Nespoutaný Django: veselejší kus příběhu

Django (Jamie Foxx) je westernový
hrdina každým coulem...  

"Jižanský western“ Quentina Tarantina je po Hanebnejch panchartech (2009) druhým titulem v režisérově filmografii, který využívá historických reálií. Po alternativních dějinách z doby 2. světové války, ve kterých se Hitler a jeho zlovolní přisluhovači dali  zlikvidovat během projekce v kinosále, se Tarantino vydává do roku 1858 - a ve vyprávění, odehrávajícím se dva roky před vypuknutím války Jihu proti Severu (1861-1865,) pracuje s motivem otrokářství z divákova pohledu ještě emotivněji, než předtím v Panchartech využíval motiv holocaustu. Scény mučení a ponižování černých otroků jsou navíc v Djangovi mnohem drásavější, než okamžiky explicitního krvavého násilí, které už publikum od Tarantina očekává: krev stříkající z dezintegrovaných  těl je v rámci obvyklého finálního účtování makabrózní adrenalinovou atrakcí - ve scénách utrpení ovšem braková citovost, přepálená do roviny sadismu, těsně sousedí s "vážností", které se do Tarantinových filmů tak často dostává prostřednictvím trýzněných ženských postav.  

Broomhilda je podrobována mučení

Manželka titulního hrdiny v podání Kerry Washingtonové tak upomíná na utrpení Nevěsty z dvoufilmu Kill Bill (2003-2004), hrdinek Auta zabijáka (2007) či Shosanny z Hanebnejch panchartů. Bití, mučení a cejchování rozžhaveným železem je ovšem jen součástí ponížení, kterého se nešťastné Broomhildě dostává, protože je příslušnicí méněcenné rasy: černoši v Tarantinově filmu jsou totiž majetkem svých bílých pánů, kteří bez mrknutí oka nerozhodují jen o jejich životě i smrti, ale už o samotných jejich jménech. Broomhilda von Shaftová se narodila na plantáži německých pánů, takže po hrdince Prstenu Niebelungova, Brunhilde, získala (zkomolené) křestní jméno. Ve vyprávění se mihnou i otroci jménem d'Artagnan či Eskymo Joe - a samotný Django od svého společníka Schultze (oslnivý Christoph Waltz - Zlatý glóbus a - zatím - oscarová nominace) dostane k původnímu křestnímu jménu přidělené příjmení Freeman.

Django: hrdina s brakově
nespojitým vývojem

Broomhildě - na rozdíl od zmíněných trýzněných, leč aktivních tarantinovských hrdinek - je dána trpně pasivní role ženy čekající na vysvobození  milovaným mužem. Záchranu a pomstu ve vyprávění realizuje uprchlý otrok Django, který si v elegantním podání Jamieho Foxxe vydobývá lidskou i rasovou důstojnost (čímž připomíná zvláště protagonistku Jackie Brownové / 1997). O tom, že budeme sledovat zrození legendy, sice svědčí už píseň pod úvodními titulky, Tarantino však zůstává v Djangově příběhu věrný svému typickému nelineárnému "brakovému" způsobu vyprávění (i když je to méně zjevné, než v jeho předchozích filmech 1/). Tarantino jako scenárista i režisér nám dopřává - v obvyklém mixu dlouhých dialogových scén a akčních atrakcí - potěšení z přerodu ubohého, polonahého (a patrně negramotného) otroka v elegantního, chladnokrevně sarkastického desperáta s neomylnou muškou. Tento vývoj je ovšem stejně nelogický a absurdní jako pseudoexaktní žvásty hlavního zloducha, elegantního, snobsky frankofilního plantážníka Calvina Candieho (skvělý Leonardo DiCaprio): ten se zajímá o frenologii a tvrdí, že černoši jsou už podle tvaru své lebky méněcenná, ubohá a podřízená rasa.

