Užívej si, co to jde: nový Woody Allen

Ve svitu (ať už je či nění věčný) Scottova velkofilmu Robin Hood skoro zaniklo, že do kin vstoupil nový snímek Woodyho Allena. Čtyřiasedmdesátiletý Allen přitom točí s neurotickou pravidelností malé chytré filmy, které mají vždycky něco do sebe - a "argument", že jsou všechny stejné, ponechme idiotům. Na DVD mimochodem právě v těchto dnech vychází Kasandřin sen, který se kinům zbabělostí distributora vyhnul a na který jsem zvědavá i díky "antickému" akcentu (ten zjevně poznamenal i blahé paměti Mocnou Afroditu/1995) - a samozřejmě i díky herecké účasti Ewana McGregora a Colina Farrella. (Ale kde je sakra ten vstřícný distributor, co by mi poslal až na stůl disk k pokoukání? Aha, právě mi došlo, že už nepracuji v žádném časopise a jsem pouhý soukromník - takže, přátelé, až si DVD koupím, dočkáte se možná recenze.)

Pokud jde o Užívej si, co to jde, určitě se na něj vypravte do kina, pokud jde mentálně zletilí (a nedbejte na diváky typu Petera Pana nebo Františka Fuky - chlapce odmítající programově dospět, pro které tenhle film prostě není). Je určitě příjemné, že Allen se tímhle filmem zase vrátil do New Yorku a že nabízí "typickou" vztahovou tragikomedii s centrální "allenovskou" postavou (což režisér neučinil dlouhých už osm let - od Hollywoodu v koncích). Skutečnost, že jde o realizaci autorova jen lehce inovovaného scénáře ze 70. let napsaného pro komika Zeroa Mostela, ovšem neberte vážně: jistě si přece nemyslíte, že půjde po všech těch letech bavení a experimentování  s existenciálními nářky o něco podobného, jako byl Manhattan nebo Annie Hallová. Právě další film o newyorském neurotickém intelektuálovi, který má problémy se smrtí, hypochondrií a láskou k "nevhodné" ženě, ale  docela pěkně ukazuje, kam se Allen ve "stejném" příběhu za ty roky posunul.

Místo zábavné, nervní mozaiky nabízí celistvou story s hluboce tragikomickým podtextem, který svazuje dohromady zjevně velmi allenovská životní filozofie vypravěče - postaršího, ale vitálního Borise Yellnikoffa, židovského nukleárního fyzika, kterému tuhle jen o chlup unikla Nobelova cena, muže, který nenávidí svět a pohrdá všemi lidmi s výjimkou sebe, současně se však děsí smrti a současně má hned dvě zkušenosti s pokusem o sebevraždu. Podobně jako v Celebritách (1998) je zajímavé, že "allenovskou" postavu nehraje sám Allen: zatímco roli spisovatele Leeho Simona před dvanácti lety obstaral Kenneth Branagh, tentokrát se režisér obrátil na televizního baviče Larryho Davida (skutečnost, že ho u nás na rozdíl od amerického publika nemáme zažitého z obrazovky, nás bohužel připravuje o podstatnou část tohoto nápadu). Zatímco Branagh do značné míry "hrál Allena", tedy nabídl precizně odstíněnou hereckou kreaci založenou na Allenově neherectví, Larry David vytvořil  s odstupem samostatnou a značně neallenovskou postavu. Boris je v jeho podání - výrazněji než Branaghův Lee - opravdu nepříjemný, hnusný a zlý ubožák a před naším znechuceným odsudkem ho zachraňuje jen to, že je vtipný. Což bychom určitě nemohli říct o žádné "allenovské" postavě, kterou hraje sám režisér. V takových případech totiž vždycky dochází k našemu mimoděčnému ztotožnění scenáristy a režiséra Allena s jeho hrdinou  a tedy k jakési vzájemné tiché dohodě, že případné zjevné odchylky od reálného obrazu Allena jsou jen taková hra (např. si asi opravdu nemyslíme, že Woody Allen se v rámci chameleonské psychózy stal vyznavačem nacismu - Zelig.) O tom, jak ošidně nesympatického protagonistu nám vlastně tentokrát nabízí, autor dobře ví: považoval za nutné poznamenat, že "Boris je postava, kterou jsem vytvořil. Nejsem to přesně já, spíš s velkou nadsázkou vyjadřuje moje pocity."


