Angelika: návrat markýzy andělů

Pětice kostýmních romancí, kterou v letech 1964-1968 natočil francouzský režisér Bernard Borderie, patří k evropské popkulturní klasice. Nezkrotné a Báječné Markýze andělů (o králi a sultánovi nemluvě) prodlužují život televize a domácí kino dodnes. Do českých kin se kvarteto Borderieho filmů dostalo (na přeskáčku) jen díky dočasnému uvolnění cenzury v roce 1968. V éře normalizace se pak neodolatelně pokleslou Angelikou sytila v televizi generace, odtržená cenzurou od aktuálních filmových požitků své doby. Na formování prvních dětských představ o sexualitě v malém českém rybníčku má tak lepá markýza docela slušný podíl.

V době, kdy padala poslední tabu v zobrazování sexu na filmovém plátně, se nicméně české ženy a dívky ukájely romantickou jizvou na mužné tváři Jeoffreyho de Peyraca, zatímco muži pošilhávali do štědrého výstřihu hlavní představitelky Michèle Mercierové. Energická Angelika okázale demonstrovala právo ženy nakládat sama se svým tělem i city a její dobrodružství se odehrávala na bázi konfrontace s muži. Unášení a prznění ctnostné hrdinky se za panování Ludvíka XIV. - napříč Evropou i Orientem – zdálo být povinností každého správného chlapa.

Monogamie, kterou hlásala Angelika v souvislosti s milovaným Joffreyem (Robert Hossein), přicházela opakovaně vniveč. V některých situacích totiž slabé ženě nezbývá než podlehnout! Filmová Angelika tak byla čipernou vyznavačkou sexuální revoluce. Její literární předloha, recyklovaná postupně ve třinácti románech Anne a Serge Golonových, měla ovšem v 50. letech mnohem odvážnější poslání: dotýkala se takových tabuizovaných témat, jako byla fyzická láska, pronásledování protestantů katolickou církví či realistický obraz krále Ludvíka XIV. Ten nebyl poprvé od francouzké revoluce zobrazován jako sadistický tyran.

Kostýmní romance nazvaná lakonicky Angelika, která právě přichází do českých kin, žádné převratné poslání mít nechce - a ani nemůže. Neexistují žádná tabu, která by ještě mohla bořit. Producent a režisér Ariel Zeitoun měl v zásadě dvě možnosti: mohl natočit modernizovanou verzi ve stylu nejnovějších Tří mušketýrů, ve kterých se létalo bojovou vzducholodí a praktikovala se asijská bojová umění. Nebo mohl natočit lehce aktualizovanou vzpomínku na původní film. Naštěstí se rozhodl pro druhou možnost.

Jen trochu nezkrotná

Nová Angelika je – ať si její tvůrci říkají, co chtějí – vzdálenější předloze než původní, půlstoletí starý film. V příběhu o dozrávání nespoutané, mladé šlechtičny, která se mění v sebejistou ženu ve společnosti zprvu nemilovaného manžela, hraje důležitou roli zápletka kolem intriky usilující o život mladého krále. Tato intrika je v podání Ariela Zeitouna (který svůj snímek podepsal také jako scenárista) na rozdíl od původníhoi filmu značně nepřehledná. Poté, co je volnomyšlenkář a alchymista Peyrac uvržen do Bastily kvůli obvinění z čarodějnictví, musí jeho elegantní žena kvůli vlastní bezpečnosti zmizet ze světa. Angelika s ostříhanými, načerno nabarvenými vlasy je patrně nejdramatičtější změnou oproti předloze. V honbě za realistickými akcenty se Zeitoun zbavuje jedné z nejbezpečnějších jistot původní série – faktu, že hrdinka bude mít i po týdnu stráveném v pařížských stokách stále stejně zkadeřenou, zlatistou kštici.

Neboť filmové příběhy o Angelice kdysi představovaly nadčasové, jásavé vítězství designu nad všemi formami logiky, najdeme při srovnání obou filmů i další záměrné, významné nesrovnalosti. Ty neukazují k ledabylosti, která byla příznačná třeba pro remake Fanfána Tulipána z produkční dílny Luca Bessona. Ariel Zeitoun odvedl mnohem solidnější a zodpovědnější práci, než jaká se od něj dala čekat jako od režiséra akční pubertálního akčňáku Yamakasi či krimi Poslední gang. 