Django se jen tak mimochodem
naučí číst 

Klíčovou roli v proměně Djanga v hrdinu hraje zmíněný doktor Schultz - původně německý dentista, který se živí tím, že hledá a zabíjí hledané zločince, a za jejich mrtvoly inkasuje odměnu 2/. Vychytralý, sarkastický, šaramantní a lehce omšelý Schultz je co do své role v Djangově příběhu ryzí kouzelný dědeček, což plně legitimizuje hrdinovu "nerealistickou" proměnu. Schultz je navíc vybavený  úchvatnou "sergioleonovskou" morální ambivalencí: je to zjevně jednak cynický zabiják, který obvykle vraždí ze zálohy, jednak je to ovšem odpůrce otroctví, jenž přirozeně respektuje Djangovu lidskou důstojnost i jeho klíčovou motivaci - lásku ke ztracené manželce. Schultzovo rozhodnutí přijmout  Djanga jako společníka při "lovu lidí" působí od začátku do konce ryze ziskuchtivě - je to však nakonec právě zběhlý dentista, kdo ve vyprávění udržuje lidský rozměr.

Candie (Leonardo DiCaprio) se domnívá
být  absolutním vládcem svého
temného světa

Aby Django mohl realizovat svůj sen o záchraně Broomhildy a pomstě na jejích a svých bílých mučitelích, musí se pořádně morálně ušpinit: podobně jako hrdinové jiných Tarantinových filmů totiž obhajuje na vlastní pěst spravedlnost ve špinavém a brutálním světě... který je ovšem především jeho (a nikoli Schultze, který je pouhým příchozím z Evropy). Pro Djanga je ze všeho nejtěžší vystupovat v roli černého otrokáře, kterým hluboce pohrdají i samotní otroci - tam, kde Schultz bledne a ztrácí jistotu tváří v tvář syrové brutalitě otrokářů, však Django nakonec dokáže zachovat  chladnou rozvahu - a nakonec v přijetí chaosu a temnoty překonává svého učitele. Přestože Nespoutaný Django po Opravdové kuráži představuje další z nových hollywoodských pokusů pracovat s westernovou tradicí, netvoří kompatibilní dvojici s filmem bratrů Coenových, ale spíš se Spielbergovým (vynikajícím) Lincolnem (kterého budete moct v kinech vidět od 24. ledna). Ten na motiv zrušení otroctví nabaluje problém "špinavé" reálné politiky, fungující ovšem v rámci demokratického systému bez narušení čistých idejí, zosobňovaných výjimečným, nepošpinitelným jedincem.

Ku-Klux-klan v akci aneb
ztížená možnost vidění

Podobně jako Broomhilda, jejíž krásu a odhodlání nezničí žádné mučení, i Django si však v rámci žánrových konvencí udržuje mravní integritu. Logicky to pak není Schultz, ale právě titulní hrdina, kdo se utká s bezkonkurenčně nejodpornější postavou vyprávění - starým majordomem Stephenem (Samuel L. Jackson), domácím otrokem s vybraně rasistickými názory, který svého pána Candieho dovedně manipuluje. Dělení na "hodné a zlé" podle barvy kůže tak ve filmu samozřejmě nefunguje, byť mezi zástupci bílých Američanů vlastně nedokážete určit žádné kladné postavy. (Což ovšem neznamená, že mezi nimi nenajdete zábavně děsivé lidské typy - zvláště ovšem v sarkastické scéně se členy mississippské domobrany, kteří mají opravdu vážné potíže se špatně udělanými kuklami Ku-Klux-klanu).  

