Velký Gatsby: romance s bublinkami v nose

Velký Gatsby Francise Scotta Fitzgeralda vyšel poprvé v roce 1925, setkal se se smíšenými ohlasy u čtenářů i literárních kritiků a teprve v 50. letech se stal ceněnou klasikou – velkým americkým románem, sociálním portrétem jazzového věku… Nejnovější filmový přepis Fitzgeraldovy knihy, která právě přichází i do českých kin, pak stojí na konci řady více či méně věrných a úspěšných adaptací. První z nich vznikla už rok po vydání knihy, ještě jako němý film. A asi nejznámější filmovou verzi Velkého Gatsbyho natočil v roce 1974 režisér Jack Clayton s Robertem Redfordem v titulní roli. Úhledný a líbivý snímek tehdy souzněl s vlnou retro snímků, které se v první polovině 70. let Hollywood pokoušel čelit depresivním společenským náladám a ropné krizi.

Příběh o opravdové lásce a temných stránkách amerického snu, odehrávající se v létě roku 1922, je tak ideálním snímkem do globální ekonomické krize současné. Už volba režiséra Baze Luhrmanna pak zajišťuje, že půjde o podívanou plnou atrakcí, soustředěnou kolem tragicky romantického hlavního hrdiny. Jay Gatsby totiž svůj život podřídil myšlence, že minulost lze opakovat – a že může znovu získat unikavě krásnou Daisy, která je nyní nepříliš šťastně provdaná za jiného muže. Gatsby se tak navenek dobře hodí k hrdinům Luhrmannových předchozích filmů – Romeovi z modernizovaného přepisu Shakespearovy tragédie (2001), chudému spisovateli Christianovi z muzikálu Moulin Rouge (2001) či dobytkáři Droverovi z dobrodružné romance Austrálie (2008). 

Gatsbyho příběh však do portfolia jednapadesátiletého Australana, který je rovněž úspěšným operním režisérem, zapadá jen zdánlivě. Objekt touhy totiž není hoden Gatsbyho absolutní, cílevědomé lásky: Daisy je jen rozmarným a přelétavým dítětem svého věku. Na dysfunkční romanci, navíc opřené o složité psychologické a sociální zázemí a rozhodnutí neignorovat původní text, si ovšem právě Luhrmann musel vylámat některé zuby. Zvlášť když se rozhodl založit svůj film – jako obvykle - na výbušně vizuálním stylu a soudtracku složeném z rozmanitých moderních skladeb. To, co se režisérovi tak dobře povedlo v Moulin Rouge, ve Velkém Gatsbym nefunguje – také proto, že rozhodnutí realizovat film ve 3D režiséra svedlo ke zbytečným, chladnokrevným exhibicím, které nenávratně rozbíjejí křehkou vnitřní linii vyprávění. 

Vypravěč opilý vlastní mocí 

Podobně jako v Moulin Rouge, i ve Velkém Gatsbym je příběh podaný jako psané vyprávění. Zatímco v muzikálové romanci se úkolu popsat svou lásku ujal sám hrdina, tentokrát jde o třetí osobu – Daisyina bratrance Nicka Carrawaye, který v psychiatrické léčebně na popud svého lékaře sepisuje svou anamnézu ovlivněnou Gatsbyho tragickým osudem. Nick je vypravěčem už u Fitzgeralda, film však zohledňuje obecnější a aktuálnější časovou perspektivu: v roce 1929 je z něj zbědovaná, alkoholická troska, za okny sněží a svět (jak si divák snadno vydedukuje) zasáhla Velká hospodářská krize. 

To ovšem nic nemění na tom, že Velkému Gatsbymu dominuje obdivný pohled na dobu prohibice, kdy se „obecně moc pilo“ a kdy se newyorští zbohatlíci ukájeli sledem nekonečných orgiastických večírků. Život jejich chudých spoluobčanů, zosobněný milenkou Daisyina manžela Myrtle, ovšem Luhrmann podává ve stejně odcizeně řvavé stylizaci – takže celé vyprávění se mění v jeden velký alkoholický trip, v němž nereálné křeče trikové, odpoutané kamery lechtají v nose jako bublinky sponzorského šampaňského. 

Z Nicka, který měl být divákovým průvodcem do tohoto třpytivého světa, zůstanou jen prázdné, lesklé oči jeho představitele Tobeyho Maguirea. Jako na záchytných bodech tak můžeme ulpívat spíš na detailech: hleďme, šperky do filmu dodala firma Tiffany, hrdinové se nalévají sponzorským šampaňským Moët & Chandon, Gatsbyho košile si opravdu zaslouží pozornost, a co teprve ten jeho žlutý bourák! Infantilní soustředění na povrchní pozlátko nedovoluje soustředit se na vztah Gatsbyho k Daisy, který najednou vedle toho všeho třeštění vypadá banálně a nudně. Fitzgeraldovy sentence působí neústrojně a postavy podléhají podivným hnutím mysli, která nepasují do Luhrmannova večírkového světa. 

Vypravěč přiopilý „neomezenými“ možnostmi digitálního vyprávění má ovšem v ruce jedno trumfové eso: reálně skvělého Leonarda DiCapria, který v titulní roli bezproblémově obhajuje pozici jednoho z nejlepších herců své generace. Robustní a křehký, násilnický i zranitelný, a v jednu chvíli nečekaně komický– DiCaprio je středobodem filmu a potřebuje Daisy snaživé Carey Mulliganové jen jako hezký manžetový knoflíček zdobící bezchybnou a stravující kreaci.

Pokud je Fitzgeraldův Gatsby vyprávěním o tom, že minulost nelze opakovat, DiCapriův Gatsby vypráví o přítomnosti velké herecké hvězdy. 

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i tady redakci děkuji.)

The Great Gatsby  
USA / Austrálie 2013, 143 minut, 2D, 3D (titulky) 

Režie: Baz Luhrmann 

Scénář: Baz Luhrmann, Craig Pearce

Kamera: Simon Duggan

Hudba: Craig Armstrong

Hrají: Leonardo DiCaprio, Tobey Maguire, Carey Mulliganová, Joel Edgerton, Elizabeth Debickiová, Isla Fisherová, Jason Clarke
Premiéra: 16. 5. 2013