Wes Anderson a spol.: pražská tiskovka ke Grandhotelu Budapešť

Tragikomedie Grandhotel Budapešť má v českých kinech premiéru až 13. března, právě ovšem jako první soutěžní film odstartovala letošní MFF v Berlíně - a odtud je jen kousek do Prahy. Takže režisér Wes Anderson a herci Jeff Goldblum. Saoirse Ronanová a Toni Revolori (ale i producent Jeremy Dawson) v pátek nasedli do vlaku Berlín-Praha (byl s nimi prý i Bill Murray, ale ten se v sobotu zase vrátil do Berlína). Grandhotel Budapešť coby tvůrčí delegace v sobotu večer slavnostně uvedli v Lucerně - a odpoledne předtím absolvovali tiskovou konferenci s vybranými novináři. Mezi těmi jsem díky laskavosti distribuční společnosti byla i já. (Mnohokrát děkuju, CinemArte!) Recenzování filmu se budu věnovat jindy - jen poznamenám, že z něj nejsem zdaleka tak nadšená jako publikum v Berlíně či americká kritika.

Pokud jde o tiskovou konferenci, kamarádská atmosféra, která prý tradičně panuje u Andersona  na place, se přenesla i do salónku pražského hotelu Kempinski. Nakonec si pro sebe všechen prostor neukradl žoviálně sympatický Jeff Goldblum (i když to na začátku tak vypadalo), který sice ve filmu hraje jen menší roli, ale za konferenčním stolem ho bylo plno. Středobodem setkání byl Wes Anderson - elegantní, tichý, zdvořilý, má krásné ruce, které se vyplatí sledovat, když mluví. Ronanová je těsně před svými dvacetinami (které oslaví 4. dubna) nádherná a působí chytře, ale skoro nikdo se jí na nic neptal. Nikoho moc nezajímal ani téměř neznámý Toni Revolori, který v Grandhotelu Budapešť - vedle Ralpha Fiennese - hraje hlavní roli.

Některé momenty tiskovky byly docela zajímavé. Po otázce, jak je film přijímaný, nám totiž Goldblum poradil, abychom se podívali na internet a pak dali tvůrcům vědět - načež do rozhovoru s konkrétními čísly zasáhli Tomáš Baldýnský a František Fuka (který tiskovku překládal). Franta pak přítomným rázně objasnil, jaký je matematický rozdíl mezi průměrným percentuálním hodnocení na stránkách rottentomatoes a metacritic. Pro Goldbluma (fanouška rottentomatoes) je ovšem jakékoli hodnocení pod sto procent  urážkou. :-)  Hotel Budapešť je plný hvězd, které se ovšem na plátně často jenom mihnou. Což je případ třeba Owena Wilsona, Jasona Schwartzmana nebo Murrayho - což jsou herci, kteří s Andersonem spolupracují opakovaně. "Je zřejmé, proč to dělají," vysvětlila Saoirse Ronanová (která si u Andersona zahrála poprvé). "Na natáčení panuje rodinná atmosféra, všichni společně žijí, společně jedí, společně dělají na filmu. S Wesem neexistuje hranice mezi společným životem a společnou prací. A navíc je to všechno zábné."

Jeff Goldblum se za žádnou mezinárodní hvězdu nepovažuje, takže ho Anderson nemusel nijak přemlouvat, aby si v jeho filmu zahrál. "Jakýkoli herec je nadšený, když u něj může hrát, nikoho nemusí přemlouvat. Wes je někým mezi Stevenem Spielbergem a Robertem Altmanem. Má černý pás v tom, jak umí vyprávět příběhy a natáčet filmy," jásal Goldblum. "Způsob, jakým nahlíží do lidské duše, je unikátní. Je to šaman."