Ani Stephen (Samuel L. Jackson) neví,
že Alexandre Dumas byl černoch 

Tarantino zobrazuje s podmanivou, znepokojivou důkladností svět založený po celé generace na otrokářské tradici jako na jediném správném, nikdy nezpochybňovaném principu.Coby diváci víme, že tento svět bude vzápětí smeten (pokud tedy máme jisté povědomí o americké historii) - pro Djanga a Broomhildu ovšem nadcházející občanská válka patrně nepředstavuje žádnou  spásu: v tom Tarantinovo "jižanské drama" navazuje na tradici těch antiwesternů z 60. a 70. let, jejichž tragickými hrdiny bývali individualisté-psanci, naplňující sice některé mytické westernové vzorce, ale nezařaditelní do jakéhokoli historického či společenského procesu. Pravdu má tak nakonec Stephen, který je při realistickém odhadu jejich příštího osudu dokonalou hlásnou troubou pravidel většinové společnosti - té, která vydává zatykače na zločince a vyplácí odměny za jejich mrtvá těla. Tarantinův film se tak dá číst i jako hořce sarkastický příběh o zběsile umanutých, výlučných, obdivuhodných "gaunerech", kteří na své osamělé cestě k pomstě uvádějí do chodu i mechanismus možného vlastního sebezničení.  

Tarantino ovšem připomíná doktora Schultze v tom, že vždycky raději vypráví ty veselejší kousky tohoto příběhu: podobně jako přecitlivělý dentista německou legendu o Brunhilde a Siegfriedovi, i on pojal příběh o vzpouře Djanga a Broomhildy jako žánrovou pohádku, se kterou se divák může navenek snadno a příjemně ztotožnit.  

Poznámky:

1/ Mezním efektem je ve smyslu "brakové narace" onen díl filmu, který jakoby "vypadl" promítači při projekci Auta zabijáka.

2/ Tarantinova inspirace italskými spaghetti westerny se tak nedotýká jen obskurní, živelně vzniklé série o hrdinovi Djangovi,  ale i legendárního snímku Sergia Leoneho Pro hrst dolarů (1964).

P.S. Omlouvám se všem čtenářům, kteří v mé nedávné anketě hlasovali pro co nejrychlejší uveřejnění recenze na Djanga. Psaní textu mi zablokovala placená pracovní povinnost...  Inu, hlasující většině nemusí být vždycky vyhověno.   

Django Unchained
USA 2012, 165 minut, titulky
Scénář a režie: Quentin Tarantino
Kamera. Robert Richardson

Hudba: různé skladby a písně
Hrají: Jamie Foxx (Django), Christoph Walz (King Schultz), Leonardo DiCaprio (Calvin Candie), Kerry Washingtonová (Broomhilda), Samuel L. Jackson (Stephen), Walton Goggins (Billy Crash), Dennis Christopher (Muguy), James Remar (Butch Pooch / Ace Speck), Don Johnson (Velký taťka), Laura Cayouetteová (Lara Lee), Franco Nero (italský příznivec zápasu), Jonah Hill (mladík z Ku-Klux-klanu), Quentin Tarantino (zaměstnanec důlní společnosti LeQuint Dickey).

Premiéra: 17. 1. 2013

Hon

Učitel Lucas (Mads Mikkelsen)
se stává lovnou zvěří

Každá civilizovaná, „politicky korektní“ společnost přirozeně dbá na dodržování určitých morálních zásad: kupříkladu pedofilie patří mezi zločiny, pro které není omluvy. Zvlášť když se jí dopustí vychovatel mládeže. Nový film dánského režiséra Thomase Vinterberga Hon, který právě přichází do českých kin, ovšem líčí příběh muže, který byl z pedofilního deliktu nařčený neprávem. Situace čtyřicátníka, který pracuje jako učitel v malé venkovské školce, je bezvýchodná: jeho mrňavá svěřenkyně ho jako trest za neopětovanou „lásku“ nečekaně obvinila ze sexuálního obtěžování - a malé děti jsou přece od přírody nevinné. Což znamená, že nelžou.

