Rebelka: Časy se mění

První hlavní pixarovská hrdinka:
princezna Merida

Letošní "pixarovka" sice vypadá hodně disneyovsky, ale rozhodně to není k jejímu neprospěchu: můžete si ovšem vybrat, jestli Rebelku budete vnímat v rámci disneyovské animované produkce, nebo jako součást produkce studia Pixar, které působí pod ochrannými křídly tohoto produkčního giganta. V obou případech dílo režisérků Brendy Champanové a Marka Andrewse působí dost nezvykle. Pokud jde o Disneyho, je neortodoxně pojatá hlavní protagonistka i její příběh. A pokud jde o celovečerní produkci Pixaru, jde o první "historickou" látku studia, první jeho snímek s ústřední ženskou hrdinkou - a také o první příběh, který má dost blízko ke klasické pohádce. Současně ovšem jde po Autech 2 o další film, který dělá úkrok stranou z jedinečných pixarovských pozic a pokouší se vlichotit dospívajícímu publiku. Což je trochu smutné konstatování na úvod textu o tom, jak mne tenhle film vlastně bavil a dojal.

Soutěž o princezninu ruku se Merida
rozohodne vyhrát sama

Není totiž snadné oprostit se od faktu, že český název evokuje starý slogan dívčího časopisu Cosmogirl (šlo tuším o "Časopis pro malé rebelky") - hrdinkou vyprávění je totiž právě vzdorná dospívající dívka a ústředním tématem její spor s matkou. Princezna Merida je teenager neurčitého věku, každopádně se chová jako pubertální fracek a současně je dívkou na vdávání. Protože se však příběh odehrává ve středověkém Skotsku, dá se to spolknout. Merida by raději žila jako kluk (tak, jako její otec, král Fergus, a její tři zlotřilí, mrňaví bratříčci), ale narodila se jako dívka a její matka Elinor ji od útlého dětství vede k tomu, aby se chovala jako dáma, nepokládala luk na jídelní stůj, nehltala jídlo, neběhala, nechrochtala smíchy a vůbec se chovala elegantně, zjemněle a vznosně.

K večeři jsou jehněčí varlata, ale
hovoří se hlavně o svatbě  

V Elinořině pojetí se ovšem tradice změnila v konvenci a Merida je nejšťastnější, když může jednou za čas vyrazit sama za hradní bránu, do divoké lesní krajiny. S tím je ovšem konec, když trojice lordů na Elinořino přání přivede na královský hrad své prvorozené syny jako princezniny nápadníky. Abych rázně využila to, čemu se říká spoiler a bez čeho vůbec nejde o tomhle filmu vyprávět: rozzlobená dívka si na čarodějnici vymůže kouzlo, které má její matku změnit, a to bez ohledu na fakt, že ježibaba sama přiznává, že s původním povoláním musela skončit kvůli nadměrnému množství reklamací. Elinor neprozře v otázce dceřiných vdavek, nýbrž se promění v medvěda - a Merida má jen dva dny na to, aby vrátila původní podobu matce (i třem bratříčkům, kteří kouzlo omylem zkomzumují taky) - a navíc uklidnila znesvářené lordy, kteří očekávají, že si princezna nakonec jednoho z jejich nemožných synů vybere za manžela. Kdyby se ve finále všechno na chlup přesně a správně nepovedlo (jak po tom jako divák podmaněný  pixarovským vypravěčstvím toužíte), zvrhla by se pohádka snadno v mnohačetnou tragédii antických rozměrů.

Rodinný konflikt v až
oscarovém stylu 

Pixarským se povedlo vytvořit originální a slušně temný pohádkový příběh, spíš magický než koemdiální: konflikt mezi matkou a dcerou je tu přitom podaný ve vší psychologické hloubce coby potenciálně oscarový "herecký koncert". Vyvrcholení je pak tak dramatické, akční a dojemné, že můžete nakonec navzdory jeho očekávanosti uronit i nějakou tu slzu. Platí při tom samozřejmě, že Pixar nabízí technicky naprosto dokonalou animovanou 3D podívanou, ve které zase o kousek dál posunul současné filmové ztvárnění prostoru, textury objektů či přesvědčivosti pohybu postav (stačí si všimnout třeba toho, co výtvarníci dokázali s hrdinčinou zrzavou hřívou). To se sice dalo očekávat - ale myslím, že je třeba to zmínit.

Stará čarodějnice se přeškolila
na řezbářku, ale nedá jí to... 

Méně zřejmé je ovšem to, co film sděluje: Pixar si je - jako každé velké studio - vědom toho, že musí lavírovat mezi inovací a tradicí a nesklouznout při tom, podobně jako nešťastná královna Elinor, do nějaké konvence. V případě tohoto v zásadě mravoličného teenagerovského příběhu je to myslím obzvlášť patrné. Zajímavé je, že vypráví příběh naprosto uzavřené komunity ("království"), která si sama vytváří svá pravidla, kouzla i příběhy a sama generuje své temné stíny i světlé stránky. Také je osvěživé (a velmi "nedisneyovské"), že v příběhu nefiguruje vůbec žádný hrdinčin (ani potenciální) sexuální partner. "Ženské" směřování příběhu je pak univerzální: Merida je sice děvče, ale prosazuje právo celé své generace na změnu vlastního osudu a odchýlení od tradice (což i tři její pitomí nápadníci přijmou s viditelnou úlevou): až nastane ten správný čas, nebudou se podřizovat zvyklostem, ale vyberou si partnera podle svého srdce. (Důležitost okamžiku, kdy si nová generace volí jinou cestu než ta stará, zdůrazňuje dávný příběh pyšného šlechtice, který se kdysi s čarodějčiným kouzlem nedokázal vyrovnat zdaleka zdatně jako Merida.)  