Šaman Anderson v závěrečných titulcích Grandhotelu Budapešť  přiznává inspiraci dílem Stefana Zweiga. Při práci na scénáři ovšem prý byl pod vlivem řady dalších tvůrců - také režiséra Ernesta Lubitsche. "Lubitsche jsme vykrádali stejně jako Zweiga", poznamenal Anderson. "Snažili jsme, aby náš snímek působil  jako film, který se sice odehrává v Evropě, ale vznikl v Hollywoodu, kde ho režíroval nějaký evropský režisér. Něco jako Obchod za rohem nebo Být, či nebýt.

Fiktivní země Zubrowka (nazvaná podle polské vodky), ve které se příběh odehrává, je kombinací Rakouska, Maďarska, Německa a České republiky. "Je to pohled cizince - Američana - na Evropu," vysvětlil režisér. "Náš příběh se odehrává současně ve dvou městech, velkém a malém. Inspirací pro to lázeňské město se staly Karlovy Vary, respektive starý Karlsbad. A naše město Lutz je ve skutečnosti Praha. Pobýval jsem v Praze už několikrát předtím a jeho charakter znám už docela dobře." Předlohou pro Goldblumovu postavu byl americký velvyslanec v Praze (jméno Goldblumova hrdiny je pak složeninou ze jmen dvou maďarských kameramanů pracujících v Hollywoodu - jeden z nich je László Kovács).

Otázka, proč se Hotel Budapešť rovnou nenatáčel v Čechách, byla potom samozřejmě logická.

"Hledali jsme pro ten film inspiraci, ale také jsme potřebovali jistou formu daňové podpory. Při natáčení je normální, že hledáte lepší podmínky" upozornil Anderson na situaci, která ho před rokem donutila realizovat Grandhotel Budapešť v Německu. Podle producenta Jeremyho Dawsona (který s Andersonem spolupracuje už poněkolikáté) našli v Berlíně a v Görlitzu všechno, co potřebovali... Což nic nemění na tom, že nový film Wese Andersona je jedním z řady hollywoodských projektů, které by se nenatáčely v Česku kvůli chybějícím pobídkám.     

Dědictví aneb Kurvaseneříká

První dáma českého filmu Věra Chytilová oslavila 2. února pětaosmdesátiny - a na mediální úrovni se jí dostalo různých dárků. Sehrát v televizi Sedmikrásky, Hru o jablko a Faunovo velmi pozdní odpoledne byl výborný nápad. Výrazně podivnějším prezentem je ovšem premiéra volného pokračování její komedie Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Možná jde však o jiný souběh okolností – od 5. února je ke koupi bývalá farma Bolka Polívky v Olšanech na Vyškovsku. A ta hraje ve filmu Dědictví aneb Kurvaseneříká důležitou roli, i když ve filmu Roberta Sedláčka k reálně existujícímu domu přibyla ultranevkusná moderní přístavba. Z výšin své věže se hrdina filmu v Polívkově podání kochá pohledem na svůj malý, bezpečný svět...

Nakolik ironicky architektonický slepenec vystihuje prostor, který si za uplynulých dvaatřicet let vykolíkoval autor scénáře a představitel hlavní role Bolek Polívka? To ponechme stranou. Polívkovo filmové alter ego, Bohuš Stejskal, zůstává buranským zbohatlíkem, který zjistil, že některé věci se za peníze koupit nedají. Nový příběh zastihuje zestárlého a etablovaného Bohuše v okamžiku, kdy ovdověl. Nenahraditelná Vlastička však na místním hřbitůvku jen tak nečinně neodpočívá - zjevuje se zmatenému vdovci, aby korigovala jeho úlety. 

Když jemnohmotné manželce v pravou chvíli helfne dospělá dcera Stejskalových (Anna Polívková) a přidají se některé další postavy z minulého dílu, stane se očividným, že divák o hrdinu vůbec nemusí mít strach. Bohuše tak samozřejmě neohrozí ani párek vypočítavých právníků (Ivana Chýlková, Karel Heřmánek), kteří ho chtějí zatáhnout do koupě zchátralého zámku a brutálně na něm vymáhají smyšlený dluh. 

