Archivní recenze z roku 1998: Big Lebowski

Když se jednou Jeff Lebowski vrátil z nákupu čerstvých lihovin, našel doma tři divné chlapíky. Nacpali mu hlavu i s brýlemi do záchodu a řvali na něj: "Kde jsou peníze?". Jeden z nich, viditelně čínského původu, mu počural jeho jediný koberec, který se do pokoje tak znamenitě hodil. Odešli, když je Lebowski ujistil, že jeho manželka jim nic nedluží, protože žádnou manželku nemá, a že se nejmenuje Lebowski, ale Dude. To byl ovšem jen nesmělý začátek problémů, horších než jakákoli skutečnost, dokonce horších než pečlivě vymakaný hollywoodský thriller o gangsterech, zazobaných starých boháčích, jejich unesených mladých manželkách a miliónových výkupných. Ale nepředbíhejme. 

Bunny Lebowská není
Dudova manželka 

Když si Dude dal další ze svých obligátních mléčně alkoholických koktejlů a uvědomil si, že si ho násilníci spletli s jeho jmenovcem - zazobaným starým boháčem, rozhodl se žádat náhradu za zničený koberec. Mezi oběma Lebowskými ovšem k žádné dojemné shodě nedošlo: nadutý zbohatlík ve vyleštěném invalidním křesle se nad počestného nezaměstnaného trapně vyvyšoval a nakonec ho vyhodil. Dude nehnul brvou a z návštěvy si bez hostitelova vědomí odnesl jeden z jeho dobře vypadajících koberců. Cestou zahlédl i jmenovcovu mladičkou manželku, blonďatou sexy kočku (ten typ z laciných pornofilmů), která chtěla, aby jí ofoukal čerstvě nalakované nehty na nohou. Lak byl brčálově zelený a její plavky zcela miniaturní. Dude nehnul brvou a šel si s kamarády Walterem a Donnym zahrál bowling. Netušil, že všechny potřebné karty jeho příběhu byly právě rozdány... 

Kamarád Dudea (Jeff Bridges) se jmenuje
Walter (John Goodman) a je militantní Žid

Když se věci znalý, náležitě hollywoodizovaný divák dozví, že blonďatá milionářská manželka (dříve pornoherečka) zmizela a že za ni únosci žádají tučné výkupné, nijak ho to nepřekvapí. Nešokuje ho ani nápad zdrceného milionáře, aby kufřík s tučným výkupným předal únoscům právě Dude. A z míry ho nevyvede ani to, že si bezradný Dude té temné noci s sebou do auta vezme kamaráda Waltera, který má zkušenosti z Vietnamu a který dostane skvělý nápad únoscům místo kufříku podstrčit tašku s vlastními špinavými spodky. Je jen logické, že když si Lebowski s Walterem po úspěšně provedeném záměně odskočí zahrát bowling s kamarádem Donnym, Dudeovo ostarožní auto i s drahocenným kufříkem ukradne uhrovitý puberťák s mizerným pravopisem... 

Dude má muzikálové sny, také
o Maud (Julianne Mooreová)

Navzdory řadě nepřehlédnutelně výstražných signálů, že rozhodně nepůjde jen o standardně parodickou thrillerovou historku, se totálně zhollywoodizovaný divák stále ještě příliš nediví. Ethan a Joel Coenovi jsou ovšem stejně zhollywoodizovaní jako on a navíc mají objakživa perverzní zálibu v důvěrných hrátkách se zaběhanými vypravěčskými klišé. Není tedy divu, že se na obzoru objeví nejen uříznutý zeleně přeláknutý malíček a sada nových padoušských postav, které postupně berou bezmocného hrdinu do lisu, ale také feminizovaně smyslná milionářova dcera Maud, provozující vaginální malířský styl, a zápas v bowlingu, k němuž Dudea, Waltera a Donnyho vyzve mexikánsky elastický teplouš Jesus. U Coenů není nic divného ani na tom, že vám úsměv na rtech zmrazí tu ukousnuté ucho, frčící povětřím, tu zase praktický návod, jak do moře rozhodně nerozprašovat popel nejlepšího přítele. Kdo by ale uhodl, že do věci je zapletena také obzvlášť rafinovaně cvičená fretka a zaprášený starý honák, komentující Dudeův osud pomocí westernového mudrosloví? Ten honák je ostatně vypravěčem celého příběhu, který by se klidně mohl stát i vám - pokud byste ovšem opravdu trvali na náhradě za svůj zničený koberec... 