Lucas musí řešit i problémy
ve vlastní rodině 

Hrdina filmu Lucas, který se právě pokouší začít po rozvodu nový život a snaží se znovu sblížit s odcizeným dospívajícím synem, se rázem stává černou ovcí pro celou vesnici - včetně svých nejlepších přátel a nejbližších sousedů. Sice neexistují důkazy podporující obvinění, jež vystrašená malá lhářka dokonce posléze odvolá - to však už nemá žádnou váhu: psychologové přece vědí, že traumatizované dítě vytěsňuje nepříjemný zážitek z mysli. Z oblíbeného souseda se stává nenáviděná škodná, které societa svorně začne jít po krku. 

Navenek „správné“, samočistící mechanismy fungují kontraproduktivně: v Honu máme před sebou realisticky působící verzi světa, zahleděného na úkor jedince do vlastního „správného“ obrazu. Ani jednotliví vesničané, ani policie či psychologové nevnímají, že v Lucasově případě selhala základní komunikace i funkční hodnotový systém. Sousedská loajalita opřená o společné sdílení morálních imperativů je jen falešnou skořápkou pokrytectví. A žádná venkovská idyla a její přirozeně dobří obyvatelé neexistují.

Chladný dotek reality 

Malá Klara je zdatná lhářka  

Přestože se Thomas Vinterberg ve svých předchozích dílech nejčastěji pohyboval v rámci tragikomického žánru, jeho nejnovější film je žánrově čistým, psychologickým dramatem. Hon nicméně dobře zapadá do Vinterbergova filmového universa: třiačtyřicetiletý dánský tvůrce se totiž opakovaně věnuje tématu rozpadlých rodinných vztahů, které ovšem zrcadlí neutěšený stav moderní společnosti. Ve filmech Rodinná oslava (1998) a Submarino (2010) Vinterberg vyprávěl intimní rodinné příběhy - snímky Můj miláček ráže 6,65 (2005) či Když se muž vrací domů (2007) ho však posunuly do pozice kritického pozorovatele světa, jehož intolerance a sebeklam se nevyhnutelně vybíjejí v násilnostech. 

Syn Theo hrdinu neopustí 

Hon ovšem postrádá radikální syrovost a rozviklanou naléhavost Rodinné oslavy, kterou se Vinterberg před patnácti lety přihlásil v Manifestu Dogma. Na tom, že diváky strhává téměř bezchybnou profesionalitou, má zřejmě podíl i režisérova zkušenost s vypravěčstvím hollywoodského typu. Jak romantický thriller Za všechno může láska (2003), tak drama Můj miláček ráže 6,65, natočené v amerických koprodukcích, ovšem měly sklon k tendenčnosti. Ta se nevyhne ani Honu: i zde má divák vlastně stejně omezený prostor pro vlastní názory a pocity, jako samotný protagonista.

„Seversky“ odtažité drama svého hrdinu představuje jako postavu, o jejíž nevině nemůže mít publikum po celou dobu vyprávění sebemenší pochybnosti. (V tom se přístup Vinterberga a jeho spoluscenáristy Tobiase Lindholma liší třeba od formálně i morálně rafinovaného konceptu Jarchovského a Hřebejkovy Nevinnosti.) Lucas z Honu se však není žádným dokonalým hrdinou: ve stresu a pod tlakem dělá chyby, chová se zkratkovitě, destruktivně i provokativně – a vlastně není vůbec jisté, zda by nereagoval stejně jako ostatní, kdyby se v roli oběti celého „honu“ neocitl on sám, ale některý z jeho sousedů. V průběhu vyprávění se tak původně nevinný protagonista vlastně tak trochu pošpiňuje… 

Lucas bojuje proti celému světu 

Podvratnou koncepci „nepříjemného“ hrdiny, se kterým se divák jen obtížně ztotožňuje, legitimizuje vnitřně celistvý herecký výkon charismatického Madse Mikkelsena. Představitel Lucase, který do nejširšího diváckého povědomí pronikl díky partu zloducha Cifry z bondovky Casino Royale, pod Vinterbergovým režijním vedením obhajuje post jednoho z nejzajímavějších evropských herců současnosti. Za svůj výkon ostatně sedmačtyřicetiletý Mikklesen získal Zlatou palmu na MFF v Cannes a nominaci na Evropskou filmovou cenu. 

