Zakázané uvolnění aneb Láska vymírá po přeslici i po meči

V uplynulých pěti letech režisér Jan Hřebejk přesvědčivě dokázal, že nehodlá zůstat etablovaným tvůrcem „hřejivých“ tragikomedií. Ze spolupráce s Petrem Jarchovským se zrodila volná dramatická trilogie Kawasakiho růže, Nevinnost a Líbánky, založená na hříších z minulosti, které dostihnou své zcyničtělé pachatele. Nedoceněnou Svatou čtveřici natočil Hřebejk podle scénáře Michala Viewegha – a svého pravidelného spolupracovníka Jarchovského nyní „zradil“ i v Zakázaném uvolnění, na kterém spolupracoval s Petrem Kolečkem.

Třicetiletý úspěšný dramatik, který má na svém kontě také televizní seriály Okresní přebor, Čtvrtá hvězda či Marta a Věra, debutuje Zakázaným uvolněním jako filmový scenárista. Opírá se při tom ovšem o vlastní stejnojmennou divadelní hru, která měla v režii Daniela Špinara před dvěma lety premiéru v A studiu Rubín. V rámci Hřebejkovy filmografie se tak Zakázané uvolnění řadí vedle dokumentárního záznamu operního opusu divadla Kolowrat Zítra se bude… a filmové verze představení Divadla Komedie Činoherního klubu Odpad, město, smrt.

Z divadelního obsazení převzala filmová adaptace trojici hlavních představitelek – Zuzanu Stavnou, Hanu Vagnerovou a Janu Strykovou -, rozbila však původní komorní půdorys založený na klasické jednotě postav, místa a času. Nešťastné rozhodnutí (učiněné patrně ve jménu „větší filmovosti“) ovšem Zakázané uvolnění změnilo v polovičatý hybrid, v němž všechny snahy o filmařské zcivilnění jen zdůrazňují jevištní základ vyprávění.

Hodinové řádění tří protagonistek v komorním prostoru jeviště, které z Kolečkovy hry udělalo hit, je ve filmu proloženo retrospektivami i paralelní dějovou linií týkající se dvojice mužských postav. O těch se v původní hře pouze mluví. Tyto „dotáčky“ nesené na vlně uvolněné letní atmosféry (o občasném zvracení a močení nemluvě) neústrojně upomínají na lyrický design režisérova předchozího „svatebního filmu“ filmu Líbánky.

O Kolečka víc 

Titul Zakázané uvolnění odkazuje k hokejovým pravidlům, může se však vztahovat i ke stavu, do nějž se jednoho letního večera vinou nadměrné konzumace stejnojmenného drinku uvede trojice hlavních hrdinek. Čerstvá nevěsta Klára je do venkovského hokejového baru s beznadějným názvem Lapačka „unesena“ taxíkem. Vyprázdněnost svatebního obyčeje narušuje fakt, že svědkem ženicha Štěpána je žena – nevěstina vrstevnice, Slovenka Iveta. Během nekonečného čekání na novomanžela, bloudícího se svědkem po klikatých venkovských silničkách, se návštěvnice opijí s barmankou Vladanou. Ta vsadila vše, co měla, na výsledek právě probíhajícího hokejového utkání mezi Slovenskem a Českem.

O průběhu zápasu ovšem nikdo nic neví, protože moderní technika kolabuje vinou divoké bouře. Přírodní spoušť doprovází „významným“ hřměním průtrž překvapivých odhalení, jež smete načinčanou květinovou výzdobu a odhalí vykotlané podloží hned několika životů. Vše začne Klářiným zjištěním, že půvabná svědkyně má „jejího“ Štěpána uloženého v mobilu pod mazlivou přezdívkou Králíček. 

K hořkým pravdám o svých životech se ovšem musejí probrodit nejen tři osamělé ženy, ale i dva muži ztracení v lesích. Na rozdíl od divadelní předlohy totiž ženské trio doplňuje kompatibilní potyčka mezi Štěpánem, který se zásadně nezajímá o sport, a jeho nejlepším kamarádem, který zuřivě odmítá představu, že je gay. Mač mezi Českem a Slovenskem se pak stává metaforou souboje mezi rozumem a lidskou přirozeností. Důležitou roli proto hraje i slovenský původ smutné „divošky“ Ivety, která díky schopnosti prožít a přijmout svou porážku zůstává nejsympatičtější postavou vyprávění. 

Jinak ovšem není divu, že hokej dopadl 5:4 ve prospěch Česka: Zakázané uvolnění totiž vlastně nakonec nevypovídá o „nedovolené“ ventilaci pečlivě skrývaných emocí, ale o naší schopnosti potlačovat přirozené touhy je ve jménu „civilizovanosti“ a „rozumu“. Karaoke na mol opilých hrdinek měnící se v teskné štkaní je tak lamentací nad láskou, která vymírá po přeslici – a vinou nemužných mužů i po meči. 

Tato sofistikovaná konstrukce dobře zapadá do realisticky hořkého autorského světa Jana Hřebejka. Kolečkova komedie plná šťavnatých „hlášek“ a dravě divného humorem ovšem působí jen jako umělohmotná pouťová maska, kterou si nasadil posmutnělý režisérský skeptik ve snaze pobavit diváky. Ovšem pámbu ví, jestli si film – zbavený obvyklých hřebejkovských hereckých hvězd - najde nějaké cílové publikum. Honí totiž příliš mnoho zajíců najednou. Jako divák bych toužila spíš po vítězství „Slovenska“ - autorské přirozenosti, která by nechala Kolečkovu hru tam, kam patří a kde se jí daří – na divadle. Takhle jsem z toho totiž jelen.

Zakázané uvolnění

ČR 2014, 77 minut

Režie: Jan Hřebejk 

Scénář: Petr Kolečko
Kamera: Jan Žiaran

Hudba: Ivan Acher

Hrají: Zuzana Stavná (Klára), Jana Stryková (Vladana), Hana Vagnerová (Iveta),  Ondřej Sokol Štěpán), Igor Orozovič (svědek), Norbert Lichý (štamgast) 

Premiéra: 5. 6. 2014

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)