Dude a Walter se kamarádí
s přihlouplým Donnym (Steve Buscemi)

Ethan (produkce a scénář) a Joel (režie a scénář) Coenovi jsou určitě nejvychytralejšími filmařskými bratry na světě a pokud jste řádně zhollywoodizovaní, tak vám nejspíš neunikne řada spojitostí mezi jejich předchozí tvorbou a tímto nejnovějším kouskem, který svou rozjívenou klukovskou odvázaností připomíná jejich druhý opus - bláznivou komedii o uneseném paterčeti Zmatky v Arizoně. V komedii Big Lebowski se už zase vynořuje obsedantní coenovský "kufřík", který je pro Dudea - stejně jako onehdy pro vyděšeného Bartona Finka - tajemnou schránkou s proměnlivým a nezjistitelným obsahem. Motiv únosu zbohatlíkovy manželky a výkupného, po kterém baží všichni zúčastnění, zase naznačuje, že Big Lebowski není ničím jiným než další variací na ve Fargu už jednou brilantně vytěžené téma, zkombinované s atmosférou a la Raymond Chandler 90. let. Ani rigidní coenovci ovšem nemohou předpokládat finální vypravěčské salto mortale, s perfekcí mistrovsky mrštěné bowlingové koule rotující právě kolem zmíněných motivů thrilleru o únosu. "Fargo na veselo" je bláznivou hrou, která vlastně vůbec není veselá, ale v jádru stejně zlověstná a cynicky hořká jako předchozí Coenovic příběhy. 

Milionář Lebowski a jeho
úlisný tajemník (Philip Seymour Hoffman) 

Vychytralým sourozencům totiž už nějakou dobu není dvacet a přídomek "bláznivý" proto nemá v jejich pojetí nic společného se svévolně ujetými veselohrami, kde je možné všechno, co autory napadne. Bláznivě absurdní je podle Coenů především svět, jehož černé kroniky vykrádají s důvěrnou rafinovaností otrlých zločinců a jejž důsledně podrobují vlastním spádům. Příběh sympaticky notorického budižkničemu Dudea, honosícího se těmi nejhoršími vlastnostmi, které vy i já důsledně skrýváme, je proto podřízen přísnému vypravěčskému řádu, podobnému pekelnému stroji, pracujícímu v neúprosně šlapajícím muzikálovém rytmu. Pokud je tedy ve filmu Big Lebowski něco hrou, pak je to právě Myšlenka O Tom, Že Život Je Bowling - ta, kterou Coenové okázale nastrkují hloubavým intelektuálům, vždy úporně pátrajícím po smyslu filmového díla. Důmyslné formální hrátky s Dudeovými sny a vizemi (jedna je dokonce pojata jako muzikálový klip v dokonale zvrácené variaci na okázalé produkce Busbyho Berkeleyho), ve kterých se hrdina mění v kuželku či se ocitá uvnitř bowlingové koule, jsou sice každá jednotlivě skvěle zábavné, ale vlastně brzdí děj a jsou dokonale samoúčelné. Takže to vypadá, že Big Lebowski je skrz naskrz švindl, od velkolepého zápletkového podrazu kolem výkupného (neprozradím!) po trik s pozlátkově lacinou Velkou Bowlingovou Myšlenkou. 

