Prohledat tento blog

neděle 31. července 2011

Krzysztof Kieślowski na hradišťské "filmovce"


Krzysztof Kieślowski by se 27. června dožil sedmdesáti let. Od předčasné smrti polské režisérské legendy současně letos v březnu uplynulo patnáct let. Pořadatele letošní LFŠ v Uherské Hradišti ovšem k uspořádání pocty jednomu z nejvýznamnějších filmařů poválečné evropské historie nevedla počtářská úvaha. Kieślowski byl srdeční záležitostí pro celý středoevropský prostor už od 70. let, kdy se z dokumentaristy přerodil v jednoho z nejoriginálnějších tvůrců polského „kina korálního nepokoje“. Na sklonku 80. let si pak získal mezinárodní pozornost desetidílným televizním seriálem Dekalog. Metafyzické drama Dvojí život Veroniky (1991) a trilogie Tři barvy (1993-94), které natočil v závěrečném období své režisérské kariéry ve Francii, pak Kieślowského proměnily v artového tvůrce světového formátu.

V rámci 37. Letní filmové školy, která se – už tradičně z iniciativy Asociace českých filmových klubů - letos konala od 22. do 30. července, se filmy Krzysztofa Kieślowského ocitly v té nejlepší společnosti. V bohatém programu totiž figurovaly vedle snímků hollywoodského klasika Billyho Wildera, děl režisérského mistra Gustava Machatého či filmů slavného Fina Akiho Kaurismäkiho.

Dvojí život Veroniky
Retrospektiva zařazená do sekce Visegrádský horizont zahrnovala reprezentativní výběr z režisérovy dokumentární tvorby, která v Čechách byla (a stále ještě je) divácky prakticky nedostupná. Pozornost si na pozdně nočních projekcích vynutil i slavný seriál Dekalog inspirovaný křesťanským Desaterem, který se v České televizi poprvé a naposled objevil na začátku 90. let. V retrospektivě zaujaly důležité místo i některé Kieślowského hrané snímky svázané s „kinem morálního nepokoje“ (včetně pozoruhodného televizního dramatu Personál z roku 1972, které chybělo v kolekci režisérových filmů, již před čtyřmi lety vydala společnost Levné knihy). Mladí diváci, kteří na „filmovce“ jako obvykle převažovali, dostali příležitost vidět i restaurovanou verzi Dvojího života Veroniky, kterou právě teď (od 28. července) znovu uvádí do kin Asociace českých filmových klubů.

Jerzy Stuhr v Amatérovi
Důraz na starší, méně známou režisérovu tvorbu oživil otázky spjaté s omezeními, jimž byli vystaveni filmaři v období komunistické totality. Kieślowski nikdy nebyl prorežimním tvůrcem, nesplňoval však ani představu snadno čitelného rebela. Ve svých dokumentech zobrazoval polskou realitu, která se neobjevovala v oficiálních dokumentárních snímcích. Obava z toho, že by mohl aktérům svých filmů ublížit, ho přivedla k hranému filmu. I v jeho rámci musel zápasit s cenzurou, jež se samozřejmě dotkla i distribuce jeho děl v rámci socialistického bloku. Třeba do českých kin se dostal až druhý Kieślowského celovečerní hraný snímek, Amatér (1979). I v příběhu obyčejného muže, jehož život změní zakoupení filmové kamery, ovšem zazněla kritika komunistického režimu.

Kieślowskému se ovšem paradoxně neulevilo ani ve svobodném Polsku: podobně jako řada jiných umělců v postkomunistickém světě shledal, že komerční tlaky jsou pro něj podobně nepřijatelné jako ideologická omezení. Právě rozhodnutí natáčet v cizině ovšem Kieślowskému zajistilo čestné místo v panteonu světové filmařské elity. Zatímco polskou filmovou kritiku dráždil, ať dělal cokoli, mezinárodní uměnímilovná veřejnost ho přijala bez problémů. Přes jeho pozdní filmy se pak naučila „číst“ i jeho polskou tvorbu.

Dekalog 3   
V Uherském Hradišti se k režisérovu dílu v rámci přednášek a besed vyjádřili i mezinárodně uznávaní znalci jeho díla - americko-polský teoretik a historik Marek Haltof, který je autorem monografie Krzysztof Kieślowski a jeho filmy, polský filmový vědec Mikołaj Jazdon či režisérův spolupracovník Krzysztof Wierzbicki (který o Kieślowském natočil dokument I'm So-So..., jenž se promítal po čtvrteční besedě). S přispěním se Kieślowski znovuzrodil jako živá tvůrčí osobnost, jejíž odkaz přímo vybízí k aktualizacím a jež si nezaslouží zmrtvující úctu. Právě Wierzbicki posloužil cennými osobními vzpomínkami, když prohlásil za nesmysl zakořeněné tvrzení o Kieślowského ateismu a vylíčil ho jako veselého chlapíka, který se ve vztahu k médiím často uchyloval k mystifikacím.

(Tohle je delší verze textu, který jsem napsala pro Lidové noviny, kde vyšel v sobotu 30. července 2011. Nepíšu v něm celkem pochopitelně o tom, že jsem se nechala - jako autorka doslovu k Haltofově knize a "kieślowského" příspěvku do letošního sborníku Panorama filmové kritiky - přemluvit k účasti na besedě se zmíněnými pány a zkušenou Pavlou Bergmannovou. Jakékoli vystoupení na veřejnosti je pro mne totiž trápením. Tentokrát jsem ovšem navíc zjistila, že stále ještě umím docela dobře polsky! Což je jazyk, který jsem se v 80. letech naučila jaksi mimoděk - prostě proto, že se u nás tehdy daly koupit polské časopisy a knihy, ve kterých se psalo na rozdíl od Čech hodně, otevřeně a velmi zajímavě...).   

Žádné komentáře:

Okomentovat