Kdysi dávno se ten příběh už
jednou udál - se špatným koncem

"Dospělý" čas lásky ovšem ještě zdaleka nenastal a v Rebelce jde vlastně především o harmonizaci vztahu s rodiči: změnit se přitom nemusí - jak to v pohádkách bývá - jen sebestředná, divoká Merida, ale i její matka. Ta v medvědí kůži přichází o své přehnaně upjaté móresy, což je jistě vtipné pro dětské a dospívající diváky, našince však přitom poněkud mrazí. Možná se mi to jen zdá s ohledem na mou vlastní "mateřskou" životní pozici, ale (v animovaném rámci neobvyklý) příběhový model v tomto směru vychází jednoznačně vstříc nedospělému publiku. Původní Elinor je přitom samozřejmě odpudivou karikaturou autoritativní, akurátní matky - mrzí mne ovšem, že její proměně nevěnují tvůrci filmu zdaleka takovou pozornost, jako přitakání postavě Meridy. Inu - vždyť, jak už jsem psala, film vychází vstříc spíš generaci dětí než generaci rodičovské. Poselství Rebelky tak sice stále ještě zůstává v zásadě sympatické a přijatelné v každém věku... Zdá se mi ovšem, že v Pixaru začali na úkor původní bezstarostné hravosti nějak příliš přemýšlet o tom, jakou mají zodpovědnost vůči svým platícím divákům.

Diví lordové (vpravo Macintosh) 

P. S. Na tradici pixarovských předfilmů navazuje Rebelka půvabným poetickým snímkem Enrica Casarosy La Luna.

P.P.S.: Společnost Falcon tentokrát nenabízí žádnou verzi filmu v originálním znění s titulky - což je velká škoda, protože dabing ubere filmu hodně z jeho kouzla. Ona Simona Postlerová coby Elinor holt není Emma Thompsonová...

P.P.P.S.: Film je věnován památce Stephena Stevea Jobse. Na muže, který pro digitální svět a tím i pro Pixar tolik udělal, upomíná i jedna z postav - zběsilý a výstřední lord Macintosh.

Brave

USA 2012, 100 min., dabing (2D, 3D)
Režie: Brenda Chapmanová, Mark Andrews

Scénář: Mark Andrews, Steve Purcell, Brenda Chapmanová, Irene Mecchiová

Kamera: Rob Anderson, Danielle Feinbergová 

Hudba: Patrick Doyle
V české verzi mluví: Barbora Šedivá (princezna Merida), Simona Postlerová (královna Elinor), Karel Heřmánek (král Fergus), Ljuba Skořepová (čarodějnice), Ota Jirák (lord MacGuffin), Martin Stropnický (lord Macintosh), Pavel Zedníček (lord Dingwall) 

Premiéra: 16. 8. 2012

Reakce Hollywoodu na Holmesovu střílečku - širší kontext

Temný rytíř povstal: záběr hrdiny střílejícího
"z plátna na diváky" je klasický 

Od 21. července, kdy jsem bezprostředně reagovala na tragické události provázející premiéru Nolanova filmu Temný rytíř povstal  1/, se stalo pár věcí, které si zaslouží další komentář (ten původní najdete tady). Studio Warner Bros. zrušilo po Francii i další zahraniční premiéry - v Japonsku a Mexiku. Navíc přistoupilo k bezprecedentnímu gestu "teď nejde o peníze" a nezveřejňovalo průběžné tržby během prvního víkendu, který je pro úspěšnost každého hollywoodského blockbusteru klíčový. Připojila se k němu i další velká studia - Disney, Fox, Sony, Lionsgate a Universal. Od pondělí 23. 7. však už víme, že film měl sice za to to období tržby o něco menší, než odborníci předpokládali (místo očekávaných 170 nebo dokonce až 200 milionů "jen" 160, 8milionu dolarů). Přesto však má jeden z vůbec nejúspěšnějších distribučních startů v historii: i když je realizován "jen" ve 2D, zařadil se hned za 3D rekordmany Avengers (207,4 milionu dolarů za první víkend) a poslední díl Harryho Pottera (169,2 milionu dolarů). Zdá se tak, že filmoví fanoušci se rozhodli "s teroristy nevyjednávat" a film si užít tak, jak si naplánovali.

Tak tuhle scénu ve filmu
Gangster Squad neuvidíte...

Studio Warner Bros. však prolonguje své obavy o vyznění svého filmu Gangster Squad (který má být do českých kin uveden pod názvem Gangster Squad - Lovci mafie): protože scéna střelby skrz plátno do diváků v kině, která se natáčela v losangeleském Grauman's Chinese Theater, byla  nedílnou součástí spektakulárního finále snímku, rozhodlo se studio posunout premiéru až na 11. ledna 2013. Půjde vlastně o pozměněnou verzi, do které se budou muset dotočit celé nové scény. Toto rozhodnutí se setkává s kritikou hlavně ze strany fanouškovské komunity, racionálně vzato však posun z "ocásku" sezóny letních blockbusterů do prestižní "oscarové" sezóny může filmu i prospět. Od žánrového režiséra Rubena Fleischera velmi pravděpodobně nelze očekávat oscarový výkon ve stylu Martina Scorseseho. Snímek je však nadstandardně obsazený (přičemž Akademie nemá důvod nemít ráda Seana Penna a Ryana Goslinga) a může sbírat body i jako stylová dobovka (třeba jeho kameraman Dion Beebe už jednoho Oscara má - za Gejšu / 2005, zatímco kostýmní výtvarnice Mary Zophresová má oscarovou nominaci za Opravdovou kuráž / 2010).    