Zatímco v románu byl Joffrey o dvanáct let starší než jeho sedmnáctiletá novomanželka (a stejný věkový rozdíl byl i mezi Mercierovou a Hosseinem), v novém filmu je Peyrac skutečně starý. Pro potenciální mladé diváky (pomoz jim pámbu) tak zřejmě bude pochopitelnější odpor novomanželky k muži, který je nejen nevídaně bohatý, ale navzdory kulhání a zjizvené tváři je to docela fešák. Zatímco v 60. letech kamera důsledně zabírala Perycovu nezjizvenou tvář, v nové verzi je to naopak. Nová Angelika je ovšem cudnější a krotší než její předchůdkyně, a nerozněcuje ve svém okolí tak jednoznačně násilnické sexuální vášně. Standardy toho, co diváci snesou a nesnesou vidět na plátně, se za půl století přece jen trochu posunuly.

Samozřejmě jde jen o hru, které ještě napomáhá třiašedesátiletý Gérad Lanvin, který vědomě trochu kopíruje Roberta Hosseina. Lanvin se navíc jeví jako lepší herec než Hossein, kterého Borderie účelově lobotomizoval. Pokud jde o Noru Arnezenderovou, je půvabná, slušně hraje a nikoho neurazí. Hvězdnému obsazení původního filmu nemůže nová verze konkurovat. Nenahraditelný je především sarkastický Jean Rochefora, který byl v původní Angelice v roli advokáta Desgreze jediným skutečně osvěživým hercem.

Když už jsem u hořekování nad loňskými sněhy, hudba Nathaniela Méchalyho jde k čertu v okamžiku, kdy nečekaně zazní nesmrtelný původní hudební motiv Michela Magnea. A dabing, kterým český distributor laskavě opatřil Zeitounův snímek, nemůže samozřejmě konkurovat legendární české verzi s Libuší Švormovou a Josefem Langmilerem.

To ovšem nic nemění na tom, že novou Angeliku – navzdory tomu, že postrádá rozkošnou naivitu a přehmaty originálnu – nemůžeme považovat za prohru. Spíáš není výhrou. A mimochodem – stejně jako původní Markýza andělů slibuje pokračování.

Angélique, marquise de anges
Francie / Belgie / Česko / Rakousko 2013, 113 minut
Režie: Ariel Zeitoun

Scénář: Philippe Blasband, Ariel zeitoun, Nadia Golonová (podle románu Anne a Serge Golonových)
Kamera: Peter Zeitlinger
Hudba: Nathaniel Méchaly
Hrají: Nora Arnezenderová (Angelika), Gérard Lanvin (Joffrey de Peyrac), Simon Abkarian (Desgrez), Tomer Sisley (Philippe), Mathieu Kassovitz (Nicolas), David Kross (Ludvík XIV.) 

Premiéra: 27. 2.

2014: A Oscara získává...

Letošní ceny Americké akademie - Oscary - zviditelnily zase jednou rozpor mezi "silným společenským tématem" a "technickými kategoriemi". To první zastupovalo protiotrokářské drama Stevea McQueena 12 let v řetězech (čtyři tři Oscary) to druhé sci-fi Alfonsa Cuaróna Gravitace (sedm Oscarů). Na 86. Cenách Akademie tak zase neplatilo, že nejlepší film na sebe strhne pozornost v "hlavních" kategoriích (režie, scénář, herecké výkony). Loni nastalo totéž pnutí mezi filmy Argo a Pí a jeho život, tedy také mezi "silným tématem" a "technickými kategoriemi". Totéž se odehrálo v předchozích letech: Králova řeč vs. Počátek, Smrt čeká všude vs. Avatar, Milionář z chatrče vs. Podivuhodný případ Benjamina Buttona... Samozřejmě přitom neplatí, že filmy oceněné převážně v technických kategoriích nemají "silné téma" a filmy se "společenským" apelem nevynikají profesionálními kvalitami.