Jesus (John Turturo) je
vpravdě nelítostný protivník 

Je to ovšem film až nechutně natřískaný skvostně originálními gagy a navíc skvěle obsazený - počínaje ďábelským Jeffem Bridgesem v hlavní roli přes chladně démonického Johna Goodmana coby Waltera a konče fetišistickým Johnem Turturrem a znamenitě vybranou nevirtuální fretkou. Jisté je, že bratři Coenové se při natáčení dobře bavili a že se nejspíš stejně znamenitě budete bavit i vy. Takovou divokou jízdu s výstupní zastávkou na dohled od Hollywoodu a jeho zvetšelých kulis totiž člověk nezažije každý den - i když tuší, že takhle se všechny filmy točit nesmějí a že jeden takový Big Lebowski na nějaký čas opravdu stačí. Každý si totiž venkoncem rád zachová své iluze o unesených blondýnkách, úpících v rukou brutálních únosců, i své ušlechtilé myšlenkové vzněty na téma život-bowling...

P.S. Tuto recenzi jsem napsala pro měsíčník Cinema v červenci 1998. Přestože je text jistě ovlivněn i tím, jak se před patnácti lety do Cinemy psalo, jsem celkem ráda, že už dneska píšu jinak...  A že se Big Lebowski právě teď vrací do kin v obnovené premiéře díky Asociaci českých filmových klubů..

Rozkoš v oblacích

Filmy, které se odehrávají na palubě letadla, se obvykle hemží psychopaty a zločinci, sličnými letuškami - a piloty i podvozky vyřazenými z provozu. Nejlepší parodie všech těchto hollywoodských klišé – Připoutejte se, prosím! – je stará třiatřicet let. A nejlepší komedie na dané téma právě přichází do našich kin. Jmenuje se Rozkoš v oblacích, natočil ji vysoce ceněný režisér Pedro Almodóvar a vyhlíží jako úplná blbina.

Médium se spojuje s budoucností
přes rozkroky pilotů 

Třiašedesátiletý španělský autor Rozkoší v oblacích potvrzuje svou nepředvídatelnost: víc než třicet let se mu totiž daří diváky dráždit a znepokojovat. Almodóvarův předchozí snímek, transsexuální drama Kůže, kterou nosím (2011), ovšem už zaváněl apartní nudou. Komediální příběh odehrávající se na palubě letounu fiktivní společnosti Península je však naštěstí svědectvím o režisérově perfektní vypravěčské formě. A nemám na mysli jen recept na koktejl Valencia říznutý mezkalinem a roztomilé hudební číslo trojice stevardů.

Javier Cámara   coby stevard Joserra

V Rozkoši v oblacích Almodóvar diváky okázale zve na nezávazný výlet do oblak - nic však není tak jednoduché, jak to vypadá na první pohled. Touha cizelovat vlastní dobrou pověst je Almodóvarovi nicméně ukradená a vypadá to, že prostě natočil film „o ničem“, rozmarně využívající možností trapnosti a lascivity. Rozkoš v oblacích se navenek odmítá vyjadřovat k vážným tématům a klíčovým otázkám současné společnosti, a nepřipomíná tak režisérova předchozí ceněná díla - rodinný příběh Vše o mé matce (1999), pedofilní drama Špatná výchova (2004) či tragikomedii o ženské osamělosti Volver (2006). 

Před kritikou film nezachrání ani vzpomínka na Almodóvarova raná díla z 80. let. Jejich nahodile působící, barvitou provokativnost totiž Rozkoš v oblacích připomíná pouze povrchně: Almodóvar se svými stálými spolupracovníky vytváří obvyklou, stylově, formálně i myšlenkově propracovanou strukturu. Vše ovšem vyhlíží jako letecká komedie, v níž nikdo nikam nedoletí.

Sexuální komedie a la Almodóvar

Rolička Penélope Cruzové 

Režisér dělá všechno možné, aby narušil hollywoodské žánrové standardy, jaké v kinech nedávno naplnil třeba Let Roberta Zemeckise. Nezavádí nás do prostoru napínavého thrilleru, ale do vlastního „rodinného“ prostředí utvářeného jeho oblíbenými herci: to jasně signalizuje už prolog, v němž se letištní zaměstnanci v podání Antonia Banderase a Penélope Cruzové radují z početí svého prvního děťátka. Není divu, že zanedbají pracovní povinnosti, což vede k zablokování podvozku startujícího letounu. Místo cesty do Mexico City čeká letadlo plné pasažérů dlouhé kroužení nad Toledem v naději na volnou ranvej, na níž by mohlo nouzově přistát. 