Plakát na romantickou komedii
Edwarda Burnse Ulice New Yorku (která
se u nás v kinech nehrála) byl stažen

Není zatím známo, zda i další hollywoodská studia s obavami zvažují "dráždivost" některých svých připravovaných titulů. Obecně to ale samozřejmě není poprvé, co reálná tragédie tímto způsobem ovlivnila film: typovým příkladem jsou reakce po 11. září 2001. To byla nesrovnatelně větší tragédie než akce jednoho psychopatického blbce v Denveru - a úměrné byly i reakce amerického mediálního průmyslu. Z filmů a televizních seriálů musela prakticky okamžitě zmizet už samotná zobrazení Dvojčat. Tady jsou některé příklady: společnost HBO hbitě upravila  úvodních titulkové sekvence seriálů Sex ve městě (ta původní je tady) a Sopránovi (tady). Přestříhala se "newyorská" epizoda Simpsonových i jeden díl seriálu Ženatý se závazky. Z romantické komedie Lásce na stopě (premiéra říjen 2001) a komedie Zoolander (premiéra září 2001) byla Dvojčata digitálně vymazána. Ze sci-fi Stroj času (premiéra v červenci 2002) byla vystřižena potenciálně emocionálně bolestivá scéna pádu meteoru na New York. Změnily se nebo byly stornovány i mnohé připravované projekty: děj thrilleru Hodina pravdy, který měl v USA premiéru prakticky až rok po teroristických útocích, se přesunul z New Yorku do Los Angeles. A nikdy nedošlo ani k realizaci filmu s Jackiem Chanem o umývači oken ve WTC Nosebleed, který obsahoval zápletku s teroristy. Premiéra Protiúderu, v němž hrál Arnold Schwarzenegger losangeleského hasiče, který se pustí do na vlastní pěst do pomstychtivého boje s teroristy, byla přesunuta z října na únor 2002.

Plakát s odrazem Dvojčat ve
Spideyho "očích" byl stažen 

Asi nejznámější jsou ovšem případy dvou blockbusterů z léta následujícího po newyorské tragédii: Mužů v černém 2 a Spider-Mana. Dvojka MIB (s premiérou v červenci 2002) měla podle původního scénáře vrcholit akční sekvencí u WTC, což však bylo změněno (a finále dodnes působí podivně nezakotveně). Spider-Man se do světových kin rozběhl od května 2002, kromě storna plakátu (viz vlevo) však došlo i ke stažení traileru, v němž hrdina zasahuje proti prchajícím bankovním lupičům a polapí jejich vrtulník do obří pavučiny napnuté mezi Dvojčaty. Obvykle se uvádí (třeba tady na Wikipedii - v odstavečku "Release"), že ve filmu samotném tato scéna nikdy neměla být, ale to je vlastně kapku podivné. Nechci být paranoidní a hledat někde nějaké skryté skutečnosti či dodatečné mediální manipulace - před deseti lety však  nebylo zvykem, aby studio diváky připravovalo na svůj předpokládaný hit prostřednictvím lákadla opřeného o situaci, která se v samotném filmu vůbec neobjeví. 2/





Poznámky:

1/ Mou recenzi třetího Temného rytíře najdete tady.
2/ Často uváděným příkladem filmu, pro jehož trailer vznikly speciálně natočené scény ("special shoots") je Cameronův Terminátor 2: Den zúčtování (1992) (k vidění je tady). Společnost Dimension Films realizovala zvláštní scény pro horor Černé Vánoce (2006). Dřív ovšem nebylo tak úplně výjimečné, aby se upoutávka realizovala jako "samostatný" projekt: diváky tak zval do kina sám slavný tvůrce filmu (upoutánka na Sněhurku a sedm trpaslíků s Waltem Disneym, či trailer na Psycho, v němž Alfred Hitchcock provádí své příští diváky Batesovým motelem). O tom, že dnes jde spíš o výjimku, svědčí i živé reakce na internetovou reklamní kampaň na Promethea - psala jsem o ní zde.   

Temný rytíř povstal... a zabloudil v realitě

Bruce Wayne / Batman: dvě
tváře jednoho hrdiny  

Od Christophera Nolana jsme si zvykli očekávat autorsky působící, formálně originální, temné a "komplexní" vize: od Sledování (1998) přes Memento (2000), Insomnii (2002) a Dokonalý trik (2006) až k Počátku (2010) šlo vlastně o "psychologické" příběhy vklíněné do kriminálního rámce, ve kterých hrdina marně bojoval o  svou identitu - a bylo divácky znepokojivé spolu s ním zjišťovat, že vlastní identitu nezná a neovládá, že je ohrožená, roztříštěná a nejčastěji sdílená kýmsi dalším... Trilogie o netopýřím muži Batmanovi (Batman začíná /2005, Temný rytíř /2008, Temný rytíř povstal /2012) do Nolanova "paranoidního" světa samozřejmě zapadá: už comicsový protagonista se zmítá mezi svou denní (Bruce Wayne) a noční existencí (Batman), přičemž velkorysý rozměr tří filmů dovoluje předvést Bruce v různých životních fázích: od dítěte traumatizovaného vraždou rodičů přes mladíka nacházejícího cestu k pomstě prostřednictvím superhrdinského kostýmu až ke stárnoucímu, vyhaslému a nemocnému muži.