Právě hlavní hrdina je v podání Madse Mikkelsena „nosičem“ Vinterbergovy chladnokrevné, střídmé prezentace dysfunkčních mechanismů moderního světa. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jestli je obraz světa v Honu legitimní, či jestli jde jen o příběh a la these založený na komerčním kalkulu. Thomas Vinterberg každopádně dokazuje, že prosté a předem předvídatelné mainstreamové drama se může v rukou inteligentního režiséra proměnit v diváckou podívanou, která si neplete jednoduchost s banalitou. 

Jagten
Dánsko 2012, 111 minut
Režie Thomas Vinterberg
Scénář: Tobias Lindholm, Thomas Vinterberg
Kamera: CHarlotte Bruus Christensenová
Hudba: Nikolaj EgelundHrají: Mads Mikkelsen (Lucas), Alexandra Rapaportová (Nadja), Thomas Bo Larsen (Theo), Susse Woldová (Grethe), Annika Wedderkopp (Klara)

Premiéra: 10. 1. 2013

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

Souvislostmi (ne)spoutaný Quentin Tarantino

Nespoutaný Django: lovec lidí Schultz
(Christoph Waltz) a jeho nový
chráněnec (Jamie Foxx)

Quentin Tarantino v dubnu oslaví padesátku - a jako režisér má za sebou sedm celovečerních filmů (počítáme-li tedy dvoudílný snímek Kill Bill jako jeden projekt). Jeho nejnovější dílo, Nespoutaný Django, se ovšem samozřejmě vzdálilo - navzdory hře s pozvolným vypravěčským rytmem a explicitní krvavou brutalitou - dost daleko od Gaunerů (1992). Což byl jeden z nezávislých (indie) snímků, jež v první polovině 90. let oslnily "oficiální" Hollywood. Dnes je Tarantino součástí tohoto Hollywoodu, ale v uplynulém dvacetiletí dokázal  zvládat nástrahy způsobené pověstí "kultovního" autora, živě a vstřícně komunikujícího s náročnou  a proměnlivou fanouškovskou základnou. Tuto pověst mu vynesl už morytát Pulp Fiction - Historky z podsvětí /1994) - představa  freneticky obdivovaného režiséra nepředvídatelných "krvavých nářezů" je ovšem dnes už skoro historická. Hranice "nevypočitatelnosti" se významně posunula a mainstreamový divák je dnes schopen strávit mnohem náročnější vypravěčské koncepty než kdysi - a míra nekorektnosti v zobrazování násilí se naopak v rámci středního proudu umenšila.

Jackie Brownová (1997)

Tarantino dnes vyhlíží jako unikátní exemplář agilního a kreativního pop-cinefila, který dokáže i velkou fanouškovskou komunitu přesvědčit, aby brala na vědomí nejrůznější "obskurnosti" z oblasti béčkových filmových subžánrů:  blaxploitation ze 70. let (Jackie Brownová, 1997), hongkongské snímky s bojovými uměními a japonské samurajské opusy (Kill Bill) i samotný fenomén exploatačního kina (Grindhouse: Auto zabiják, 2007). Hanebný pancharti (2009) pak Tarantinovu zálibu v odkazování, citování a replikování přivedli až do hájemství alternativní historie, která však byla láskyplně vázaná i na konkrétní "vznešené" filmové dějiny.