Jeden z pasažérů si ze vzduchu řeší
milostný vztah 

Protože letušky uspí cestující v ekonomické třídě i samy sebe, obývá komorní prostory businnes class a pilotní kabiny jen hrstka prominentních cestujících a část posádky. Žádný tradiční „sociální vzorek“ spojený s podobnými příběhy tedy nevzniká: plebs je vyřazený ze hry - a v akci zůstávají postavy tak bizarní, jako je panenské médium odhalující budoucnost prostřednictvím rozkroků dvou bisexuálních pilotů, trojice hašteřivých, homosexuálních stevardů či elegantní nájemný vrah. Postava podvodného bankéře na útěku pak umožnila řadě filmových kritiků interpretovat snímek jako podobenství o krizi současné španělské společnosti. 

Norma (Cecilia Rothová) má za sebou
minulost sexuální celebrity

Spíš než na to bych ovšem sázela na tradiční almodóvarovskou komedii mravů, pojatou „provokativně“ bez výraznějších temných tónů. Do nouzového přistání (které ovšem divák vůbec neuvidí!) musejí totiž hrdinové vyřešit svoje spletité vztahy a zapeklité sexuální orientace. Skutečnou katastrofu v Rozkoši v oblacích pak nepředstavuje hrozící pád letadla, ale jakékoli dogmatické lpění postav na pravidlech a konvencích. Protagonisté si tak čas krátí konverzací i alkoholem a drogami, jež v nich probudí touhu: Blízkost smrti generuje rozličné sexuální aktivity, jež jsou jakýmsi testem opravdovosti citů a preferencí hrdinů i důkazem, že jsou všichni stále ještě naživu. 

Novomanžel a jeho náměsíčná choť 

Almodóvar přitom vyřazuje z akce racionální ženy, které od zjevně křehčích a nejistějších mužů nejrůznějšími způsoby „technicky“ separuje: milenky atraktivního herce nechává dole na zemi a mladou novomanželku trpící náměsíčností uspává, stejně jako kdysi hrdinky tragikomedie Mluv s ní (2002). Sympatická vědma pak přichází o panenství se spícím cestujícím z ekonomické třídy… Protože Almodóvar není dogmatik, výjimkou zůstává zestárlá, leč stále atraktivní dominatrix Norma v podání jeho oblíbené herečky Cecilie Rothové. 

Na místě je srovnání s komedií Ženy na pokraji nervového zhroucení (1988), v níž Almodóvar reflektoval „heterosexuální stav“ většinové španělské společnosti. O pětadvacet let později jsou sexuální identity v Rozkoši v oblacích mnohem prostupnější a pružnější – a také otevřený gay Almodóvar si může dovolit být ve svých vypravěčských preferencích transparentnější. To ovšem nic nemění na tom, že i v „nezávazné“ Rozkoši v oblacích se proplétáme stejným almodóvarovským labyrintem vášní jako obvykle. 

Los amantes pasajeros 
Španělsko 2013, 90 minut, titulky
Scénář a režie: Perdo Almodóvar
Kamera: José Luis Alcaine

Hudba: Alberto Iglesias
Hrají: Lola Dueňasová (Bruna), Javier Cámara (Joserra), Cecilia Rothová (Norma Bossová), Carlos Areces (Fajas), Antonio de la Torre (Álex), Hugo Silva (Benito Morón), Miguel Ángel Silvestre (ženich), Blanca Suárezová (Ruth), Paz Vegaová (Alba), Antonio Banderas (León), Penélope Cruzová (Jessica)

Premiéra: 23. 5. 2013

(Tento text jsem napsala do Lidových novin, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