První objevení Batmana v příběhu nabízí
divákovi satisfakci setkání se starým známým

Už v comicsové předloze je dáno, že Bruceovo "noční" alter ego - Batman - těmto proměnám nepodléhá: člověk je tváří v tvář času a fyzickému rozkladu v ohrožení, hrdinská maska však nikoli. Comics se ovšem podobá životům svatých v tom, že umožňuje opakovaně vkročit do životního příběhu hrdiny v kterémkoli jeho okamžiku, přičemž vypravěč může spoléhat na to, že jeho posluchač (nebo divák) nepřestává vnímat známý, celkový rámec. Nolanovskému týmu (jehož důležitou součástí je režisérův bratr, scenárista Jonathan) se sice z pozic kreslené předlohy často vyčítalo, že od ní své filmové Batmany odchýlil - v tomto směru jde ovšem o ryzí "comicsový" přístup: film Temný rytíř povstal se dokonce "nabourává" do jedničky a "objasňuje" příběh filmu Batman začíná. (Na který se už od této chvíle budeme dívat jinak).1/ 

Selina Kyleová (Anne Hathawayová)
pronikne do Bruceova soukromí

V tomto směru zmíněná psychologická krimi vyústí do jakési nolanovské verze detektivky, ve které je divák zapojovaný do paranoidní struktury s tím, že nejen pro hrdinu, ale ani pro něj "sovy nejsou, čím se zdají být": podobně jako v Počátku se tady totiž - jak se ukazuje - v jednom časoprostorovém levelu (svázaném s minulostí) hrálo s "maskovanými" postavami. Odhalení pravdy (tedy skutečných vztahů mezi některými postavami z prvního a třetího filmu) pak naneštěstí působí stejně idiotsky jako skvrna velikosti mexického dolaru, díky které ve finále Jimonádového Joea objevují postavy své příbuzenské vztahy. Můžeme se domnívat, že díky klamavě maskovaným obrazům vyprávění emocionálněji zasahuje diváka, který se na základě režisérem dodaných falešných indicií domníval si něco myslet - a soucítí pak víc se svým hrdinou, proti němuž byl celý komplot zosnován. 2/ 

Miranda (Marion Cotillardová) nesdílí
s hrdinou jen jeho filantropické zájmy

Soucítit víc s hrdinou je důležité zvláště proto, že Bruce Wayne je v Nolanově pojetí a v podání Christiana Balea postavou, jež se v tomto vyprávění vyskytuje nezvykle zřídka - a není vlastně moc sympatická: Hrdina totiž zmorousovatěl a stáhl se zcela do ústraní poté, co na sebe coby Batman vzal vinu za zločiny Harveyho Denta. Město Gotham se tak nedozvědělo nic o druhé, temné identitě postavy, kterou v předchozím dílu ztělesnil Aaron Eckhart, což znamená, že ve městě zavládl pořádek a žádné superhrdiny už ani nepotřebuje. Bruce však trucuje ve svém přepychovém milionářském sídle coby duševní i tělesná troska (jeho neutěšený fyzický stav je výsledkem letitých bitek s gothamskými padouchy). Věrný sluha Alfréd (Michael Caine) touží po tom, aby se jeho pán od stínu Batmana zcela oprostil (k čemuž by mu podle jeho názoru mohla posloužit některá z krásných žen v Bruceově okolí - bohatá krasavice Miranda v podání Marion Cotillardové či zlodějka Selina Kyleová, potulující se po nocích Gothamem v "kočičím" kostýmu - v obou podobách nedostižná Anne Hathawayová). 

Bane (Tom Hardy) je anarchista, který se skrývá
za "sociální" cíle 

Divák na rozdíl od Alfréda touží, aby se Bruce dal zase do kupy, nahodil netopýří kostým a uvedl do chodu své staré i nové technické "hračky" vyrobené osvědčeným zbrojířem Luciem Foxem (Morgan Freeman). K proměně Bruceovi nakonec nedopomůže jen vtipná a drzá Selina, ale i nový padouch ve městě - zločinec Bane (Tom Hardy). Ten je výjimečný v tom smyslu, že postrádá oblíbenou comicsovou dvojí identitu: na tento velký batmanovský maškarní večírek sice dorazil v masce, ale tu má "přirostlou" k obličeji, protože bez ní kvůli vážným zdravotním problémům nemůže existovat (což je starý, známý problém "darthvaderovský"). V rámci série padouchů v Nolanově trilogii je tak Bane následovníkem znetvořeného Jokera (Heath Ledger) z předchozího filmu. Nejmocnější zbraní tohoto zloducha je ovšem klam: Bane se navenek staví na stranu "sociální pomsty" a zmanipuluje gothamské občany, takže ti vyrazí do ulic, aby zúčtoval s dosavadnímu utiskovateli - policisty a boháči. Bane vyhlásí vládu lidu včetně "lidových soudů" (v nichž se coby soudce vyznamenává i jistý Jonathan Crane, Batmanův bývalý protivník Strašák). Město, působivě strádající v bezútěšné zimní pohádce, ovšem podléhá Baneovu vlastnímu teroru: zloduch totiž sofistikovaně odřízne Gotham od zbytku světa. Stačilo zničit mosty a odradit zbytek světa od nápadu nějak zasahovat do osudů města tím, že je ve hře nukleární zbraň, jež může na padouchův pokyn v okamžiku zlikvidovat všechny obyvatele. 

Komisař Gordon (Gary Odlman) má
 nového pomocníka - policistu
Blakea (Joseph Gordon-Levitt)

Nolan tady vytváří další ze svých obdivuhodných "časoprostorových komplexů", které buduje s pomocí Gothamu vnímaného jako osamělý, světem opuštěný ostrov, bomby odtikávající poslední vteřiny před smrtícím výbuchem, a skupiny postav, jejichž rozhodování a akce jsou hlavním pohonem vzniklého mechanismu-vyprávění. Vedle Bruce/Batmana a Banea jde hlavně o dvě ženy s podvratným statutem (Miranda a Selina/Catwoman) a dva oficiální, neústupné ochránce spravedlnosti (ke komisaři Gordonovi přibyl jeho umanutý podřízený v podání skvělého Josepha Gordona-Levitta). Dynamickým vrcholem filmu je pak (stejně jako v Počátku) jejich "společná" velká akce, která má vzniklý časoprostor se všemi aktéry buď zničit, nebo spasit ty "hodné" a zatratit ty "zlé". Emocionální finále (které na mne docela dojímavě zabralo) je pak soustředěné na Batmana - jak se ostatně sluší na "ultimativní" díl trilogie, inzerovaný jako poslední. Apokalyptické ladění ovšem odlehčuje epilog, ve kterém se znovu dozvíte, že "sovy nejsou tím, čím se zdají být" - což mne moc nebavilo v souvislosti s titulním hrdinou a naopak velmi bavilo v souvislosti s jednou další postavou, která se nečekaně vyprofiluje jako klíčová pro další pokračování. A tak je finále podřízeno původnímu, comicsovému charakteru příběhu, což ovšem současně oslabuje inzerovanou "ultimativnost" tohoto jednotlivého filmu. Povstavší Temný rytíř je možná po Prometheovi dalším letošním blockbusterem, jehož podobu a vyznění poškodila momentální záliba Hollywoodu v sériích, respektive v povinnosti pootevřít vyprávění do nějakého pokračování za cenu jeho devastace.  