V oscarové historii je ovšem celkem obvyklé, že nejcennější Oscar - za nejlepší film - se spáří s druhým nejcennějších Oscarem - za nejlepší režii. Co může být logičtější? Stejně jako loni, i letos ovšem došlo k rozpojení: autor nejlepšího filmu, Steve McQueen, není nejlepším režisérem (loni zase tohoto Oscara Ang Lee vyfoukl Benu Affleckovi). Členové Akademie, jejichž rozhodování formuje podobu globálně nejrespektovanějších filmových cen, patrně upadají v souvislosti se zmíněným dělením do rozpaků. Jenže uvažování společenství, založeného na postarších, bílých mužích (85 procent ve věku nad padesát let), se až příliš podobá rozhodnutí zahraničních novinářů v Hollywoodu udělujících Zlaté glóby. Také ti vnímají Cuaróna jako nejlepšího režiséra a 12 let v řetězech jako nejlepší film (a také oni nakonec vyloučili ze hry Špinavý trik a Davida O. Russella, považovaného občas - nechápu příliš proč - za jednoho z nejzajímavějších amerických režisérů). 

Je samozřejmě těžké direktivně prohlásit, že v Oscarech existují nějaké dlouhodobé trendy - možná je to prostě tak, že příliš zaměstnaní a konzervativní Akademici prostě načichávají nejnovější trendy od čipernějších novinářů, kteří na rozdíl od nich hodnocené filmy vzhledem k charakteru své profese musejí skutečně vidět (což patrně platí - aniž bych chtěla někomu sahat do svědomí - také v Čechách, kde bylo hlasování českých filmových kritiků a Akademiků prakticky identické). Možné je i to, že Oscary prostě zrcadlí zmíněnou, politicky korektní roztržku mezi filmy "s ušlechtilým posláním" a filmy, které jsou "pouze zábavou".

Pokud jde o mé bezvýznamné mínění, dala bych Gravitaci i toho Oscara za nejlepší film, protože 12 let v řetězech mi připadá hodně tendenční. Pokud jste ještě nečetli moje recenze na oba letošní oscarové "soky", tady jsou odkazy: 12 let v řetězech a Gravitace. Byla bych štědřejší, pokud jde o úžasného Scorseseho Vlka z Wall Street.

A tady jsou kompletní výsledky:

Nejlepší film:
12 let v řetězech 

Nejlepší režie:
Alfonso Cuarón - Gravitace

Nejlepší herec v hlavní roli:
Matthew McConaughey - Klub poslední naděje 

Nejlepší herečka v hlavní roli:
Cate Blanchettová - Jasmíniny slzy 

Nejlepší herec ve vedlejší roli:
Jared Leto - Klub poslední naděje

Nejlepší herečka ve vedlejší roli:
Lupita Nyong'oová - 12 let v řetězech

Nejlepší neanglicky mluvený film:
Velká nádhera 

Nejlepší animovaný film:
Ledové království 

Nejlepší kamera:
Emmanuel Lubezki - Gravitace

Nejlepší původní scénář:
Spike Jonze - Ona

Nejlepší scénář-adaptace:
John Ridley - 12 let v řetězech

Nejlepší hudba:
Steven Price - Gravitace

Nejlepší píseň:
Let it Go, Ledové království

Nejlepší výprava a dekorace:
Catherine Martinová a Beverley Dunnová - Velký Gatsby

Nejlepší kostýmy:
Catherine Martinová - Velký Gatsby

Nejlepší masky:
Adruitha Leeová a Robin Mathewsová - Klub poslední naděje

Nejlepší střih:
Alfonso Cuarón a Mark Sanger - Gravitace

Nejlepší zvuk:
Skip Lievsay, Niv Adiri, Christopher Benstead a Chris Munro - Gravitace

Nejlepší zvukové efekty:
Glenn Freemantle - Gravitace

Nejlepší vizuální efekty:
Tim Webber, Chris Lawrence, Dave Shirk a Neil Corbould - Gravitace