Grindhouse: Auto zabiják (2007)

Zůstává ovšem otázkou, jestli Tarantinův pomyslný průměrný  fanoušek šel ve své oddanosti mistrovi tak daleko, aby se kvůli krásným očím Nevěsty z dvojfilmu Kill Bill zažral do filmů s Brucem Leem. Nebo aby se dokonce kvůli obdivu k původní profesi britského poručíka Hicoxe (Michael Fassbender) přes Hanebný pancharty seznámil s filmy německého režisérského klasika Georga Wilhelma Pabsta. V souvislosti s charakterem fanouškovské internetové vzdělanosti je pravděpodobné spíš to, že zmíněné odkazy fungovaly především jako lákavý, barvitý kolorit, který musíte jakoby ležérně zmínit před kamarády, ale do kterého se nemusíte hlouběji nořit. Nejde totiž o něco podobného, jako jsou fiktivní značky v Tarantinových filmech - vymyšlený řetězec rychlého občerstvení Big Kahuna Burger či cigarety Red Apple? 

Hanební pancharti (2009): konspirace
britského filmového kritika a
německé filmové hvězdy 

Zvláště Hanebný pancharti ovšem dokázali leckoho přesvědčit o tom, že tento Tarantinův "kolorit" snese i poněkud hlubší zkoumání: posedlost filmem se tady stala nedílnou součástí děje - nosičem legitimního způsobu, jak potírat totalitářské, xenofobní zlo, ztělesněné nacisty. */. Téma holocaustu pak jakoby pokračuje v Nespoutaném Djangovi (který se chystá do českých kin 17. ledna a prezentuje jiné "vážné" téma - otroctví). Z mého pohledu ovšem Djanga v oblasti odkazů charakterizuje ve srovnání s Pancharty unikavý úkrok zpátky či snad stranou: zase je totiž zpátky ten starý, dobrý kámoš Tarantino, který pyšně hazarduje se svým vypravěčským talentem a využívá   všemožných souvislostí jen jako ozdobných cingrlátek. V příběhu uprchlého otroka (Jamie Foxx), jenž dva roky před občanskou válkou usiluje o pomstu a záchranu milované ženy z rukou bílých otrokářů, se Tarantino vydal do hájemství spaghetti westernů - nikoli ovšem těch špičkových a až artově našponovaných, které točil Sergio Leone (Hodným zlý a ošklivý, Tenkrát na Západě), ale těch obskurních a zapomenutelných, které pokrývala značka Django. Tu založil v roce 1966 italský režisér Sergio Corbucci, v jehož Djangovi si zahrál hlavní roli Franco Nero (jenž se u Tarantina mihne v roli fanouška brutálních zápasů ve volném stylu, jež zase odkazují k hollywoodskému propadáku z roku 1975 Mandingo). 

Django a fanoušek negerských zápasů
ve volném stylu (Franco Nero) 

Tarantinovský fanoušek může ovšem při hledání vzoru pro Djangův komický kostým sluhy zabloudit až k obrazu Thomase Gainsbourgha (což je však asi tak málo výživné, jako pátrat v nové bondovce Skyfall po významu Modiglianiho obrazu). A při pokusu zjistit víc o onom německém legendárním hrdinovi Siegfriedovi, který prý miloval krásnou Brunhildu a zachránil ji z drakových spárů, si už hledač souvislostí  natluče hlavu: bývalý zubař Schultz (Christoph Waltz), který v Djangově příběhu slouží coby laskavý, kouzelný dědeček, totiž tuto návodnou milostnou story vypráví - omylem či schválně - ryze účelově. Pokud si epizodu z Prstenu Niebelungova nastudujete předem, samozřejmě vám to neuškodí - zůstává ovšem otázkou, jestli byste si raději neměli  koupit v trafice krabičku Red Apple...

P.S. O tom, kdy si chcete přečíst mou podrobnou recenzi Nespoutaného Djanga, můžete hlasovat tady na blogu (v levém sloupci): mohu ji pro vás napsat už před premiérou, nebo s ní počkat na den premiéry, nebo ji odložit tak, abyste mohli moje pocity a názory konfrontovat s vlastními zážitky z kina. 