Batman/Bane: souboj pěstí 

Už se hodně řeklo o tom, že podstatná část filmu Temný rytíř povstal se vyvíjí utěšeně a slibně, načež vše vinou režisérova velikášství utone v doslovnosti a banalitě. Stojí však za úvahu, zda se samotná comicsová podstata látky ve třetím Temnémho rytíři nevzbouřila proti ambicióznímu, "dospělému" konceptu, na který Nolan vždycky tolik spoléhá spíš než na samotný příběh. (Dovedu si přitom představit, že by celku prospěla kupříkladu delší metráž, která by umožnila jemnější práci s informacemi i akcí v pomyslné "druhé části" .) Christopher Nolan se tentokrát nepotvrzuje jako obratný tvůrce depresivních, zacyklených vizí, jejichž mechanismus požírá jejich hrdiny. V tomto případě je totiž konec/začátek nového příběhu pro všechny "hodné" postavy nezvykle nadějeplný.

Bane zahajuje svou verzi sociální revoluce 

Charakter klasické comicsové látky je "nekonečný", neboť hrdina "nikdy neumírá", a tak se Nolanův Bruce Wayne nakonec ukazuje být postavou jaksi morálně splachovací: temné vrstvy se v ní nijak zásadně a dlouhodobě neukládají, protože protagonista musí svého Batmana vždycky znovu restartovat a nakonec vždycky "pomáhat a sloužit" gothamské spravedlnosti. Samotný "gothamský lid" je přitom abstraktní entita, s jejímž vzorky hrdina prakticky ani nepřijde do kontaktu. A možná si nějakou spravedlnost - vzhledem ke svému chování pod Baneovým vlivem - ani nezaslouží. (Nejde přitom o podobnou čistou sociopatii ve vztahu k davu, jakou prokázal ve svých Batmanech Tim Burton). 

Batman vs. Bane - policisté vs. lůza

Film selhává v tom, že se pokouší nově pracovat s tím, co si v minulých dílech mnozí tolik pochvalovali - totiž s možností učinit "naivní" comicsový příběh věrohodným, zásadně vážným vyprávěním. Nolan si tak na jedné straně dává práci s tím, aby vytvořil další, samostatně fungující fikční svět - na druhé však do vyprávění zapojuje neuvyklé množství  reálných, aktuálních prvků a témat. V rámci toho prvního nabízí především roztomilou hrou s plynutím času (upomínajícím na Počátek): od událostí z Temného rytíře nám divákům uplynuly čtyři roky, ale hrdinům osm. Jako východisko vyprávění je to moc pěkné: zvýrazňuje se "jinakost" fikčního světa ve vztahu k tomu našemu. 

Osobní souboj, nebo střet idejí -
ale proč vlastně?  

Na druhé straně je Gotham vizuálně reálným, současným Manhattanem, zkombinovaným ovšem neústrojně s "orientální" vypravěčskou linií odehrávající se "ve staromódnější části světa" v děsivém vězení, kde se odehrávají situace a scény z úplně jiného příběhu. 3/ Původní fantomatický, comicsový Gotham je pak zasazený do "skutečných" USA, které jsou představeny dost hloupě a letmo, navíc s postavou "tradičního" bílého prezidenta. (Postavy pak na dovolenou jezdí do Florencie!). Realita ekonomické krize je ve filmu jasně přítomna, navíc tu ale dojde k výronu lidového odporu zcela ve stylu hnutí Occupy Wall Street. A proč si i Selina (která je jako kočičí zlodějka původně zcela správně zasazena mimo všechny společenské třídy) výhružně zařeční o sociální spravedlnosti? Podle levicově orientovaných kritiků pokoušejících se film číst jako politický komentář k současnosti zastávají tvůrci značně konzervativní stanoviska: zmatený lid je zachráněn před revolucí a Bruce/Batman nakonec bojuje za obnovení původního systému, aniž by se nějakým způsobem jednalo o nějaké jeho modifikaci. Tento systém ovšem byl v minulých filmech i v "první části" třetího Temného rytíře z různých pozic dost tvrdě napaden  (jedním z leitmotivů filmu je, že vše může být zneužito - myšlenky o vládě lidu a sociální spravedlnosti, čestná zlodějka, filantropie a milováni u hořícího krbu i přístroj na levnou energii, který kdysi vyvíjela Wayneova korporace...). 

