Souvislostmi (ne)spoutaný Quentin Tarantino

Nespoutaný Django: lovec lidí Schultz
(Christoph Waltz) a jeho nový
chráněnec (Jamie Foxx)

Quentin Tarantino v dubnu oslaví padesátku - a jako režisér má za sebou sedm celovečerních filmů (počítáme-li tedy dvoudílný snímek Kill Bill jako jeden projekt). Jeho nejnovější dílo, Nespoutaný Django, se ovšem samozřejmě vzdálilo - navzdory hře s pozvolným vypravěčským rytmem a explicitní krvavou brutalitou - dost daleko od Gaunerů (1992). Což byl jeden z nezávislých (indie) snímků, jež v první polovině 90. let oslnily "oficiální" Hollywood. Dnes je Tarantino součástí tohoto Hollywoodu, ale v uplynulém dvacetiletí dokázal  zvládat nástrahy způsobené pověstí "kultovního" autora, živě a vstřícně komunikujícího s náročnou  a proměnlivou fanouškovskou základnou. Tuto pověst mu vynesl už morytát Pulp Fiction - Historky z podsvětí /1994) - představa  freneticky obdivovaného režiséra nepředvídatelných "krvavých nářezů" je ovšem dnes už skoro historická. Hranice "nevypočitatelnosti" se významně posunula a mainstreamový divák je dnes schopen strávit mnohem náročnější vypravěčské koncepty než kdysi - a míra nekorektnosti v zobrazování násilí se naopak v rámci středního proudu umenšila.

Jackie Brownová (1997)

Tarantino dnes vyhlíží jako unikátní exemplář agilního a kreativního pop-cinefila, který dokáže i velkou fanouškovskou komunitu přesvědčit, aby brala na vědomí nejrůznější "obskurnosti" z oblasti béčkových filmových subžánrů:  blaxploitation ze 70. let (Jackie Brownová, 1997), hongkongské snímky s bojovými uměními a japonské samurajské opusy (Kill Bill) i samotný fenomén exploatačního kina (Grindhouse: Auto zabiják, 2007). Hanebný pancharti (2009) pak Tarantinovu zálibu v odkazování, citování a replikování přivedli až do hájemství alternativní historie, která však byla láskyplně vázaná i na konkrétní "vznešené" filmové dějiny.

Grindhouse: Auto zabiják (2007)

Zůstává ovšem otázkou, jestli Tarantinův pomyslný průměrný  fanoušek šel ve své oddanosti mistrovi tak daleko, aby se kvůli krásným očím Nevěsty z dvojfilmu Kill Bill zažral do filmů s Brucem Leem. Nebo aby se dokonce kvůli obdivu k původní profesi britského poručíka Hicoxe (Michael Fassbender) přes Hanebný pancharty seznámil s filmy německého režisérského klasika Georga Wilhelma Pabsta. V souvislosti s charakterem fanouškovské internetové vzdělanosti je pravděpodobné spíš to, že zmíněné odkazy fungovaly především jako lákavý, barvitý kolorit, který musíte jakoby ležérně zmínit před kamarády, ale do kterého se nemusíte hlouběji nořit. Nejde totiž o něco podobného, jako jsou fiktivní značky v Tarantinových filmech - vymyšlený řetězec rychlého občerstvení Big Kahuna Burger či cigarety Red Apple? 

Hanební pancharti (2009): konspirace
britského filmového kritika a
německé filmové hvězdy 

Zvláště Hanebný pancharti ovšem dokázali leckoho přesvědčit o tom, že tento Tarantinův "kolorit" snese i poněkud hlubší zkoumání: posedlost filmem se tady stala nedílnou součástí děje - nosičem legitimního způsobu, jak potírat totalitářské, xenofobní zlo, ztělesněné nacisty. */. Téma holocaustu pak jakoby pokračuje v Nespoutaném Djangovi (který se chystá do českých kin 17. ledna a prezentuje jiné "vážné" téma - otroctví). Z mého pohledu ovšem Djanga v oblasti odkazů charakterizuje ve srovnání s Pancharty unikavý úkrok zpátky či snad stranou: zase je totiž zpátky ten starý, dobrý kámoš Tarantino, který pyšně hazarduje se svým vypravěčským talentem a využívá   všemožných souvislostí jen jako ozdobných cingrlátek. V příběhu uprchlého otroka (Jamie Foxx), jenž dva roky před občanskou válkou usiluje o pomstu a záchranu milované ženy z rukou bílých otrokářů, se Tarantino vydal do hájemství spaghetti westernů - nikoli ovšem těch špičkových a až artově našponovaných, které točil Sergio Leone (Hodným zlý a ošklivý, Tenkrát na Západě), ale těch obskurních a zapomenutelných, které pokrývala značka Django. Tu založil v roce 1966 italský režisér Sergio Corbucci, v jehož Djangovi si zahrál hlavní roli Franco Nero (jenž se u Tarantina mihne v roli fanouška brutálních zápasů ve volném stylu, jež zase odkazují k hollywoodskému propadáku z roku 1975 Mandingo). 

Django a fanoušek negerských zápasů
ve volném stylu (Franco Nero) 

Tarantinovský fanoušek může ovšem při hledání vzoru pro Djangův komický kostým sluhy zabloudit až k obrazu Thomase Gainsbourgha (což je však asi tak málo výživné, jako pátrat v nové bondovce Skyfall po významu Modiglianiho obrazu). A při pokusu zjistit víc o onom německém legendárním hrdinovi Siegfriedovi, který prý miloval krásnou Brunhildu a zachránil ji z drakových spárů, si už hledač souvislostí  natluče hlavu: bývalý zubař Schultz (Christoph Waltz), který v Djangově příběhu slouží coby laskavý, kouzelný dědeček, totiž tuto návodnou milostnou story vypráví - omylem či schválně - ryze účelově. Pokud si epizodu z Prstenu Niebelungova nastudujete předem, samozřejmě vám to neuškodí - zůstává ovšem otázkou, jestli byste si raději neměli  koupit v trafice krabičku Red Apple...

P.S. O tom, kdy si chcete přečíst mou podrobnou recenzi Nespoutaného Djanga, můžete hlasovat tady na blogu (v levém sloupci): mohu ji pro vás napsat už před premiérou, nebo s ní počkat na den premiéry, nebo ji odložit tak, abyste mohli moje pocity a názory konfrontovat s vlastními zážitky z kina. 

*/  Mou recenzi Hanebnejch panchartů si můžete přečíst tady