*/  Mou recenzi Hanebnejch panchartů si můžete přečíst tady

Odeber jedno písmenko z názvu filmu a napiš krátký popis

Nesmrtelná ETA - dokumentární film
o baskické separatistické organizaci 

Není mi v těchto dnech zrovna do zpěvu, ale po internetu zrovna koluje tahle hodně infantilní hra s názvy filmů...  Něco z toho mi připadá docela vtipné. 

Francouzská sojka - dvojice newyorských detektivů bojuje proti nelegálnímu obchodu s ptactvem 

Pošťák vždycky voní dvakrát - o počátku metrosexualizmu mezi poštovními doručovateli 

Válka loků - psychologické drama z období prohibice 

Šestý sysl - zahrádkářská kolonie je neustále terorizovaná inteligentními hlodavci 

Americká rasa - volné pokračování Kultu hákového kříže 

Lví krá - dokument o lvu, kterého vychovávaly vrány 

Rainspotting - komedie odehrávající se
na meteorologické stanici
uprostřed rovníkové Afriky 

Návrt Idiota - poslední hodiny na Deepwater Horizon před osudovou katastrofou.

Božský ruce - německo-singapurské drama z věšteckého prostředí

Walker Texas Anger - příběh mapující toulky naštvaného Texasana

Dokonalý Tik - životní příběh šíleného hodináře

Bořek tavitel - horor USA

Princezna ze lejna - dokument o netradičních sochařích

Obří holubi se vracejí - Hitchockovo volné pokračování Ptáků

Dannyho arťáci - jeden den v reklamní agentuře očima dvou kreativců

Jak se udí princezny - příběh že života pedofilního kanibala

Obecná kola - historický film, kde hlavní roli hraje kruh

Tágo a cash - homosexuální romance o tom, že i za peníze se dá koupit láska 

Postižiny - veselé i smutné chvíle
v životech handicapovaných

Údolí čel - povedená taškařice ze zákulisí České filharmonie

Na samotě u Lea - tragikomedie ze života jednoho onanisty

Jak svět přichází o báníky - socialistický realizmus na téma těžce pracujících ostravských horníků

Osobní srážce - o krutém důsledku dluhů, exekutorech a dalších trápeních - studijní materiál

Dívka na kotěti - bizarní německé zoo porno tak trochu jinak

Jáchyme, hoď ho do Tróje - ze života pražských taxíkářů

Petrolejové lamy - souboj chilských honáků proti nadnárodní olejářské lobby

Vatár - slovenské drama o obyčejných lidech z továrny na buničinu

Dobrý voják Šejk - aby potlačil povstání na svém území, neváhá Háfiz Imám Mufassír nasadit svůj vlastní život.

Kola základ života - co je příčinou zvýšené obezity americké mládeže?

Schindlerův sezam - film z drsného konkurenčního prostředí velkovýrobců müsli tyčinek 

Ostře ledované vlaky - fantastický
epos ze sibiřské magistrály 

Kulový lesk - německé plážové softporno

Malý velký už - erotický akční film

Plíšky - veselohra z Poldi Kladno

Komu voní hrana - gaysoft porno z prostředí boxu

Táci - pronikavá sonda do prostředí školních jídelen

Pá Třetí říše - malá židovská holčička
se loučí se svým rodným krajem 

Ať žijí uchové! - pohádka z prostředí ORL

Přednosta sanice - historické romantické drama ze zubní ordinace na přelomu století

Hledá se emo - film podle skutečné události.

Pan Au - příběh hypochondra

Sed statečných - o úskalí používání latrín v zákopové válce

Forrest gum - dokumentární film o těžbě kaučuku

U pokladny sál - německé gay porno z prostředí supermarketu 

Moulové 3D - prostorový pohled do vybraných ministerstev

Barbar Onan - dokument o bolestivosti zápěstí