Snažit se realizovat ve fantazijním comicsovém příběhu "vážnou", komplexní vizi současnosti byl jistě svůdný nápad, ale jaksi se to  vymklo kontrole: zůstává jen zmatečná snůška jalových metafor, promluv a "významných" gest. (Což je o tom smutnější, když k tomu přidáte SKUTEČNÝ nápad Jamese Holmese střílet do lidí na půlnoční premiéře filmu na předměstí Denveru 4/). Příznačné pro třetí batmanovský snímek je i to, že sofistikovaný, vyvážený systém vztahů a postojů jednotlivých postav z předchozího filmu nahradily různé "metaforické" skupiny - chovanci sirotčince, který Wayne pozapomněl podporovat a o které pečuje "proletář" Blake, či policisté šikující se k pochodu beze zbraně vstříc ozbrojené Baneově kanálové lůze. Není ani divu, že hrdinové, kteří mají být z comicsové podstaty vypjatými individualisty, v téhle podivné, složité, dospěle paskřivé "realitě" nakonec jaksi zbloudí...   Zatoužila jsem nakonec po tom, aby se Temný rytíř zase vrátil do světa fikce, byl zase "naivně" a brutálně hravý - a  aby získal zpátky svou původní, přehledně paranoidní identitu, o kterou  ho Nolanovy filmy okradly. Když si uvědomíte, že na řadě je v nolanovské produkci a scenáristické supervizi Superman, začínám mít nahnáno.  
     

Poznámky:

1/ Mimochodem v rámci formátu mainstreamové trilogie něco podobného - nenápadněji a konzistentněji - udělal i Paul Greengrass ve svém Bourneovi. George Lucas a Steven Spielberg pak s Indianou Jonesem jako s první velkou postmoderní ikonou zacházeli "comicsově".

2/ POZOR, MEGASPOILER Původně sympatická, bohatá filantropka Melinda (Marion Cotillardová), která se stane Bruceovou milenkou a zdála se sledovat v projektu "levné energie pro Gotham" stejné cíle jako on, se nakonec ukazuje být pomstychtivou dcerou hrdinova mentora a posléze úhlavního nepřítele, Ra´s Al Ghula. Pomstě za smrt rodičů, která v prvním díle z Bruce stvořila Batmana, se tak dostává symetrického příběhu "na druhé straně barikády" - v táboře zla.      


3/ Vězení, ve kterém Bruce znovu dokončuje svou proměnu v odhodlaného hrdinu a které je místem Baneova narození, se v comicsech nachází ve fiktivní karibské republice Santa Prisca.


4/ Psala jsem o něm na blogu tady.

The Dark Knight Rises 

USA / Velká Británie 2012, 164 minut, titulky
Režie: Christopher Nolan 

Scénář: Jonathan a Christopher Nolanovi (podle postav Boba Kanea)

Kamera: Wally Phister
Hudba: Hans Zimmer 

Hrají: Christian Bale (Bruce Wayne / Batman), Gary Oldman (komisař Gordon), Tom Hardy (Bane), Joseph Gordon-Levitt (Blake), Anne Hazhawayová (Selina Kyleová / Catwoman), Forman Freeman (Lucius Fox), Marion Cotillardová (Miranda), Michael Caine (Alfred), Matthew Modine (Foley), Cillian Murphy (doktor Jonathan Crane), Liam Neeson (Ra´s Al Ghul), William Devane (prezident)

Premiéra: 26. 7. 2012

Hollywood a infantilizace

Kdo si hraje, nezlobí: devětadvacetiletý
Andrew Garfiled v roli středoškoláka
 (The Amazing Spiderman)

Současná hollywoodská produkce, zaměřená v letních měsících především na „prázdninové“ žánry fantasy, akční sci-fi a komedie, bývá někdy nazývána „pohádkami pro dospělé“. Pohádek, tedy příběhů, které by tematicky či stylově naplňovaly představu klasického vyprávění určeného dětem, ovšem produkuje minimum. Potvrdila to i temná akční fantasy Sněhurka a lovec, která se v českých kinech drží už od května. Snímek láká diváky sloganem „pohádka skončila“ - a skutečně: mladičká královská dcerka se tu mění v akční hrdinku, která nejde daleko pro dobře mířenou ránu mečem. Nejblíž k pohádce bude mít v rámci letošní sezóny letních blockbusterů asi jen netrpělivě očekávaná Rebelka, která do českých kin vstoupí v polovině srpna. Nový animovaný projekt prestižního studia Pixar je fantazijním rodinným dobrodružstvím „evropského“ střihu.

Madagaskar 3: výlet do "exotické" Evropy

Pohádkovou bajku pak mohou vzdáleně připomínat další díly animovaných snímků s mluvícími zvířecími hrdiny – průměrně zábavná Doba ledová 4 a naopak celkem zdařilý Madagaskar 3. Jde o typické letní hity zacílené na „rodinné publikum“, totiž divácký segment disponující obrovskou kupní silou a odhodlaný se zvláště v letních měsících bavit až do úpadu. Hollywood tak pokračuje v trendu, který úspěšně rozvinul v souvislosti s ekonomickou krizí: vinou odklonu od dospělého publika směrem k mladému divákovi narostl počet animovaných titulů i fantazijních hraných snímků, samozřejmě ve stále ještě atraktivním formátu 3D. 

Kouzlo dětinského věku 

"Naivní" Epizoda I přitáhla
děti ke starému příběhu 

Mnozí levicoví intelektuálové sdílejí představu nečistých pařátů  globálního kapitalismu, který se v postmoderní éře zaměřuje na vytváření umělých potřeb. Ty lze ovšem jen obtížně vnutit rozumným, zodpovědným, dospělým lidem. Středobodem zájmu se tak stávají děti vnímané jako aktivní spotřebitelé, jimž jsou vnucovány „dospěle“ vyhlížející produkty. Pokud se hovoří o prohlubující se infantilizaci hollywoodské kinematografie, spojuje se i s kultem mládí vyznávaným západní popkulturou. Jde svého druhu o eskapismus, únik do ideálního světa spojovaného s nevinností, energií, zdravím, krásou a důrazem na intenzivní prožitek přítomnosti. Dospělost je pak spojována se stárnutím, kdy pocit uspokojení a naděje do budoucna podpírá celý komplex „nepříjemných“ prvků spojených se zodpovědností a podřízením společenské hierarchii a autoritám. Návrat k dětskému či pubertálnímu životnímu stylu je pak samozřejmě jen zdánlivým únikem. Tradiční životní cyklus tak podlehl změně: lidé se odmítají chovat úměrně svému věku. Děti chtějí být starší a pubescenti touží stát se dospělými, takže období dětství se zkracuje. 

