Hon

Učitel Lucas (Mads Mikkelsen)
se stává lovnou zvěří

Každá civilizovaná, „politicky korektní“ společnost přirozeně dbá na dodržování určitých morálních zásad: kupříkladu pedofilie patří mezi zločiny, pro které není omluvy. Zvlášť když se jí dopustí vychovatel mládeže. Nový film dánského režiséra Thomase Vinterberga Hon, který právě přichází do českých kin, ovšem líčí příběh muže, který byl z pedofilního deliktu nařčený neprávem. Situace čtyřicátníka, který pracuje jako učitel v malé venkovské školce, je bezvýchodná: jeho mrňavá svěřenkyně ho jako trest za neopětovanou „lásku“ nečekaně obvinila ze sexuálního obtěžování - a malé děti jsou přece od přírody nevinné. Což znamená, že nelžou.

Lucas musí řešit i problémy
ve vlastní rodině 

Hrdina filmu Lucas, který se právě pokouší začít po rozvodu nový život a snaží se znovu sblížit s odcizeným dospívajícím synem, se rázem stává černou ovcí pro celou vesnici - včetně svých nejlepších přátel a nejbližších sousedů. Sice neexistují důkazy podporující obvinění, jež vystrašená malá lhářka dokonce posléze odvolá - to však už nemá žádnou váhu: psychologové přece vědí, že traumatizované dítě vytěsňuje nepříjemný zážitek z mysli. Z oblíbeného souseda se stává nenáviděná škodná, které societa svorně začne jít po krku. 

Navenek „správné“, samočistící mechanismy fungují kontraproduktivně: v Honu máme před sebou realisticky působící verzi světa, zahleděného na úkor jedince do vlastního „správného“ obrazu. Ani jednotliví vesničané, ani policie či psychologové nevnímají, že v Lucasově případě selhala základní komunikace i funkční hodnotový systém. Sousedská loajalita opřená o společné sdílení morálních imperativů je jen falešnou skořápkou pokrytectví. A žádná venkovská idyla a její přirozeně dobří obyvatelé neexistují.

Chladný dotek reality 

Malá Klara je zdatná lhářka  

Přestože se Thomas Vinterberg ve svých předchozích dílech nejčastěji pohyboval v rámci tragikomického žánru, jeho nejnovější film je žánrově čistým, psychologickým dramatem. Hon nicméně dobře zapadá do Vinterbergova filmového universa: třiačtyřicetiletý dánský tvůrce se totiž opakovaně věnuje tématu rozpadlých rodinných vztahů, které ovšem zrcadlí neutěšený stav moderní společnosti. Ve filmech Rodinná oslava (1998) a Submarino (2010) Vinterberg vyprávěl intimní rodinné příběhy - snímky Můj miláček ráže 6,65 (2005) či Když se muž vrací domů (2007) ho však posunuly do pozice kritického pozorovatele světa, jehož intolerance a sebeklam se nevyhnutelně vybíjejí v násilnostech. 

Syn Theo hrdinu neopustí 

Hon ovšem postrádá radikální syrovost a rozviklanou naléhavost Rodinné oslavy, kterou se Vinterberg před patnácti lety přihlásil v Manifestu Dogma. Na tom, že diváky strhává téměř bezchybnou profesionalitou, má zřejmě podíl i režisérova zkušenost s vypravěčstvím hollywoodského typu. Jak romantický thriller Za všechno může láska (2003), tak drama Můj miláček ráže 6,65, natočené v amerických koprodukcích, ovšem měly sklon k tendenčnosti. Ta se nevyhne ani Honu: i zde má divák vlastně stejně omezený prostor pro vlastní názory a pocity, jako samotný protagonista.

„Seversky“ odtažité drama svého hrdinu představuje jako postavu, o jejíž nevině nemůže mít publikum po celou dobu vyprávění sebemenší pochybnosti. (V tom se přístup Vinterberga a jeho spoluscenáristy Tobiase Lindholma liší třeba od formálně i morálně rafinovaného konceptu Jarchovského a Hřebejkovy Nevinnosti.) Lucas z Honu se však není žádným dokonalým hrdinou: ve stresu a pod tlakem dělá chyby, chová se zkratkovitě, destruktivně i provokativně – a vlastně není vůbec jisté, zda by nereagoval stejně jako ostatní, kdyby se v roli oběti celého „honu“ neocitl on sám, ale některý z jeho sousedů. V průběhu vyprávění se tak původně nevinný protagonista vlastně tak trochu pošpiňuje… 

Lucas bojuje proti celému světu 

Podvratnou koncepci „nepříjemného“ hrdiny, se kterým se divák jen obtížně ztotožňuje, legitimizuje vnitřně celistvý herecký výkon charismatického Madse Mikkelsena. Představitel Lucase, který do nejširšího diváckého povědomí pronikl díky partu zloducha Cifry z bondovky Casino Royale, pod Vinterbergovým režijním vedením obhajuje post jednoho z nejzajímavějších evropských herců současnosti. Za svůj výkon ostatně sedmačtyřicetiletý Mikklesen získal Zlatou palmu na MFF v Cannes a nominaci na Evropskou filmovou cenu. 

Právě hlavní hrdina je v podání Madse Mikkelsena „nosičem“ Vinterbergovy chladnokrevné, střídmé prezentace dysfunkčních mechanismů moderního světa. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jestli je obraz světa v Honu legitimní, či jestli jde jen o příběh a la these založený na komerčním kalkulu. Thomas Vinterberg každopádně dokazuje, že prosté a předem předvídatelné mainstreamové drama se může v rukou inteligentního režiséra proměnit v diváckou podívanou, která si neplete jednoduchost s banalitou. 

Jagten
Dánsko 2012, 111 minut
Režie Thomas Vinterberg
Scénář: Tobias Lindholm, Thomas Vinterberg
Kamera: CHarlotte Bruus Christensenová
Hudba: Nikolaj EgelundHrají: Mads Mikkelsen (Lucas), Alexandra Rapaportová (Nadja), Thomas Bo Larsen (Theo), Susse Woldová (Grethe), Annika Wedderkopp (Klara)

Premiéra: 10. 1. 2013

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)