Dramatický příběh dvou bratrů, které kdysi rozdělila jedna žena, tak výborně vypadá, chce nám dokonce něco důležitého sdělit, ale ve výsledku působí hloupě. Debut zkušeného výkonného producenta Romana Kašparovského, který je scenáristou i režisérem své prvotiny, měl přitom obrovský potenciál: jde o „velké“ vztahové drama řešící otázky lásky, života a smrti, disponující výborným hereckým obsazením a přesvědčivě demonstrující režisérovy řemeslné kvality. Místo toho, aby vznikl film roku, ovšem před sebou máme chaotickou, přetíženou konstrukci, sténající v samotných základech pod tíhou touhy zvítězit.
Žánrově jsou Všiváci nesmyslně rozkročeni mezi psychologickým dramatem, krimi thrillerem a poetickým artem, ve kterém se jednomu z hrdinů zjevuje v oblaku létajícího peří jeho ztracená láska. Navíc jde o zapeklitou šarádu odehrávající se v několika časových rovinách (hlavní hrdiny nehrají jen Jiří Langmajer a Ondřej Vetchý, ale v různých obdobích jejich života dva mladší herci). Důvody vražedné nenávisti obou sourozenců se dozvídáme postupně - obávám se však, že řada diváků se neponoří do řešení příčin a následků, ale spíš rezignuje na to, aby se v té motanici vyznala. A v přepáleném finále kombinujícím Ordinaci v růžové zahradě s kaskadérskou akcí ve stylu Michaela Baye možná nejednomu divákovi povolí nervy a začne se bavit, místo aby se o hrdiny strachoval.
Nechtěná komičnost se ovšem generuje postupně. Všiváci mají zvláště v pomyslné první části silná místa a obracejí se na diváky s nutkavou naléhavostí. Pozornost se soustřeďuje na úspěšného neurochirurga Mikiho Rohana (herecky namakaný Langmajer), kterému nestřídmá konzumace alkoholu a sexu nebrání v pracovním nasazení, a na jeho bratra Rickyho (herecky i fyzicky namakaný Vetchý). Ten se po návratu z vojenské mise v Afghánistánu jen obtížně zapojuje do reality. Očekávané trauma utrpěné v boji se však nekoná, protože na vzniku filmu se úzce podílela česká armáda (a její pozitivní image tedy nelze narušit). Do osudů bratrů zasahují i ženy - matka v podání znamenité Ivy Janžurové, Rickyho dcera Róza (zajímavá Tereza Voříšková) a Mikiho vdaná, nadržená milenka Alice (přepjatá Tatjana Vilhelmová). Zatímco mužští hrdinové jsou frustrovaní nadsamci, ženské postavy autor sleduje - navzdory silným hereckým kvalitám svých představitelek – pohledem až misogynským.
Kašparovského zálibě ve schematismu uniká jen Rózin ztracený králík Karel a jeho nový majitel, mentálně retardovaný Venca (výborný Jiří Mádl). Právě tihle dva sympatičtí outsideři se z vyprávění ke konci nevysvětlitelně ztratí – což vnímám jako součást totálního vypravěčského zmatku, který Všiváky potápí hluboko pod český průměr. Tento zmatek patrně není výsledkem nedostatečnosti, ale naopak přemíry faktorů, které působily na výsledek. Kašparovský na filmu pracoval téměř deset let. A premiéru měli mít Všiváci původně už v lednu 2013.
Nezdá se mi však, že by se do nešťastného výsledku obtiskly jen změna hudebního skladatele a distribuční strategie: samotný snímek působí jako dobře sestříhaný, leč nesourodý sled scén z několika různých filmů. Smysl a soudržnost mu nedokáže dodat ani sebejistá kamera Vladimíra Smutného, ani konzistentní, soustředěné herecké výkony.
Všiváci (ke kterým nakonec moc nesedí ani jejich název) tak ze všeho nejspíš postrádají neústupně pevnou ruku – ať už měla patřit dramaturgovi či producentovi. Pokud si Roman Kašparovský dokáže příště správně vybrat, můžeme se na jeho další film opravdu těšit.
Kamera: Vladimír Smutný
Hudba: Miroslav Chyška
Hrají: Jiří Langmajer (Miki), Ondřej Vetchý Ricky), Tereza Voříšková (Róza), Jiří Mádl (Venca), Iva Janžurová (Babi), Tatiana Vilhelmová (Alice), Kryštof Hádek (Eman), Marek Taclík (Radek), Ondřej Malý (Olda)
Premiéra: 19. 6.
Premiéra: 19. 6.
Žádné komentáře:
Okomentovat