Potterovské příběhy jsou pěkně
temná "pohádka"

Právě proto prakticky neexistují filmy pro menší děti a tradiční animovaná zábava se proměnila ve vícevrstevnou „generační“ podívanou, ve které si přijdou na své teenageři i střední generace. Filmy s nejvyšší návštěvností, a tudíž s nejvyššími zisky, jsou infantilní hybridy, které mají za úkol přilákat jak mladé diváky, tak „zdětinštělé“ dospělé. Veleúspěšná sága o nezletilém kouzelníkovi Harrym Potterovi se tak na jedné straně opírá o naivní, prvoplánové prvky, na druhé však operuje s mezními, drastickými atrakcemi a pořádnou dávkou apokalyptické temnoty. V historii to samozřejmě není poprvé, kdy se americká továrna na sny soustředila na dětské diváky: typické rysy „únikové“ kinematografie měla i 80. a první polovina 90. let, spojované s podívanou ve stylu Stevena Spielberga, George Lucase a Roberta Zemeckise. V té době měla ovšem infantilní podívaná protiváhu ve „vážných“ titulech zacílených na dospělé. 

MIB potřetí - a motiv vymazání "nepohodlné"
 paměti stále funguje...

Současné "infantilní" příběhy jsou - zřejmě s ohledem na potřeby a zkušenosti dnešního publika - často velmi sofistikovaně vyprávěné, pro což myslím v historii populární zábavy můžeme jen stěží najít precedens. Zůstává proto otázkou, zda vyprávění, "poučené" na tak vysoké úrovni, vůbec máme právo nazývat "infantilním". Jeho součástí je navíc i prvek nostalgie, vázané nejčastěji na popkulturní historii, což je rovněž rys "dospělé" podívané. Ryzí ukázkou tohoto postupu je chytrá sci-fi komedie režiséra Barryho Sonnefelda Muži v černém 3, která do kin vstoupila v květnu: hrdinové druhého pokračování divácky populární série čelí mimozemské invazi a zachránit lidstvo se vydávají do roku 1969, který je zábavně konfrontovaný s naší současností… Jako "vzpomínky" publika na tuto dobu jsou ovšem použity všeobecně známé skutečnosti zprostředkovávané médii, což nenápadně ladí  s klíčovým pracovním nástrojem hrdinů - přístrojem na vymazávání paměti jednotlivcům, kteří viděli něco, co vidět neměli, a mohli by si na to udělat správný názor. Množí se i nejrůznější druhy remaků a předělávek spojujících - často dráždivým způsobem - „dětinské“ atrakce s „dospělými“ tématy. Dobrým příkladem je ambiciózní sci-fi Prometheus Ridleyho Scotta, která do kin dorazila začátkem června jako prequel klasické série Vetřelec a současně restart zaměřený na novou generaci diváků. 

Transformers - oživlé hračky
zachraňují svět

I tradiční „dospělé“ žánry pak podléhají infantilním modifikacím: nevídaně úspěšná akční sci-fi série Tranformers byla založena na hračkách společnosti Hasbro a dobrodružná tetralogie Piráti z Karibiku zase na atrakci z Disneylandu. Letos na jaře v akčním dobrodružství Bitevní loď se dramatický souboj amerických mariňáků s agresivními mimozemšťany odehrával zase na bázi prostinké, oblíbené hry „lodě“. Taková „univerzální“ podívaná nese rysy nezávazné, nekonečné atrakce, ve které mizí pojem dospělé autority a generační hierarchie, a přitom se donekonečna a stále znovu zachraňuje svět. V řádu věcí je i obliba sérií, opřená o pokračování, nové verze a prequely, vycházející z „infantilní“ potřeby potvrzovat si zas a znovu známé skutečnosti v „lepší“ podobě, která je zpravidla inzerována jako ta nejnovější a největší atrakce.

Věčná postpuberta 

Abraham Lincoln: "Háčkem si ho
přitáhnu, sekyrkou ho tnu..."

Součástí infantilizace Hollywoodu není jen soustředění na „dětské“ publikum jakéhokoli věku, ale i zaměření na tradičně nejsilnější segment – dospívající mládež a diváky mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Patří do něj ovšem i ti návštěvníci kin, kteří se jako teenageři cítí, protože si chtějí připadat mladší. Jde většinou o muže mezi třicítkou a čtyřicítkou, kteří si touží „prodloužit mládí“, přestože jsou s ohledem na svůj věk nuceni zastávat v práci či v rodině dospělé postavení. Zábava šitá na míru tomuto publiku nese rysy zdánlivé podvratnosti: protest proti autoritám v soukromém i veřejném životě se neodráží jen v chování hrdinů, ale i ve formě, stylu a výběru témat. Právě takový je „životopisný horor“ Abraham Lincoln: Lovec upírů, který právě vstupuje do českých kin. Ve filmu Timura Bekmambetova šestnáctý prezident USA po nocích bojuje s nemrtvými protivníky stříbrnou sekyrkou. 

Nový Spidey je zatím je kluk hledající
odpověď na otázku "Kdo jsem?" 