Ani alkohol, ke kterému se vrací po sedmi letech abstinence, hrdinu nového Dědictví nesejme. Furiantsky pochlastávající, žvanivě rozcapený Bohuš totiž z rozhodnutí autorů filmu musí zůstat od začátku do konce divákovým zábavným kumpánem. Sedláček s Polívkou jsou k němu naprosto loajální, takže nepopisují notorika, nebezpečného sobě i svému okolí, ale kámoše, se kterým se máme ztotožnit. Když se Bohuš vrátí ke svým kořenům a nasadí si dávnou rádiovku hořčičné barvy, dokáže přechčít i ty doktory v protialkoholní léčebně! K tomu, aby byl svůj, totiž vlastně žádný alkohol nepotřebuje, že.

Což je – v souvislostí s neochotou vystavět přesvědčivý příběh - námět pro moralitku hodnou Bakalářů. A v tomto filmu najednou není o čem - a jak - hrát.

Ještě větší režisér, než jsme doufali

Chytilové Dědictví bylo v první polovině 90. let nejchytřejším z řady filmů reflektujících temné stránky porevoluční společnosti. Zdá se ovšem, že Robert Sedláček zmarnil svůj post nepokorného kritika současné české reality, když se omezil na nekonečné filmařské žvanění, adekvátní tomu Bohušovu. Komedii se subjektivní metráží „dvanáct hodin nepodmínečně“ stráví divák čekáním na vtip. Když úzkostnou nudu konečně naruší nějaká ta legrace, působí to spíš jako omyl. 

Ale možná to je jinak – možná je nové Dědictví jen nosičem dalších nonšalantně podvratných gest, kterými Sedláček provokativně zpestřuje některé své žánrově zabarvené snímky. Po krimi ve snímku Rodina je základ státu a v televizním filmu Ženy, které nenávidí muže má možná dostat na frak populistická komedie v Troškově stylu. Sedláčkovo Dědictví je antidramatické a nevtipné možná záměrně: chybějící příběh a psychologie postav proměněných v nezajímavé figurky jsou úmyslné... A i ta Dagmar Veškrnová-Havlová, nalíčená a režijně vedená jako parodie na sacharínovou zombii, je pak nenáhodnou součástí obludného panoptika korunovaného Karlem Gottem, s gustem pějícím při cimbálovce!

Dědictví tak může být další Sedláčkovou zlobnou, živelnou poznámkou na okraj „pravidel lži“, která pro něj představují už samotné požadavky na film počítající s platícím publikem. (Napovídají tomu i titulky, v obraze komentující scény s golfovým resortem či protipožárními dveřmi jako product placement.) Pokud skutečně jde o úmyslný autismus ve stylu „žánry jsou komerční a tudíž nemravné“, je ovšem pochybná mravnost samotného režiséra. Robert Sedláček ve svém novém filmu zmarňuje zajímavé herce (tím nemám na mysli znaveného a nervózního Bolka Polívku, ale spíš jeho dceru Annu či Arnošta Goldflama). A dehonestuje krásu moravské krajiny, autenticitu moravských lidovek, mimoděčnou eleganci pasoucích se koní ...i hodnotu starého, dobrého chlastu.

V novém Dědictví je ponížen i „buranský“ – fekální a sexuální - humor, za který kdysi dostala od nás, krátkozrakých kritiků, vynadáno i Věra Chytilová. Nechal se Sedláček převálcovat žánrem, svým hrdinou a jeho představitelem? Nebo to vše naopak využil ke skotačení ve svých „artově“ zajímavých frustrací?

Ve vztahu ke sponzorům, producentům i divákům to každopádně považuji za nesolidnost. A ve vztahu k odkazu Věry Chytilové za hrubost. Kurvaseneříká se možná jednou – v kontextu Sedláčkova rozvrkočeného a zuřivého díla - dočká milosrdnější reflexe.

Ale dneska, Sedláčku, ...kurva. 