Nejlepší celovečerní dokument:
20 Feet from Stardom 

Nejlepší krátkometrážní dokument:
The Lady in Number 6: Music Saved My Life 

Nejlepší krátkometrážní animovaný film:
Mr. Hublot 

Nejlepší krátkometrážní hraný film:
Helium  

Zemřel Alain Resnais

Pokud jde o Alaina Resnaise (3. 6. 1922 - 1. 3. 2014), neplatí obvyklý komentář provázející zprávu o smrti velmi starých umělců: "Myslel jsem, že umřel už dávno!". Poslední Resnaisův film, Aimer, boire et chanter, má copyright 2014. Promítal se na letošním Berlinale a já doufám, že ho nějaký osvícený distributor přiveze do Čech, nebo se alespoň bude hrát na MFF Karlovy Vary (tak, jako předchozí Resnaisův film, Ještě jste nic neviděli, který jsem si přímo z Varů, tedy zpravodajsky, libovala tady). Příroda je někdy milosrdná a dopřává divákům s pamětí možnost vidět pozdní díla velkých mistrů, jejichž energii nerozředil úpadek ducha spojovaný většinou se stářím.

Resnais zemřel v jednadevadesát letech - a je samozřejmě je možné na něj vzpomínat jako na tvůrce jednoho z nejtajemnějších filmů historie (v tom smyslu, že Loni v Marienbadu - 1961 - nedovoluje žádnou "správnou" interpretaci, a navíc stříhané keře v něm na rozdíl od lidí nemají stíny ). Je dokonce možné Resnaise spojovat s francouzskou novou vlnou. A nebo je možné v něm vidět naprosto svérázného a nezávislého autora, jehož talent se svobodně rozvinul teprve ve filmech typu Mého strýčka z Ameriky (natočeného dvacet let po Marienbadu, který natočil jako téměř čtyřicetiletý!). Každopádně mám asi raději právě ty Resnaisovy novější filmy, ve kterých je plno otevřeného humoru a radostné hravosti. I když na Marienbad je také možné se dívat jako na komedii (ale asi tak, jako je možné číst coby humorný text Kafkovu Proměnu - tedy s lehkou obavou, že do vás v příštím okamžiku uhodí blesk). Každopádně jsem si nevšimla, že by některý z jeho filmů zestárnul (což platí i o Staviském, který mne ukrutně nudil vždycky)...

Je škoda, že Alain Resnais zemřel tak mladý. Mohl nás ještě pár let dobře bavit.
    

Památkáři: Sedm statečných bojuje s Hitlerem

George Clooney představuje ve svých dvaapadesáti letech jednu z velkých jistot Hollywoodu. Coby herec dosáhl interesantně prošedivelý štramák hvězdného kreditu - a jako režisér, scenárista a producent několikrát osvědčil svou inteligenci a cit pro aktuální témata. V roce 2006 zabodoval s dramatem Dobrou noc a hodně štěstí (oscarová nominace za režii a nejlepší film roku). A loni prestižní zlatou sošku získal za produkci komedie Argo.

Clooneyho aktivity mimo hereckou sféru jsou spojeny s Grantem Heslovem. Ten se podílel i na produkci a scénáři válečné tragikomedie, která právě přichází do českých kin. Autorská dvojice Clooney-Heslov ovšem právě Památkáři na své předchozí úspěchy nenaváže.

I tentokrát jde o příběh, který autoři vylovili z moderní historie: ta inspirovala filmy Milujte svého zabijáka a Dobrou noc a hodně štěstí (které režíroval Clooney), Muže, co zírají na kozy (jež natočil Heslov) i Argo (které režíroval Ben Affleck). I tentokrát jde o politické téma, které je odlehčeno komediálně. I v Památkářích je Amerika velmocí, jejíž zahraniční vojenské mise mohou mít přídech absurdity. A znovu se tu prosazuje clooneyovský čestný skeptik, který v hloubi duše věří v tradiční americké hodnoty.

Podklady k příběhu našli tvůrci v knize Roberta M. Edsela a Breta Wittera, mapující činnost speciální americké vojenské jednotky během druhé světové války. Skuteční Památkáři vznikli z popudu restaurátora a muzejního kurátora George L. Stouta. Ten v roce 1943 inicioval vznik jednotky, jejmíž úkolem bylo zachraňovat umělecké předměty, které nacisté během války na Hitlerův popud nakradli v okupované Evropě. Pamítkáři také chránili drahocenná díla, kterým hrozilo zničení jak ze strany ustupujících Němců, tak ze strany Spojenců.