Vítejte ve 4D

Tak teď už je jasné, že dalším  rozměrem, o který bude rozšířena klasická 2D projekce, nebude pouhý čichový film, jak onehdy naznačovaly Spy Kids 4D: Stroj času Roberta Rodrigueze (při jejichž projekci si jednotliví diváci museli podle pokynů dávkovat pachové vzorky). Pražské multikino Cinema City na Smíchově totiž otevře ve čtvrtek 23. května 2013 v jednom ze svých sálů první 4D kino v České republice, určené k promítání celovečerních filmů. První 4DX kino tohoto druhu vzniklo před čtyřmi lety v Soulu. V současné době je v provozu čtyřicet  4DX sálů po celém světě a dalších 10 je ve výstavbě.S kapacitou 172 míst bude smíchovský sál největším 4DX kinem ve střední Evropě - a provozovatelé divákům nenabídnou jen obvyklý obraz, zvuk a stereoskopický formát (3D), ale také pohyblivá sedadla, rozličné vůně, poryvy větru, spršky, mlhu nebo světelné efekty v sále. A také lechtání.

Rychle a zběsile 6

Multizážitek, který se bude dávkovat podle toho, co se zrovna děje na plátně, zprostředkuje technologie nazvaná 4DX. Podle provozovatelů českého řetězce Cinema City jde o revoluční počin, srovnatelný s otevřením kina IMAX před deseti lety. Prvním filmem, který bude v novém formátu uveden, bude akční snímek Rychle a zběsile 6. Novinářskou projekci tohoto filmu jsem absolvovala včera ve snaze nabídnout čtenářům tohoto blogu zasvěcenou recenzi, ale ve střední části filmu jsem beznadějně usnula - což by se mi při projekci provázené zmítáním sedadel a vodními přeprškami určitě nestalo.Formát 4DX lze v tomto smyslu jistě doporučit všude, kde je potřeba vyburcovat publikum z letargie (napadají mne školní koncerty vážné hudby, výroční schůze koaličních stran a podobně).

Během letošního léta diváci ve speciálně upraveném smíchovském sále určitě nebudou usínat na pixarovské Universitě pro příšerky, komediálním  westernu Gorea Verbinského  Osamělý jezdec, X-Menském Wolverinovi nebo na pokračování animovaných Šmoulů.  

Velký Gatsby: romance s bublinkami v nose

Velký Gatsby Francise Scotta Fitzgeralda vyšel poprvé v roce 1925, setkal se se smíšenými ohlasy u čtenářů i literárních kritiků a teprve v 50. letech se stal ceněnou klasikou – velkým americkým románem, sociálním portrétem jazzového věku… Nejnovější filmový přepis Fitzgeraldovy knihy, která právě přichází i do českých kin, pak stojí na konci řady více či méně věrných a úspěšných adaptací. První z nich vznikla už rok po vydání knihy, ještě jako němý film. A asi nejznámější filmovou verzi Velkého Gatsbyho natočil v roce 1974 režisér Jack Clayton s Robertem Redfordem v titulní roli. Úhledný a líbivý snímek tehdy souzněl s vlnou retro snímků, které se v první polovině 70. let Hollywood pokoušel čelit depresivním společenským náladám a ropné krizi.

Příběh o opravdové lásce a temných stránkách amerického snu, odehrávající se v létě roku 1922, je tak ideálním snímkem do globální ekonomické krize současné. Už volba režiséra Baze Luhrmanna pak zajišťuje, že půjde o podívanou plnou atrakcí, soustředěnou kolem tragicky romantického hlavního hrdiny. Jay Gatsby totiž svůj život podřídil myšlence, že minulost lze opakovat – a že může znovu získat unikavě krásnou Daisy, která je nyní nepříliš šťastně provdaná za jiného muže. Gatsby se tak navenek dobře hodí k hrdinům Luhrmannových předchozích filmů – Romeovi z modernizovaného přepisu Shakespearovy tragédie (2001), chudému spisovateli Christianovi z muzikálu Moulin Rouge (2001) či dobytkáři Droverovi z dobrodružné romance Austrálie (2008). 