Dědictví aneb Kurvaseneříká

Česko 2014, 106 minut
Režie: Robert Sedláček
Scénář: Bolek Polívka

Kamera: Michal Krejčí

Hrají: Bolek Polívka (Bohuš Stejskal), Arnošt Goldflam (Arnošt), Karel Heřmánek (manžel), Ivana Chýlková (Ulrichová), Jiří Pecha, Anna Polívková (Anna), Jitka Čvančarová (Rovnerová), Marian Roden (Reisman) Dagmar Veškrnová-Havlová (Vlastička), Jiří Pecha (dr. Strážný), Karel Gott (Karel Gott), Miroslav Donutil (Ulrich)

Premiéra: 6. února

Pět let Alenčina blogu

Na tomhle virtuálním písečku si stavím hrady z písku už pět let - první příspěvek - recenzi na filmeček Underworld: Vzpouru Lycanů - jsem totiž na Alenčině blogu uveřejnila 30. ledna 2009. Tahle stránka má od svého založení už víc než půl milionu návštěv. K dnešnímu dni jsem na ní uveřejnila víc než 900 textů (z toho 894 v hlavním panelu). S potěšením musím konstatovat, že v uplynulém roce dlouhodobě nejčtenější příspěvek (týkající se velice urážlivého mailu, který mi před třemi a půl roky napsal jistý ostrovtipný kolega kritik) ve čtenosti předběhly dva jiné texty. Textík Vítejte ve 3D je jistě opakovaně čten víceméně omylem - vyhledávače ho zřejmě nabízejí čtenářům bažícím po něčem docela jiném než po mé verzi historie stereoskopické projekce. Zato recenze Prokletého ostrova, která je nyní druhým nejčtenějším textem na Alenčině blogu, byla před čtyřmi lety pokusem vypořádat se se ctí  se Scorseseho hlavolamem - a jak se zdá, pořád ještě si nachází nové čtenáře. Podobně je na tom tři roky stará recenze jiného diváckého hlavolamu - Snyderova Sucker Punche (pátý historicky nečtenější text).

Zájem o tyto poměrně staré příspěvky samozřejmě vzniká jejich dalším sdílením - a je to docela zajímavý pocit, že internet, vnímaný mnohdy jako sběr pomíjivé pěny dní, je trvalejší lecjakého papíru. Navzdory tomu, že mi občas někdo ještě na provoz blogu pošle nějaké peníze (všem svým přispěvatelům velice děkuju!!!), jsem se nicméně už smířila s tím, že blogováním nezbohatnu. A čtenáři - jak doufám - se zase už smířili s tím, že na Alenčin blog něco píšu jen tehdy, když mne nehodí termíny s nějakou placenou prací. Proto sem píšu výrazně méně než dřív, a většina příspěvků nebyla napsaná pro potřeby blogu, ale pro nějaké tiskoviny.

Snad vás, milí čtenáři, potěší aspoň to, že navzdory různým tvůrčím blokům a existenčním a existenčním úzkostem s tím psaním nehodlám seknout úplně. Takže vzhůru do nového Alenčího roku.

Alena Alma Prokopová
      

Koyaanisqatsi

Podobně jako samotné enviromentální hnutí, i filmové dokumenty o životním prostředí a prostoru lidského bytí jsou často zatížené ideologií. Propagační cíle a politické akcenty pak deformují a oslabují i snímky, které by klidně obstály samy o sobě - třeba jen díky působivosti vlastních obrazů. Jedním z příkladů, jak se s tímto úskalím vyrovnat, zůstává už dvaatřicet let dokumentární esej režiséra Godfreyho Reggia Koyaanisqatsi.

Divácky podmanivý snímek se do českých kin vrací díky péči Asociace českých filmových klubů, která ho uvádí v rámci putovní přehlídky Projekt 100. Stejně jako ostatní filmy z letošní várky, také Koyaanisqatsi diváky osloví i prostřednictvím restaurované, digitální podoby. A stejně jako u Kubrickovy kultovní sci-fi 2001: Vesmírná odysea, Menzelova oscarového dramatu Ostře sledované vlaky a Tarantinova morytátu Pulp Fiction – Historky z posvětí, i u Reggiova filmu citlivá renovace zdůrazňuje jeho audiovizuální kvality.

