Divácky podmanivý snímek se do českých kin vrací díky péči Asociace českých filmových klubů, která ho uvádí v rámci putovní přehlídky Projekt 100. Stejně jako ostatní filmy z letošní várky, také Koyaanisqatsi diváky osloví i prostřednictvím restaurované, digitální podoby. A stejně jako u Kubrickovy kultovní sci-fi 2001: Vesmírná odysea, Menzelova oscarového dramatu Ostře sledované vlaky a Tarantinova morytátu Pulp Fiction – Historky z posvětí, i u Reggiova filmu citlivá renovace zdůrazňuje jeho audiovizuální kvality.
Obrazová nádhera snímku, kterým bývalý duchovní Reggio v roce 1982 úspěšně debutoval, se opírá o experimentální „vypravěčský“ styl. Ten se obejde bez mluveného slova, nikoli ovšem bez hudby Phila Glasse. Dokumentární záběry jsou většinou vychýlené z reálného časoprostoru prostřednictvím zpomalení či časosběrné techniky. Diváka pak naléhavě oslovují právě díky kongeniálnímu propojení s minimalistickými kompozicemi hudební legendy. Glass, jehož dokumentární portrét Godfrey Reggio natočil v roce 2007, má lví podíl i na působivosti dalších dvou části režisérovy slavné „qatsi trilogie“ – na snímcích Powaqqatsi (1988) a Naqoyqatsi (2002).
V historii filmového dokumentu najdeme jen málo příkladů takové „dokonalé“ spolupráce mezi režisérem a skladatelem – a o tom, že změna někdy způsobuje zásadní narušení rovnováhy, svědčí i obdobně pojaté dokumenty Baraka – Odysea Země a Samsara. Ty později realizoval Ron Fricke, který se na Koyaanisqatsi podílel jako kameraman a střihač.
Meditace o apokalypse
Název filmu je převzatý z jazyka kmene indiánů Hopi a v překladu prý znamená „chaotický život“ či „život volající po změně“. V úvodní části trilogie, věnované různým aspektům vztahů mezi lidmi, přírodou a technologií, formuloval Godfrey Reggio své myšlenky i radikální poetiku. Projekt odstartovala „přízemní“ pobídka - suma čtyřiceti tisíc dolarů, která zbyla na účtu Institutu regionální výchovy v Novém Mexiku, pro nějž režisér dělal multimediální kampaň proti narušování soukromí. O prosazení a distribuci Koyaanisqatsi se pak zasadil režisér a producent Francis Ford Coppola (druhému dílu podobně pomohl George Lucas a třetímu Steven Soderbergh).
Projekt vznikající s přestávkami sedm let strádal nedostatkem financí i proměnami koncepce i technického zázemí. Reggio s Frickem začali pracovat bez scénáře a nejdřív jen natáčeli všechno, co se jim zdálo do vznikajícího filmu vhodné. Obrazy z hektických městských ulic a průmyslových aglomerací se ovšem nakonec v jejich filmu snoubí s fascinujícími přírodními záběry, evokujícím situaci nevyhnutelného konce životního cyklu – a z celku cítíme jasný vnitří řád.
Přestože Glassovy hudební skladby obrazy s mimořádnou silou rytmizují, Reggiův snímek má vlastní niternou kompozici, vycházející z konfrontace dvou navenek protikladných pocitů – prožitků zmaru a krásy. Zážitek z Koyaanisqatsi připomíná řízenou meditaci o blížící se apokalypse, která je nevyhnutelná, ale neznamená nutně konec lidstva. Reggio se vrací k otázkám spouvisejícím s vývojem moderních technologií a jejich vlivem na přirozené prostředí člověka. Tyto otázky se dnes ovšem jeví jako příliš sugestivní: návrat k původním životním prožitkům a formám je přece ryze akademickou záležitostí. Ve srovnání s jiným režisérem, který se dlouhodobě zabývá obdobnými tématy – velmi lidským a současně ironicky podvratným Wernerem Herzogem – tak Reggio sám sebe zahání do abstraktní roviny.
Koyaaniswqatsi se tak sice naštěstí neuchyluje do zrádné náruče politické angažovanosti, jeho tvůrce v sobě ovšem nezapře bývalého učitele, který má nakonec rád každý chaos pěkně pod kontrolou.
Projekt vznikající s přestávkami sedm let strádal nedostatkem financí i proměnami koncepce i technického zázemí. Reggio s Frickem začali pracovat bez scénáře a nejdřív jen natáčeli všechno, co se jim zdálo do vznikajícího filmu vhodné. Obrazy z hektických městských ulic a průmyslových aglomerací se ovšem nakonec v jejich filmu snoubí s fascinujícími přírodními záběry, evokujícím situaci nevyhnutelného konce životního cyklu – a z celku cítíme jasný vnitří řád.
Přestože Glassovy hudební skladby obrazy s mimořádnou silou rytmizují, Reggiův snímek má vlastní niternou kompozici, vycházející z konfrontace dvou navenek protikladných pocitů – prožitků zmaru a krásy. Zážitek z Koyaanisqatsi připomíná řízenou meditaci o blížící se apokalypse, která je nevyhnutelná, ale neznamená nutně konec lidstva. Reggio se vrací k otázkám spouvisejícím s vývojem moderních technologií a jejich vlivem na přirozené prostředí člověka. Tyto otázky se dnes ovšem jeví jako příliš sugestivní: návrat k původním životním prožitkům a formám je přece ryze akademickou záležitostí. Ve srovnání s jiným režisérem, který se dlouhodobě zabývá obdobnými tématy – velmi lidským a současně ironicky podvratným Wernerem Herzogem – tak Reggio sám sebe zahání do abstraktní roviny.
Koyaaniswqatsi se tak sice naštěstí neuchyluje do zrádné náruče politické angažovanosti, jeho tvůrce v sobě ovšem nezapře bývalého učitele, který má nakonec rád každý chaos pěkně pod kontrolou.
(Tento text jsme napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)
USA 1982, 86 minut
Režie: Godfrey Reggio
Premiéra: 30. 1.
Tak tenhle film mám hodně ráda. Podle mého trochu i předběhl svou dobu. Líbí se mi i ta myšlenka, že poukazuje na to, jak se lidé chovají k životnímu prostředí. Dnes je to normální, ale v té době to podle mě až tak běžné nebylo. Právě o přírodní prostředí a jeho ochranu se teď tak trochu zajímám. Ve své firmě se například teď hodně snažím o to, abychom začali produkovat méně odpadu. Myslím si, že zatím se to docela daří, ale uvidíme až budu podávat roční hlášení za odpady.
OdpovědětVymazat