Ve filmu se hlavní hrdina jmenuje Frank Stokes, hraje ho sám George Clooney - a je to přesně ten správný chlapík, který v čele party zapálených znalců umění dokáže v divoké přestřelce nasadit krk za van Picassův obraz.

Jak zmarnit divácké naděje 

Představa George Clooneyho a Granta Heslova o vlastenecké filmařské misi se zpravidla odvíjí od historických skutečností, účelně upravených pro potřeby filmové podívané. Památkáři tak v zásadě nejsou nevěrní realitě, i když ji občas účelově zrazují (třeba britským historikům vadila marginalizace významu anglických členů reálného památkářského týmu). Clooneyho záliba v klasických filmových žánrech (kterou projevuje také jako herec) vedla k tomu, že se Památkáři elegantně inspirují v hollywoodské klasice.

Příběh líčí sestavení týmu ve stylu Sedmi statečných: muži, které Stokes osloví, ovšem sice dokonale rozumějí umění, ale střílet neumějí. Pětice Američanů, jeden Angličan a jeden Francouz se však podle očekávání mění ve zkušené mazáky, kteří při postupu zdevastovanou Evropou sdílejí s obyčejnými vojáky všechny strázně války. Dva muži z týmu zahynou - a otázka, jestli zachráněná umělecká díla stála za jejich životy, je položena a vzápětí smetena se stolu. Zbytek týmu totiž pokračuje v práci a zachraňuje i díla, která měla pro padlé zvláštní význam: Michelangelovu Madonu a van Eyckův oltář, ukradený z chrámu v Gentu. 

Přestože v Památkářích nechybí bojová akce, líčí autoři také „detektivní“ pátrání po ukrytých uměleckých pokladech. V tom hrdinům pomáhá francouzská agentka Claire Simoneová, která v okupované Paříži infiltrovala přímo ho nacistického ústředí. Zatrpklá žena obviněná z kolaborace se nejdřív obává, že Američané chtějí nalezené cennosti odvézt z Evropy, a odmítá s nimi spolupracovat. Památkáři se tak neomezují jen na „klukovskou“ hru na vojáčky, ale zkoumají i složitější historické skutečnosti. Mezi ty patří i soupeření hrdinů s obdobně zaměřeným sovětským týmem, kterým odváží nalezená díla do Ruska.

V Památkářích je tedy nashromážděno množství fascinujícího, málo známého materiálu, na jehož základě by mohl vzniknout výborný film. Kupodivu k tomu nedošlo. Heslovova a Cloooneyho koncepce postrádá silný, jednotící tah a tříští aktivity a přesuny hrdinů do nesouvislých epizod. Clooney s Heslovem si přitom už dokázali poradit s mnohem „nefilmovějšími“ náměty. Ve vyprávění nechybějí napínavé situace, vtipné, odlehčující dialogy ani bezvýhradně sympatičtí hrdinové. Clooney - jako už mnohokrát předtím – v roli Stokese režíruje sám sebe a také další party obsadil skutečně hvězdně. Matt Damon, Bill Murray, John Goodman a Cate Blanchettová jsou herci, kteří dovedou svým hrdinům vdechnout uvěřitelnost i žánrový švih.

O to smutnější je skutečnost, že vyprávění nakonec nedrží pohromadě, nedojímá, nenapíná ani nebaví. Působí posléze jen jako elegantní vojenská přehlídka promarněných šancí. Vzhledem k tomu, co všechno George Clooney dokázal zmarnit, by zasloužil postavit před vojenský soud. 

The Monuments Men
USA 2014, 112 minut, titulky
Režie: George Clooney
Scénář: George Clooney, Grant Heslov

Kamera: Phedon Papamichael

Hudba: Alexandre Desplat

Hrají: George Clooney (Frank Stokes), Matt Damon (James Granger), Cate Blanchettová (Claire Simoneová), Bill Murray (Campbell), John Goodman (Garfield), Jean Dujardin (Clermont), Hugh Bonneville (Jeffries), Bob Balaban (Savitz), Sam Hazeldine (Langton)

Premiéra 27. 2. 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)