Prohledat tento blog

pondělí 13. prosince 2010

Úterky na ČT: neúplný Gabin

Gabin - pozdní léta 
Protože se teď na pár dní nacházím v maďarských lázních v Harkány (a platí to, co jsem o nich psala loni), bude mi v úterý v osm chybět pravidelný gabinovský film, kterými své diváky začala zásobovat Česká televize (tentokrát jde o krimi Paša Georgese Lautnera z roku 1968). Za týden už budu mít smůlu - posezení před bednou s velkým francouzským hercem se totiž co do rozměrnosti nemůže rovnat chvalně známým úterkům s Belmondem, které vytvořily druh divácké závislosti (a asi nejen u mne). Sotva totiž začalo, už v hlavní vysílací době končí, a zůstává jen dojem zoufalé neúplnosti. Herecká legenda, jejíž existence není ohraničená jen daty 17. 5.1904 - 15. 11. 1976, ale trvá dodnes navzdory všem poryvům mód a stylů, se totiž dočkala především filmů ze závěrečného období své tvorby (čítající téměř stovku titulů). Pro diváka (a dokonce i pro našince) je tak těžké představit si teď Gabina jinak než jako bělovlasého, tělnatého, dominantního, starého elegána, který proplouvá svými filmy víceméně prostřednictvím autopilota.

Velká iluze (1937)
Jean Gabin (narozený jako Jean-Alexis Moncorgé), ovšem provázel francouzskou kinematografii od konce 20. let a svůj profesionální obraz naplnil desítkami rozmanitých hrdinů, ke kterým se představa etablovaného starce v převlečníku z velbloudí srsti nehodí. Gabin dokázal být romantický, zoufalý, cynický, odpudivý i sexy v rukou takových velkých režisérů, jako byli Jacques Tourner, Julien Duvivier či Jean Renoir... a jeho hrdinové se pohybovali spíš za hranicemi lidských i božských zákonů než v jejich mezích. Gabinovu pozdní podobu však formoval spíš dobrácký komisař Maigret než zolovský strojvůdce Lantier  z Renoirova Člověka bestie (1938)...

Maigret
Gabin ve svém "stříbrovlasém" období splývá ve svých rolích se svým vlastním mediálním obrazem: i když hraje zločince či sociálně podvratný, nebezpečný typ, je to vždycky "náš" Gabin, milovník vína a dobrého jídla, ležérní gurmán s v zásadě dobráckými manýry... Postava herce tak překrývá roli, což se stává v žánrovém filmu u zasloužilých hereckých veteránů dost často - a je to možná nevyhnutelné, protože dostávají chtě nechtě většinu rolí šitých přímo na tělo. O tom, jak masivně to otřásá kupříkladu samotnými základy kriminálního dramatu, není sporu: Denis Farraud ve Slunci rošťáků Jeana Dellanoye (1967) je dobrodruh, který se znovu vydává do akce jako bankovní lupič, ale i v podvratném rámci filmu noir představuje pro diváka sympatickou "otcovskou" jistotu. O tom, že byste na konci fandili oficiální spravedlnosti a považovali jeho dopadení za správné, nemůže být řeč... A tak si nejspíš v úterý v osm pustím DVD s Velkou iluzí, kterou jsem si předvídavě přibalila s sebou do kufru, abych se naladila na méně předvídatelnou gabinovskou strunu.  

Žádné komentáře:

Okomentovat