Gatsbyho příběh však do portfolia jednapadesátiletého Australana, který je rovněž úspěšným operním režisérem, zapadá jen zdánlivě. Objekt touhy totiž není hoden Gatsbyho absolutní, cílevědomé lásky: Daisy je jen rozmarným a přelétavým dítětem svého věku. Na dysfunkční romanci, navíc opřené o složité psychologické a sociální zázemí a rozhodnutí neignorovat původní text, si ovšem právě Luhrmann musel vylámat některé zuby. Zvlášť když se rozhodl založit svůj film – jako obvykle - na výbušně vizuálním stylu a soudtracku složeném z rozmanitých moderních skladeb. To, co se režisérovi tak dobře povedlo v Moulin Rouge, ve Velkém Gatsbym nefunguje – také proto, že rozhodnutí realizovat film ve 3D režiséra svedlo ke zbytečným, chladnokrevným exhibicím, které nenávratně rozbíjejí křehkou vnitřní linii vyprávění. 

Vypravěč opilý vlastní mocí 

Podobně jako v Moulin Rouge, i ve Velkém Gatsbym je příběh podaný jako psané vyprávění. Zatímco v muzikálové romanci se úkolu popsat svou lásku ujal sám hrdina, tentokrát jde o třetí osobu – Daisyina bratrance Nicka Carrawaye, který v psychiatrické léčebně na popud svého lékaře sepisuje svou anamnézu ovlivněnou Gatsbyho tragickým osudem. Nick je vypravěčem už u Fitzgeralda, film však zohledňuje obecnější a aktuálnější časovou perspektivu: v roce 1929 je z něj zbědovaná, alkoholická troska, za okny sněží a svět (jak si divák snadno vydedukuje) zasáhla Velká hospodářská krize. 

To ovšem nic nemění na tom, že Velkému Gatsbymu dominuje obdivný pohled na dobu prohibice, kdy se „obecně moc pilo“ a kdy se newyorští zbohatlíci ukájeli sledem nekonečných orgiastických večírků. Život jejich chudých spoluobčanů, zosobněný milenkou Daisyina manžela Myrtle, ovšem Luhrmann podává ve stejně odcizeně řvavé stylizaci – takže celé vyprávění se mění v jeden velký alkoholický trip, v němž nereálné křeče trikové, odpoutané kamery lechtají v nose jako bublinky sponzorského šampaňského. 

Z Nicka, který měl být divákovým průvodcem do tohoto třpytivého světa, zůstanou jen prázdné, lesklé oči jeho představitele Tobeyho Maguirea. Jako na záchytných bodech tak můžeme ulpívat spíš na detailech: hleďme, šperky do filmu dodala firma Tiffany, hrdinové se nalévají sponzorským šampaňským Moët & Chandon, Gatsbyho košile si opravdu zaslouží pozornost, a co teprve ten jeho žlutý bourák! Infantilní soustředění na povrchní pozlátko nedovoluje soustředit se na vztah Gatsbyho k Daisy, který najednou vedle toho všeho třeštění vypadá banálně a nudně. Fitzgeraldovy sentence působí neústrojně a postavy podléhají podivným hnutím mysli, která nepasují do Luhrmannova večírkového světa. 

Vypravěč přiopilý „neomezenými“ možnostmi digitálního vyprávění má ovšem v ruce jedno trumfové eso: reálně skvělého Leonarda DiCapria, který v titulní roli bezproblémově obhajuje pozici jednoho z nejlepších herců své generace. Robustní a křehký, násilnický i zranitelný, a v jednu chvíli nečekaně komický– DiCaprio je středobodem filmu a potřebuje Daisy snaživé Carey Mulliganové jen jako hezký manžetový knoflíček zdobící bezchybnou a stravující kreaci.

Pokud je Fitzgeraldův Gatsby vyprávěním o tom, že minulost nelze opakovat, DiCapriův Gatsby vypráví o přítomnosti velké herecké hvězdy. 

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i tady redakci děkuji.)

The Great Gatsby  
USA / Austrálie 2013, 143 minut, 2D, 3D (titulky) 

Režie: Baz Luhrmann 

Scénář: Baz Luhrmann, Craig Pearce

Kamera: Simon Duggan

Hudba: Craig Armstrong

Hrají: Leonardo DiCaprio, Tobey Maguire, Carey Mulliganová, Joel Edgerton, Elizabeth Debickiová, Isla Fisherová, Jason Clarke
Premiéra: 16. 5. 2013