Méně pomíjivým příkladem „postpubertální“ zábavy je comicsové dobrodružství The Amazing Spider-Man. Také tento hrdina žije dvojí život: obyčejný středoškolák se v noci mění v superhrdinu. Mohlo by se zdát, že filmová trilogie o pavoučím muži, kterou v minulé dekádě režíroval Sam Raimi s Tobeym Maguirem v titulní roli, by divákům měla nějakou dobu vystačit – nová generace však vítá aktuální verzi, ušitou na míru vlastnímu vkusu a senzibilitě. Režisér Marc Webb tak zvolil odlehčený tón a osmnáctiletý hrdina (v podání devětadvacetiletého Andrewa Garfielda) tu jezdí na skateboardu, má závislost na internetu a hraje videohry. Souboje s dospělými protivníky pak vnímá jako klukovskou hru doprovázenou vtipnými „hláškami“. Peter Parker je reprezentantem nového typu hrdiny, který má připadat atraktivní většinovému „postpubertálnímu“ publiku (počítaje v to i jeho ženskou část, jež jinak vyznává spíš stupidní upírskou ságu Twilight). 

The Avengers: Mark Ruffalo je sebevědomou,
dospělou verzí Bruce Bannera

Jde o zajímavě vyhlížejícího metrosexuála, jehož život je v rámci comicsového standardu rozlomen na dvě části: v noci se mění v nebývale fyzicky disponovaného a technologicky náležitě vybaveného superhrdinu, ve dne však žije relativně obyčejný život. Ani ve své denní podobě však není nový Peter kovým osamělým neurotikem, jakým byl Maguireův Parker, ubožácký vědec Bruce Banner v Hulkovi (2003) nebo frustrovaný milionář Wayne v podání Micheal Keatona z dvojice filmů o Batmanovi z přelomu 80. a 90. let. Pro nové hrdiny je příznačné, že je zralí, známí herci hrají jako sebejisté, mladistvé muže, kteří jsou mnohem výrazněji socializovaní než jejich předchůdci. Asi nejpřesvědčivějším vzorkem nového typu jsou superhrdinové z týmu Avengers, kteří do kin dorazili letos v květnu. 

Bruce Wayne (Christian Bale) nehodlá
zmrtvýchvstát, ale... 

Radikální změnu prodělal už před časem netopýří muž Batman, jehož "denní alter ego", Bruce Waynea, režisér Christopher Nolan vybavil mužnou tváří a sebevědomým image Christiana Balea. Závěr trilogie započaté v roce 2005, akční thriller Temný rytíř povstal (s plánovanou premiérou 26. července), je považovaný za vrchol letošní letní sezóny. Nolan zašel dál než jeho kolegové v tom, že na začátku prezentuje Waynea jako stárnoucího invalidu, fyzicky těžce poznamenaného svými letitými dobrodružstvími a odmítajícího vrátit se ke zdiskreditované roli Batmana. V řádu věci je však samozřejmě Wayneovo "zmrtvýchvstání": jeho návrat do  kostýmu Batmana nemůže u diváků vzbudit nic jiného než ryzí "infantilní" potěšení: ať je to s Waynem jakkoli, Batman nemůže nikdy zchřadnout a zemřít... Film se pokouší uzavřít v „ultimativním“ tónu trilogii, započatou před sedmi lety, a vrací se k událostem prvního filmu, aby je "převyprávěl" jinak a pohříchu hloupěji. To byla ovšem jen jedna z ambicí nolanovskému týmu, který se ocitl ve vleku nezvykle ambiciózního konceptu. Předpokládaný hit letošního léta se tak nese na temných křídlech osudové heroičnosti a nabízí značně "podvratný", dospěle skeptický koncept - a současně ho strhávají k zemi požadavky dobrodružství určeného přerostlým klukům. 


...a ještě je tady Ted

Černý kůň aneb v pokojíčku
infantilního hrdiny

„Někdo by mohl argumentovat tím, že infantilizace nabízí možnost, jak mladé muže rozptýlit. Pak je ani nenapadne přemýšlet o tom, že by mohli bojovat proti statu quo,“ podotkl na téma zdětinštění americké produkce nezávislý režisér Todd Solondz na MFF v Karlových Varech. „Čím víc hrají videohry a pouštějí si DVD, tím menší hrozbu představují pro politický systém.“ Sám Solondz na toto téma natočil „cynickou“ tragikomedii Černý kůň, jejíž hrdina, sebestředný třicátník, žije doma s rodiči, předstírá práci v otcově firmě a není schopen sociálního kontaktu. Zato je však „fanouškem“ fixovaným na kultovní předměty, který tvrdě doplácí na propast mezi realitou a sny založenými na populární fikci.

Ted si užívá dospělých požitků

Černého koně diváci, kterých se týká, vnímají prý často jako uživatelsky nepříjemný nebo dokonce urážlivý film. Není divu, že se ho zatím do českých kin v dohledném časovém horizontu nikdo uvést nechystá. Cílovou skupinu je jistě lepší zabavit fantaskní komedií Méďa, která do českých kin přichází na začátku srpna a která naopak cílovému publiku lichotí. Nejlepším kamarádem čtyřicetiletého protagonisty (Mark Wahlberg) je oživlá plyšová hračka z dětství - a má být zábavné, že medvěd Ted sdílí s hrdinou nevymáchaný slovník i nechuť k povinnostem, opíjí se, fetuje a souloží. Film jsem ještě neviděla, ale vypadá to, že zdánlivě nevázaná a "podvratná" zábavu tu bude směřovat k harmonizaci „infantilní“ existence s realitou. Alespoň podle tržeb v amerických kinech se film zjevně strefil do vkusu cílové skupině přerostlých puberťáků. O tom, jestli bude hitem i v Čechách, lze sice zatím jen spekulovat - výrobci hollywoodské zábavy si ovšem prý už dávno ověřili, že děti a mladí lidé mají všude na světě - bez ohledu na svůj sociální status a mateřskou kulturu - v podstatě stejné záliby a chutě.


(Tento text jsem napsala na objednávku přílohy Lidových novin Relax, i když mi téma vlastně nejde moc po srsti. Za možnost uveřejnit ho v poněkud pozměněné podobě i zde na blogu - navíc s lehce aktualizovanou pasáží o Temné rytíři, kterého jsem mezitím viděla - ovšem redakci samozřejmě děkuji.)