válce i na adaptaci Čapkových povídek (1947). Pokud spisovatel psal  knihu Na úsvitě nové doby v roce 1949, můžeme kalkulovat s představou, že byl natolik rozzlobený Fričovým optimistickým budovatelským dramatem Pětiskovka (které mělo premiéru v září toho roku), že byl schopen přehlédnout akt i tak výrazně polozjevný akt vzpoury proti novému režimu, jakým je podle mého soudu Fričova Pytlákova schovanka (ta měla premiéru už v dubnu 1949 - podrobně jsem se tímto skvostným filmem, který je rozhodně víc než jen parodií, zabývala v tomto textu). Jestli Žák měl na mysli Friče, je jeho tehdejší střelba do jeho zadku samozřejmě z dnešního pohledu "nespravedlivá": kdo ale mohl tušit, jak pohnutý bude Fričův osud v následujících desetiletích? Třeba že bude i on navzdory své snaze "vyhovět" stižen zákazem, že natočí oslavu "lidové" totality Císařův pekař - Pekařův císař (1951), jež je dodnes svou hrůznou vlezlostí nebezpečnější než vyžilá a naivní Pětistovka - a že po srpnu 1968, kdy už Žák bude osm let po smrti, už neunese představu živoření v dalším, v pořadí už třetím represivním režimu svého života, a technicky spáchá sebevraždu.

Frič nefrič - ten Žákův dvojromán si každopádně kupte a přečtěte...