Jaké tedy tyhle pocity jsou? Boris nenávidí všechna klišé a konvence, a tak není divu, že se zamiluje právě do ztělesnění banality - mladičké přihlouplé jižanské blondýnky bez smyslu pro humor Melody (skvělá Evan Rachel Woodová). Dokonce se s ní ožení, což samozřejmě nemůže dopadnout moc dobře. Roli Pygmaliona (či profesora Higginse) Boris naplňuje jak ve vztahu k dívčinu pohlednému, mladému nápadníkovi, tak k jejím nesnesitelně upjatým, přitroublým rodičům, kteří přijedou dceru zachránit a v páchnoucím bahně velkoměsta šťastně objevují své bytostně sexuální založení... Vedle Borise jsou všechny postavy ovšem jen šachovými figurkami v hříčce, stvořené jako hravá ilustrace k titulnímu životnímu konceptu. Ten je hédonistický jen navenek, protože "užívej si, co to jde" obsahuje i dovětek "pokud nikomu neubližuješ". Cokoli tedy Boris udělá, má samozřejmě dopad na jeho okolí - a to někdy doslova, zvláště ve vztahu k jeho zálibě ve skocích z okna. Při prvním pokusu o sebevraždu tohoto druhu si hrdina pohmoždil jen vlastní nohu, takže kulhá. Ke druhému skoku ho dovedou události, které nám vypráví v tomto příběhu - ale protože Borisův druhý dopad je součástí mile paradoxní pointy celé anekdoty, bylo by ode mne podlé ho podrobněji popisovat.

Pokud jde o křiklavou banalitu celé historky, zaštiťuje ji jednak Borisův vědomý odkaz k shawovské verzi mytologického příběhu o Pygmalionovi, jednak hrdinova poznámka týkající se používání klišé (od kterého  se Melody v rámci její výchovy snaží odradit, takže je dívka neomylně vyslovuje skoro v každé větě, ale stále se za to omlouvá). Protagonista v jedné chvíli poznamená, že "použitím klišé se názor vyjádří nejlépe", což je svatá pravda i ve filmu: "nezávislé" a "nekonvenční" cesty totiž bývají dost často točité a hrbolaté, prostě pro většinu lidí obtížně schůdné. Východiskem je možnost natočit příběh využívající klišé (a neomlouvat se za to, ale pořád upozorňovat, že o tom víte.). Samozřejmě, že tuhle metodu nelze uplatňovat vždycky a všude, zrcadlí  však  Allenův přátelský a současně ironický postoj k příběhovým schématům (která mu ovšem stačí jen naťukávat - neunavuje sebe ani nás tím, že bychom jimi museli od začátku do konce procházet: kupříkladu na vedlejší příběhovou linii o tom, jak se z matky-náboženské fanatičky stane bohémská nymfomanka, stačí pár lakonicky okomentovaných záběrů).

Užívej si, co se dá je samozřejmě "jen" anekdota, ale proč by měla být něčím méně než "normálním, velkým" filmem? Jako všechny dobré židovské vtipy není jen na jedno použití - ale můžete si o ni hřát ruce a chladit unavený mozek ještě chvíli po doznění pointy. Ta shrnuje a uzavírá trpký, velesmutný děj způsobem ironickým, ale nečekaně nadějeplným (v duchu finále Hany a jejích sester). Její součástí je i kouzlo, oblíbený allenovský vypravěčský trik, který dobře ladí s povoláním Borisovy nové partnerky, která v jeho srdci patrně vrchovatě nahradí Melody. A teď to kouzlo: Hrdina od začátku vypráví svůj příběh přímo do kamery, tedy rovnou divákům sedícím v kině. Stejně jako postavy z filmu, který se hraje v Purpurové růži z Káhiry, má jakoby bezprostřední kontakt s konkrétním publikem - ostatní protagonisté to však považují za bláznovství, protože oni nic a nikoho nevidí. Nesympatický, protivný, banální misantrop Boris má tedy přece jen nějakou jedinečnou vlastnost, pro kterou si ho musíme užívat - nejen, co to jen jde, ale i s vážností a láskou.
Whatever Works
USA/ Francie 2009, 92 min, titulky
Scénář a režie: Woody Allen
Kamera: Harris Savides
Hudba: Roy B. Yokelson
Hrají: Larry David (Boris), Evan Rachel Woodová (Melody), Patricia Clarksonová (Marietta), Ed Begley Jr. (John), Henry Cavill (Randy), Olek Krupa (Morgenstern), Michael McKean, Adam Brooks (Borisovi kamarádi)

Premiéra: 13. května 2010