Obrazová nádhera snímku, kterým bývalý duchovní Reggio v roce 1982 úspěšně debutoval, se opírá o experimentální „vypravěčský“ styl. Ten se obejde bez mluveného slova, nikoli ovšem bez hudby Phila Glasse. Dokumentární záběry jsou většinou vychýlené z reálného časoprostoru prostřednictvím zpomalení či časosběrné techniky. Diváka pak naléhavě oslovují právě díky kongeniálnímu propojení s minimalistickými kompozicemi hudební legendy. Glass, jehož dokumentární portrét Godfrey Reggio natočil v roce 2007, má lví podíl i na působivosti dalších dvou části režisérovy slavné „qatsi trilogie“ – na snímcích Powaqqatsi (1988) a Naqoyqatsi (2002).

V historii filmového dokumentu najdeme jen málo příkladů takové „dokonalé“ spolupráce mezi režisérem a skladatelem – a o tom, že změna někdy způsobuje zásadní narušení rovnováhy, svědčí i obdobně pojaté dokumenty Baraka – Odysea Země a Samsara. Ty později realizoval Ron Fricke, který se na Koyaanisqatsi podílel jako kameraman a střihač.

Meditace o apokalypse

Název filmu je převzatý z jazyka kmene indiánů Hopi a v překladu prý znamená „chaotický život“ či „život volající po změně“. V úvodní části trilogie, věnované různým aspektům vztahů mezi lidmi, přírodou a technologií, formuloval Godfrey Reggio své myšlenky i radikální poetiku. Projekt odstartovala „přízemní“ pobídka - suma čtyřiceti tisíc dolarů, která zbyla na účtu Institutu regionální výchovy v Novém Mexiku, pro nějž režisér dělal multimediální kampaň proti narušování soukromí. O prosazení a distribuci Koyaanisqatsi se pak zasadil režisér a producent Francis Ford Coppola (druhému dílu podobně pomohl George Lucas a třetímu Steven Soderbergh).

Projekt vznikající s přestávkami sedm let strádal nedostatkem financí i proměnami koncepce i technického zázemí. Reggio s Frickem začali pracovat bez scénáře a nejdřív jen natáčeli všechno, co se jim zdálo do vznikajícího filmu vhodné. Obrazy z hektických městských ulic a průmyslových aglomerací se ovšem nakonec v jejich filmu snoubí s fascinujícími přírodními záběry, evokujícím situaci nevyhnutelného konce životního cyklu – a z celku cítíme jasný vnitří řád.

Přestože Glassovy hudební skladby obrazy s mimořádnou silou rytmizují, Reggiův snímek má vlastní niternou kompozici, vycházející z konfrontace dvou navenek protikladných pocitů – prožitků zmaru a krásy. Zážitek z Koyaanisqatsi připomíná řízenou meditaci o blížící se apokalypse, která je nevyhnutelná, ale neznamená nutně konec lidstva. Reggio se vrací k otázkám spouvisejícím s vývojem moderních technologií a jejich vlivem na přirozené prostředí člověka. Tyto otázky se dnes ovšem jeví jako příliš sugestivní: návrat k původním životním prožitkům a formám je přece ryze akademickou záležitostí. Ve srovnání s jiným režisérem, který se dlouhodobě zabývá obdobnými tématy – velmi lidským a současně ironicky podvratným Wernerem Herzogem – tak Reggio sám sebe zahání do abstraktní roviny.

Koyaaniswqatsi se tak sice naštěstí neuchyluje do zrádné náruče politické angažovanosti, jeho tvůrce v sobě ovšem nezapře bývalého učitele, který má nakonec rád každý chaos pěkně pod kontrolou. 

(Tento text jsme napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)

Koyaanisqatsi

USA 1982, 86 minut

Režie: Godfrey Reggio

Premiéra: 30. 1.